Právo
a povinnost vzdorovat papeži (2014)
Papežové, světci,
otcové, učitelé a uznávání teologové Římskokatolické církve nám v průběhu
věků říkali, že papež může být heretikem vůči římskokatolické víře a pokoušet
se zničit Církev skrze nepatřičné postoje. Je věcí povinnosti takového papeže
neuposlechnout a vzdorovat mu.
Pokyn
sv. Petra
První papež sv. Petr (†
67) nám dal obecnou zásadu neposlušnosti a vzdoru vůči zkažené hierarchii a
jejím příkazům, když mu bylo odpadlými Židy zakázáno hlásat Krista. Existuje-li
spor mezi vůlí církevního představeného a Boží vůlí, máme poslechnout Boha.
„Petr však a apoštolové
odpověděli: ‘Poslouchati sluší více Boha než lidí.‘“ (Skutky 5:29)
Učitel svatý Tomáš
Akvinský OP († 1274) použil tuto příhodu jako znamení toho, že všichni představení
mají být neuposlechnuti, pokud by jejich příkazy byly proti Boží vůli.
„Avšak proti je, co se
praví Skut. 5: „Boha třeba více
poslouchat než lidi.“ Ale rozkazy představených jsou mnohdy proti Bohu. Tedy
nemá se ve všem poslouchat představených.“ (Summa Theologiae, IIa IIae, ot.
104, čl. 5)
Teolog Juan kardinál De
Torquemada OP († 1468) výslovně tuto pasáž z Bible vztahoval
k povinnosti vzdorovat svévolnému papeži.
„Ačkoliv to
z okolností jasně vyplývá, že se papež může občas mýlit a nařizovat věci,
které se nesmí učinit, že mu nemáme být prostě poslušní ve všem, neukazuje to,
že nemá být uposlechnut všemi, když jsou jeho příkazy dobré. Abychom věděli,
v jakých případech se má poslouchat a v jakých ne, je to řečeno ve
Skutcích apoštolů: ‘Boha třeba více
poslouchat než lidi.‘; proto, kdyby papež nařizoval cokoliv proti Písmu
svatému, nebo článkům víry, nebo pravdě ohledně svátostí, nebo proti příkazům
přirozeného neboli Božího zákona, neměl by se uposlechnout, ale měl by být
v takových příkazech odmítnut.“ (Summa de Ecclesia)
Tedy „nemá se ve všem poslouchat představených“;
„papež se může občas mýlit a nařizovat
věci, které se nesmí učinit“ a „nemáme
mu být prostě poslušní ve všem“. Papež může nařizovat „proti Písmu svatému, nebo článkům víry, nebo pravdě ohledně svátostí,
nebo proti příkazům přirozeného neboli Božího zákona“, a pak „by neměl být uposlechnut“.
Příklad
sv. Pavla
Papeži sv. Petru I.
samotnému vzdoroval tváří v tvář sv. Pavel, protože ohrozil pravdu
Evangelia.
„Když potom přišel Petr
do Antiochie, otevřeně jsem se proti němu postavil, poněvadž zasluhoval
domluvy.“ (Gal. 2:11)
Otcové Církve
vysvětlovali, že tato příhoda nám ukazuje správnost vzdorování svévolným
duchovním, dokonce i papežům. Velký komentátor Písma svatého Cornelius a Lapide
(† 1637) napsal následující:
„Představení mohou být
ve vší pokoře a lásce káráni svými podřízenými, aby byla hájena pravda: to je
základ (Galatským 2, 11), o nějž sv. Augustin, sv. Cyprián, sv. Řehoř, sv.
Tomáš a mnozí další, kteří jsou citováni, opírají svůj názor. Zcela
jednoznačně učí, že sv. Petr, ačkoliv byl v autoritě představeným sv.
Pavla, jím byl pokárán. Sv. Řehoř správně tvrdí, že „Petr zůstal zticha, aby jakožto první v hierarchii apoštolů, byl
stejně tak prvním v pokoře.“ Sv. Augustin píše: „Tím, že ukázal, že představení připouštějí, že mohou být vytýkáni svými
podřízenými, dal sv. Petr příštím generacím příklad svatosti pozoruhodnější,
než ten, který dal sv. Pavel, ačkoliv druhý zmíněný nicméně ukázal, že je
možné, aby podřízení měli odvahu vzdorovat svým představeným beze strachu,
když ve vší lásce mluví na obranu pravdy.“ (Komentář ke Gal. II, 11.)
