Neděle
jedenáctá po svatém Duchu
Obsah: Také
ve dnešní svaté epištole odvolává se svatý Pavel na proroctví starozákonní, a
to mesiánské; proto uvažujme o některých. O nejdůležitějších proroctvích
mesiánských v knihách Mojžíšových. 1. O zaslíbení Vykupitele; 2. o rozšíření
pravého náboženství; 3. o požehnání, které vyplyne z pravého náboženství; 4. o
čase, kdy přijde Vykupitel; 5. o Jeho důstojnosti královské; 6. o Jeho úřadu
prorockém. – Přičiňme se, abychom učení toho Proroka poznali, abychom je mohli
plniti.
Kristus
umřel za hříchy naše podle písem. (I. Kor. 15, 3).
Apoštol
praví, že kázal Korinťanům evangelium, které záleží také v tom, že Kristus
umřel za hříchy naše podle písem, to jest, jak o Něm bylo předpověděno, a že
vstal z mrtvých třetího dne podle písem, tedy také tak, jak o Něm bylo proroky
naznačeno. To mi dodává odvahy a jest mi pokynem, že o tomto předmětu promluvím
i dnes. Budou tedy předmětem naší dnešní úvahy nejdůležitější proroctví
messinská v knihách Mojžíšových. Uvažujme aspoň o nejdůležitějších. [pozn. ed.:
úvodní odstavec byl zkrácen]
1. První a
nejstarší takovéto proroctví jest učiněné samým Bohem, to jest zaslíbení Vykupitele. Proroctví toto
obsahuje první radostné poselství nebo oznámení pokolení lidskému, že přijde
Vykupitel, a proto se také nazývá prvním blahým zvěstováním čili prvním
evangeliem. Bůh je pronesl hned po
hříchu prvotním. Volal totiž tehdáž všecky účastníky této velice nešťastné
a hrozné události, Adama, Evu, hada před soud a pronesl na každého z nich
přiměřený, zasloužený a spravedlivý rozsudek nebo trest. K hadu pak řekl mezi
jiným: „Nepřátelství položím mezi tebou
a ženou a mezi semenem tvým a mezi semenem jejím, ona potře hlavu tvou, a ty
úklady činiti budeš patě její.“ (I. Mojž. 3, 15). Koho máme rozuměti tímto
hadem? Že to byl had skutečný, poznáváme ze slov, které Bůh pronesl
bezprostředně před tím; vždyť řekl před tím, že ta bytost, ku které mluví,
poleze po prsech; tak činí jen had; proto byla bytost ta had skutečný. Ale byl
to had pouhý? Zajisté že nikoliv. Vždyť had tento dříve k Evě mluvil, a to tak
podvodně a úskočně; on se jí ptal, proč nejedí ze všeho stromu rajského; a když
řekla, že z té příčiny, poněvadž jim Bůh zakázal, a že docela pohrozil, že
kdyby jedli ze stromu zapovězeného, smrtí by zemřeli, had tento opravuje řečí
svou samého Boha a praví směle: „Nezemřete, ale budete jako bohové, vědouce, co
jest dobré a zlé, a to vám Bůh závidí, proto vám zakázal ono ovoce.“ Patrno, že
had nejen mluvil, nýbrž že také přikázání Boží o zapovězeném ovoci znal; nebo
jak by byl přišel na tu myšlenku, aby o něm byl začal s Evou mluviti? Had ten
snažil se vzbuditi nedůvěru k Bohu, a to v tom pohlaví, které jest slabší, v
ženě Evě, předpokládaje, že by muž tak snadno slovům jeho neuvěřil. Jest tedy
had tento také bytost rozumná a úskočná. A poněvadž popouzí lidi proti Bohu a
slibuje jim věci nemožné, tedy v tomto pokušení je klame, jest tato bytost
rozumná a úskočná také Bohu odbojná a snaží se svésti k odporu proti Bohu také lidi.
Kdo jest taková bytost? Ano nemůže to býti nikdo jiný, než ďábel. Proto v hadu skutečném, kterého první rodiče viděli, a nad
nímž pronesl rozsudek Bůh, lpěl, byl skryt ďábel.
