(358)
24. května
2014
NEOMYLNOST CÍRKVE IV
Kardinálovi
Newmanovi je přisuzován moudrý komentář ohledně definice papežské neomylnosti
z roku 1870: „Zanechala jej, jak jej nalezla.“ A vskutku tato definice
nezměnila nic na papežově pravomoci neomylně učit, protože patří
k přirozenosti Boží pravé Církve to, že ji Bůh bude chránit před omylem
přinejmenším, když je zapojena její nejvyšší učitelská autorita. Všechno takové
zapojení se nyní nazývá „mimořádné Magisterium“ Církve, ale jen toto
pojmenování bylo v roce 1870 nové, stejně jako pojmenování „řádného
univerzálního Magisteria“. Když První vatikánský koncil posledně zmíněné
deklaroval také jako neomylné, muselo to takovým být také od počátku Církve. Abychom
rozlišili skutečnosti za názvy, vraťme se zpět k tomuto počátku.
V době,
kdy Náš Pán vstoupil na nebesa, svěřil se svou Božskou neomylností svým
apoštolům soubor nauky, který měli nedotčený předávat jeho Církvi až do konce
světa (Mt. XXVIII, 19-20), nauku, které měly všechny duše věřit pod hrozbou
zatracení (Mk. XVI, 15-16). Tento poklad Víry, neboli veřejné Zjevení, musel
Bůh učinit poznatelným a dostupným duším dobré vůle, protože by pravý Bůh
zjevně nemohl na věčnost zatratit duši za to, že odmítá věřit nepravdě. Smrtí
posledního apoštola byl tento poklad nejen neomylný, ale byl také úplný.
Potom od
apoštolů dále Bůh chránil všechny duchovní, aby nikdy neučili omyl? Rozhodně
ne. Náš Pán nás varoval, ať se máme na pozoru před „falešnými proroky“ (Mt.
VII, 15) a podobně nás svatý Pavel varoval před „dravými vlky“ (Skutky, XX,
29-30). Jak ale mohl Bůh dopustit takové nebezpečí pro své ovce ze strany
chybujících pastýřů? Protože pro svá nebesa nechce ani pastýře roboty, ani ovce
roboty, ale pastýře a ovce, kteří budou obojí používat rozum a svobodnou vůli,
kterou jim dal, aby učili nebo následovali Pravdu. A jestliže velký počet
pastýřů zradí, může [Bůh] vždy pozvednout například nějakého sv. Atanáše nebo
nějakého arcibiskupa Lefebvra, aby zajistil, že jeho neomylná Pravda vždy
zůstane dostupná duším.
Nicméně
tento poklad bude nepřetržitě vystaven dravým vlkům přidávajícím k němu
omyl nebo z něj ubírajícím pravdu. Jak jej tedy přesto chrání Bůh? Tím, že
zaručuje, že kdykoliv papež zapojí všechny čtyři podmínky své plné učitelské
autority, aby definoval, co do něj patří a co nepatří, bude mít Boží
ochranu před omylem – kterou dnes nazýváme „mimořádné Magisterium“. (Všimněte
si, jak toto mimořádné Magisterium předem předpokládá neomylné řádné
Magisterium a nemůže k němu přidat žádnou pravdu nebo neomylnost, ale jen
větší jistotu pro nás lidi.) Když však papež zapojí méně než tyto čtyři
podmínky, pak bude jeho učení neomylné, pokud odpovídá pokladu předávanému od
Našeho Pána – dnes nazývanému „univerzální řádné Magisterium“, ale je omylné,
není-li v rámci tohoto předávaného pokladu, neboli Tradice. Vně Tradice
může být jeho učení pravdivé nebo mylné.
A tak
neexistuje žádný začarovaný kruh (viz KE 357 z minulého týdne), protože Náš
Pán autorizoval Tradici a Tradice autorizuje Magisterium. A vskutku je úlohou
papeže deklarovat se svou autoritou to, co do Tradice patří, a bude mít Boží
ochranu před omylem, jestliže zapojí svou plnou autoritu tak činit. Může však
tvořit deklarace vně Tradice a v takovém případě žádnou takovou ochranu
mít nebude. Novoty Druhého vatikánského koncilu jako jsou náboženská svoboda a
ekumenismus jsou mimo Tradici Církve. Nespadají proto ani pod papežovo
řádné, ani jeho mimořádné Magisterium, a všechny nesmysly všech koncilních
papežů nezavazují žádného katolíka být buď liberálem nebo
sedesvakantistou.
Kyrie
Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
