(359)
31. května
2014
NEOMYLNOST CÍRKVE V
Liberalismus
je válkou proti Bohu a je zánikem pravdy. V rámci dnešní Církve zmrzačené
liberalismem je sedesvakantismus pochopitelnou reakcí, přesto však autoritě
přisuzuje příliš mnoho moci nad pravdou. Současný svět ztratil přirozenou
pravdu, natož pak pravdu nadpřirozenou, a zde je jádro problému.
Pro naše
účely můžeme rozdělit veškeré papežské učení na tři části. Za prvé, jestliže
papež učí jako papež o Víře a mravech s konečnou platností a aby zavázal
všechny katolíky, pak je jeho mimořádné Magisterium (zkráceně MM) nutně
neomylné. Za druhé, jestliže nezapojí všechny čtyři podmínky, ale učí
v linii s tím, co Církev vždy a všude učila a ukládala katolíkům
k věření, pak se podílí na tom, co se nazývá „řádné univerzální
Magisterium“ (zkráceně ŘUM) a je také neomylné. Za třetí, máme zbytek jeho
učení, které, když je mimo linii Tradice, není jen omylné, ale také nesprávné.
Teď by mělo
být jasné, že MM se k ŘUM má jako sněhová čepice k hoře. Sněhová
čepice netvoří vrcholek hory, pouze jej činí viditelnějším. MM je
k ŘUM jako sluha k pánovi. Existuje, aby sloužilo ŘUM tím, že činí
jednou provždy jasným to, co patří nebo nepatří do ŘUM. Ale to, co takříkajíc
činí zbytek hory viditelným, je, že se dá dopátrat zpět k Našemu
Pánu a jeho apoštolům, jinak řečeno, [je to] Tradice. Proto každá definice MM dychtí
po tom ukázat, že to, co se definuje, bylo vždy dříve částí Tradice. Bylo to
horou před tím, než to bylo pokryto sněhem.
Nyní by také
mělo být jasné, že Tradice říká papežům, co učit, a nikoliv naopak. To je
základem, na němž arcibiskup Lefebvre založil tradiční hnutí, je to ale stejný
základ, který liberálové a sedesvakantisté, se vší náležitou úctou, nedokážou
pochopit. Jen se podívejte, jak často v evangeliu sv. Jana sám Náš Pán, jako
člověk, prohlašuje, že to, co učí, nepochází od něj samotného, ale od jeho
Otce. Například: „Moje učení není ode mne, nýbrž od Toho, který mě poslal.“
(VII, 16) nebo: „...neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, nýbrž Otec, který mě
poslal, ten mi přikázal, co mám mluviti a co hlásati“ (XII, 49). Samozřejmě
není na zemi nikdo oprávněnější než papež, říkat Církvi a světu, co je
v Tradici, nemůže však říkat Církvi nebo světu, že v Tradici je to,
co v ní není. Co je v ní, je objektivní, nyní 2000 let staré, je to
nad papežem a stanovuje to omezení tomu, co papež může učit, stejně jako Otcův
příkaz stanovuje omezení tomu, co Kristus jako člověk může učit.
Jak tedy
mohou liberálové a podobně i sedesvakantisté v podstatě tvrdit, že papež je
neomylný dokonce i vně MM i ŘUM? Protože obojí přeceňují autoritu ve vztahu
k pravdě a tak již nevnímají církevní autoritu jako sluhu, ale jako pána
pravdy. A proč tomu tak je? Protože jsou obojí dětmi moderního světa, kde se
protestantismus vzepřel Pravdě, a liberalismus od Francouzské revoluce
rozrušuje objektivní pravdu. A neexistuje-li již žádná objektivní pravda, pak
autorita samozřejmě může říkat cokoliv, co jí projde, což pozorujeme všude
kolem nás, a neexistuje nic, co by zastavilo nějakého Pavla VI. nebo nějakého
biskupa Fellayho, aby se při tom stávali čím dál svévolnějšími a
despotičtějšími.
Matko Boží, vypros
mi, abych miloval, rozpoznával a hájil onu Pravdu a řád, nadpřirozený i
přirozený, pocházející od Otce, jimž se tvůj vlastní Syn podrobil „až
k smrti, dokonce k smrti na Kříži“.
Kyrie
Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
