Hřích neškodí jen hříšníku, nýbrž
také jeho okolí (1903)
Neděle osmá po svatém Duchu
A když neměl
čím zaplatiti, kázal jej Pán jeho prodati i ženu jeho i děti. (Mat. 18,
25).
Ačkoliv
podobenství, které vypravuje sám Kristus Pán ve dnešním svatém evangeliu [pozn.
ed.: kázání je z dvacáté první neděle po sv. Duchu], naplňuje útrpností a
spravedlivým hněvem každého, kdo jen poněkud pozorně čte nebo poslouchá,
nemůžeme popříti, že se opakuje velmi často i za našich dob. Až dosud často se
opakuje, že člověk, který sám pro sebe prosil za milosrdenství a také ho
dosáhl, ku bližním svým jest nemilosrdný, neústupný, ba ukrutný. Jak mnohý
člověk, snad i my, volá k Bohu o milosrdenství, nebo aspoň volati má, také mu
ho jest potřebí nevyhnutelně, nemá-li zahynouti, ale k lidem milosrdným
býti nechce; těm nechce odpustiti ani sebe menší urážku, stále jest popuzen
hněvem, a nemůže-li se pomstíti nad tím, jenž mu ublížil, skutkem, nemůže-li ho
pokořiti a zahanbiti, jak by si přál, nemá pokoje nikdy. Jak mnohý člověk se
vlastně rouhá, když v modlitbě Páně volá k Bohu: „Odpusť nám naše viny, jakož i
my odpouštíme našim viníkům!“ A čeho se může dostati člověku takovému od Boha?
Zdaž také on nemusí se báti, že Otec nebeský neodpustí jemu, když on nechce
odpustiti bližnímu svému?
Ano pravdy v
podobenství svatého evangelia Kristem Pánem naznačené opakují se a budou se
opakovati vždycky. Mnozí lidé jednají dle příkladu služebníka nešlechetného, a
Bůh s nimi naloží dle příkladu člověka krále. Ano i to se opakuje až dosud a
bude opakovati stále, že když člověk jedná nešlechetně, neškodí jen sobě, nýbrž
škodí i svému celému okolí. Onen služebník měl býti prodán nejen sám, nýbrž i
jeho žena a děti; a tak se děje také ve smyslu duchovním až dosud. Hřích neškodí jen hříšníku, nýbrž škodí
také jeho okolí. O této pravdě ku svému vzdělání a ku své výstraze dnes
uvažujme.
Že hřích
neškodí jenom hříšníku, nýbrž že škodí také jeho okolí, o tom nás poučuje písmo
svaté, to dokazují mnohé příklady, nasvědčuje tomu i zdravý rozum. Okolím
hříšníka rozumím jeho rodiče, nebo jeho dítky, nebo jeho příbuzné, jeho známé,
krátce všecky, se kterými jest spojen jakýmkoliv způsobem.
1. Že pak hřích rodičů škodí dítkám a to tak, že
ho Bůh i v nich trestá, to dosvědčuje často písmo svaté. Vždyť když Bůh na hoře
Sinaj slavným způsobem dával přikázání lidu israelskému, tedy v době velmi
důležité, a když zakazoval lidu tomuto zhotovovati si modly a klaněti se jim,
tedy když dával přikázaní velmi důležité, řekl: „Já jsem Bůh silný, horlivý,
který navštěvuje nepravosti otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch,
kteří nenávidí mne.“ (II. Mojž. 20, 5). A podobně čteme na místech jiných.
A nikdo se
nesmí nikdy domnívati, že tato hrozba Boží, že hříchy rodičů bude trestati na
synech i vnucích nebo docela pravnucích, jest snad nespravedlivá nebo ukrutná.
Že není ani nespravedlivá ani ukrutná, poznáváme již z toho, že ji pronáší Bůh,
spravedlnost naprostá, dobrota a láska nekonečná, která nemůže nic
nespravedlivého a ukrutného ani mysliti, tím méně mluviti nebo docela činiti.
