Bůh se zjevoval
Israelitům v době soudců (1903)
Neděle sedmá po svatém Duchu
Obsah: Kristus Pán praví, že falešné proroky poznáme po ovoci; podobně
zajisté proroky pravé, také soudce poznáváme po ovoci jejich, jako muže Bohem
poslané. Bůh se zjevoval Israelitům také v době soudců. 1. Kdo byli soudcové,
kteří nejdůležitější, jejich dějiny; 2. také tu činil Bůh zázraky a Israelitům
se zjevoval. – Následujme jejich příkladu dobrého, varujme se chyb.
Po ovoci jejich poznáte je. (Mat. 7, 16).
Kristus Pán varuje před falešnými proroky. Abychom se jich mohli varovati,
jest potřebí, abychom je znali; neboť čeho neznáme dobře, to můžeme považovati
za dobré a užitečné, ač to jest ve skutečnosti škodlivé a záhubné; mohl by
tudíž člověk považovati proroky falešné za proroky pravé, kdyby jich neznal.
Proto nás poučuje Pán, jak je máme rozeznati od proroků pravých. Máme
pozorovati jejich ovoce: to jest jejich život, jejich řeči, jejich skutky.
Jsou-li jejich řeči dobré, skutky opravdu užitečné, život ctnostný, jsou
dojista posláni Bohem; pakli naopak řeči jejich jsou zlé, skutky špatné, život
hříšný, nejsou posláni Bohem, a nejsou tudíž proroky pravými, nýbrž to jsou
proroci falešní.
Ano, kdykoliv Bůh posílal některé lidi jako své proroky nebo poslance,
vždycky je opatřil takovými známkami, aby je mohli lidé jako poslance Boží
poznati. Lidé často říkávají: „Nevědomost hříchu nečiní“. Jest sice pravda, že
mnohý toho pořekadla zneužívá; ale rozumíme-li mu správně, že totiž člověk
nehřeší tu, když přestupuje nějaký zákon nebo jedná proti některému přikázaní,
kterých žádným spůsobem nemohl poznati, jest správné. V tom smyslu tuto výmluvu
uznává i Bůh. Proto právě tak dokonale dbal a dbá o to, abychom veškerá Jeho
nařízení a veškeré Jeho činy mohli poznati jako zákony a činy Jeho, zákony a
činy Boží. Vždyť právě již dlouho uvažujeme o tom, že když lidí poučoval, nebo
zjevoval se jim, činil to tak, že mohli všichni lidé poznati, že jest to
zjevení Boží, mohli vždy ty muže, které k nim poslal Bůh, poznati jako poslance
Boží.
Již jsme uvažovali o Mojžíšovi a o Josuovi. Po těchto dvou mužích, Bohem
obzvláště vyvolených, spravovali lid israelský tak zvaní soudcové. Také na tyto soudce působil Bůh tak, že je mohli
Israelité po ovoci, to jest po jejich skutcích a životě, poznati jako poslance
Boží. Uvažujme tudíž o pravdě, že se Bůh zjevoval Israelitům také v době
soudců.
1. Čteme-li knihy Mojžíšovy, zejména poslední a knihu Josue, poznáváme, že Israelité mnoho pohanů pobili mečem.
Ano toto hromadné, a jak se některým zdá, nespravedlivé a bezúčelné vraždění
mají nepřátelé písma svatého za tak odporné zdravému rozumu a přirozenému
zákonu a mravnosti, že právě proto tvrdí, že knihy Mojžíšovy a Josue nemohou
pocházeti od Boha. – Avšak hrozně se mýlí. Israelité měli národy pohanské
vyhubiti úplně z rozkazu Božího, a
Bůh, Pán života a smrti, jim tento rozkaz dáti mohl, ano, poněvadž znal
Israelity, docela dáti musel. Bůh věděl dobře, že zůstane-li větší část pohanů
v zemi zaslíbené, Israelité nepřetvoří pohany, nýbrž naopak, pro povahu lidskou
hříchem prvotním více nakloněnou ku zlému než k dobrému, pohané nakazí Israelity. Proto přikázal Israelitům, aby vyhubili
pohany úplně. Že pak rozkaz ten byl zcela odůvodněný, ukázala zkušenost.
