Hypotéza
schizmatického papeže (1969)
Arnaldo Vidigal Xavier Da Silveira
Poznámka editora: Následující text pochází z knihy
známého teologa Arnalda Xaviera Da Silveiry, která v angličtině vyšla pod
názvem „Can the Pope Go Bad?“. Autor v knize mimo jiné v kontextu
názorů význačných teologů různých dob zkoumá hypotézu heretického papeže,
ztráty pontifikátu atd. V krátké kapitolce, kterou tímto čtenářům
přináším, se autor zabývá okrajovou hypotézou schizmatického papeže, která však
v některých souvislostech není zcela bez zajímavosti.
***
Možnost upadnutí papeže do schizmatu
se jeví v podstatě absurdní. Cožpak není schizmatem to, když se jeden
z věřících oddělí od papeže? Jak se může papež oddělit sám od sebe? „Ubi
Petrus, ibi Ecclesia“: Kde je Petr, tam je Církev.
Nicméně početní významní autoři tuto
hypotézu nevylučují. (1)
- Suarez
Suarez to vysvětluje následujícími
termíny:
„Schizma může nastat nejen kvůli
herezi, ale také bez ní, což se děje, když někdo zachovávající víru nechce
zachovat jednotu Církve ve svém jednání a svém způsobu praktikování našeho
náboženství. A to může nastat dvěma způsoby. Prvním způsobem tak, že se člověk
odděluje od hlavy Církve, jak čteme v kapitole „Non vos“, 23, otázka 5,
kde vysvětlivka říká, že schizma spočívá v tom, že člověk nemá římského
pontifika za svou hlavu – a [zároveň] nepopírá, že tento římských pontifik je
hlavou Církve, protože to by bylo schizma spojené s herezí, ale buď
ukvapeně popírá některého konkrétního papeže, nebo se ve vztahu k němu
chová, jako by nebyl hlavou. Například kdyby se někdo pokoušel svolat všeobecný
koncil bez jeho zmocnění nebo se pokoušel zvolit vzdoropapeže. To je
nejobvyklejší způsob schizmatu.
Mohlo by existovat i schizma druhého
typu, kdyby se někdo oddělil od těla Církve a nechtěl s ním komunikovat
v účasti na svátostech. Svatý Epifanius vypráví tento příklad („Haeres.“,
68) ohledně Meletiovy sekty, který, když nesouhlasil se svým patriarchou
Petrem Alexandrijským, se od něj oddělil ve všech obětech a byl obviněn ze schizmatu,
přičemž mezi těmito dvěma neexistovaly jakékoliv neshody ve věcech víry, jak
dosvědčuje Epifanes. A v tomto druhém způsobu mohl být papež schizmatický
v případě, že by nechtěl mít patřičnou jednotu a koordinaci s celým
tělem Církve, jak by tomu bylo, kdyby se pokusil exkomunikovat celou Církev, nebo
kdyby chtěl podkopat všechny církevní obřady založené na apoštolské tradici,
jak jsme pozorovali s Cajetanem (ad II-II, ot. 39) a ve větším rozsahu
s Torquemadou (1. 4, c. 11).“ (2)
- Kardinál
Journet
Ohledně téže věci kardinál Journet
píše:
1. Dřívější teologové (Torquemada,
Cajetan, Banez), kteří si ve shodě s Graciánovým „výnosem“ (část I, dist.
XV, c. VI) mysleli, že by papež, ačkoliv neomylný jako Učitel Církve, mohl nicméně
osobně hřešit proti víře a upadnout do hereze (viz L´Eglise du Verbe Incarne, t. I, str. 596), tím spíše připouštěli,
že by papež mohl hřešit proti lásce i do té míry, že by to narušilo jednotu
církevního společenství a tím pád do schizmatu. (3)
Jednota Církve dle toho, co říkali,
trvá, i když papež umře. Proto by mohla také trvat, kdyby papež upadl do
schizmatu (Cajetan, II-II, ot. 39, odp. 1, č. VI).
Ptají se však sami sebe, jakým
způsobem se papež může stát schizmatikem, protože se nemůže oddělit ani od
vůdce Církve, tj. od sebe sama, ani od Církve, protože tam, kde je papež, tam
je Církev.
Na to Cajetan odpovídá, že papež by
mohl porušit jednotu tím, že by přestal vystupovat jako duchovní hlava Církve a
rozhodl se například jednat jako pouhý světský vládce. Aby si zachoval svou
volnost, utekl by od svých povinností; a kdyby to učinil se zatvrzelostí,
nastalo by schizma. (4) Co se týče axiomu „kde je papež, tam je Církev“, ten platí,
když papež vystupuje jako papež a hlava Církve, jinak v něm není Církev,
ani on není v Církvi (Cajetan, tamtéž).