Tak nám učitel sv.
Augustin řekl, že bychom měli „odvážně“
vzdorovat představeným včetně papeže, „beze
strachu“, když hájíme Víru.
Sv. Tomáš Akvinský
napsal, že ona pasáž z Písma svatého ukazuje, že papeži, který pochybil ve
Víře, se musí otevřeně a veřejně vzdorovat kvůli nebezpečí, které existuje pro
věřící, nechat se zkazit a uvést v omyl.
„Jest však věděti, že
kde by hrozilo nebezpečí víře, poddaní by měli obvinit představené též veřejně.
Proto i Pavel, který byl poddaným Petrovým, pro hrozící nebezpečí pohoršení ve
víře, veřejně Petrovi vytýkal. A jak praví Glossa Augustinova, Gal. 2, "sám Petr dal příklad vyšším, aby
nepovrhli napomenutím od posledních, kdyby snad v něčem opustili správnou
stezku".“ (Summa Theologiae, IIa, IIae, ot. 33, čl. 4)
Také to komentoval
následovně:
„Napomenutí bylo
spravedlivé a prospěšné a důvod pro něj nebyl nepodstatný: existovalo
nebezpečí pro uchování pravdy Evangelia. [...] Způsob, jakým proběhlo, byl
patřičný, protože bylo veřejné a zjevné. Z tohoto důvodu sv. Pavel
píše: ‘Hovořil jsem s Kéfasem‘,
to jest s Petrem, ‘přede všemi‘,
protože předstírání ze strany Petra přinášelo nebezpečí pro všechny.“
(Super Epistulas S. Pauli, Ad Galatas, 2, 11-14 (Taurin/ Řím, Marietti, 1953),
lec. III, nn.B3f.)
Tak se má heretickému
papeži a jeho omylům vzdorovat: „odvážně“,
„beze strachu“, „veřejně“ a „přede všemi“,
protože je „nebezpečím pro všechny“.
To je učením otců a učitelů Církve.
Pokyny
papežů
Různí papežové nám také
říkali, že se papežové mohou mýlit ve Víře a pak by se jim mělo vzdorovat.
Papež Inocenc III. (†
1216) řekl, že papež může „upadnout do
hereze“ a „nevěřit“ Víru.
„Papež by si o sobě
neměl příliš myslet ohledně své moci, ani by si neměl nerozvážně libovat ve své
cti a vysokém postavení, protože čím méně je souzen člověkem, tím více je
souzen Bohem. Ještě méně se může pyšnit, protože může být souzen lidmi, nebo
spíše mu může být ukázáno, že je již odsouzen, když by měl například
upadnout do hereze, protože „ten, kdo
nevěří, již jest odsouzen.“ (sv. Jan 3, 18) V takovém případě by
se o něm mělo říci: ‘Jestliže se sůl
zkazí...k ničemu se již nehodí, leda ji vyhodit ven a nechat pošlapat od lidí‘.
(Kázání 4)
Papež Adrian VI. (†
1523) řekl, že „je mimo pochyby“, že
se papež může „mýlit ve věcech
dotýkajících se Víry“, může ve výnosech „učit herezi“. Také řekl, že „mnoho
římských pontifiků bylo heretiky“.
„Jestliže Římskou
Církví myslíte její hlavu neboli papeže, je mimo pochyby, že se může mýlit
dokonce i ve věcech dotýkajících se víry. To činí, když učí herezi ze svého
vlastního úsudku nebo dekretálu. Po pravdě, mnoho římských pontifiků
bylo heretiky. Posledním z nich byl papež Jan XXII. († 1334).“
(Quaest. in IV Sent.; citováno ve Viollet, Papal Infallibility and the Syllabus, 1908)
Ctihodný papež Pius IX.
(† 1878) rozpoznal nebezpečí, že by mohl být budoucí papež heretikem a „učit v rozporu s katolickou Vírou“
a nařídil: „nenásledujte ho“.
