Kristus Král (1980)
Na Božství
Ježíše Krista stojí či padá Římskokatolická církev. Jako katolíci jsme občany
Kristova Království na zemi, kterým je Církev. Stali jsme se občany tohoto
Království ve svátosti křtu a získali práva a výsady i povinnosti a závazky
plynoucí z takového občanství. Z mnoha povinností, které to
s sebou nese, je jednou z nejdůležitějších povinnost vzdávat čest a
úctu Ježíši Kristu, našemu Králi. Asi nikdy předtím nebylo konání této
povinnosti nutnější, než je tomu v této naší době.
Jsme
křesťané, tj. jsme stoupenci Krista. Jsme katolíci, tj. jsme, nebo se
předpokládá, že jsme, vyspělí, zcela oddaní stoupenci Krista. To tedy mezi
mnoha věcmi znamená, že naše Bohem daná Víra je prvořadou, nejvyšší,
nejdůležitější starostí našeho života a nikoliv něco, co žijeme jen vlažně s malým
nebo nikoliv solidním, bystrým, horlivým chápáním její mimořádné hodnoty. Být
katolíkem znamená, že touha stále postupovat v poznání, lásce a službě
Bohu je prvořadým cílem našeho každodenního života, cílem, u nějž vytrvale
odmítáme dovolit, aby byl zastíněn světskými starostmi – materiálním
zabezpečením, společenskou prestiží, bohatstvím, slávou, mocí, čímkoliv. Být
katolík znamená, že uchovávání a vzrůst Boží milosti v naší duši, konání
pokání, a časté, zbožné přijímání svátostí jsou pro nás věcmi vážné důležitosti,
a ne věcmi, které jsou všechny dobré pro světce, kteří konec konců byli
odlišní. Byli odlišní? Skutečně jen v jednom smyslu. Měli intenzivní lásku
k Bohu. „Co prospěje člověku, když celý svět získá, ale ztratí svou duši?“
Být katolík znamená, že Kristus je Král našich srdcí a duší a že jsme svědky
Jeho i Jeho Církve ve světě, ve společenství, v němž žijeme. Svými slovy a
svým příkladem za všech okolností odrážíme svou víru. Jeden proslulý americký
spisovatel minulosti kdysi řekl: „To, co jste, promlouvá tak hlasitě, že
neslyším, co říkáte.“
Jako
katolíci patříme do jediné organizace na tváři země ustanovené Synem Božím pro
věčnou spásu lidstva. V této Církvi (hovořím samozřejmě o pravé, skutečné,
tradiční Římskokatolické církvi), se zjevené slovo Boží nalézá v celé své
kráse; mravní zákon Boží se hlásá ve své úplnosti; hříchy se odpouštějí ve
svátosti pokání opravdově litujícím; Tělo a Krev Kristova se přijímají ve
Svátosti oltářní; Oběť Kříže je každodenně obnovována v nekrvavé Oběti
pravé mše. Jako katolíci máme nejskvělejší věc na světě – dar Víry, členství
v jediné, pravé Kristově Církvi – vskutku tak ohromný poklad, že, slovy
papeže Pia XII., „nelze si představit nic slavnějšího, nic vznešenějšího,
zajisté nic více povznášejícího, než patřit do svaté, katolické, apoštolské a
římské Církve“.
Jestliže
tedy je náš katolicismus tak vrcholný a ušlechtilý a poklady Církve tak
drahocenné a nevyčíslitelné, vyplývá z toho, že jednoznačná povinnost každého
katolíka hodného toho jména, je žít ve shodě s důstojností náležející jeho
členství v Mystickém Těle Krista a odrážet ve svém každodenním životě
vznešenou Víru, kterou vyznávám. „Neexistuje žádný lepší argument pro pravdu
katolicismu, než dobrý katolík.“ „Pravá víra,“ napsal svatý Řehoř Veliký, „spočívá
v tom, že svým jednáním neodporujeme tomu, co slovy vyznáváme“.
A tak je neochvějná
věrnost Kristu naší zavazující povinností jakožto občanů zasluhujících si Jeho
Království na zemi. Jakákoliv polovičatá opatření z naší strany jsou
pomocí a napomáháním věci nepřítele, skutečně satanského nepřítele, který se
neúnavně snaží vypudit Krista a křesťanství ze samotné tváře země! Bitva, která
se dnes svádí, je taková, v níž není v sázce nic méně, než duše lidí,
a je to bitva, v níž není místo pro ty, kteří jsou neutrální. Je to
Kristus proti Antikristu! Buď jsme s Bohem, nebo jsme proti Němu! Taková
je výzva před námi! Jako katolíci se této výzvě postavme přímo a nekompromisně
a přesvědčivě tak prokažme svou nehynoucí věrnost Tomu, pod jehož slavnou
zástavou máme takové privilegium sloužit, Ježíši Kristu, Králi králů, našemu
Pánu, našemu Spasiteli a našemu Bohu!
Překlad:
D. Grof