V tomto
výkladu nás úplně potvrzuje písmo svaté
na místech téměř nesčíslných. Tak v knize Moudrosti čteme: „Bůh zajisté stvořil
člověka neporušitelného a k obrazu a podobenství svému učinil jej. Ale závistí
ďábla přišla smrt na okršlek země.“ (2, 23–24). Čím přišla smrt na pokolení
lidské? Hříchem prvotným, ku kterému byli lidé svedeni hadem; a zde praví Duch
svatý ďáblem, tedy v onom hadu byl ďábel. Ve výkladu tom nás utvrzuje dále sám
Kristus Pán; vždyť ku odbojným a vzdorovitým židům řekl: „Vy jste z otce ďábla
a žádosti otce svého chcete činiti. Ten byl vražedníkem od počátku a nestál v
pravdě; neb pravdy v něm není; když mluví lež, z vlastního mluví, neb jest lhář
a otec lži.“ (Jan 8, 44). Proč nazývá Pán a jakým právem může nazývati ďábla
lhářem od počátku? Zajisté jen proto, že ďábel na počátku pokolení lidského
lhal. A kdy bylo pokolení lidské obelháno? Od hada v ráji. Proto v tomto hadu
byl pravý a skutečný ďábel.
Proto, co
vyjádřil Bůh sám zmíněnými slovy? Předpověděl, že bude stálé nepřátelství mezi
ďáblem a určitou ženou, a mezi stoupenci ďáblovými a potomkem této ženy, že
žena potře ďábla úplně, a že ďábel bude činiti neustále nástrahy této ženě.
Zdaž tu není zřetelně předpověděno, že přijde
Syn zvláštní vyvolené ženy, který potře moc ďáblovu, čili že přijde
Vykupitel? Kdy tento Vykupitel přijde, jak potře moc ďáblovu, jaký bude, to zde
naznačeno není.
2. Druhé
mesiánské proroctví v knihách Mojžíšových jedná o rozšíření pravého náboženství. Pronesl je druhý náš praotec Noe po hříchu Chámovu. Hřích tento
zajisté všem jest znám. Nešťastný Chám posmíval se otci svému, a druzí dva
bratři Sém a Jafet zachovali se k otci správně. Proto seznav otec chování všech
tří, pronesl požehnání nad syny zdárnými a zlořečení nad synem nezdárným. Řekl
totiž: „Zlořečený Chanaán, služebník služebníků bude bratřím svým.“ I řekl
také: „Požehnaný Hospodin Bůh Sémův,
budiž Chanaán služebníkem jeho. Rozšíříš Bůh Jafeta a ať bydlí v stanech
Sémových, buď Chanaán služebníkem jeho.“ (I. Mojž. 9, 25–27). Noe nezlořečí
Chámovi přímo, poněvadž to považoval za jakési vystoupení proti Bohu; vždyť
Cháma zachránil Bůh při potopě, proto byl kdysi milým Bohu; ale zlořečí
Chanaánovi, jenž byl syn Chámův; a zajisté více bolí rodiče trest, který stihne
děti jejich pro vinu jejich, než kdyby stihl rodiče samy.
Avšak jak
těmito slovy předpovídá Noe rozšíření pravého náboženství? Mluví o stanech
Sémových, kterýmiž ve smyslu obrazném třeba rozuměti země, kteréž budou obývati
potomci Sémovi; to však byli židé; proto stany
Sémovými třeba rozuměti také náboženství židovské, které pocházelo opravdu
od Boha. A Noe tudíž řekl, že rozšíří se náboženství toto, a to tak, že přijme
je také potomstvo Jafetovo. Semité byli
židé, Jafetité pohané. Proto Noe předpověděl, že přijde doba, kde se spojí
židé i pohané v náboženství jednom, a to jest křesťanství. My, kterým jest
dopřáno pozorovati vykupitelské dílo Kristovo docela podrobně, poznáváme, jak
se to vše stalo. Z Jerusalema vyšlo náboženství pravé, Kristovo, to jsou ty
stany Sémovy; ale náboženství to se rozšířilo mezi pohany, ti jsou potomci
Jafetovi, ano hlavní jeho sídlo přineseno jest do nejdůležitějšího a
nejslavnějšího města pohanského, do Říma; tak se náboženství toto rozšířilo po
celém světě, a úplně se naplnilo požehnání Noemovo, Jafet jest skutečně
rozšířen a přebývá v stanech Sémových,
židé z veliké části Kristem pohrdli, stany tyto opustili, a Krista přijali
pohané, ti nyní přebývají ve stanech Sémových. Jest 256 milionů katolických
křesťanů a ti velikou většinou nejsou potomci žido-křesťanů, nýbrž
pohano-křesťanů.
3.