Když se zmocnili potomci Jakubovi Palestýny celé, měli svou zemi účelu, ku
kterému byli Bohem povoláni a vychováváni, úplně přiměřenou. Byla země ta velmi
úrodná, oplývala opravdu mlékem a medem, byla také ve středu celého tehdáž
známého světa, a byla také dosti bezpečně chráněna proti nájezdům nepřátel.
Kdyby byli Israelité toto vše náležitě pochopili, mohli úlohu Bohem jim
vytknutou vykonati zdárně. Z počátku se tak také chovali. Neboť pokud žil Josue
a starší, kteří po dlouhou dobu žili s ním a znali všecky skutky, kteréž s nimi
učinil Hospodin, sloužili Israelité Hospodinu (Jos. 24, 31; Soud. 2, 7); avšak
když tito zemřeli, velmi často od Boha
pravého odpadli.
Neposlechli totiž Boha, nevyhubili
národů pohanských, nýbrž spokojili se jenom tím, že jim ukládali veliké
poplatky. Časem však zavládl obyčej, že Israelité dávali dcery své za manželky
pohanům a pohané dcery své Israelitům; tak povstával časem v Palestýně národ
nový, a ten nectil Hospodina, Boha pravého, nýbrž ctil modly. – Následek toho
byl, že se národ tento čím dále tím více
dělil na jednotlivá pokolení. A tento zjev velmi nebezpečný a hříšný byl
podporován některými lehkomyslnými kněžími a levity, kteří vidouce, že jednota
lidu, Božího mizí, přičinili se také o to, že nectili Israelité Boha svého dle
příkazu Páně jen na jednom místě, kde byla archa úmluvy, totiž v Silo, nýbrž
bohoslužba konána byla na více místech, čímž se dělení jednotného národa na
více pokolení čím dále tím více podporovalo a utvrzovalo. Tak čteme
v knize Soudců, že Míchas s hory Efraim učinil si stříbrnou modlu a
ustanovil při ní knězem jednoho ze synů svých, a když k němu zavítal
potulný levita, hledaje, kde by pohodlně žil, učinil knězem toho. Dále čteme,
že tuto modlu i s knězem ukradli Míchovi mužové z pokolení Dan a že si zřídili
bohoslužbu v městě Dan. Podobně se konali služby Boží v Bethele a v Masfě. Jest
pravda, že na těchto místech nejprve ctili Boha pravého ale obřady pohanskými;
avšak časem počali ctíti docela bohy
pohanské, zejména Bala a Astartu.
V těchto dobách náboženské pokleslosti navštěvoval Bůh Israelity mnohými
ranami a utrpením, a dopouštěl, že je pronásledovali a utiskovali rozliční
národové pohanští; ale jakmile se Israelité jen poněkud obrátili k Bohu, Bůh
jim pomáhal zvláštními muži, které písmo svaté samo nazývá soudci. Tak to
trvalo v Palestýně asi 340 roků; a
proto říkáme, že Israelité žili z počátku v zemi zaslíbené pod správou soudců.
Mužové tito sluli soudcové, poněvadž lid soudili; rozeznávali se od králů i
od proroků. Od králů tím, že nebyli
ustanoveni stále, nýbrž Bůh je volal a posílal jen tu, když jich bylo
potřebí; když úlohu svou vykonali, požívali sice u lidu dále obzvláštní
vážnosti, ale dále nad lidem nevládli. Jejich úlohou hlavně bylo vésti lid do
boje proti nepřátelům, a když Israel nabyl pokoje, bylo pravidelně jejich
poslání ukončeno. Také neustanovovali lidu poplatků, jak činili králové, a
činiti museli, poněvadž měli svůj dvůr a své komonstvo. – Od proroků se
rozeznávali tím, že proroci byli Bohem posíláni hlavně v příčinách náboženských
a na důkaz svého božského poslání činili zázraky a předpovídali budoucí věci,
čehož na soudcích neshledáváme. – Bůh tímto spůsobem spravoval lid israelský v
Palestýně jenom dočasně, a v knize Soudců se připomíná různých, Bohem povolaných
a k lidu israelskému poslaných soudců
patnáct a prorokyně Debora. Jednotliví z nich vysvobodili Israele z
utiskování různých národů pohanských, kteřížto národové se v Palestýně vzmohli
jen proto, že jich Israelité proti přikázaní Božímu nevyhubili, a tak, možno
říci, sami si tyto svízele hrozné připravili. Vidíme z toho, jak dobrotivý a
milosrdný jest Bůh. Zdaž by byl nejednal spravedlivě, a zdaž by mu byl mohl
učiniti kdo výčitky, kdyby byl Israelity nechal zahynouti, a nebyl slyšel ani
prosebného volání k Němu proto, že oni dříve neposlechli Jeho? Ale poněvadž
úmyslem Božím bylo dáti z lidu toho celému pokolení lidskému slíbeného
Vykupitele, nenechal lidu zahynouti, nýbrž jakmile jen poněkud lid uznal hřích svůj a volal k Němu,
Bůh, abych tak řekl, zapomněl na nepravosti lidu a pamatoval na úmysl svůj a lid zachránil.
