Účast na mši svaté (2019)

Účast na mši svaté (2019)

Kázání P. Martina Fuchse v Praze 20. října 2019

Neděle 19. po Svatém Duchu

***

Drazí věřící! Když ministrant při Mši svaté zazvoní kostelními zvonky, má to svůj zvláštní důvod. Církev totiž chce, aby se věřící pokaždé účastnili Mše svaté pozorně. Jenže slabost lidské přirozenosti, různé nemoci, starosti či rány osudu věřícího znovu a znovu rozptylují. Jsou sice stále v kostele, ale jejich myšlenky jsou často někde jinde.

Právě proto dává ministrant při nejdůležitějších modlitbách a úkonech Mše svaté zazvoněním znamení. Církevní přikázání ukládá věřícím pod těžkým hříchem, aby se o nedělích a zasvěcených svátcích účastnili svaté mešní Oběti.

Tuto povinnost splní pouze ten, kdo se účastní Mše svaté alespoň od Obětování po Kněžské přijímání. Kdo by vlastní vinou přišel později, ten povinnost nedělní účasti nesplnil.

Poprvé ministrant zazvoní, když kněz odkryje kalich. Věřící by se nyní měli ve všech svých prosbách sjednotit s knězem. Modlitby Offertoria poskytují knězi tu pravou intenci, s níž by měl mešní Oběť přinést a to za sebe samotného, za kolemstojící, za živé a zemřelé. To je úmysl Kristův a také úmysl Církve.

Druhé zazvonění se děje při Sanctus. Věřící mají  nyní spolu s anděly padnout na kolena a chválit Boha. Nastává totiž  vlastní obětní úkon. Je naprosto přesně ustanoven v Kánonu pro všechny časy. Kánon začíná po Sanctus a končí před modlitbou „Otče náš". Každý kněz, pokud se drží Kánonu, přinese nyní Pánu Bohu platnou a Jemu milou Oběť.

Potřetí dává ministrant zvonkem znamení, když kněz vkládá ruce nad obětiny. Tento obřad upomíná věřící na Starý zákon. Tam kněz vkládal ruce na obětního kozla. Chtěl tím na něj vložit hříchy lidu, aby ho pak poslal do pouště, kde zahynul.

Proto kněz vkládá hříchy lidí, tedy naše hříchy, na Krista, který dává svůj život v oběť. Věřící by nyní měli být obzvláště pozorní, protože hned následuje samotný akt Oběti, svaté Proměňování.  Je to ten vůbec největší úkon, jaký může člověk zde na zemi vykonat.

Současně s pokleknutím  po slovech Proměňování  ministrant opět zazvoní. Dává tím znamení, že od této chvíle je na oltáři přítomen sám Kristus – s Tělem i Duší, s Božstvím i Lidstvím. Při celebrantově pokleknutí a jeho opětovném povstání ministrant zvoní, aby vyzval věřící k uctění Nejsvětější svátosti.

Toto zvonění při svatém Proměňování se pak skrze kostelní zvony ve věži kostela nese do celého okolí. Pořád si na to dobře pamatuji; když jsem byl malý chlapec, a musel jsem zůstat se svými sourozenci a s matkou doma, jakmile se rozezněl zvon používaný při Proměňování, vyzvala nás, abychom si klekli. „Teď je svaté Proměňování. Teď Spasitel umírá na kříži. Teď se Mu musíme klanět a děkovat Mu,“ říkala.

Čtvrté znamení zvonkem přichází krátce před modlitbou „Otče náš“ se slovy: „Per ipsum et cum ipso et in ipso est tibi Deo Patri omnipotenti, in unitate Spiritus Sancti, omnis honor, et gloria.“ Tedy „Skrze něho a s ním a v něm je tobě, Bohu Otci všemohoucímu, v jednotě Ducha Svatého všeliká čest a sláva.“ Tímto je akt Oběti uskutečněn.

