Santo subito: Je to problém? (2014)

Santo subito: Je to problém? (2014)

P. Gleize

Úvod: pohled novinářů

O beatifikaci Jana Pavla II. se v tisku informovalo jako o bezprecedentní historické skutečnosti, protože se konala v rekordním čase (byl beatifikován méně než šest let po své smrti) a jako o události, která přišla na závěr seriózního procesu.

Toto dvojí ujištění obsahuje základní rozpor, protože serióznost tradičního procesu beatifikace se do velké míry zakládá na prodlužování odkladu [beatifikace], což je obezřetnou zárukou. Tato opatrnost stojí v protikladu k ukvapenosti zrychleného procesu.

Tento rozpor je jasným náznakem a představuje fakt, který oprávněně vyvolává pochyby. Na následujících stránkách vysvětlíme, proč můžeme zpochybňovat serióznost beatifikace Jana Pavla II.

Určité základní principy

Beatifikace je aktem, jímž nejvyšší pontifik poskytuje povolení, aby se na jistých místech vzdávala veřejná úcta blahoslavené osobě, dokud se nestane svatou. Toto povolení není obecně platným principem; je čímsi časným a vypověditelným. Beatifikace jednoduše dovoluje kult. Akt beatifikace přímo nevyhlašuje ani oslavení, ani heroické ctnosti sluhy Božího, který byl beatifikován.

Kanonizace je aktem, jímž Kristův náměstek, když v konečné instanci posuzuje a vydává definitivní výrok, zapisuje do výčtu světců nějakého sluhu Božího, který byl předtím beatifikován. Kanonizace má trojí definitivnost a nevztahuje se pouze ke kultu. V první instanci papež prohlašuje, že zesnulý věřící je v nebeské slávě; za druhé, vyslovuje, že zesnulý věřící si zasluhoval dosáhnout tohoto oslavení, protože praktikoval heroické ctnosti, které dávají příklad celé Církvi; za třetí, aby mohl snadněji tyto ctnosti nabídnout jako vzor a poděkovat Bohu za to, že je zapříčinil, stanovuje, že zesnulý věřící by měl získat veřejný kult. Na základě výčtu těchto tří věcí je kanonizace obecným pravidlem a je závazná pro celou Církev a představuje definitivní a nevypověditelný akt.

Beatifikace i kanonizace má za svůj předmět uznání kultu zesnulé osoby, který v sobě automaticky předpokládá, že během svého života praktikovala příkladné ctnosti a dosáhla oslavení. Rozdíl spočívá ve skutečnosti, že beatifikace tento kult pouze povoluje a předpokládá oslavení a příkladné ctnosti, zatímco kanonizace tento kult mění na povinnost a ukládá věřícím za povinnost výslovně věřit v realitu oslavení a heroických ctností světce. Základní prvek v tom všem se vztahuje k příkladné či heroické ctnosti zemřelého; tj. k tomu, co oba procesy, beatifikace i kanonizace, hodlají osvětlit. Kult vskutku předpokládá existenci oné ctnosti, stejně jako účinek předpokládá příčinu. Zázraky jako takové se berou v potaz jako znamení, která potvrzují heroickou ctnost. Bez heroické ctnosti nemůže existovat žádná svatost a žádné uctívání.

Mezi světcem a kanonizovaným světcem je rozdíl. Kanonizace nezapříčiňuje něčí svatost, ale odhaluje ji a předkládá ji jako vzor. To vysvětluje, proč ne všichni a dokonce ani ne mnozí jsou kanonizováni. Aby tedy měl tento vzor dopad, musí být jedinečný nebo vzácný: i kdyby bylo světců mnoho, jen nemnozí, a nikoliv většina, by měli být povýšeni k úctě oltáře. Na druhou stranu, Církev vždy představuje tyto vzory, které věřící potřebují, v kontextu jisté doby. V tomto smyslu ano, kanonizace je politickým aktem v nejlepším smyslu slova: není to demagogický a zaslepený akt, ale akt, který vyvolává obecné blaho celé Církve, akt, který má společenské důsledky a odpovídá okolnostem.

Další rozdíl, který musíme objasnit, je rozdíl mezi spásou a svatostí. Osoba, která zesnula s vůní svatosti, byla spasena. Spasen však může být někdo i bez toho, že by žil jako světec. Prvním cílem a důsledkem kanonizace pro oči věřících je dát znamení o svatosti života a představit jej jako vzor. I když byl člověk spasen a šel do nebe, ten, kdo v životě nedával vzor svatosti, nebude kanonizován.