Nejznamenitější z patnácti soudců jsou: Gedeon, Jefte, Samson, Heli,
Samuel. Všimněme si aspoň poněkud působení jejich, abychom poznali ovoce jejich
a z ovoce toho soudce samy. [pozn. ed.: následující část byla zkrácena]
Gedeona poslal Bůh Israelitům
na pomoc proti Madianitům. Když Gedeon v Efra v pokolení Manasses mlátil obilí,
zjevil se mu anděl Hospodinův a řekl mu: „Jdi a vysvobodíš Israele z ruky
Madianitův.“ Když byl Gedeon ubezpečen, že k němu mluví skutečně anděl Boží,
šel, sebral vojsko, přemohl Madianity, a země měla pokoj po čtyřicet roků, v
nichž Gedeon spravoval lid.
Když se lidu dobře vedlo, opět brzy zapomněl na Boha pravého a sloužil
modlám. I vydal Bůh Israele do rukou Filistinů a Ammonitů, kteří ho trýznili po
osmnáct let. I viděli Israelité, jak zle se vede tomu, kdož opouští Hospodina,
a proto obrátili se k Němu a prosili o slitování. Učinili si knížetem muže
statečného, jménem Jefte, a Hospodin
obdařil ho učením a silou zvláštní, že vysvobodil Israele z utiskování
Ammonitů. Než však vytáhl do boje, učinil neprozřetelný slib Hospodinu řka:
„Jestliže mi dáš v ruce mé syny Ammonovy, kdožkoli první vyjde z domu mého a
půjde mi vstříc, když se budu navracovati s pokojem, toho obětovati budu v oběť
zápalnou.“ Když pak se vracel z boje, dobyv vítězství, vyšla mu s radostí
vstříc jeho jediná dcera. I zarmoutil se Jefte velice; ale dcera mu řekla, ať
ji obětuje, jen když dobyl vítězství, což Jefte také hříšně učinil. Od té doby
zavládl obyčej, že se dcery israelské každého roku scházely, aby oplakávaly
dceru Jeftovu.
Jiný velmi důležitý a skutky svými vynikající soudce byl Samson. Pocházel z pokolení Danova a od
mládí jevil zvláštní sílu. Než se narodil, přikázal Bůh rodičům, že má býti
Nazirejským, to jest zasvěceným, Bohu odevzdaným. Poněvadž Israelité opět
odpadli od Boha pravého, vydal je Bůh do moci Filistinských tak, že vládli nad
nimi. Ješto počali činiti pokání, počal je Bůh také Samsonem vysvobozovati z
moci jejich. Samson nejprve činil značné škody Filistinským. Tím je popudil
proti sobě tak, že přitáhli s vojskem a žádali za jeho vydání. Byl jim sice
vydán, Filistinští ho svázali také pevnými provazy, ale Samson přetrhal provazy
jako slabou niť, a když nalezl čelist osličí, pobil jí tisíc Filistinských, a
odešel do města Gazy. Obklopili tedy toto město, aby nikam nemohl utéci, a
zavřely brány, aby se ho mohli zmocniti. Ale Samson vypáčiv veřeje brány města,
odnesl je i s branou města na protější vrch. Avšak hrdina tento padl do rukou
lstivé ženy Filistinské, jménem Dalila. Ta prosbami a výčitkami na něho
doléhala tak dlouho, až jí řekl, odkud plyne síla jeho, totiž z vlasů. Dalila
ustříhla mu vlasy zrádně a vydala ho do rukou jeho nepřátel. Ti ho oslepili,
svázali a dovedli do Gazy, kdež jim musel konati služby otrocké. Ale Bůh se nad
ním slitoval ještě jednou. Filistinští ho jednou ve své zpupnosti vyvedli o
slavnosti boha Dagona, postavili ho mezi dva sloupy, na kterýchž střecha chrámu
Dagonova spočívala, a chtěli se mu veřejně posmívati. Samson prosil, aby mu Bůh
dal staré síly, a Bůh vyslyšel prosby jeho. Uchopil tedy Samson oba sloupy,
trhl jimi, a chrám se sesypal. Tímto hrozným činem usmrtil ovšem sebe, ale s
ním zahynulo také okolo tři tisíc Filistinských. Soudil Samson Israele po
dvacet let.
