Mimo Církev není spásy (1946)
Kristus ustanovil
svou Církev, aby ona, a jen ona, zprostředkovávala ovoce jeho vykoupení,
spasení. Jenom ona má všechny prostředky spasení. Protože je Církev svou
podstatou společností viditelnou a hierarchickou, náleží k ní jenom ti, kdo
skrze hierarchické působení jsou k ní přivtěleni a setrvávají v jejím
poslušenství a v její viditelné jednotě víry a bohopocty. Vyjadřujeme to slovy,
která jsou nám velmi zazlívána: Extra Ecclesiam non est salus, Mimo Církev není
spásy. Není nikdo spasen, kdo nepatří k Církvi. Kdo chce být spasen, musí býti
pokřtěn, to jest, musí vstoupiti viditelným způsobem do viditelné Církve (Jan
3, 5). Ježíš Kristus zavazuje všechny lidi poslouchat autoritu Církve. Kdo
neuvěří, jest již zatracen (Mar 16, 15).
Apoštolové také
prohlašují křest, vstoupení do Církve, za nutný prostředek k spasení. Na otázku
zástupů v den letnic, co mají činiti, odpovídá sv. Petr: „…dej se
pokřtíti jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista“ (Sk. ap. 2, 38). Sv. Pavel a Jan prohlašují nutnost
spojení s Církví proti bludařům a rozkolníkům [na řadě míst Písma sv.]: 1 Tim.
(1, 3; 4, 1; 6, 3), 2 Tim. (2, 16; 3, 1; 4, 3), 1 Jan (2, 18; 4, 1), 2 Jan (10,
7–11).
Otcové
apoštolští pokračují v tomto učení apoštolském.
Sv. Ignác z Antiochie (asi 35–107) píše
Filadelfským: „kdož Boží jsou a Ježíše Krista, ti s biskupem jsou, a kdo se
kajícně vracejí k jednotě Církve, i ti Boží budou…, nemylte se, bratří moji:
následuje-li kdo z vás rozkolníka, nebude dědicem království Božího!“ (Ad Philad.
III, 3).
Sv. Ireneus (130–202)
prohlašuje o kacířích své doby, že nemohou býti účastni působení Ducha sv.:
„Postavil v Církvi Bůh apoštoly, proroky, učitele a celé ostatní působení Ducha
svatého, jehož nejsou účastni ti, kteří nejdou k Církvi, nýbrž sebe samé
olupují o život zlým myšlením a špatným jednáním. Kde totiž je Církev, tam je i
Duch svatý, a kde je Duch svatý, tam je i Církev a veškerá milost.“ (Adv. Haer.
1. III, c. 24, 1).
Origenes (184–253)
[používá] již větu: „Mimo Církev není spásy“ v těchto výrazech: „Nemo ergo sibi
persuadeat, nemo seipsum decipiat: extra hanc domum id est extra ecclesiam nemo
salvatur… – Ať si nikdo nenamlouvá a nikdo se neklame: mimo tento dům, to jest
mimo Církev, nikdo není spasen; neboť kdo vyjde ven, sám je vinen svou smrtí.“
(In Jesu nave, hom. III, 5).
Sv. Cyprián (asi 200–258)
[prohlašuje] o nutnosti patřiti k jedné Církvi proti rozkolníkům: „Nec
perveniet ad praemia Christi qui relinquit ecclesiam Christi… – Kdo se odlučuje
od Církve, přiklání se k cizoložnici, je oddělen od příslibů Církve, nedojde
Kristových odměn. Kdo opustil Církev Kristovu, je cizincem a nepřítelem. Nemůže
míti Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku.“ (De unitate Eccl., c. VI). A v
listu biskupu Pomponovi píše: „Neque enim vivere foris possunt cum domus Dei
una sit et nemini salus esse nisi in ecclesia possit.“ (Ep. LXII, nro 4).
Lactantius (250–325)
[píše, že] Církev je „chrámem, do něhož kdo nevstoupí, nebo z něho vystoupí,
ztrácí naději na život a na spásu“ (Divinae instit. 1. IV, c. 30, 11).
Sv. Ambrož (340–397) prohlašuje,
že kacíři jsou odloučeni od Církve i od království nebeského (In Luc. 1. VII,
nro 95). Vedle těchto implicitních narážek je řada výslovných výroků.