Obecná a jistá nauka většiny teologů považuje kanonizace za neomylné. Všechna pojednání publikovaná po Prvním vatikánském koncilu (a před Druhým vatikánským koncilem), od Billota po Salaverriho, toto učí jako obecnou teologickou nauku. (1)

Všímáme si, že sv. Tomáš (2) klade otázku přesněji: neptá se, zda je papež neomylný, když kanonizuje nějakého světce. Otázka spočívá v tom, vědět, zda jsou všichni kanonizovaní světci ve slávě nebo zda mohou být někteří z nich v pekle. Formulace otázky od počátku směřuje celou odpověď. Pro sv. Tomáše je kanonizace neomylná především vzhledem k tomu, že nepřímo vyjadřuje vyznání fakticky odkryté pravdy. To nevylučuje druhé dva aspekty: vzor života světce a předepsaný kult.

Ve skutečnosti u těchto tří soudů, které papež vyhlašuje, když světce kanonizuje, existuje pořadí.

• První soud se opírá o teoretický fakt a prohlašuje, že věřící osoba setrvala až do konce svého života v heroickém praktikování nadpřirozené ctnosti a nyní se nachází oslavená ve věčné blaženosti.
• Druhý soud celé Církvi představuje heroické ctnosti praktikované kanonizovanou osobou během jejího života jakožto příklad k napodobení.
• Třetí soud je maximou, která celé Církví ukládá veřejný kult tohoto světce.

Kanonizace prezentuje heroické ctnosti světce jako vzorové a vyhlašuje jeho kult za povinný. To však předpokládá skutečnost oslavení světce. Benedikt XIV. (1740-1758), který cituje sv. Tomáše a zamýšlí se nad ním, si myslí, že soud o kanonizaci je v poslední instanci založen na vyhlášení spekulativní pravdy vyvozené z [jejího] vyjevení. (3)

Je definovanou vírou, že kanonizovaný svatý je nepochybně v nebeské slávě? Nejběžnější teologický názor je, že popřít tuto pravdu samo o sobě neznamená provinit se herezí, protože to odporuje víře pouze nepřímo: je-li tato pravda prezentována v kontextu aktu kanonizace, je definována nikoliv jako Boží a katolická víra, ale jako jistá či katolická víra. Popírat to by bylo mylné či chybné.

Je to definovaná víra, že se papež nemůže mýlit, když kanonizuje světce? Benedikt XIV. tvrdí, že neomylnost aktu kanonizace ještě nebyla definována jako pravda víry, ačkoliv by se takovou mohla stát, a že popírat ji neznamená omyl hereze, ale spíše opovážlivosti. Toto popření také nepřímo vyjadřuje urážku světců a pohoršení pro Církev. Proto by si vyžadovalo ty nejpřísnější tresty.

Jisté problematické nejistoty

Aniž bychom předstírali, že říkáme poslední slovo (rezervované Bohu), můžeme přinejmenším představit tři velké obtíže, které činí serióznost nových beatifikací a kanonizací pochybnou. První dvě zpochybňují neomylnost a jistotu těchto aktů, třetí otázka zpochybňuje definici samu.

1. Nedostatečnost procesu

Boží pomoc, která zapříčiňuje neomylnost či jistotu těchto aktů Magisteria, se odvíjí od působení Prozřetelnosti. To samou svou podstatou naopak takové prošetření vyžaduje a zdaleka to nevylučuje ze strany papeže detailní studii týkající se zdrojů Zjevení předávaného apoštoly. Je o to nutnější v případě kanonizace: ta v sobě nepřímo zahrnuje to, že člověk seriózně ověřuje lidská svědectví, která prokazují heroické ctnosti budoucího světce, a to, že přezkoumává Boží důkaz, zázraky, které bývaly [potřebné] dva pro beatifikaci a další dva pro kanonizaci.

Proces, kterým se Církev řídila do Druhého vatikánského koncilu, byl vyjádřením této krajní přísnosti. Procesu kanonizace předcházel dvojí proces ujištění během beatifikace: první se odehrál před řádným tribunálem a jednal ze své vlastní autority; druhý byl výlučně v rukách Svatého stolce. Proces kanonizace zahrnoval přezkoumání aktu beatifikace, následované prošetřením dvou nových zázraků. Procedura byla uzavřena, když papež podepsal příslušný výnos, ale než tak učinil, musely se konat tři po sobě jdoucí konzistoře.