Heli soudil Israelity
zároveň se Samsonem a mimo to byl také nejvyšším knězem v Silo. Na muži tomto
mají výstražný příklad povolní a nesvědomití rodiče, kteří dítky své sice
napomínají, ale ku přísnějším prostředkům proti nim se nerozhodují, trestati
jich nedovedou. Heli měl syny nezdárné, ale netrestal jich nikdy. Synové tito
dávali hrozný příklad špatný všemu lidu. Vždyť když lid obětoval, synové Heli,
Ofni a Finees, obětovati mu bránili; nebo když lid obětoval, posílali služebníky,
kteří vidlicemi tahali maso z kotlů a přinášeli je synům Heli. Lid bědoval nad
touto nepravostí a vytýkal ji otci. Ten ale jen domlouval synům řka: „Proč
činíte takové věci hrozné, které slyším? Nečiňte jich, neboť není dobrá pověst
o vás.“ – Více však neučinil. Proto zakročil místo něho Bůh. Tehdáž bojovali
Israelité proti Filistinským, a aby spíše s pomocí Boží zvítězili, vzali archu
úmluvy na bojiště. V Silo pak u nejvyššího kněze Heli posluhoval ve stánku
Hospodinově Bohem zvláštním způsobem vyvolený mládeneček, jménem Samuel. Stalo se, že Heli spal jedné
noci v předsíni stánku, a Samuel spal též blíže něho. I volal Hospodin Samuela.
Domnívaje se Samuel, že jej volá Heli, šel k němu a tázal se, čeho si od něho
přeje. Heli však odpověděl, že ho nevolal. Když se tak stalo po druhé i po
třetí, poznal Heli, že volá pacholíka Hospodin; proto mu řekl, bude-li opět
volán, aby řekl: „Mluv, Pane, slyší služebník tvůj.“ Tak se stalo, a Hospodin
nařídil Samuelovi, aby zvěstoval Helimu i jeho synům, že je stihne hrozný
trest, poněvadž synové jsou bezbožní, a Heli jich netrestá. Samuel oznámil vše
Helimu. A hle! Když krátce na to začal boj mezi Israelity a Filistinskými, byli
poražení Israelité porážkou hroznou, padlo jich 30 000 a mezi nimi Ofni a
Finees, a archa úmluvy dostala se do rukou Filistinských, kteří ji postavili do
chrámu svého podle modly boha Dagona. Když o tom všem uslyšel Heli, tak se
ulekl, že spadl se stolice, na které seděl, zlomil si vaz a zemřel v stáří 98
let.
Po Helim byl soudcem Samuel. Ten
shromáždil veškerý lid, promluvil k nim, důtklivě vytýkaje jim nepravosti
jejich. Lid počal litovati hříchů svých a činil pokání. Bůh se nad nimi opět
slitoval, pomohl jim, neboť když vytáhli opět proti Filistinským, strhlo se
náhle takové hřímání nad Filistinskými, že se ulekli, a pak byli Israelity tak
poražení, že se neodvážili do končin israelských nikdy více. Na památku tohoto
vítězství položil Samuel zvláštní veliký kámen, kterýž nazval „kámen pomoci“.
2. Tím jsem v krátkosti naznačil nejdůležitější dějiny z doby soudců. Tažme
se dále, zdaž se tu Bůh opravdu zjevoval? Nelze popříti, že mnohé z událostí
připomenutých jsou pravé a skutečné
zázraky a tudíž také pravé a skutečné činy samého Boha. Můžeme si
vysvětliti spůsobem přirozeným vítězství
Gedeonovo nad Madianity? Zajisté, že nikoliv. Uvažme jen, jak se stalo.