2. Někdy se říká, že papež, protože
nemůže neuposlechnout [sebe sama], má jedinou bránu ke schizmatu. (5) Z analýz,
které provádíme, se naopak jeví, že může také dvěma způsoby hřešit proti
církevnímu společenství: 1. Porušit jednotu spojení, což by z jeho strany
předpokládalo vůli varovat se působení milosti, protože ta je svátostná, a je
tím, co dává existenci jednotě Církve. 2. Porušení jednoty vedení, které by dle
pronikavé Cajetanovy analýzy nastalo, kdyby jako soukromá osoba odporoval
povinnostem svého úřadu a Církvi by odpíral (když by se snažil exkomunikovat
celou Církev nebo se prostě rozhodl úmyslně žít jako čistě světský vladař)
duchovní vedení, jíž má ona od něj právo očekávat ve jménu Někoho, kdo je větší
než on: ve jménu Krista a Boha“. (6)
- Kardinál
Jan de Torquemada
Při analýze možnosti schizmatického
papeže obvykle autoři minulých staletí i moderní autoři odkazují na klasickou
studii této věci: studii kardinála Jana De Torquemady. (7) Kardinál Torquemada,
jeden z nejvýznačnějších teologů XV. století, známý obhájce papežských výsad
proti konciliaristům, napsal pojednání o Církvi, jehož autorita je i Hansem
Küngem ozřejmena v následujících vyjádřeních:
„(...) španělský kardinál Jan
Torquemada je energický a nejvlivnější paladin papežského primátu XV. století,
od jehož spisů všichni další obhájci primátu odvozovali své argumenty: od
Domenica Jacobazziho a Cajetana přes Melchiora Cana, Suareze, Gregoria de
Valencia a Bellarmina až po teology Prvního vatikánského koncilu.“ (8)
A otec M.J.Congar si všímá, že Torquemadova
Summa de Ecclesia je pojednáním
„skutečné a trvalé hodnoty“. (9)
Aby kardinál Torquemada
demonstroval, že „papež se může nelegitimně oddělit od jednoty Církve a od
poslušnosti vůči hlavě Církve, a tudíž upadnout do schizmatu, užívá tři
argumenty:
1) (...) skrze
neposlušnost se papež může oddělit od Krista, který je hlavní hlavou Církve a
ve vtahu k němuž je jednota Církve primárně konstituována. To může učinit
tím, že neuposlechne Kristův zákon (10) nebo tím, že nařizuje něco
v rozporu s přirozeným nebo Božím zákonem. Tímto způsobem by se
oddělil od těla Církve, přičemž to skrze poslušnost podléhá Kristovi. Tím by
papež bezpochyby mohl upadnout do schizmatu.
2) Papež se
může oddělit bez jakéhokoliv rozumného důvodu čistě jen z vlastní vůle od
těla Církve a kolegia kněží. To učiní, jestliže není poslušen toho, čeho je
univerzální Církev poslušna na základě Tradice apoštolů dle kapitoly Ecclesiasticarum, di. 11, nebo kdyby
nebyl poslušen toho, co bylo univerzálně nařízeno všeobecnými koncily nebo
autoritou Apoštolského stolce především ve vztahu k Božímu kultu.
Například, kdyby nechtěl osobně uposlechnout něco z univerzálních obyčejů
Církve nebo univerzální ritus církevního kultu. To by nastalo v případě,
že by nechtěl slavit v posvátném mešnímu rouchu nebo na posvěcených
místech nebo se svícemi, nebo kdyby se nechtěl křižovat jako to činí jiní
kněží, nebo jiné podobné věci, které byly nařízeny všeobecným způsobem pro
trvalý užitek dle kánonů Quae ad perpetuam, Violatores, Sunt Quidam a Contra
Statuta (25, ot. 1). Kdyby se papež se zatvrzelostí odchýlil od univerzální
poslušnosti Církve, mohl by upadnout do schizmatu. Výsledek je opodstatněný; a předešlé není
nepravděpodobné, protože papež by, stejně jako by mohl upadnout do hereze, mohl
také neuposlechnout a zatvrzele přestat poslouchat to, co bylo ustanoveno pro společný
řád v Církvi. Z tohoto důvodu Inocenc říká (c. „De Consue“), že
člověk by měl poslouchat papeže ve všem, dokud se ten neobrátí proti
všeobecnému řádu Církve, protože v takovém případě papeže nesmíme
následovat, pokud pro to není rozumný důvod.
