O vychovávání dítek (1903)
Neděle devátá po svatém Duchu, na
den svaté Anny
Ústa svá
otevřela k moudrosti. (Přísl. 31, 26).
Dnes slavíme
svátek, který jest velmi důležitý zejména pro křesťanské matky. A poněvadž
manželka a matka jest duší celé rodiny, jest svátek ten velmi důležitý pro
rodiny celé. A ješto z rodin skládají se osady, z osad země a národové, z těch
pak církev svatá a pokolení lidské vůbec, jest svátek dnešní velmi důležitý pro
celé pokolení lidské. Není pak důležitým jen proto, že dnes mají mnohé ženy a
dívky svátky; nýbrž hlavně proto, že dává
jak matkám tak také otcům pokynutí, jichž šetřiti mají vzhledem na své
dítky.
Že církev
svatá, slavíc svátek svaté Anny, hledí hlavně na to, aby ukázala rodičům
křesťanským dobrý příklad, jak se mají
chovati k dětem, to poznáváme z toho, jak se od počátku svatá Anna v církvi
katolické vyobrazuje. Kdekoliv vidíte její obraz, pravidelně vždy s ní vidíte
Marii Pannu, její dcerušku, a to tak, že ji vyučuje. Ano, na to chce upozorniti
církev svatá obrazem i svátkem. O svátku máme svatou Annu náležitě uctíti, ale
máme se od ní také učiti; učí pak zejména vás, rodičové křesťanští. Jak čteme
ve dnešní sváteční epištole, svatá Anna otevřela ústa svá k moudrosti; mluvila
ku své dcerušce tak, aby jí naučila
moudrosti; a tak se máte zachovati, rodičové křesťanští, také vy; to jest
také vaší úlohou, a podle toho, jak úkol tento provedete, budete jednou od Boha
souzeni, a pak buď odměněni, nebo neodměněni. Svatá Anna dobře vychovávala
dcerušku svou, tak máte učiniti také vy. Promluvím tudíž k uctění této veliké a
nám všem zajisté milé světice o vychování dítek a to tak, že ukážu, jak se má
díti, dále že má začíti záhy, a že má spočívati na základech náboženských.
1. Co
vychováním třeba rozuměti, není mi do jista potřebí dlouho vykládati. Každý
zajisté ví, že jím rozumíme ten vliv na
dítě, kterým veškeré jeho schopnosti tak mají se vyvinovati a
zdokonalovati, aby z něho byl jednou řádný a užitečný občan pro říši pozemskou
a jednou pro říši věčnou. Proto ku vychování nenáleží jenom vyučování; kdo jen
vyučuje, ten vzdělává jenom rozum dítěte, a ne jeho vůli. Vychování musí se
vztahovati také na vůli. Nesmí jen
učiti, že má člověk dobře činiti a ctnostně žíti, nýbrž musí dávati také návod,
jak si má počínati, aby tento účel proveden byl, čili ku vychování jest potřebí
také cvičení v dobrém. Kdo dítě
vychovává, nedohlíží na ně jenom někdy, za den několik hodin, nýbrž hledí na ně stále; kdo dítě vychovává,
tomu není jedno, co dítě činí, jak si počíná; nýbrž vidí-li, že jedná dobře,
pochválí je a v dobrém utvrdí, naopak vidí-li, že jedná špatně, napomene je,
pokárá, dle potřeby docela potrestá, aby se zlého varovalo, po případě je napravilo a činilo dobré. Poněvadž dobrý vychovatel dobře ví, jak mocně působí
na dítko dobrý příklad, předchází
dítěti vždy a ve všem příkladem dobrým, a vynaloží vše; aby dítko nebylo nikde
sváděno a klamáno příkladem zlým. Vychovatel dobrý ví také dobře, že člověk
není pouhé tělo, ale že také není pouhý duch; on ví také, že nežije jenom pro
tuto zemi, nýbrž také pro věčnost;
on ví dále, že žádný člověk, kterému Bůh delší život dá, nemůže stále žíti u
rodičů, nýbrž že musí dříve nebo později vstupovati
do života samostatně. Proto dobrý vychovatel nehledí jen na tělo svého svěřence,
nýbrž také na duši, a naopak nejen na duši, nýbrž také na tělo; on také
nevychovává jen pro život pozemský, nýbrž také pro život věčný, a to tak, aby
nebylo jeho svěřenci potřebí stálého dozorce a rádce, nýbrž aby dovedl také žíti samostatně; proto dopřeje mu jeho
svobody, ale jen tak dlouho, dokud nevybočuje z mezí dovolených. Takový
vychovatel počíná si jako zahradník, který zalévá malý stromek a přivazuje mu
kůl tak dlouho, dokud toho jest potřebí; jakmile toho potřebí není, nekoná dále
práce zbytečné.
2. A
takovéto vychování má začíti záhy,
nemá s ním ani matka ani otec odkládati. Krásný doklad toho shledáváme na
Kristu Pánu. Jak připomíná svaté evangelium, podávaly Mu jednou matky své dítky
prosíce, aby na ně vzkládal ruce; ale učedníci matkám domlouvali, aby Pána
neobtěžovaly. Avšak Pán Ježíš opravil ihned náhled učedníků řka: „Nechte dítek,
a nebraňte jim jíti ke mně, nebo takových jest království nebeské.“ (Mat. 19,
14). Chce tedy Pán, aby dítky již za
útlého mládí nabádány byly k tomu, aby Pána Ježíše znaly a k Němu šly, Jeho
příkladu následovaly. – Avšak jak mnozí rodičové v té příčině chybují, a to
hrubě! Jejich dítě se jim zdá pořád malé, pořád málo dospělé, a tak se nezřídka
stává že lidé cizí počnou na ně působiti
dříve než vlastní rodiče, a to ne dobře, nýbrž zle, a dítě počne žíti v tom
domnění, že ku zlému jest dospělé, k dobrému však nedospělé, malé.