Písmo svaté praví, že bylo s Gedeonem velmi mnoho lidu israelského, a že mu
proto přikázal Bůh, aby propustil všecky, kteří se bojí. Odešlo tedy 22 000
mužů, a zůstalo jen 10 000. Z těch pak vybral Gedeon jen 300 mužů a rozdělil je
na tři setniny. Za zbraň dal každému troubu a hořící pochodeň skrytou v báni.
Ty uvedl za doby noční do ležení nepřátelského, tam pak nařídil báně rozbíti,
na trouby troubiti a volati: „Meč Hospodinův a Gedeonův!“ Toho se vojsko
nepřátelské ovšem uleklo a ve zmatku dalo se na útěk, ve kterémž se za tmy
vraždili vojíni navzájem sami: avšak můžeme říci, že se to vše stalo přirozeně?
Zajisté, že nikoliv, nýbrž vítězství toto bylo patrný zázrak. – Ostatně Gedeon žádal od Hospodina zřejmý zázrak, když
se již sice postavil v čelo vojska, ale dříve nežli vytáhl. Řekl totiž
Hospodinu před lidem: „Jestliže vysvobodíš mnou Israele, učiň, aby rouno vlny,
kteréž položím na humně, bylo rosou svlažené, a ostatní země suchá.“ A když Bůh
tento zázrak učinil, Gedeon se ještě nespokojil; nýbrž žádal naopak, aby bylo
rouno suché a země mokrá; a stalo se opět tak, jak chtěl.
Zejména pak připomíná se mnoho zázraků ze
života Samsonova. Zdaž nebyla již síla
jeho zázračná? Roztrhati lva litého beze vší obtíže, nemůže zajisté svými
přirozenými silami nikdo. Trhati silné provazy jako slabé niti, vytrhnouti
těžkou bránu i s veřejemi a přenésti vše na horu, není dojista také skutek síly
lidské. Ostatně, že síla tato byla zázračná, poznáváme z toho, že podmínkou její byly dlouhé vlasy Samsonovy,
kteréž vlasy byly odznakem jeho slibu nazirejského.
Nelze také popříti, že zvláštní volání
Samuela, když spal nedaleko Heli ve stánku, bylo zázračné; a poněvadž Bůh
předpověděl Samuelem tak určitě smrt Heliho i jeho synů, patrno jest, že
obdařil Samuela také darem proroctví.
Z toho vidíme, že ani v době soudců zázraky v lidu vyvoleném nepřestaly. A
tážeme-li se, proč Bůh tyto zázraky konal, nezbývá nám nic jiného než vydati
svědectví pravdě, že proto, aby ukázal, že skutečně posílá rozličné soudce lidu
israelskému sám, čili na důkaz svého zjevení. Jest tudíž i doba soudců pravé a skutečné zjevení Boží.
Nahlédněme ku konci aspoň poněkud do života některých soudců, zejména
Jefte, Samsona a Heliho. O Jeftovi
připomíná písmo svaté, že učinil nerozvážný
slib Bohu, že dá-li mu vítězství Bůh, bude Mu obětovati, kdožkoli mu vyjde
vstříc z domu jeho, až se bude vraceti z boje, a že pak skutečně obětoval dceru
svou. Někteří učitelé písma ze slov, „že bude obětovati toho, kdokoliv mu vyjde
z domu jeho vstříc“ dokazují, že Jefte již tu myslil na oběť lidskou, poněvadž
by tak o zvířeti mluviti nemohl, nýbrž byl by řekl, že
cokoliv mu vyjde vstříc; avšak když ho i omluvíme, že tehdáž na oběť lidskou
nemyslil, přece třeba říci, že dceru obětovati neměl, poněvadž Bohu pravému
lidé obětováni býti nemohou. Jefte dojista chybu svou uznal a činil z hříchu
svého také pokání; neboť svatý apoštol Pavel ho připomíná mezi muži, kteří
vírou přemáhali království, činili spravedlnost a docházeli zaslíbení. (Žid.