Nová pravidla stanovená v roce 1983 Janem Pavlem II. Apoštolskou konstitucí Divinus Perfectionis Magister, svěřila podstatnou část této procedury diecéznímu biskupovi: on provádí přešetření života světce, jeho spisů, jeho ctností a zázraků, a připravuje dokumenty, které musí být předány Svatému stolci. Posvátná kongregace přešetřuje tato předcházející [šetření] a vydává prohlášení před tím, než je předá k posouzení papeži. Nyní je pro beatifikaci požadován jen jeden zázrak a další pro kanonizaci. Přístup k dokumentům procesu beatifikace a kanonizace je dnes ztížen; nemáme skoro žádný způsob, jak se dopátrat toho, jak moc byla tato pravidla uvedena do praxe.

Navzdory tomu je jasné, že tento proces nemá onu přísnost toho dřívějšího. Je mnohem méně náročný v záležitostech toho, co mají duchovní zaručit k tomu, aby Boží pomoc mohla zajistit neomylnost kanonizace a s větší odůvodněností i absenci faktického omylu při beatifikaci. Kromě toho se papež Jan Pavel II. rozhodl neřídit současnou procedurou (která určuje, že zahájení beatifikačního procesu nezapočne dříve, než uplyne pět let od smrti kandidáta), když povolil otevření případu Matky Terezy z Kalkaty tři roky poté, co zesnula. Benedikt XVI. učinil totéž, pokud jde o beatifikaci svého předchůdce. Když člověk zváží důvody, že Církev v těchto záležitostech musí konat obezřetně, stávají se pochyby čím dál oprávněnějšími.

2. Kolegialita

Když pečlivě přezkoumáme tato pravidla, všimneme si, že legislativa se vrací ke stavu, kterému se těšila před dvanáctým stoletím: papež nechával v rukách biskupů péči o okamžité posouzení případů světců a sobě vyhradil pouze pravomoc potvrdit výrok biskupa. Jak vysvětluje Jan Pavel II., tato regrese či návrat zpět, je důsledkem principu kolegiality: „Myslíme si, že ve světle nauky kolegiality vyučované Druhým vatikánským koncilem, se nejlépe hodí, aby biskupové byli těsněji spojeni se Svatým stolcem, když přijde na přešetřování případů světců.“ (4)

Legislativa 12. století však považovala beatifikaci a kanonizaci za akty, které nejsou neomylné. (5) To nám prostě a jednoduše zabraňuje kanonizace vyplývající z těchto reforem ztotožnit s tradičními akty mimořádného Magisteria papeže. Je tomu tak proto, že jsou to akty, jimiž papež omezuje sebe sama na to, že potvrdí pravdivost aktu místního řádného biskupa.

Pohleďme na první pohnutku, která nám umožňuje vážně zpochybnit správnost naplnění podmínek potřebných pro uplatnění neomylných kanonizací. Motu Proprio Ad Tuendam Fidem z 28. června 1998 přidává další otázky. Tento legislativní text je předložen, aby opět vysvětlil některé normy Kodexu [kanonického práva] z roku 1983 a aby zavedl další, jež se staly nutnými kvůli novému Vyznání víry publikovanému v roce 1989. V první instanci potvrzuje, že kanonizace jsou v zásadě neomylné. Pak tento text stanovuje rozdíly, které zeslabují roli neomylnosti kanonizací, protože neomylnost není jasně chápána ve svém tradičním smyslu.

To můžeme vyvodit ze čtení tohoto dokumentu sepsaného kardinálem Ratzingerem, který slouží jako oficiální komentář  motu propria z roku 1998. (6) Komentář objasňuje, jak může papež v budoucnosti uplatňovat své neomylné Magisterium. Do nynějška jsme znali akt osobně neomylný a definitivní skrze promluvu ex cathedra a výnosy ekumenických koncilů. V budoucnu budeme mít také akt, který by nebyl ani osobně neomylným, ani definitivním sám o sobě, ale byl by aktem řádného Magisteria papeže: tento akt se bude zaměřovat na rozlišení nauky jako neomylně vyučované řádným univerzálním Magisteriem biskupského kolegia. Dle tohoto třetího režimu papež koná jako prostý vykladač kolegiálního Magisteria.