„Jestliže budoucí papež bude učit cokoliv v rozporu
s katolickou Vírou, nenásledujte ho.“ (Dopis biskupu Brizenovi)
Papež Adrian II. (†
872) připustil, že papežská hereze „činí legitimním
odpor podřízených vůči svým představeným a odmítnutí jejich škodlivých nauk.“
„Čteme, že římský
pontifik vždy měl autoritu vydávat soud o hlavách všech církví (tj. patriarchů
a biskupů), nikde však nečteme, že byl předmětem soudu ze strany jiných. Je
pravdou, že Honorius byl posmrtně proklet východními církvemi, musí se však mít
na paměti, že byl obviněn z hereze, jediného přečinu, který činí
legálním odpor podřízených vůči svým představeným a odmítnutí jejich škodlivých
nauk.“
Musím však
s papežem Adrianem nesouhlasit, když řekl, že hereze je jediným přečinem, který ospravedlňuje
odpor: světci a učitelé nás poučili jinak, jak uvidíme.
Dále papež Honorius I.
(† 638) nebyl pouze „obviněn
z hereze“ nebo „proklet
východními církvemi“: byl proklet jako heretik ekumenickým Třetím
konstantinopolským koncilem, jehož nařízení byla potvrzena papežem Lvem II. (†
683).
„Předvídali jsme, že
spolu s nimi je také Honorius, dříve papež starého Říma, vypuzen ze Svaté
katolické Církve Boží a proklet, protože jsme z jeho spisů poslaných
[heretikovi] Sergiovi seznali, že ve všem vycházel z myšlení posledně
zmíněného, a pokračoval v jeho bezbožných myšlenkách. [...] Sergiovi,
heretikovi, anathema! Cyrovi, heretikovi, anathema! Honoriovi, heretikovi,
anathema!“
Vidíme tedy, že nám
papežové říkali, že papež může „upadnout
do hereze“ a „nevěřit“; že je „mimo pochyby“, že papež se může „mýlit ve věcech dotýkajících se Víry“,
může ve výnosech „učit herezi“; že „mnoho římských pontifiků bylo heretiky“;
že papež může být heretikem a „učit
v rozporu s katolickou Vírou“, v kterémžto případě máme
uposlechnout příkaz „nenásledujte ho“;
a že papežská hereze „činí legitimním
odpor podřízených vůči svým představeným a odmítnutí jejich škodlivých nauk.“
Učení
světců a teologů
Světci a teologové nám
po věky říkali totéž: nesmíme poslouchat svévolné papeže a jejich zkaženou
hierarchii, ale spíše jim vzdorovat.
První učitel Církve,
sv. Atanáš († 373), nám řekl, že „katolíci
věrní Tradici“ mohou být „zredukováni
na hrstku“. Psal v době ariánské krize, kdy biskupové všeobecně
odpadli k ariánské víře a neplatně exkomunikovali sv. Atanáše, jak učinili
heretičtí biskupové Východu.
„I když jsou katolíci
věrní Tradici zredukováni na hrstku, jsou těmi, kdo je pravou Církví
Ježíše Krista.“ (Dopis katolíkům)
Sv. Vincenc Lerinský (†
445) je Otcem Církve nejvíce spojovaným s obranou neměnné věroučné
tradice. Ta je předmětem jeho hlavního pojednání Commonitorium. Předvídal, že jestliže by celá Církev měla jít do
hereze, musíme se držet tradiční Víry předané od Otců.
„Co by pak tedy měl
katolík dělat, jestliže se nějaká část Církve oddělí od společenství
univerzální Víry? Co má na výběr, když se nějaká nová nákaza pokusí otrávit již
nejen malou část Církve, ale celou Církev najednou? Pak jeho velkou starostí
bude přidat se k starobylosti, která již nemůže být svedena na scestí žádnou
lživou novotou.“
Všeobecná zkaženost
hierarchie byla předvídána a dříve nastala a světci nám říkali, jak máme
reagovat: máme se přidržet tradiční, pravé, katolické Víry, která byla předána
od Otců a odmítnout „lživé novoty“
papeže a hierarchie.
Teolog Sylvester
Prieras, OP († 1523) do určité míry rozebíral odpor vůči zkaženému papeži. Ptal
se: „Co by se mělo udělat
v případech, kdy papež ničí Církev
svými špatnými činy?“ a „Co by se
mělo udělat, jestliže chce papež nerozumně zrušit zákony církve nebo státu?“
Jeho odpověď byla následující:
„Zajisté by byl ve
hříchu a bylo by nelegitimní dovolit mu jednat takovým způsobem a stejně tak
jej uposlechnout ve věcech, které jsou špatné; naopak, je povinností
odporovat mu zdvořilou výtkou.
