Neděle
desátá po svatém Duchu
Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní
lidé. (Luk. 18, 11).
Podivná byla
modlitba, kterou vysílal k Bohu dle slov Kristových pyšný fariseus. Máme-li na
zřeteli účel, proč se modlíme, víme, že se modlíme buď proto, abychom Boha chválili a velebili, nebo abychom
Mu děkovali za dobrodiní, nebo za nová dobrodiní Jej prosili, nebo prosili za odpuštění hříchů; proto
rozeznáváme modlitbu chvály, modlitbu díků, modlitbu prosebnou a modlitbu
smírnou. Pro který z těchto čtyř účelů
se modlil fariseus? Pro žádný. Snad přece konal modlitbu díků, vždyť praví, že
Bohu děkuje. Avšak uvážíme-li, zač Mu děkuje, třeba říci, že slova fariseova
nebyla ani modlitbou díků; vždyť neděkuje Pánu Bohu za dobrodiní, která mu
udělil Bůh, nýbrž děkuje za dokonalosti své, které však ve skutečnosti nebyly
dokonalosti, nýbrž spíše hrubé hříchy, a pokud byly dobré, byly pokaženy
špatným úmyslem.
Fariseus se
tedy vlastně ani nemodlil, nýbrž hrozně
se chlubil, a to, čeho se měl báti, považoval za svou zásluhu. Jeho
myšlenky a jeho posuzování bylo docela převráceno nebo zvráceno. A odkud tento
hrozný stav, pro který nedošel ospravedlnění, nýbrž byl zavržen? Odkud ta
opovážlivost, že sebe tak hrozně povyšuje, a to nejen nad přítomného publikána,
nýbrž také nad přemnohé lidi jiné, ba téměř nade všecky? Vždyť praví tak směle
a tak neobmezeně, že děkuje, že není jako jiní lidé, tedy snad všichni. Zajisté
že vyplynula tato hříšná chvástavost z té chyby, že se přeceňoval, jiné pak nespravedlivě podceňoval. Ano, jen z této
příčiny mohl dospěti k opovážlivému domnění, že není jako jiní lidé, nýbrž že
jest mnohem dokonalejší. Ano fariseus přeceňoval sebe, a proto podceňoval
všecky ostatní zejména přítomného publikána.
Ačkoliv nás
zpupné jeho jednání naplňuje odporem a ošklivostí, přece velmi snadno můžeme si počínati podobně a
domnívati se, že jednáme docela správně. Jest tudíž důležité znáti chybu
přeceňování sebe, abychom do ní neklesali a jí nespěchali do hříchů jiných a do
záhuby věčné. Promluvím tudíž o přeceňování sebe.
1. Nejprve
se tažme, co znamená přeceňovati sebe? Přeceňovati nějakou věc, jak již slovo
samo naznačuje, znamená, přičítati jí větší cenu, než ve skutečnosti má; proto
přeceňovati sebe znamená, přičítati sobě
větší cenu, než má někdo skutečně. Proto kdo si váží svých schopností, kdo
důvěřuje ve své zásluhy skutečné, kdo hájí svou čest proti nájezdům
nespravedlivým a připomíná své zásluhy, nepřeceňuje se, nýbrž jedná docela
spravedlivě. Naopak kdo si myslí, že všemu
nejlépe rozumí, že všecko koná nejlépe, že vše, co dobrého jest ve světě,
zasluhuje on přede všemi: ten se přeceňuje. Řemeslník, který se přeceňuje,
domnívá se, že on odvádí nejlepší práci, a že za ni proto zasluhuje také
největší plat; umělec, který se přeceňuje, má za to, že všecka jeho díla jsou
nejkrásnější, úředník spravuje vše nejlépe, učitel učí nejdokonaleji, kněz káže
nejlépe, rolník pracuje na poli tak, jak nikdo nedovede, a služebník, který se
přeceňuje, myslí si, že by jeho místo nikdo tak nezastal jako on, proto má
platu málo, stravu špatnou a pán s ním zachází neuznale. Poněvadž člověk, který
se přeceňuje, rád se vypíná nad jiné,
proto také jako onen fariseus v evangeliu pohrdá
jinými, tupí je, nebo se jim posmívá.