3) Předpokládejme,
že více než jedna osoba se považuje za papeže a že jedna z nich je pravým
papežem, některými je však považována za nejspíše pochybného. A předpokládejme,
že tento pravý papež vystupuje s takovou lhostejností a zatvrzelostí při
usilování o jednotu v Církvi, že by nechtěl udělat vše, co by mohl, pro
znovuustavení jednoty. V této
hypotéze by dle způsobu, jímž mnozí argumentovali i v naší době ve
spojitosti s Benediktem XIII. a Řehořem XII., byl papež považován za
podněcovatele schizmatu.“ (11)
- Schizmatický
papež by ztratil papežství
Autoři, kteří připouštějí možnost
schizmatického papeže, obecně neváhají tvrdit, že při takovéto hypotéze, jakou
je i hypotéza heretického papeže, ztrácí papež úřad. Důvod pro to je zjevný:
schizmatici jsou vyloučeni z Církve stejným způsobem jako heretici. (12)
V této věci představuje Suarez
výjimku, když trvá na tom, že schizmatický papež není zbaven ani nemůže být
zbaven svého úřadu (13); jeho názor však nezasluhuje zvláštní pozornost,
protože je založen na suarezovské tezi, která je dnes všemi opuštěná (14), že
schizmatici, dokonce i veřejní, nepřestávají být údy Církve.
Protože je tomu tak, můžeme
s Cajetanem dojít k závěru, že
„(...)
Církev je v papeži, když ten jedná jako papež, to jest jako Hlava Církve,
ale v případě, že by nechtěl konat jako Hlava Církve, nebyla by v něm
Církev, ani on v Církvi.“ (15)
Navíc je
příhodné nezapomínat, že „ten, kdo je zatvrzelý ve schizmatu, je prakticky
nerozpoznatelný od heretika“ (16); že „žádnému schizmatu se nezdaří nevymyslet
si nějakou herezi k ospravedlnění svého oddělení od Církve“ (17); že
schizma zakládá dispozici k herezi (18) a že schizmatik je dle kanonického
práva a přirozeného zákona podezřelý z hereze. (19)
Poznámky:
1) Mezi nimi
lze citovat: Torquemada, Summa de
Ecclesia, lib. II, kap. 102, lib. IV, kap. 11; Cajetan, in II-I, q.
39, a 1; Suarez, De Caritate,
disp. XII, odd. I, n. 2, str. 733-734; odd. II, n. 3, str. 737; Sylvius,
in II-II, 39, 1, str. 228-229; Tenner, De Spe et Carit., q. 6, dub. 2 (citováno Wernzem-Vidalem, Ius Can., sv. II, str. 435); Van Laak,
Institutionum..., pars I, str. 506; Billot,
Tract. de Eccl. Christi, sv. I, str.
606; Wernz-Vidal, loc. cit.; Yves M.J. Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupce 1303, 1306; Journet, L´Eglise..., sv. II, str. 839-840; Küng,
Structures..., str. 306 a dále; Mondello,
La Dotrinna...., str. 182 a dále.
2) Suarez, De Caritate, disp. XII, odd. I, č. 2,
str. 733-734. Jak člověk vidí, hypotéza papeže upadajícího do schizmatu, jak je
pojímána teology, kteří opravdu tuto otázku studují, je logicky možná za
předpokladu, že nezahrnuje rozpor. Nechápeme pak, jak kanonista nepopiratelné
autority jako je otec Capello mohl napsat:
„Někteří
také citují (mezi případy skončení papežské moci) schizma (papeže) a spojují
jej s herezí (srovnej Wernz, II, č. 616). Jak se ale může papež stát
schizmatickým? Protože cožpak tam, kde je, není také pravá Církev (srovnej kán.
1325, 2)? Tento názor, jako jiné, musí být považován za zastaralý.“ (Summa Iures Can., I, str. 276, poznámka
21).
Postoj
podobný postoji otce Capella přijímá také Phillips, Du Droit Eccl., sv. I, str. 178. Dle našeho názoru postoj zaujímaný
těmito autory navozuje člověku domněnku myslet si, že tuto otázku nestudovali ex professo.
3) V poznámkách
kardinál Journet činí následující postřeh:
„Tato
možnost není všeobecně přijímaná. Přesto, říká M.J. Congar: „Zvažována čistě
teoretickým způsobem, nejeví se nepravděpodobná.“ (D.T.C. článek Schisme, odst. 1306). Učí tak Suarez (De Caritate, disp. 12, odd. I, č. 2, t.
XII, str. 733)“.
4) V poznámkách
kardinál Journet cituje latinský text od Cajetana, který překládáme:
„Osoba papeže může odmítnout podřídit se papežským povinnostem. (...) A kdyby
tak učinila se zatvrzelostí ducha, stala by se schizmatickou tím, že by se
oddělila od jednoty hlavy. Fakticky je jeho osoba před Bohem vázána zákony jeho
úřadu.“ (tamtéž)
5) V poznámkách
kardinál Journet cituje téma textu od Suareze, které citujeme výše, a činí
následující komentář: „Podle Suareze by proto papež nemohl hřešit proti jednotě
vedení. Prezentuje však jako příklad přesně to, co my považujeme za hřích proti
jednotě vedení.“
6) Kardinál C.