11, 32). – Budiž nám tedy Jefte výstrahou, abychom nečinili slibů nerozvážných, a abychom, když jsme je snad učinili, v nesmyslu jich neplnili z falešného
domnění, že bychom nedodrželi slova, a stali se věrolomnými. Jest sice pravda,
že slibů podobných, jako učinil Jefte, různí lidé málo činí; avšak kolik jest
přísah a slibů hříšných, kterými lidé hrozí pomstou nebo trestem lidem!
Takových přísah a takových slibů se varujme; a kdybychom se přece někdy v
rozčílení zapomenuli a učinili je, neplňme jich. Mnohdy se lidé zavazují
podobnými přísahami a sliby lidem jiným. Tak na příklad přísahá člověk příteli svému,
že pomstí nepřítele jeho, a pak se ovšem může domnívati, že takovou přísahu má
splniti, poněvadž by nedodržel slova. Avšak mýlí se. Naopak, přísahy hříšné nemáme vyplňovati nikdy.
Jefte činil pokání z hříchu
svého a dosáhl odpuštění. V tom ho následujme, to jest povinností hříšníka
každého, ať jest kdokoliv, ať má hříchů málo nebo mnoho, ať má hříchy smrtelné
nebo všední. Žádný člověk nemá na
milosrdenství Boží hřešiti, žádný také nemá
nad milosrdenstvím Božím zoufati;
neboť jedno i druhé jest hřích proti Duchu svatému, o kterých hříších řekl
Kristus Pán, že se neodpouštějí ani na tomto světě, ani v budoucím věku. (Mat
12, 32).
Komu z nás by nebyl znám život Samsonův?
Kdož by nevěděl, že jeho neštěstím bylo, že přilnul vášnivou láskou k ženě
filistinské, která ho nejprve úskočně a podvodně připravila o vlasy, čímž
přišel o všecku svou sílu, ale následkem toho ztratil později i život, tedy
celou hlavu. Nevím, co předcházelo, zdaž ztráta vlasů, a nesledovala ztráta
hlavy, nebo naopak. Pravdě podobnější jest, že předcházela ztráta hlavy ve smyslu mravním. Žena tato svou krásou a
úlisností připravila Samsona nejprve o rozum, pomátla mu, jak říkáme, jeho
hlavu, následek toho byla ztráta vlasů a konečně života. Jak hrozným jest to
výstražným příkladem všem mužům, aby ani
nezačínali známosti rozličné nesmyslné, nedovolené, hříšné. Mám za to, že
Samsonů silných, jako byl onen, jest nyní málo; ale úskočných a podvodných
Dalil že jest dosud mnoho, ano že prohnaností světa těchto právě přibývá, jako
naopak spustlostí světa mužů statečných ubývá, A jestli onen ohromný silák stal
se obětí ženy úskočné, čím více hrozí toto neštěstí mužům, kteří snad následují Samsona v jeho lásce nesmyslné,
ale nenásledují ho v jeho oddanosti k Bohu!
O Helim připomíná písmo svaté,
že napomínal sice synů svých, ale že neužil proti nim prostředků účinnějších,
pokárání nebo dle zásluhy trestů. Tím stávali se synové lehkomyslní čím dále
tím bujnějšími a zatvrzelejšími, a trest
Boží nestihl jenom jich, nýbrž i slabého otce. Pamatujte na to rodičové
křesťanští! Bůh vám svěřil dítky vaše tak, že za ně budete jednou před Ním
odpovídati. On přikázal dětem, aby vás ctili, milovali a poslouchali jako Jeho
zástupce; od vás pak žádá, abyste se jako Jeho zástupcové k dětem také chovali.
Jak jsme velmi často poznali, Bůh lid israelský nejen napomínal, nýbrž jeho
hříchy také trestal, a když lid
činil pokání, opět byl milosrdným a dobrotivým. Tak máte jednati také vy s
dítkami svými. Nepomůže-li napomenutí, má následovati pokárání; a jestli ani to
nemělo účinku, povinností vaší jest
trestati. Trest tento ovšem nemá býti krutý a bezohledný, nýbrž přiměřený; a když se dítky lepší, i vy
máte býti milosrdnými a dobrotivými.
Ano, učme se každý dle svého povolání následovati soudců v dobrém a
varovati se chyb a hříchů, které nám z jejich života připomíná písmo svaté. Pak
i my budeme stromy dobrými, a přineseme ovoce dobré, zůstávající do života
věčného. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str.
475
Zpracoval: Jakub Albert