„Proto, kdyby chtěl rozdávat
majetek Církve nebo Petrovo dědictví mezi své vlastní příbuzné; kdyby chtěl zničit Církev nebo spáchat čin
podobné závažnosti, bylo by povinností mu v tom zabránit a stejně tak
povinností odporovat mu a vzdorovat mu. Důvodem je, že nemá moc, aby ničil,
a z toho tedy vyplývá, že jestliže tak činí, je legitimní mu odporovat.“
„Z předešlého je jasné,
že jestliže papež svými příkazy, nařízeními nebo svými činy ničí Církev, může se mu vzdorovat a zabránit vyplnění
jeho příkazů. Právo otevřeného odporu zneužití pravomoci ze strany preláta
pochází také z přirozeného zákona.“ (Dialogus de Potestate Papae)
Bylo by „nelegitimní dovolit mu jednat takovým
způsobem“, bez jakéhokoliv odporu a „stejně
tak jej uposlechnout“. Je „povinností
mu v tom zabránit a stejně tak povinností odporovat mu a vzdorovat mu“.
Protože má papežskou moc pouze, aby budoval Církev a ne ji ničil, je „legitimní mu odporovat“. Má se mu „vzdorovat a zabránit vyplnění jeho příkazů“.
„Otevřený odpor“ je právem a
povinností.
Teolog Tommaso kardinál
de Vio Gaetani Cajetan, OP (†
1534) prohlásil: „Je rozkazem
odporovat papeži, který otevřeně ničí
Církev.“ (De Comparata Auctoritate Papae et Concilio). Takovému papeži
se musí vzdorovat, jeho politice se musí
odporovat a zabraňovat a musí se udržovat pravá katolická Víra a praxe. Odpor
se musí ustanovit a rozvíjet.
Kanonista a teolog P.
Francisco de Victoria, OP (†
1546) nám říkal totéž.
„Dle přirozeného práva
se násilí může legitimně odporovat násilím. A skrze činy, které dovolil, a
příkazy toho druhu, které rozebíráme, se papež dopouští násilí, protože jedná
v rozporu s tím, co je zákonné. Proto z toho vyplývá, že je legitimní mu veřejně odporovat. Cajetan obrací pozornost na skutečnost, že by
to nemělo být vykládáno tak, že to znamená, že úplně kdokoliv může soudit papeže
či si nad ním osobovat pravomoc, ale spíše, že je legitimní bránit se dokonce i
proti němu. Každá osoba má vlastně právo odporovat nespravedlivému
činu, aby zabránila, může-li, tomu, aby byl vykonán, a tak ubránila sama
sebe.“ (Obras, str. 486-487)
Všichni věřící mají
právo odporovat činům zkaženého papeže a pokusit se zabránit jeho škodlivé
politice, aby nebyla uskutečněna. Je „legitimní
odporovat mu veřejně“.
Teolog Francisco
Suarez, SJ (†
1617) řekl něco podobného:
„Vydá-li papež příkaz
v rozporu se správnými obyčeji, neměl by se uposlechnout; jestliže
se pokusí učinit něco zcela zjevně odporujícího spravedlnosti a obecnému blahu,
bude legitimní mu vzdorovat; zaútočí-li silou, může být odražen silou,
s umírněností patřičnou pro spravedlivou obranu.“ (De Fide, Disp X., odd.
VI, č. 16)
Učitel Církve sv.
Robert Bellarmin, SJ (†
1621) napsal pojednání o papežství, které bylo použito jako základ pro
definování omezení papežské neomylnosti, která byla vyhlášena na Prvním
vatikánském koncilu. Napsal následující:
„Stejně jako je legitimní
vzdorovat papeži, který napadá tělo, je také zákonné vzdorovat
papeži, který napadá duše nebo který ruší politické uspořádání nebo především,
který se pokouší zničit Církev.
Říkám, že je legitimní vzdorovat mu tím, že se neučiní, co nařizuje, a zabrání
se tomu, aby byla vykonána jeho vůle.“ (De Romani Pontifice, Lib. II, kap.
29)
Papež, „který se pokouší zničit Církev“, se nemá
uposlechnout, ale „je legitimní vzdorovat
mu tím, že se neučiní, co nařizuje, a zabrání se tomu, aby byla vykonána jeho
vůle.“
První vatikánský koncil
(1870) definoval, že papež nemá žádnou moc či právo přijít s novým učením
nebo měnit Víru, která byla předána apoštoly, ale jen ji udržovat a hlásat.
