(357)
17. května
2014
Bláznivá
slova a činy papeže Františka v současné době zavádějí mnoho věřících
katolíků k sedesvakantismu, který je nebezpečný. Přesvědčení, že koncilní
papeži nebyli a nejsou papeži, může začít jako názor, ale příliš často člověk
vidí, že tento názor se mění v dogma a pak v ocelovou mentální past.
Myslím si, že myšlení mnoha sedesvakantistů se uzavřelo, protože bezprecedentní
krize Druhého vatikánského koncilu způsobila jejich myslím a srdcím utrpení,
které v sedesvakantismu našlo prosté řešení, a oni nemají žádnou chuť
znovuotevírat toto utrpení tím, že znovuotevřou tuto otázku. Vedou tedy rozhodné
tažení za to, aby se k nim v jejich prostém řešení připojili druzí, a
když to činí, mnozí z nich – nikoliv všichni – končí tak, že ukazují aroganci a
zahořklost, které nejsou žádnými znameními či plody skutečného katolíka.
Tyto
komentáře se zdržely toho, aby s jistotou prohlašovaly, že koncilní papeži
jsou pravými papeži, ale zároveň prohlašují, že obvyklé sedesvakantistické
argumenty nejsou ani průkazné, ani pro katolíky zavazující, jak by někteří
sedesvakantisté chtěli, abychom věřili. Vraťme se k jednomu z jejich
nejdůležitějších argumentů, jímž je papežská neomylnost: Papežové jsou
neomylní. Liberálové jsou však omylní a koncilní papežové jsou liberální. A tak
nejsou papeži.
Na to může
člověk namítnout, že papež je jistě neomylný pouze, když jsou zapojeny čtyři
podmínky mimořádného Magisteria Církve, když učí 1) jako papež, 2) ohledně Víry
a mravů, 3) s konečnou platností, 4) a zavazuje tím všechny katolíky.
Načež sedesvakantisté a liberálové podobně odpovídají, že je naukou Církve, že
řádné univerzální Magisterium je také neomylné, takže – a zde je slabý bod
v jejich argumentu – kdykoliv papež slavnostně učí dokonce i vně mimořádného
Magisteria, musí také být neomylný. Jejich liberální koncilní učení je
slavnostní. A tak se musíme stát buď liberály, nebo sedesvakantisty samozřejmě
v závislosti na tom, kdo se tímtéž argumentem ohání.
Ale typickým
znakem učení, které patří do řádného Magisteria Církve, není slavnostnost,
s níž papež vyučuje vně mimořádného Magisteria, ale to, zda to, co učí,
odpovídá či neodpovídá tomu, co vyučoval Náš Pán, jeho apoštolové a fakticky
všichni jejich nástupci, biskupové univerzální Církve ve všech dobách a na
všech místech. Jinak řečeno, zda to odpovídá Tradici. Koncilní učení (např.
náboženská svoboda a ekumenismus) je v roztržce s Tradicí. Proto se
dnes katolíci ve skutečnosti nemusí stát liberály nebo sedesvakantisty.
Avšak
liberálové i sedesvakantisti se přidržují svého chybného chápání papežské
neomylnosti z důvodů, které nejsou bez zajímavosti. To je však jiný
příběh. V každém případě se snadno nevzdávají, takže přicházejí
s další námitkou, která si zasluhuje být zodpovězena. Obojí budou říkat, že
tvrdit, že Tradice je typickým znakem řádného Magisteria, znamená vytvořit
začarovaný kruh. Protože, existuje-li učitelská autorita Církve, neboli
Magisterium, aby řekla, co je nauka Církve, jak to činí, jak potom může tradiční nauka zároveň říct, co je
Magisterium? Buď učitel autorizuje to, co se učí, nebo to, co se učí,
autorizuje učitele. Obojí se však zároveň nemůže autorizovat navzájem. Tvrdit
tedy, že Tradice, která se vyučuje, autorizuje řádné Magisterium, které
vyučuje, je mylné, a tak je papež neomylný nejen ve svém mimořádném učení a
musíme se tedy stát buď liberály nebo sedesvakantisty, uzavírají.
Proč zde
žádný začarovaný kruh neexistuje, musí počkat do příštího týdne. Je to stejně
zajímavé jako to, proč sedesvakantisté i liberálové upadají do téhož omylu ohledně
neomylnosti.
Kyrie
Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
