Komentář Eleison CDXXIV – Neúnavní Římané (2015)
(424)
29. srpna
2015
NEÚNAVNÍ ŘÍMANÉ
Zvěsti
přicházející z Bratrstva sv. Pia X., zdá se, potvrzují spekulaci těchto
„Komentářů“ z minulého týdne (viz KE z 22. srpna), že Řím chce dohodu
s FSSPX. Zvěsti hovoří o tajném setkání, jež se konalo na počátku tohoto
měsíce, kde vůdci FSSPX diskutovali finance a „věroučnou preambuli“. Byla to
stejná preambule zmíněná kardinálem Müllerem 3. srpna? Vypracovaná Římem, aby
ji FSSPX podepsalo? Kardinál řekl, že to bude pro jakoukoliv dohodu nutné,
zatímco biskup Schneider neviděl žádný věroučný problém, protože Druhý
vatikánský koncil byl jenom „pastorační“. Ale se zvěstmi nebo bez nich,
připomeňme si neměnné základy.
Šestnáct
oficiálních dokumentů Druhého vatikánského koncilu dohromady představuje novou
vizi Boha, života a člověka, nové náboženství v souladu s moderním
světem soustředěným na člověka, ale v rozporu s katolickým
náboženstvím soustředěným na Boha, které se podstatně nezměnilo po více než
1900 let. Obě náboženství učí svou vizi Boha, života a člověka, obě jsou
doktrinální, ale tyto dvě doktríny jsou v rozporu. Skrze dovedné
dvojznačnosti – dvojznačnost je typickým znakem oněch šestnácti dokumentů –
však byli koncilní otcové přesvědčeni, že zde neexistuje žádný rozpor a tak,
když hlasovali ve prospěch těchto dokumentů, existovaly tři důvody, proč se
katolíci po celém světě ztotožnili s tímto novým náboženstvím: jeho rozpor
s pravou Vírou byl dovedně zamaskován, byl katolíkům vnucen téměř všemi
církevními autoritami od papežů směrem dolů, a bylo o dost snazší jej
praktikovat, než praktikovat předkoncilní náboženství.
Bůh však
pozvedl pravého pastýře, arcibiskupa Lefebvra, aby trval na věroučném rozporu,
aby se postavil nevěrným církevním autoritám a aby pokračoval
v praktikování předkoncilního náboženství pro jakékoliv duše, jež si
chtěly dát tu práci. A ty byly dostatečně početné, aby se arcibiskupovo
Bratrstvo rozšířilo po celém světě do doby než v roce 1991 zemřel. Ale
jeho nástupci na čele jeho Bratrstva se narodili po druhé světové válce do
velice odlišného světa od světa arcibiskupa narozeného před první světovou
válkou. Nevnímali svět či nauku tak, jak je viděl on, takže neměli stejnou
motivaci, jako měl on, aby se nadále stavěli církevním autoritám, ačkoliv ještě
sami nechtěli koncilní uvolnění církevní disciplíny (jež chce nyní stále více
tradicionalistů). Bylo prostě jen otázkou času než přitažlivost Říma uplatní
svou sílu.
Co se týká
Římanů, ti byli zatvrzelí ve svém novém koncilním náboženství a tak od roku
2000 otevřeně vítali všechny snahy o kontakty ze strany FSSPX, protože jeho
nauka a praxe nezměněného katolicismu byly stálou výtkou vůči jejich zednářským
novotám a ustavičnou hrozbou pro ně jako neporažené nepřátelské hnízdo
v týlu jinak naprosto úspěšné invaze. Proto jak Římané chtějí pohltit
FSSPX do své Novocírkve, tak se současní vůdci FSSPX chtějí vydat zpět pod
autoritu oficiální církve Říma. Je to manželství uzavřené v pekle a sladcí
noví duchovní jako biskup Schneider nevidí žádný problém, protože nevidí nebo
nechtěli vidět skrytý rozpor základní nauky.
Kardinál
Müller má tedy v tomto ohledu pravdu. Mají-li dva lidé odlišné vize Boha,
života a člověka, jakákoliv dohoda mezi nimi může být jen relativně povrchní.
Nedá-li se tedy FSSPX přimět k opuštění dogmatu nebo spíše podkopání
veškerého katolického dogmatu zednářským superdogmatem, že všechno dogma je
žvástem, pak FSSPX musí za zdmi Říma působit jako trojský kůň. Proto bude
kardinál trvat na preambuli, zda sepsané Římem nebo FSSPX není důležité, pokud
se velká část tradicionalistů, stejně jako většina katolíků po Druhém
vatikánském koncilu, nechá oklamat věroučnými dvojznačnostmi. Ty budou
geniální.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