„Nebylť nástupcům
Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval,
vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad
víry svatě střežili a věrně vykládali.“ (Pastor Aeternus, hlava 4)
Papež nemá právo činit
nic, než udržovat pravou katolickou Víru, přesně jak byla přijata. Pokusí-li se
učinit něco jiného, má se odsoudit a má se mu odporovat a stejně tak všem
věroučným novotám, které se pokouší vnutit věřícím.
Shrnutí
a rekapitulace věčného učení
Viděli jsme, že tradice
nás poučuje, že biskupové jako celek mohou odpadnout od Víry a že praví
katolíci mohou být zredukováni jen na hrstku. Papežové mohou odpadnout od Víry
a „hlásat“ herezi ve svých výnosech. Mohou ničit Církev svými činy. Pak nesmíme
uposlechnout, ale musíme otevřeně vzdorovat papeži a hierarchii a snažit se zabránit
tomu, aby byla jejich politika uskutečněna.
Zrekapitulujme:
Papež sv. Petr I. nás
poučil, že musíme poslouchat Boha spíše než lidi, když je mezi nimi rozpor.
Učitelé a teologové Církve to zdůrazňovali, když nám říkali: „představení se nemají ve všem uposlechnout“;
„papež se může občas mýlit a nařizovat
věci, které se nesmí učinit“; a „nemáme
být prostě poslušní ve všem“. Papež může nařizovat „proti Písmu svatému, nebo článkům víry, nebo pravdě ohledně svátostí,
nebo proti příkazům přirozeného neboli Božího zákona“, a pak by se „neměl uposlechnout.“
Mimoto sv. Pavel
veřejně tváří v tvář vzdoroval papeži sv. Petru, protože ten ohrožoval
Víru. Otcové a učitelé Církve zdůrazňovali, že bychom měli „neohroženě“ vzdorovat „beze strachu“ představeným včetně papeže,
když bráníme Víru; papeži, který pochybil ve Víře, se musí otevřeně a veřejně
vzdorovat, kvůli nebezpečí, které hrozí věřícím, že budou zkaženi a svedeni
v omyl.
Papeži nám říkali, že
papež může „upadnout do hereze“ a „nevěřit“ Víru; že „je mimo pochyby“, že papež se může „mýlit ve věcech dotýkajících se Víry“; může „učit herezi“ ve svých výnosech, a že „mnoho římských pontifiků bylo heretiky“; že papež může být
heretikem a „učit v rozporu
s katolickou Vírou“. V tomto případě se máme řídit instrukcí: „nenásledujte ho“. A že papežská hereze „činí legitimním odpor podřízených vůči svým
představeným a odmítnutí jejich škodlivých nauk.“
A nakonec jsme viděli,
že světci a uznávaní teologové nám po věky říkali, že se může stát, že „nějaká nová nákaza se pokusí otrávit již
nejen malou část Církve, ale celou Církev najednou“ a že se může stát, že „katolíci věrní Tradici budou zredukovaní na
hrstku“. Pokud by se toto stalo, velkou starostí každého bude „přidat se k starobylosti, která již
nemůže být svedena na scestí žádnou lživou novotou“ a jsou to „katolíci věrní Tradici“, kdo „jsou těmi, kteří jsou pravou Církví Ježíše
Krista“. Mimoto může papež „ničit
Církev svými špatnými činy“ a pak „by
bylo nelegitimní dovolit mu jednat takovým způsobem“; „naopak, je povinností odporovat mu“; „bylo by povinností mu v tom zabránit a stejně tak povinností
odporovat mu a vzdorovat mu“. Důvodem je, že nemá moc, aby ničil, a
z toho tedy vyplývá, že jestliže tak činí, „může se mu vzdorovat a zabránit vyplnění jeho příkazů“ s „otevřeným odporem“. Znovu, „je legitimní veřejně mu odporovat“; „každá osoba má vlastně právo odporovat
nespravedlivému činu, aby zabránila, může-li, tomu, aby byl vykonán“.
Skutečně je „příkazem vzdorovat papeži,
který otevřeně ničí Církev“. Neměl „by
být uposlechnut“ a je „legitimní mu
vzdorovat“, jestliže jedná v rozporu se spravedlností a obecným
blahem. Papež nemá žádné právo učit novoty. Je „legitimní vzdorovat mu tím, že se neučiní, co nařizuje, a zabrání se
tomu, aby byla vykonána jeho vůle“, pokud by měl ničit Církev.
Zdroj:
RomanCatholicism.org
Překlad:
D. Grof