Sv. Hilár (asi
310–367) [píše]: „Ke svaté hoře, na které je naše spočinutí věčné, je jen jedna
cesta, totiž Církev. Hinc enim proficiscentibus eo iter est et nonnisi per hanc
habitationem iter ullum est.“ (In ps. XV, nro 5). Ti, kteří jsou vyvrženi z
Církve, to je z těla Kristova, „tamquam peregrini et alieni a Deo corpore
dominatui diabolo traduntur.“ (In ps. 117, lit. XV). Nemohou míti účasti
v nebeském Jerusalemě: „Dissidentes autem a coetu sanctorum se ab
Ecclesiae corpore peccatis praecipitantibus separantes participationem sanctae
istius domus non habent…“ (In ps. 121, nro 5).
Sv. Jeroným (347–420)
píše papeži Damasovi, že kromě podrobení se jeho autoritě není spasení. „Super
illam petram aedificatam ecclesiam scio. Quicumque extra hanc domum aquam
comederit, profanus est. Si quis in Noe area non fuerit peribit regnante
diluvio…“ (Epist. XV, nro 2).
Sv. Augustin
(354–430)
proti donatistům praví o setníku Korneliovi, že jen „per vinculum christianae
societatis et pacis incorporaretur ecclesiae.“ (De bapt. contra donatistas).
Kdo se modlí mimo svatou horu Církve, nemůže se nadití vyslyšení. (In ps. 42).
O těch, kteří umírají pro křesťanství mimo Církev, praví, že jsou sice zabiti,
ale nejsou mučedníky, nejsou korunováni… (Epist. 108), právě tak jako dříve to
prohlásil Cyprián: „Mimo tělo Kristovo, jímž je Církev, Duch svatý nikoho
neoživuje. Není účasten Boží lásky, kdo je nepřítelem jednoty. Kdo jsou mimo
Církev, nemají Ducha svatého.“ (Ep. 185). Přitom ale [sv. Augustin] uznává
ingnorantiam invincibilem, která od tohoto všeho omlouvá… (Epist. 43, nro 1).
Modlitba z V. století, připisovaná sv. Athanášovi, výslovně praví: „haec
est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus
esse non poterit…“ Stejně přísná je formule papeže Hormisdy (514–523), kterou předkládá východním duchovním roku 517,
že víra stolce apoštolského, to je katolické Církve, zaručuje spasení.
Sv. Fulgenc (465–527/533)
praví, že ti, kteří jsou pokřtěni mimo Církev, nevstoupí-li do ní, nemohou býti
spaseni, že všichni kacíři a schismatici, umírající mimo Církev, půjdou do
pekel. (De fide, hl. 30).
Pelagius II. (579–590)
roku 585 prohlašuje schismatickým biskupům z Istrie, že ani zabití pro víru
mimo Církev nemohou býti spaseni, [a volá je] k poslušnosti: „Considerate
quia quicumque in pace et unitate Ecclesiae non fuerit, Dominum habere non
poterit.“ (Denz. 246–247).
Inocenc III. (1198–1216)
žádá roku 1208 od valdských, vracejících se do Církve, vyznání, že nemožno
dosáhnouti spasení mimo Církev římskokatolickou: „Corde credimus et ore
profitemur unam ecclesiam non haereticorum sed sanctam romanam catholicam et
apostolicam, extra quam neminem salvari credimus…“ (Denz. 423).
IV. sněm
lateránský (1215) definoval: „Una vero est fidelium universalis ecclesia, extra quam
nullus omnino salvatur.“ (Denz. 430). [1]
Tak má také vyznání víry uložené Michaelovi
Paleologovi roku 1267: „Credimus sanctam catholicam apost. unam esse veram
ecclesiam, in qua unum datur sanctum baptisma et vera omnium remissio
peccatorum.“ (Denz. 461).
Sv. Tomáš (1225–1274)
shrnuje učení dalších Otců, kteří oplývají místy o nutnosti Církve: „Nikdo nemá
podceňovati nebo snésti, aby byl z Církve vyvržen či vyloučen, protože je pouze
jedna Církev, v níž lidé docházejí spasení, jako nemohl nikdo být zachráněn
mimo Noemovu archu“ (Expositio in Symb. apost. Opuse. VI). Ve svém Výkladu k
Dekretálu prvnímu k arcijáhnovi tridentskému [píše]: „Una est fidelium
universitas Ecclesia, extra quam nullus salvatur omnino… protože unitas autem
ecclesiae est praecipue propter fidei unitatem. Nam ecclesia nihil aliud est
quam aggregatio fidelium et quia sine fide impossibile est placere Deo, ideo extra
Ecclesiam nulli patet locus saluti…“ (Opusc. XXII). Tytéž důvody udává pak kardinál Turrecremata proti heretikům
své doby v Summa de Ecclesia (Roma 1489).