Jeden otec
měl synáčka svého pořád za malého. I když mu matka vytýkala rozličné chyby,
stále opakoval: „Jen ho nech, on jest ještě malý hošíček, ještě je na všechno
dosti času.“ Tak se stalo, že se hošík naučil dobře skákati a s dětmi se
proháněti, uměl také zpívati a nadávati, ba dosti srozumitelně i zaklíti; ale
když se ho jednou tázal duchovní, slyše jeho plynnou řeč, jestli se umí také
modliti, odpověděl: „Tatínek říká, že na to jest hošíček ještě malý.“ Jak trpká
to byla výčitka nedospělým dítětem dospělému otci! Nyní mohl poznati, jak hrubě
chyboval, tvrdě, že jest na vychování ještě dosti času; dítě mu ukázalo, že
jest dosti schopno ku věcem buď neužitečným nebo docela špatným; proto bylo
patrno, že bylo dosti schopno ku věcem také dobrým. – Kdo zanedbává z mládí
syna svého, domnívaje se, že jest na vychování pořád dosti času, podobá se
zahradníku, který nechává plevel dlouho růsti, domnívaje se, že neuškodí semenu
dobrému. Jak často se zmýlí! Když se plevel vzmohl, jest mnohem obtížnější
odstraniti ho, než dokud ho bylo málo; a mimo to seslabuje půdu, tak že jeho
následky jsou patrny později. Tak jest také s chybami, kterým si dítě přivykne
z mládí. Těžko pak jest odstraniti je úplně, a když jsou odstraněny na čas,
jsou-li zastaralé, objeví se později jistě opět. Proto, rodičové křesťanští,
počněte za příkladem svaté Anny vychovávati dítky své záhy, hned od útlého
mládí.
3. Avšak
hleďte také na to, abyste vychovávali
dítky své na základech náboženských. Myslete si cokoliv, a nechť vám lidé
jiní mluví také cokoliv; já vám zejména na tomto posvátném místě musím říci
úplnou pravdu, ať se vám líbí nebo nelíbí, že cílem posledním všech dětí jakož i vaším jest Bůh, že dítky vaše vám nedal nikdo jiný než Bůh, a že z nich
nebudete před nikým jiným tak těžce odpovídati, jako před Bohem. Pravdou
neúprosnou, které nikdo nevyvrátí a vyvrátiti nemůže, vždy zůstanou slova: „Všecko pro sebe samého učinil Hospodin.“ (Přísl. 16, 4)
a jiná: „Aj přijdu, a odplata má se mnou jest, abych dal každému podle skutků
jeho. Já jsem první a poslední, počátek i konec.“ (Zjev. sv. Jana 22, 12–13).
Ano, ať svět
učený nebo neučený, bohatý nebo chudý, pyšný nebo pokorný mluví jakkoliv, věčně
zůstanou pravdivá slova, že stvořen jest od Boha člověk proto, aby Boha poznal, Jej miloval a ctil, Jemu
sloužil a tak jednou věčně blažen byl. V tom smyslu musí býti vedeno dítě
od útlého mládí, jeho vychování musí spočívati na základech náboženských, a
vychází-li vychování z počátku jiného, nevychází-li z Boha, nemůže vésti k
Bohu, a nepřivede k poslednímu cíli. Proto hledíte-li, milí rodiče, k tomu, aby
se dostalo vašim dětem záhy rozličných vědomostí; dbáte-li o to, aby jejich
chování bylo slušné a uhlazené, káráte-li dítky své, když se chovají neslušně;
staráte-li se o jejich pokrm, šat a zdraví; nabádáte-li jich vždy tak, aby se
jednou staly spůsobilými, aby si chléb vezdejší vydělaly a zasloužily samostatně;
a pečujete-li o to o všecko od útlého mládí: dobře činíte. Ale zapomínáte-li na náboženství, zapomněli
jste na věc nejdůležitější, a vaše celá budova nespočívá na náležitém
základu, a buďte jisti, že se zřítí dříve nebo později jistě. A kdybyste si
počínali stále tak, jak chcete jednou předstoupiti před soudnou stolici Boží,
které se neubráníme nikdo, kam musíme každý? Nehrozíte se děsné výčitky Boží a
soudu zdrcujícího: „Dítky jsem vám dal, a vy jste jich byli nehodni, poněvadž
jste jich nevedli ke mně, nýbrž odvraceli ode mne?“
Vím, že jest
úloha vaše zejména v dobách našich velmi těžká, an se na mnohých místech boří to, co jste vy pracně zbudovali; avšak
přece nemohu jinak, než klásti zejména vám co nejvíce na srdce vychování vašich
dítek. Konejte tuto úlohu svou vždycky od útlého mládí svých svěřenců a pokladů
až do té doby, kdy je z domu jako samostatné propustíte, ano pamatujte na ně i
potom; vycházejte v tomto svém díle velmi důležitém a záslužném opravdu ze
základů náboženských, z Boha, neboť jen tak povedete dítky opět k Bohu. Proste
svatou Annu, aby vám vyprosila u Boha k tomu potřebné milosti a pomoci. Ona tak
učiní jistě. Pak zachráníte duši svou i svých milých dítek. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 482
Zpracoval: Jakub
Albert