Přesto když se díváme na nové normy promulgované v roce 1983 Apoštolskou konstitucí Divinus Perfectionis Magister Jana Pavla II., je jasné, že přesně v případě kanonizace bude papež – dle potřeb kolegiality – uplatňovat své Magisterium dle tohoto třetího režimu. Když člověk vezme v potaz Apoštolskou konstituci Divinus Perfectionis Magister z roku 1983 a motu proprio Ad Tuendam Fidem z roku 1998, kdy papež uplatňuje své osobní Magisterium, aby přikročil ke kanonizaci, zdá se, jako by jeho vůle spočívala v tom, že bude intervenovat jako orgán kolegiálního Magisteria. To by sugerovalo, že kanonizace nejsou zaručeny osobní neomylností slavnostního Magisteria nejvyššího pontifika.

Bude [kanonizace] zaručena řádným univerzálním Magisteriem biskupského kolegia? Do nynějška toto celá teologická tradice nikdy netvrdila; vždy považovala neomylnost kanonizací za plod Boží pomoci poskytované striktně osobnímu Magisteriu papeže, splývajícímu s výrokem ex cathedra.

Proto se přidržujeme druhé pohnutky, která nás opravňuje vážně pochybovat o neomylnosti kanonizací uskutečňovaných ve shodě s těmito pokoncilními reformami.

3. Heroická ctnost

Formálním předmětem magisteriálního aktu kanonizace je heroická ctnost světce. Stejně jako je Magisterium tradiční natolik, nakolik učí vždy stejnou neměnnou pravdu, podobně je kanonizace natolik tradiční, nakolik projevuje vždy tentýž heroismus křesťanských ctností počínající ctnostmi teologickými. Proto, když papež nabízí za vzor život kandidáta, který nepraktikoval heroické ctnosti, nebo když jej prezentuje pod jinou optikou, inspirovanou spíše důstojností lidské přirozenosti než nadpřirozeného působení Ducha Svatého, je obtížné ztotožnit to s platným aktem kanonizace.

Změna předmětu nepřímo znamená změnu aktu. Tato změna perspektivy je přítomná v nové teologii a v pokoncilním Magisteriu. Opomíjí rozlišovat mezi obecnou a heroickou svatostí, což je to, v čem svatost spočívá – dokonce se nikde v textech Druhého vatikánského koncilu termín „heroická ctnost“ ani neobjevuje.

Když teologové po koncilu hovoří o heroické ctnosti, mají více méně sklon definovat ji protikladem vůči jednoduše přirozenému aktu ctnosti, namísto toho, aby ji stavěli proti řádnému aktu nadpřirozené ctnosti.

Tato změna optiky je potvrzena také tehdy, když uvážíme ekumenické směřování svatosti, které se objevilo po Druhém vatikánském koncilu.

Ekumenické směřování svatosti bylo potvrzeno Janem Pavlem II. v encyklice Ut Unum Sint a v Apoštolském dopise Tertio Millenio Adveniente. Papež se odvolává na společenství svatých, které přesahuje různá náboženství a manifestuje vykupitelské jednání Krista a vylití Jeho Ducha na celé lidstvo. Pokud jde o Benedikta XVI., musíme připustit, že propůjčuje spáse definici orientovanou v témže smyslu, který také překrucuje pojem svatosti související s nadpřirozenou spásou. (7)

Z toho důvodu může člověk vážně pochybovat, že akty těchto nových beatifikací a kanonizací jsou ve skutečné kontinuitě s Tradicí Církve.

Závěr

Tyto závažné důvody opravňují katolické věřící zpochybňovat serióznost nových beatifikací a kanonizací.

1. Za prvé, reformy zavedené po koncilu umožnily v tomto procesu jasné nedostatky.

2. Za druhé, zavedly novou kolegialistickou intenci. Tyto dva důsledky jsou neslučitelné s jistotou beatifikací a neomylností kanonizací.

3. Nakonec, posouzení, které v procesu probíhá, je poznamenáno novým a přinejmenším dvojznačným, a tudíž pochybným, konceptem svatosti a heroické ctnosti.