Bonifác
VIII. (1294–1303) praví ve své bulle (1302) o Církvi: „Unam sanctam ecclesiam
catholicam et ipsam apostolicam urgente fide credere cogimur et tenere, nosque
hanc firmiter credimus et simpliter confitemur, extra quam nec salus est nec
remissio peccatorum.“ (Denz. 468). [2]
Eugen IV. (1431–1447) [píše] v dekretu proti
jakobitům: „Nullos intra catholicam ecclesiam existententes… aeternae vitae
participes fieri, sed in ignem aeternum ituros, nisi ante finem vitae eidem
fuerint aggregati… tantumque valere corporis ecclesiastici unitatem, ut solum
in ea manentibus ad salutem ecclesiastica sacramenta proficiant…“ (Denz. 714).
[3]
Pius IV. (1559–1565)
ve své formuli víry z 13. listopadu 1564 prohlašuje výslovně, že mimo
katolickou víru nikdo nemůže býti spasen (Denz. 1473).
Sv. Robert
Bellarmin (1542–1621) vypracoval tuto nauku v polemikách s protestanty.
Vypočítává tři podmínky k tomu, aby někdo patřil viditelně k Církvi.
(Controversiae cap. De Ecclesia.) Vyznávání pravé víry, účast na svátostech
Církve a podrobení círk. nejv. autoritě; sv. Robert chtěl spíše vyjádřit
podmínky k účastenství v Církvi, označiti, kteří k ní patří, podmínky k její
příslušnosti (De Eccl. 1. III, c. IV), nežli podati dogmatickou její definici.
Melchior Cano tvrdil, že ona povinnost patřiti k Církvi se nerozumí k Církvi
viditelné, nýbrž k Církvi v širším slova smyslu, totiž k Církvi všech věků (De
locis theol. 1. IV, c. II). Bellarmin zavrhl toto řešení, protože po příchodu
Kristově není jiné Církve nežli křesťanské. Místo toho tvrdil, že stačí patřiti
„aut in re aut in voto“, čímž myslil katechumeny, kteří touží být pokřtění, a
exkomunikované, jsou-li ještě ve víře a v lásce.
V poslední době opakují [tuto Kristovu nauku] po Piu IV., Řehoři XIII., Benediktu XIV.,
Řehoři XVI. [4] Pius IX. [5] a Pius XII. [6] v encyklice o
Církvi. A ve schématu vatikánského sněmu
(1869–1870) byla připravena definice, že příslušnost ke katolické Církvi je
nutným prostředkem k dosažení spasení (Coll. Lac. VII. col. 569).
Pius IX. (1846–1878)
se několikráte ostře vyslovil proti náboženskému indiferentismu. Přesto bývá
často citován jako doklad, že i mimo Církev katolickou možno dosáhnouti
spasení. Je tu třeba odstraniti nedorozumění. Pius IX. několikráte vyslovuje
docela zřetelně, že není víra jako víra, takže by mohlo být nám jedno, zda
někdo jest anebo není v katolické Církvi a víře. Aby však ukázal, že přitom
není toto učení kruté vůči těm, kteří opravdu katolickou Církev nepoznali,
protože nemohli poznati, říká, že tato nevědomost nemůže býti příčinou věčných
trestů, ale že přísluší Bohu stanoviti kdy a v jakých poměrech a okolnostech je
tato nevědomost skutečně nepřekonatelná. Tak praví Pius IX. ve své alokuci
Singulari quadam (9. prosince 1854): „Je třeba míti za jisté, že kdo neznají
pravé víry, je-li to nevědomost nezaviněná, nemají vinu za to před tváří
Boží.“. [7] A v listu k italským biskupům: „Quanto conficiamur moerore“ praví,
že ti, kteří jsou bez viny mimo Církev a správně žijí [dodržují přirozený zákon
a jeho nařízení], že mohou působením a silou Božího světla a milosti dosáhnouti
věčného života, protože nemůže Bůh dopustit ve své dobrotě a mírnosti, aby byl
trestán věčnými mukami, kdo nemá viny hříchu (Denz. 1677). [8]
I dnes někteří theologové tvrdí, že stačí k spasení
patřiti touhou k duši Církve [9] a že patřiti k tělu Církve, k Církvi
viditelné je nutné jen pro příkaz, ne z věci samé, a že proto nevědomost, i
překonatelná, tu jaksi omlouvá. Theologové se tu opírají o známou scholastickou
větu, že Bůh sice připjal, ale nepřipoutal svých milostí na svátosti. (Hugon, Hors
de l'Église pas de salut, Paris, 1912, p. 13). Ale nemožno tak děliti [Církev]
na duši a tělo jakoby na Církev viditelnou a neviditelnou, protože, jak jsme
ukázali, podstata Církve je nedělitelná, je jedna. Ani v Otcích, ani v
církevních dokladech nenajdeme možnost zasaditi nevěřící bona fide do Církve,
ani ne k duši Církve. K této Církvi jako k poznané a milované připojuje
duchovně touha po křtu a po příslušnosti k Církvi jenom u katechumenů, kterým
je nemožné přijmouti křest, a pak u exkomunikovaných, kteří zůstali ve stavu
posvěcující milosti. Povinnost příslušnosti k viditelné Církvi se pak může
týkati, jak jedině je rozumné, těch, kterým byla dána možnost tuto Církev
poznati. To ukazují slova Pia IX. i schéma připravované vatikánským sněmem o
této věci (Coll. Lac. VII, col. 567).