Nelze proti
tomu právem namítati, že synové nemohou za rodiče a proto tím méně potomci
další za své předky. Vždyť Bůh výslovně praví, že bude trestati nepravost otců
na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž Ho nenávidí. Tedy jsou-li
synové rodičů bezbožných zbožní, milují-li
Boha a plní-li Jeho svatá přikázaní, kletba Boží jich nestihne. Avšak již
přísloví praví, že jablko nepadne daleko od stromu, a zkušenost to dokazuje.
Otec bezbožný zřídka vychová syna zbožného, a tento bezbožný syn sotva vychová
svého syna zbožně. Proto hřích otcův stává se bohužel takřka dědičným, přechází
z jednoho pokolení na druhé; a proto také s tímto hříchem spravedlivý hněv a
naznačená pomsta Boží.
Dále třeba
uvážiti, že jsou mnohé tresty za hřích, které se stávají skutečně dědičnými.
Jsouť mnohé hříchy a nepravosti, které zaviňují
choroby a nemoci tělesné, které nemoci jsou dědičné skutečně. A v tom
případě zcela přirozeně trest za hřích otců v přechází na dítky až do třetího,
čtvrtého, třeba i dalšího pokolení. Aby tento přirozený následek hříchu otcova
přestal, bylo by potřebí, aby Bůh učinil zázrak; a k zázrakům nikdo Boha
nutiti nemůže.
Konečně
nemáme zapomínati ani na to, že Bůh připomíná tak hrozné následky hříchu, trest
až do třetího a čtvrtého pokolení, proto, aby naznačil pokud možno nejvíce
zlobu hříchu, a proto také před hříchem
co nejpřísněji varoval.
Vidíme
tudíž, že přes to, že Bůh jest nejvýš spravedlivý a nejvýš dobrotivý, může
trestem za hřích otcův stihnouti jeho syny ano docela vnuky, ano potomstvo
ještě další; a proto patrno, jak svatou povinností jest každého otce i matky
varovati se hříchu, poněvadž hříchem svým neškodí jen sobě, nýbrž mohou jím
uškoditi celému svému rodu.
2. Že hřích
neškodí jenom hříšníku samému, nýbrž že může uškoditi a často škodí jeho celému
okolí, to dokazují také mnohé příklady.
Když se nešlechetný Chám posmíval
otci svému, nepronesl Noe zlořečení nad Chámem, nýbrž pronesl zlořečení nad
Chananem, synem Chámovým. A zlořečení to se naplnilo. Chám nebyl otrokem bratří
svých, ale Chanan a potomci jeho byli otroky potomků Semových i Jafetových, ano
ti lidé nešťastní, s nimiž až dosud různí otrokáři provozují v Africe obchod
jako s nerozumnou zvěří, jsou potomci nešťastného Chanana. Tak uškodil hřích
otcův synům nejen do třetího a čtvrtého pokolení, nýbrž škodí do pokolení téměř
nesčíslných. – A že naopak hřích synů
může uškoditi otci nebo rodičům vůbec; to poznáváme na rodině vysokého
kněze Heli. Kdyby byli synové jeho
ctnostně žili, nebyl by stihl trest Boží ani jich ani otce jejich. Poněvadž
však hrozně zhřešili před Hospodinem, dávajíce lidu svým hříšným jednáním ve
svatyni Páně pohoršení a velice špatný příklad, potrestal Bůh je, padli v
bitvě, ale potrestal také otce jejich tím, že když uslyšel zprávu o jejich
smrti, padl se sedadla, na kterém seděl, zlomil vaz svůj a zemřel.
A že hřích krále může uškoditi a škodí celému
národu, o tom nás přesvědčuje výstražný příklad krále Davida. Král tento dal spočítati lid svůj, aby věděl, mnoho-li má
mužů k boji schopných. Sčítání toto nebylo samo o sobě nic hříšného; ale
poněvadž David dal sčítati lid proto, poněvadž moc říše své považoval za
zásluhu svou a ne za skutek lásky a dobroty Boží, a mimo to poněvadž se chtěl
mocí tou marně chlubiti, urazil tímto sčítáním Boha hrubě. Uznal to sám; neboť
když byl lid sečten, zvolal: „Zhřešil jsem těžce učiniv to; ale prosím,
Hospodine, abys odňal nepravost služebníka svého, nebo jsem příliš bláznivě
učinil.“ A ačkoliv mu Bůh odpustil vinu, neodpustil mu trest; neboť mu dal na
vybranou, aby buď byl hlad v zemi na sedm let, nebo aby čtyři měsíce utíkal
před nepřáteli, nebo aby tři dni řádil mor v zemi. David řekl, že jest lépe,
aby upadl do ruky Hospodinovy než v ruce lidské, a proto volil mor. Zemřelo pak
z lidu jeho sedmdesát tisíc mužů. (II. Král. 24, 15). Proč zemřeli lidé tito?
