Otázka
Víry (2015)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze
2. srpna 2015
Desátá
neděle po seslání Ducha svatého
Pro každého horlivého
misionáře je velmi smutné, že často nemůže být se svými věřícími
v poslední chvíli jejich života. Velké vzdálenosti činí pastorační péči
velmi obtížnou. Mnozí z věřících umírají bez kněze, bez zpovědi, bez
posledního pomazání, bez Svatého přijímání.
„Minulou zimu“ –
informoval jednou jeden misionář z Kanady – „byl mezi indiány hladomor a
infekční nemoci.
Během jedné návštěvy při
příležitosti apoštolské cesty, jsem nalezl jedenáct zmrzlých těl ležících na
zemi kvůli čtyřicetistupňovému mrazu. Když jsem k nim přistoupil, abych se
pomodlil, viděl jsem ke svému překvapení, že každé tělo drží ve svých rukách
kousek březové kůry, což je v této severské zemi jistý druh psacího
papíru.
Na chvíli jsem byl
šokován, protože jsem měl strašlivé podezření, že opustili katolickou víru a
během mé dlouhé nepřítomnosti šli k šamanovi, aby jej požádali o pomoc.
Vzal jsem jeden kousek a mohl jsem číst: „Jen náš otec má dovoleno číst
následující řádky.“ Oni sepsali svou zpověď!
Tito dobří lidé cítili
přicházející smrt. A protože se nemohli vyzpovídat, sepsali své hříchy na
kousek březové kůry.
Všechny texty končily:
„Prosím vás, otče, abyste odsloužil mši za pokoj mé duše. Za tuto službu vám
odkazuji svou bobří kožešinu, mývalí kabát a mou skvělou sekeru.“
Když jsem si přečetl tyto
zpovědi a závěti, cítil jsem slzy ve svých očích. Ach, tyto milé velké děti!
Věděly ode mě, že v případě, kdy není dostupný žádný kněz, mohlo by je spasit
vzbuzení dokonalé lítosti a dát jim plné odpuštění jejich hříchů. – A tak
zemřeli se vzbuzením dokonalé lítosti.
Drazí věřící!
My v Evropě jsme stále
více v misijní oblasti.
Rádi bychom navštěvovali
mši svatou tak často, jak jen můžeme, bohužel tak však nemůžeme učinit, protože
si chceme uchovat katolickou víru neporušenou.
Náš zakladatel,
arcibiskup Lefebvre, opakovaně poukazoval na to, že nedělní bohoslužba není jen
naší povinností, ale že musíme uctívat Našeho Pána. Není-li to možné, nemůžeme
mluvit o povinnosti.
Po roce 1988 nedoporučoval
těm věřícím, kteří žili blízko Wigratzbadu, kde má seminář Bratrstvo sv. Petra,
aby tam navštěvovali mše svaté, ačkoliv slouží tridentskou mši, ani to
nepodporoval.
Za Francouzské revoluce
všichni kněží sloužili stejnou mši, jenom jedna část z nich složila
přísahu na občanskou ústavu ze 7. prosince 1790 (Francouzská národní církev),
druhá část odmítla. K posledně zmíněné části patřil kněz, který podal
první Svaté přijímání budoucímu svatému faráři arskému.
Bylo tomu tak, protože to
byla nejen otázka mše svaté, byla to otázka Víry.
Nemáme-li tedy možnost
navštívit mši svatou v neděli, vzbuďme dokonalou lítost, pomodleme se
modlitbu z misálu. Poslechněme si nějaké kázání arcibiskupa Lefebvra,
přečtěme si duchovní četbu, přijměme duchovní Svaté přijímání a pomodleme se
růženec!
Svátost naprosto nezbytná
pro spásu může být ve stavu nouze nahrazena touhou. Křest svatý křtem touhy,
svatá zpověď vzbuzením dokonalé lítosti a dokonce i Svaté přijímání může být
nahrazeno touhou, duchovním Svatým přijímáním.
Všichni lidé, kteří věří
v Boha a žijí podle svého svědomí, tj. chtějí činit to, co Bůh chce, aby
činili, mají křest touhy. Kdyby věděli, že by měli být pokřtěni, okamžitě by o
křest požádali. Ale v dané chvíli, pokud zde neexistuje žádný kněz
v jejich oblasti, o něj ještě požádat nemohli.
Pomine-li stav nouze a
přijede misionář, požádají okamžitě o křest vodou.
Ve stavu nouze může být
svatá zpověď nahrazena vzbuzením lítosti. Písmo svaté hovoří o této možnosti
několikrát:
Svatá Marie Magdalena –
kvůli její velké lásce jí bylo odpuštěno mnoho hříchů. Bylo jí dovoleno stát
pod Ježíšovým křížem a byla jednou z prvních žen, jimž se Ježíš zjevil po
Vzkříšení.
Celník v chrámu se
modlil: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ A Písmo svaté o něm říká: „Odešel
ospravedlněn.“
A po zapření se Pán
otočil a podíval na Petra. A Petr si vzpomněl na slovo Pána, když řekl: Dřív
než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. I vyšel ven a hořce plakal. (Matouš 26:75)
A zločinec po Ježíšově
pravé ruce mu řekl: „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království!“
Ježíš mu řekl: „Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji!“
(Lukáš 23:42-43)
Někdy je vzbuzení
dokonalé lítosti jediným způsobem, jak může laik připravit někoho na věčnost.
V roce 1950 se
v jednom velkém německém městě stala dopravní nehoda. Nějaký muž byl
sražen autem. Přijel lékař, ale okamžitě viděl, že toho pro zraněnou osobu
nemůže mnoho udělat. Zatímco zde kolem bylo mnoho lidí, objevila se desetiletá
holčička a zraněnému muži pomalu a jasně řekla: „Milý pane, Ježíš vás chce mít
v nebi! Brzy musíte umřít. Ale nebojte se. Ježíš je dobrý. Zemřel pro nás
na kříži.
Ach, můj Pane, hluboce
lituji, že jsem tě tolik urážel během svého života. Ach, Ježíši, buď ke mně
milosrdný! Prosím, odpusť mi všechny mé hříchy! Amen.“
Muž opakoval dívčinu
modlitbu, a když jí dokončila, zavřel své oči navždy.
Vzbuzení dokonalé lítosti
odstraňuje každý hřích. Ale když již stav nouze pominul, člověk musí vyznat své
hříchy ve zpovědnici.
I Svaté přijímání může
být ve stavu nouze duchovně přijato. „Pane, chci tě svátostně přijmout, ale
nemohu tě přijmout, protože jsem nemocný, nemám možnost, není tu žádný kněz.“
Mnozí světci přijímali
Svaté přijímání tímto způsobem několikrát denně.
Víru neztratíme,
budeme-li takto konat, ani věřící v Kanadě ji neztratili. Amen
Překlad: D. Grof