Poznámky:
[1] „Existuje jedna univerzální Církev, mimo níž
nemůže být vůbec nikdo spasen.“
[2] Dále: „Porro subesse Romano Pontifici omni humanae
creaturae declaramus, dicimus, definimus et pronunciamus omnino esse de necessitate
salutis.“ – „Prohlašujeme, říkáme, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu
každé lidské bytosti zcela nezbytné, aby podléhala římskému papeži.“ (Denz.
469)
[3] „Nikdo z těch, kteří existují mimo Církev,…
nemohou být podílníky na věčném životě, ale že jdou do věčného ohně…, pokud se
s ní nespojí před smrtí, a že je jednota Církevního těla tak důležitá, že jen
ti, kteří zůstávají v této jednotě, mohou mít zisk ze svátostí Církve ke
spasení…“
[4] Řehoř XVI., encyklika Mirari vos (1832): „Ať se
tedy zhrozí apoštolského výroku ‚Jeden Bůh, jedna víra, jeden křest’ (Efes.
4,5) ti, kteří se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do
přístavu věčné blaženosti a ať rozváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou
proti Kristu nejsouce s Kristem (Luk. 11, 23) a že nešťastně rozptylují,
protože neshromažďují s ním a proto ‚zajisté na věky zahynou, nepřidrží-li se
víry katolické a nezachovají-li ji úplně a v celosti’ (Vyznání sv. Athanasia).“
[5] Pius IX., Syllabus errorum (1864): „Lidé mohou v
kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné
blaženosti.“ (zavržená věta č. 16) „Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v
pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.“ (zavržená věta č.
17)
[6] Pius XII., encyklika Humani generis (1950): „Někteří
říkají, že nejsou vázáni naukou, která učí, že Mystické Tělo Krista a
Římskokatolické Církve jsou jedna a táž věc. Někteří nutnost patřit do pravé
Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli. Jiní konečně
znevažují opodstatněnou povahu důvěryhodnosti křesťanské víry. Tyto a podobné
omyly, jak je jasné, se vkradly mezi jisté naše syny, kteří jsou oklamáni
nerozumným zápalem pro duše nebo falešnou vědou.“
[7] Citované větě předchází: „Víra nám nařizuje držet
se toho, že mimo apoštolskou římskou Církev nemůže být nikdo spasen, že Církev
je jedinou archou spásy, a že kdokoliv do ní nevstoupí, zahyne v potopě.“ A
následuje za ní: „držme se co nejpevněji katolické nauky, že je jeden Bůh, jedna
víra, jeden křest; není dovoleno zacházet v zkoumání dále.“
[8] Citované
větě předchází: „qui homines in erroribus viventes et a vera fide atque a
catholica unitate alienos ad aeternam vitam pervenire… Quod quidem catholicae
doctrinae vel maxime adversatur.“ – „…že ti lidé, kteří žijí v
omylu a nemají pravou víru a jsou odděleni od katolické jednoty, mohou získat
život věčný. Tento názor je v největším protikladu ke katolické víře.“
[9] Např. P. Salajka píše: „Křtem žádosti může býti
spasen také nekřesťan, protože svým životem podle vůle Boží patří k duši
Církve, i když o ní ničeho neví. Tato cesta spásy jest ovšem možná, ale nikoliv
lehká.“ (Ve světle víry, 1948, str. 218)
Překlady a
doplnění:
Zdroj: P. Silvestr
Braito O. P., Církev, 1946, str.
310–319
Zpracoval: Jakub
Albert