Vinou svou? Pro hříchy své? Nikoliv; nýbrž pro hřích krále svého.
Že dále pro
některé hříšníky mohou býti trestána a to hrozně, celá města, to vidíme na
zatvrzelých Fariseích a na městě Jerusalemu. Proč zahynulo téměř celé město?
Proč byly sbořeny jeho hradby, jeho domy? Proč shořel nádherný chrám? Proč z
něho nezůstal kámen na kameni? Pro hříchy Fariseů. Kdyby těch nebylo bývalo,
nebyl by Bůh město svaté trestal, nýbrž byl by mu žehnal. A tak se zatvrzelými
Farisey trpěli také lidé spravedliví.
A jako
dosvědčují dějiny posvátné, že pro hřích rodičů, představených, králů, trpěli
synové a dcery, podřízení a poddaní, tak také dokazují dějiny světské. Jak
mnohý vladař připravil záhubu celé své říši, představený svým podřízeným, otec,
matka celé své rodině!
3. Souhlasí s touto pravdou docela zdravý
rozum. Vždyť, jak jsem již připomenul, hřích mnohého člověka nakazí jiné;
jak vábivý jest příklad špatný! Člověk pro přirozenou náklonnost svou raději
činí zlé než dobré. Má-li tedy hřích takovou moc na lidi, že ho rádi následují,
přináší nevyhnutelně také již sám sebou to trpké ovoce, že neškodí jen
hříšníku, nýbrž že škodí jeho celému okolí. – Mimo to; jisto jest, že kdyby
všichni lidé napomínali, kárali, trestali, po případě prosili tak, jak jest
jejich povinností, mnohých hříchů by vůbec nebylo. Tak kdyby rodiče konali své
povinnosti k dětem správně, aby jich napomínali, kárali a dle potřeby i
trestali, děti by se mnohých hříchů nedopouštěly. A naopak, kdyby synové a
dcery, vidouce hříchy rodičů svých, upozornili je a prosili, aby jich
zanechali, mám za to, že by ani toto počínání správné nezůstalo bez ovoce. Kdyby
přítel přítele upozornil na jeho hřích upřímně a neohroženě, možno, že by dosti
často zachránil duši jeho. Avšak bohužel mnozí lidé v této příčině bludně se
odvolávajíce na přísloví: „Co tě nepálí, nehas,“ ponechávají hříchu úplnou
volnost, a pak se pranic nemusí diviti, když hrozné
následky hříchu zastihnou také je; neboť zdravý rozum praví: „Když jsi
nepřekazil zlo, které jsi překaziti mohl, trpíš spravedlivě jeho trpké ovoce.“
Vědouce
tudíž, že hřích neškodí jen hříšníku, nýbrž často jeho celému okolí, varujme se hříchu nejen sami, nýbrž varujme
před hříchy také jiné. Podle okolností, ve kterých žijeme, poučujme,
napomínejme, kárejme i trestejme, aby hříchů ubývalo. Avšak když někdo
v hříchu našem podobně spravedlivě jedná s námi, nezatvrzujme srdcí svých,
nepohrdejme dobrým pokynem žádným, nýbrž važme si ho a poslechněme.
Nedomnívejme se nikdo, že jsme tak dokonalí, že bychom hříchu neměli, nebo že
bychom chybiti a zhřešiti nemohli. Tak pracujme o spasení svém i o spasení
svých bližních, a pak budeme moci očekávati, že až budeme klásti počet před
králem svým nebeským, dopadne toto účtování šťastně. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 640
Zpracoval: Jakub
Albert