Journet, L´Eglise..., sv. II, str.
839-840.
7) Kardinál
Torquemada byl strýcem (až do současnosti) tolik diskutovaného španělského
inkvizitora Thomase de Torquemady. Mezi šiřiteli otázky schizmatického papeže,
kteří se odvolávají na Torquemadovu
autoritu zde poukazujeme na některá význačná jména: Suarez, De Carit.,
disp. XII, odd. I, č. 2, str. 734; Sylvius, in II-II, 39; Küng, Structures..., str. 351 a dále; Journet,
L´Eglise..., sv. II, str. 839; Yves
M.-J. Congar, článek Schisme...,
in Dict. de Theol. Cath., sloupec
1306.
8) Hans Küng,
Structures..., str. 351.
9) Yves M.J.
Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupec 1295.
Ohledně autority, které se kardinál Torquemada v této věci těší viz také
De Vooght, Le Conciliariame..., str. 176; A. Michel, článek Torquemada,
Jean de, in Diction. de Theol. Cath., sloupce 1235-1239; Mondello,
La Dotrinna..., str. 44-45.
10) Jak je zřejmé, hřích schizmatu není spáchán
v jakémkoliv aktu neposlušnosti, ale jen v tom, v němž člověk
popírá sám princip autority v Církvi a narušuje tak církevní jednotu (viz sv.
Tomáš, Summa Theol., II-II, 39,
1; M.J. Congar, článek Schisme...,
in Dict. de Theol. Cath., sloupec
1304). Takové pojetí Torquemada v citovaném textu předem předpokládá.
Činíme tento postřeh, protože by se čtenáři možná mohlo jevit, že tato pasáž
přepsaná výše si velice plete „neposlušnost vůči Kristovu zákonu“ se schizmatem
– což by mělo absurdní důsledek, že pro jakýkoliv hřích by se papež stal
schizmatikem. Torquemada je navíc jedním
z největších obhájců principu, že pohoršlivý a nemravný, ale nikoliv
heretický či schizmatický papež si zachovává pontifikát (viz Summa de Eccl., lib. II, kap. 101).
11) Kardinál Torquemada, Summa de Ecclesia, pars I, lib. IV, kap.
11, str. 369 v.
12) Apostati jsou také vyloučeni z Církve.
Odpadlý papež by byl ten, který zcela opustil křesťanské náboženství –
například by se stal mohamedánem nebo buddhistou. Tato hypotéza, byť
fantastická, je však letmo zmiňována některými autory jako jsou Billot, Tract. de Eccl. Christi, sv. I, str. 606, a Schmatzgrueber, Ius Eccl. Univ., tomus I, pars I,
disert. proem., 8, n. 317, str. 132.
13) Suarez, De Caritate, disp. XII, odd. II, n. 3, str. 737.
14) Viz M.J.
Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupec
1306-1307.
15) Cajetan, in II-II,
39, 1, ad VI. – Tutéž tezi, že schizmatický papež ztrácí pontifikát, hájí: Torquemada,
Summa de Ecclesia, lib. II, kap. 102,
lib. str. 341; lib. IV, kap. 11, str. 369-370; Sylvius, in II-II, 39, 1,
závěr 2, str. 229; Tenner, De Spe
et Carit., q. 6, dub. 2 (citováno Wernzem-Vidalem, Ius Can., sv. II, str. 435); Billot, Tract. de Eccl. Christi, sv. I, str. 606; Wernz-Vidal, Ius Can., sv. II, str. 435; M.J.
Congar, článek Schisme, sloupec
1306; Journet, L´Eglise...,
sv. II, str. 839-840; Küng, Structures...,
str. 306 a dále; Mondello, La
Dotrinna...., str. 182-184, 189.
16) Pietro
Ballerini, De Pot. Eccl., kap. VI, nn.
14-15, citováno Bouixem, Tract. de
Papa, sv. II, str. 681.
17) Sv. Jeroným (in Epist. ad Titum, c.
III, v. 11; P.L. 26, 598), citováno M.J.Congarem, Dict. de Th. Cath., článek Schisme,
sl. 1293. – Viz také Sylvius, in II-II, 39, 1, ad 3, str. 228.
18) Princip formulovaný svatým Jeronýmem, svatým
Augustinem a svatým Raymondem z Penafortu (viz M.J. Congar,
Dict. de Th. Cath., článek Schisme, sl. 1296).
19) Viz M.J.
Congar, Dict. de Th. Cath.,
článek Schisme, sl. 1305.
Zdroj: Can the Pope Go Bad?, str. 63-69, Catholic
Research Institute, 1998
Překlad: D.
Grof