A nyní
pohlédněme na sebe, pohlédněme na jiné, a tažme se, zdažnení tato v pravdě hrozná chyba rozšířena téměř obecně? Kolik
jest na světě lidí v různých třídách, kteří by si nemyslili, že všecko činí
nejlépe, že za všecko zasluhují odměny nejlepší, a že se jim jí nedostává?
Kolik lidí jest na světě se svým stavem a s tím, co mají a čeho se jim dostává,
spokojeno? Takových lidí jest velmi málo; ale ohromná většina jest nespokojena; a tato nespokojenost pravidelně plyne z
toho, že se přeceňují, že pořád
myslí, že jsou hodni větší cti, většího platu, většího uznání, větší svobody.
Ano lidí, kteří si přičítají větší cenu, než jim náleží, jest množství
nesmírné. Nepatříme k nim snad také my?
2. Nebylo by
divu; neboť není nic snadnějšího než
upadnouti do této vady. Vždyť náklonnost naše ku zlému jest mnohem větší
než náklonnost k dobrému; a jestli již první člověk přeceňoval sebe před
hříchem, domnívaje se, že by mohl býti jako Bůh, čím více se přeceňují nyní
lidé již hříchem pokažení! Jak tělo touží po požitcích, tak duše touží po cti; a jako ona touha
jest velmi často nezřízená, tak také touha po cti. Všimněme si jen malého dítěte,
pozorujme jich jen několik ve společnosti, při hrách a podobně. Jak již tu ta
vrozená vypínavost se osvědčuje, jak již tu nechce býti žádné za jiným, nýbrž
naopak každé přede všemi. A pozorujeme-li dítě, jak dospívá, vidíme, že oné
touhy po cti a oné snahy, překonati jiné, předstihnouti je, nejen neubývá,
nýbrž naopak, že jí úžasně přibývá. Pozorujme lidi dospívající při zábavách,
při hrách, při veřejném vystupování. Představme si taneční síň; kolik dívek
nebo mladých mužů chce zůstati pozadu!? Nedere
se do popředí každý? Představme si, že má některý spolek, ať mužský ať
ženský, vystoupiti veřejně, snad při zpěvu, nebo podobně; kolik členů chce
státi tu vzadu, zdaž se nederou všichni do popředí, a když se jim to nezdaří,
aby zaujali místo první, zdaž se proto nemrzí, zdaž proto nepovstávají hádky a
nepřátelství nesmiřitelná? Když tedy člověk již svou povahou jest tak nakloněn ku přeceňování sebe, jak
snadno do této chyby padá!
A myslíte,
nejmilejší, že některé z oněch dětí, nebo někteří z oněch dospívajících lidí,
nebo dospělých mužů a žen nebo ku hrobu se chýlících starců a stařen, kteří se
do popředí všude ženou, že si myslí, že chybují? Nikoliv; všichni se domnívají,
že jednají dobře, a litují, nebo se hněvají, ba mnohdy až proklínají, když se
jim jejich snaha nezdařila, a předešel je jiný. Co z tohoto nepopíratelného
zjevu v pokolení lidském poznáváme? Smutnou a hroznou pravdu, že přeceňování
sebe sama tak člověka zaslepuje a
zatvrzuje, že ho člověk nechce uznati ani za hřích ani za nebezpečenství.