V kontextu pokoncilních reforem papež a biskupové předkládají k uctívání věřícím autentické světce, kanonizované však v procesu, který se blíží procesu neplatnému a pochybnému. Nikdo nemůže zpochybnit heroismus ctnosti Padre Pia, kanonizovaného po Druhém vatikánském koncilu, zároveň však může člověk zpochybnit tento nový druh procesu, který jej povýšil k úctě oltáře. Na druhou stranu, tatáž procedura umožnila kanonizace, které byly dříve nepředstavitelné, tím, že zaručila titul svatosti kandidátům, jejichž pověst je kontroverzní a jejichž heroismus ctnosti nezáří s maximální jasností. Jsme si jistí, že intence papežů, kteří vytvořili tyto nové druhy kanonizací, je tatáž jako ta, kterou zastávali předchůdci před Druhým vatikánským koncilem? Tato neslýchaná situace je vysvětlena zmatkem zavedeným pokoncilními reformami a nedá se vyřešit, pokud člověk nedojde až k jádru otázky a nezeptá se na přínosy těchto reforem.

Některé praktické jistoty

1. První jistota

Zasluhuje si být Jan Pavel II. beatifikován? Jan Pavel II. nám nedal příklad heroických ctností. Dal spíše špatný příklad, to jest pohoršení, postoje vážně škodlivé pro dobro duší, zvláště skrze svou pochybnou nauku ohledně ekumenismu. Mimoto veřejně odsuzoval dílo katolického odporu tím, že exkomunikoval arcibiskupa Lefebvra.

2. Druhá jistota

Žil Jan Pavel II. svatě? Objektivně vzato – když se zvažují jeho činy – nebyl Jan Pavel II. papežem hodným svého jména. Subjektivně vzato – když se zvažují jeho úmysly – je nemožné učinit prohlášení, které může učinit pouze Bůh. Přesto, i kdyby byl Jan Pavel II. povzbuzován nejlepšími úmysly, soud ohledně svatosti se zakládá na činech, nikoliv na úmyslech.

3. Třetí jistota

Spasil Jan Pavel II. svou duši? Je možné, že si Jan Pavel II. zcela neuvědomoval škodlivé důsledky svého učení a pastorační aktivity, a že tato nevědomost by jej více či méně omlouvala, a že jeho duše nakonec dojde (pokud již nedošla) věčné nebeské slávy. To vše je však Božím tajemstvím.

4. Čtvrtá jistota

Jsme vázaní touto beatifikací z 1. května?

Jsou tři důvody, proč nejsme nijak vázáni:

1)      protože jde o prosté dovolení a tento akt není nikterak neomylný;

2)      protože reformy, které se udály po Druhém vatikánském koncilu (Motu Proprio Divinus Pefectionis Magister, 1983), byly živeny kolegialistickou intencí neslučitelnou s jistotou beatifikací a neomylností kanonizací; a

3)      protože posouzení, které tento proces doprovázelo, bylo vedeno modernistickým pojetím svatosti a heroické ctnosti.

 

Poznámky:

1. V De Ecclesia, teze 17, 726, Salaverri prohlašuje, že toto je pravda přinejmenším teologicky jistá, ne-li implicitně definovaná.

2. Quodlibet 9, čl. 16.

3. Benedikt XIV., De Servorum Dei Beatificatione et Beatorum Canonizatione, č. 12. Tato spekulativní pravda tvrdí, že kdokoliv, kdo setrvává do konce v heroickém praktikování nadpřirozených ctností, obdrží věčnou náhradu ve slávě.

4. Ap. Konstituce Divinus Perfectionis Magister, AAS, 1983, str. 351. Tento text Jana Pavla II. je citován Benediktem XVI. v jeho „Poselství ke členům plenárního shromáždění Kongregace pro záležitosti svatých“ z 24. dubna 2006.

5. Benedikt XIV., De Servorum Dei Beatificatione et Beatorum Canonizatione, Lib. 1, kap. 10, č. 6.

6. Čl. 9 Poznámky Posvátné kongregace pro nauku Víry, AAS, 1998, str. 547-548.

7. Benedikt XVI., přednáška přednesená během ekumenického setkání v Praze 27. září 2009, Documentation Catholique, č. 2433, str. 971-972:

Termín spása má mnoho významů  ... odráží něco fundamentálního a univerzálního v lidském usilování o duchovní pohodu a naplnění. Vyvolává z hlouby lidské mysli vroucí touhu smíření a sdílení.

Zdroj: SSPX USA  

Překlad: D. Grof