Přirovnáme-li obě dosud připomenutá proroctví mesiánská, seznáme, že v prvém
bylo předpověděno, že bude pokořena říše ďáblova – Bůh řekl k ďáblu: Ona potře
hlavu tvou – v druhém pak bylo naznačeno, že bude založena říše nová – stany
Sémovy – ku které budou nejprve náležeti potomci Sémovi, pak ale hlavně
Jafetovi; následovalo proroctví třetí, které naznačuje požehnání, které přinese
tato říše nová, čili náboženství nové, nebo třetí proroctví mesiánské v knihách
Mojžíšových jedná o požehnání, které
vyplyne lidstvu z pravého náboženství. O tomto předmětu nepromluvil Bůh
jednou, nýbrž v dobách rozličných pětkrát. Třikrát
ho opakoval Abrahamovi, jednou Isákovi a jednou Jakubovi. Vidíme zde, jak
moudře Bůh jednal, a za jak důležité považoval vždy náčelníky lidu a hlavy
rodin. Adam jest praotec všeho lidstva, proto Bůh zvěstuje proroctví mesiánské
jemu; Noe byl druhým praotcem lidstva, proto osvítil ho Bůh, že pronáší druhé
mesiánské proroctví sám; patriarchové: Abraham, Isák, Jakub byli praotci národa
vyvoleného, proto pronáší mesiánské proroctví další Bůh jim. Otcové rodin,
představení v obcích a kdo jakýmkoliv způsobem vládnete nad jinými, vizte, jak
důležitý jest úřad a vaše povolání před Bohem! Jako tehdáž Bůh jednal především
s hlavami pokolení lidského nebo národa israelského a chtěl od těch, aby k
dobrému vedli a v dobrém utvrzovali celý lid, tak chce také od vás. Nelze
popříti, že vaše povolání jest velice důležité. Jako představení právem žádáte
od těch, kteří vám jsou podřízeni jakýmkoliv způsobem, poslušnost; oni vám jí
jsou povinni; avšak vězte, jak těžce byste se prohřešili před Bohem a jakými
zrádci byste byli povolání a úřadu svého, kdybyste své podřízené nevedli k
dobrému nýbrž ku zlému! Přijde doba, kde k vám zvolá Bůh: „Vydej počet z
vladařství svého, neboť nebudeš moci více vládnouti.“ Hleďte, otcové a
představení křesťanští, abyste mohli vydati počet dobrý.
Než vraťme
se ku proroctvím, jichž obsahem jest požehnání, které přinese pravé
náboženství. K Abrahamovi řekl Bůh
třikráte, že přinese požehnání, a to všemu lidstvu. Hned když jej volal,
aby vyšel z příbuzenstva svého a ze země modloslužebné a šel do země, kterouž
mu ukáže On, řekl mu, že mu udělí požehnání, a dodal: „A v tobě požehnána budou všecka pokolení země.“ (I. Mojž. 12, 3).
Když pak se mu zjevil se dvěma anděly a předpověděl mu hrozný konec města
Sodomy a okolí, dodal opět, že z Abrahama učiní národ veliký a přesilný, a že v
něm mají býti požehnáni všichni národové země (18, 18). Proč řekl Bůh, že mají
býti v Abrahamu požehnáni všichni národové země? Kdo to přikázal? Zajisté mohl
tak mluviti jen z té příčiny, že se dobře pamatoval na zaslíbení prvé, a tudíž
jest patrno, že zde Bůh jen opakuje to,
co byl dříve slíbil. – A když týž veliký patriarcha dokázal svou poslušnost
a lásku k Bohu tak dokonale, že byl ochoten pro Boha zříci se toho, kdo mu byl
zde na zemi nejdražším a po němž tak dlouho toužil, svého syna Isáka, řekl mu
Bůh po třetí: „A požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země, že jsi
uposlechl hlasu mého.“ (22, 18).
A tato zaslíbení opakoval Bůh k Isákovi i k
Jakubovi. Mojžíš připomíná, že když nastal v zemi, kdež bydlel Isák s
rodinou svou, hlad, odešel tento patriarcha do Gerar, zamýšleje sestoupiti do
Egypta, jako kdysi v době hladu učinil jeho otec Abraham. Ale Bůh se mu zjevil
a řekl mu: „Nesestupuj do Egypta, ale zůstaň v zemi, kterouž ukáži tobě; a
rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a dám potomkům tvým všecky krajiny
tyto, a požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země.“ (26, 4). – A k
Jakubovi, když utíkal před hněvem bratra svého a ve zvláštním vidění uzřel
žebřík stojící na zemi a vrch jeho dotýkající se nebe, anděly pak Boží
vstupující a sestupující po něm, promluvil Bůh mezi jiným takto: „Zemi, na
které spíš, dám tobě i semeni tvému. A bude símě tvé jako prach země, rozšířen budeš
na západ i na východ i na půlnoc i na poledne, a požehnána budou v tobě a v
semeni tvém všecka pokolení země.“ (28, 13–14).
V těchto
všech zaslíbeních předpovídá Bůh hlavně dvě věci, že totiž rozšíří velice potomky svatých patriarchů, a že z nich vyjde požehnání.