3. A přece
tato nepravost jest tak velice nebezpečná a mnohdy docela hříšná. Vždyť ten,
kdo přeceňuje sebe sama, mnohdy maří dílo své již v jeho zárodku. Tato
nepravost podobá se jedu, který působí tajně, červu, který hlodá korunu květiny
skrytě, nepříteli, který činí nástrahy úskočně. Vždyť člověk, který sebe sama
přeceňuje, mnohá díla započne, ale
nemůže jich dokončiti, čímž nejen že ničeho nevyzíská, nýbrž pravidelně
přichází o své. Představte si řemeslníka, který se přeceňuje, jak to s ním
skončí. Se svou dílnou malou, na kterou má, a kterou si pracně zasloužil,
najednou se nespokojí; domnívá se, že zboží jeho jest takové, že mu získá jméno
světové. Místo dílny staví továrnu, kupuje domy, stále myslí, že vše časem
zaplatí; lidi nádherou klame, musí dělati dluhy; a tu se stává, že když dospěl
na stupeň továrníka, přichází o všecko, a na konci mu nezbývá ani tolik, co měl
dříve jako prostý řemeslník, přišel vskutku o všecko. A štěstí veliké, je-li
takový domýšlivec ještě sám; mnohem hůře jest, což bývá pravidelně, má-li
četnou rodinu; ta hyne pak s ním. A jak jest v oboru řemesla, tak jest ve všech
oborech ostatních. Kdo své jmění, své schopnosti, své umění přeceňuje, odvažuje se takových skutků, kterých
nedokáže; tu pravidelně přichází o to, co měl, a jeho přeceňování
připravuje mu hanbu světskou.
Kristus Pán řekl jednou k shromážděným: „Kdo z vás chtěje stavěti věž nesedne
prve a nepočítá nákladů, kteříž potřební jsou, bude-li míti dosti k dokonání,
aby snad, když by položil základ a nemohl dokonati, všichni to vidouce nepočali
se mu posmívati řkouce: Tento člověk počal stavěti a nemohl dokonati!“ (Mat.
14, 28–30). A tahle prozřetelnost a opatrnost lidem, kteří se přeceňují, chybí;
proto se velmi často stává, že počínají stavěti a nemohou dokončiti, a lidé se
jim posmívají.
Avšak
nehleďme na skutky lidské jenom z této stránky povrchní, pozemské, nýbrž
pohlédněme na vnitřek činů svých, tažme se, k čemu jsou a jakými proto býti
mají. Svatý apoštol Pavel nás napomíná všech takto: „Buďto že jíte nebo pijete,
nebo cokoliv jiného činíte, všecko k slávě Boží čiňte.“ (I. Kor. 10, 31). Snad
se těmto slovům velikého apoštola nyní někteří lehkomyslníci vysmějí a pomyslí
si: „Já jím a piju pro sebe, dosti jest, když se někdy k Bohu pomodlím.“ A však
tím, že takto myslí nebo mluví nebo se smějí, přikázaní svatého Pavla
nevyvrátí; nýbrž věčně zůstane pravdou, že jen
to má cenu pro nás pravou, co jsme vykonali pro Boha, a že máme činiti
všecko pro Boha.
A pro koho
činí vše člověk domýšlivý, jenž se
přeceňuje? Všecko činí předně a hlavně
pro sebe; a proto se na takovém ubožáku na konci jeho života, ať zemře
chudý nebo bohatý, slavný nebo ode všech posmívaný, naplní slova Páně, která
pronesl o chlubných fariseích, kteří se modlívali na rozích ulic, aby byli
viděni od lidí: „Vzali odplatu svou.“ (Mat. 6, 5). Člověk takový koná vše pro
sebe, nekoná nic pro Boha; nemůže tudíž žádati za své činy odměny od Boha,
nýbrž může jí žádati jen od sebe, sám si ji však již dal tak, že si více dáti
nemůže; proto pro život věčný nemá
zásluh žádných.
Vidíme
tudíž, jak zhoubné jest přeceňovati sebe pro život časný, a jak škodlivé jest
to pro život věčný; pro život časný
plyne z této nepravosti hanba a pro život věčný ztráta téměř celého života
pozemského. Proto varujme se špatného příkladu pyšného farisea, a
následujme dobrého příkladu pokorného a kajícího publikána. Vše, co máme
dobrého, máme od Boha; sami ze sebe
ničím nejsme, a když nám přinášejí i práce naše požehnání, vězme, že by ho
nepřinesly, kdyby ho neudělil Bůh. Proto Bohu čiňme díky ze všeho dobrého; denně vzbuzujme ráno úmysly, že chceme pro
Boha po celý den vše činiti a trpěti, a těmto úmyslům přiměřeně také žijme.
Pak nebudeme pracovati a trpěti jenom pro život časný, nýbrž také pro život
věčný. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 505
Zpracoval: Jakub
Albert