Modlitbou „Otče náš“ pak začíná třetí část Mše – Svaté přijímání.

Modlitba „Otče náš“ je modlitbou našeho Pána, a proto ji najdeme v každém misálu až k počátkům křesťanství. Obsahuje všechno, co bychom měli od Pána Boha žádat.

Páté znamení zvonkem dává ministrant při kněžském Přijímání. Je nutné, aby Oběť byla dokonána. I kdyby žádní věřící nepřijímali, přinesená Oběť je tímto kněžským Přijímáním úplná a dokonaná. Kdyby se stalo, že by celebrant po Proměňování padl na zem a nemohl pokračovat, jiný kněz by musel Oběť dokončit kněžským Přijímáním.

Účastnit se mešní Oběti a přistoupit ke Svatému přijímání mohou pouze pokřtění, kteří mají a zachovávají celou katolickou víru. Proto jsou katechumeni a kandidáti křtu vyváděni před Credem ven z kostela. Ještě nebyli pokřtěni, takže nemají ani nesmazatelnou pečeť ani katolickou víru. Nemohou přistupovat ke Svatému přijímání. Nepokřtění a jinověrci nesmí přistoupit ke Svatému přijímání.

Katolíci se naopak musí Oběti účastnit. Jak již bylo řečeno, o nedělích a zasvěcených svátcích jsou takto zavázáni dokonce pod těžkým hříchem. Toto přikázání ovšem platí pouze za normálních okolností. Dnešní církevní krize mnoha lidem zcela znemožňuje plnit tuto povinnost, protože nikdo nemůže být nucen navštěvovat novou mši. 

Arcibiskup Lefebvre řekl 24. února 1977: „Máme povinnost držet se dál od tohoto nového ritu a účastnit se ho [pasivně] pouze ve zcela výjimečných případech, například při svatbě nebo pohřbu, a to jen pokud máme morální jistotu, že mše je platná a není svatokrádežná.“

Je lepší účastnit se jen jednou měsíčně pravé Mše svaté (nebo pokud ani to není možné pak ještě méně často), než mít účast na ritu s protestantskou pachutí, která nám zakrývá nejen úctu a klanění, jaké Pánu dlužíme, ale dokonce zakrývá snad i Jeho skutečnou Přítomnost.

Přikázání Církve rovněž zavazuje věřící, aby alespoň jednou za rok, a sice o Velikonocích, přistoupili ke Svatému přijímání.

Spasitel o tom mluvil v několika podobenstvích, jako například v tom o  královské svatební hostině, které jsme právě slyšeli.

Král jich pozval mnoho, ale nechtěli přijít, a dokonce utýrali jeho sluhy. On poslal služebnictvo ještě jednou. Mezi hosty byl jeden, kdo na sobě neměl svatební šaty. Když ho král spatřil, řekl mu: „Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebního roucha?“ On pak oněměl. Král tedy poručil služebníkům: „Svažte mu ruce a nohy a uvrhněte ho do tmy venku; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (srov. Matouš 22:1-14)

Tento muž bez svatebních šatů je obrazem katolíka ve smrtelném hříchu. Nesmí přistoupit ke Svatému přijímání, jinak přijde do pekla.

Pavel to jasně a jednoznačně napsal Korinťanům: „Kdo bude jísti chléb tento aneb píti kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně.“ (1. Kor 11:27)

Kdo nehodně přijímá Velebnou svátost, otupuje svědomí dalším smrtelným hříchem, další svatokrádeží.

Po těžkém hříchu se člověk musí bezpodmínečně vyzpovídat, aby mohl přistoupit ke Svatému přijímání. Lítost nestačí.

Drazí věřící! Spasitel nás pozval k účasti na svatební hostině svého Syna. Neomlouvejme se z této hostiny, ale ukažme se na ní ve svatebním oděvu a pozorně se účastněme Oběti Nové a věčné Smlouvy. Amen.

Překlad: P. VVP