Těmito potomky nemáme mysliti jenom potomky tělesné, nýbrž hlavně duchovní syny Abrahamovy, Isákovy,
Jakubovy, čili křesťany. Že tak máme
rozuměti zaslíbení Páně, patrno z toho, že když v zákoně novém na
nejdůležitějších místech řeč jest o vtělení Syna Božího, připomíná se, že Bůh
tu plní zaslíbení učiněné Abrahamovi a svatým patriarchům. Tak řekla sama
blahoslavená Maria Panna ve velebném
chvalozpěvu, že Bůh posílaje Syna svého, rozpomenul se na milosrdný slib,
učiněný Abrahamovi a semeni jeho (Luk. 1, 55) a kněz Zachariáš, otec svatého Jana Křtitele, velebí Boha proto, že
„se rozpomenul na svatou smlouvu svou, a na přísahu, kterouž přísahal
Abrahamovi, otci našemu, že nám to dá, abychom z ruky nepřátel vysvobozeni beze
strachu sloužili jemu“ (Luk. 1, 72–74); a Kristus
Pán sám řekl, že „přijdou mnozí od východu i od západu a stoliti budou s
Abrahamem a s Isákem a Jakubem v království nebeském.“ (Mat. 8, 11). Zdaž zde
nemluví Kristus Pán o duchovních synech Abrahama, Isáka, Jakuba čili o křesťanech?
A proto zdaž ona všecka proroctví z knih Mojžíšových nenaznačují požehnání,
kterého se dostane všemu pokolení lidskému náboženstvím křesťanským čili církví
Kristovou, která bude zřízena na místě říše ďáblovy?
4. Čtvrté
proroctví naznačuje dobu, kdy přijde
zaslíbený Vykupitel. Proroctví to pronesl z vnuknutí Božího patriarcha Jakub, když žehnal před
smrtí synům svým. Jakub měl totiž synů dvanácte, mimo to přijal za své také
syny Josefovy, Efraima a Manassesa; proto bylo nevyhnutelně potřebí věděti, na
kterého z těchto všech přejdou zaslíbení učiněná Abrahamovi, Isákovi a
Jakubovi. Bůh nenechal rodinu Jakubovu o této otázce v pochybnosti, nýbrž
poučil ji zcela určitě. Žehnaje totiž Jakub Judovi, promluvil z vnuknutí Božího takto: „Judo, tebe chváliti budou bratři tvoji; ruka tvá bude na šíjích
nepřátel tvých, klaněti se budou tobě synové otce tvého; nebude odňata berla od
Jůdy a kníže z beder jeho, dokavadž nepřijde, který má býti poslán, a on bude
očekávání národů.“ (I. Mojž. 49, 8–10). – Svatý patriarcha mluví o
očekávání národů. Kdož jiný může býti tímto očekáváním národů než Vykupitel?
Proto slova ta jsou proroctví mesiánské; a ješto o tomto očekávání národů
praví, že nepřijde, dokud nebude odňata
berla od Judy, a dokud nepřestanou vladaři z pokolení Judova: patrno jest,
že toto očekávání národů, čili Vykupitel přijde, až bude odňata berla od Judy,
a až nebudou již králové z pokolení Judova, čili až budou panovati nad rodinou
Jakubovou cizinci.
Poněvadž pak
předpověděl patriarcha Jakub tak slavně, jak budou veškerá pokolení Judu ctíti
a jak mu budou sloužiti: patrno jest, že tím také docela zřetelně naznačil, že
ona očekávání národů čili onen Vykupitel
vyjde z rodiny Judovy. Tak poznali všichni synové Jakubovi opět určitěji,
kde budou míti potomci jejich hledati Vykupitele, a kdy přijde. Měli Ho hledati
v potomstvu Judově, a to v té době, až budou vládnouti nad lidem vyvoleným
cizinci.
5. Páté
proroctví jedná o úřadě královském
zaslíbeného Vykupitele. Proroctví předešlá pronesl buď Bůh sám, nebo patriarchové
Bohem vyvolení, tedy mužové svatí; proroctví páté však pronesl z vnuknutí
Božího věštec pohanský. Byl to Balám, jehož pozval král moabský Balák,
aby zlořečil Israelitům, kteří se
blížili ku říši jeho, a tak od něho i říši hrozící záhubu odvrátil. Ale Bůh
učinil jinak. Balám nezlořečil, nýbrž žehnal; řekl: „Uzřím ho, to jest budoucího vladaře, ale ne nyní, pohledím naň, ale ne
z blízka. Vzejde hvězda z Jakoba, a povstane prut čili berla, žezlo z Israele;
a potepe knížata moabská, a zahubí všecky syny Seth.“ (IV. Mojž. 24, 17). –
Slovy těmi předpověděl Balám krále –
neboť mluví o žezlu, kterým potepe, to jest pokoří a podmaní si – a to krále
velmi slavného – vždyť mluví o
hvězdě; také velmi mocného – neboť
praví, že si podmaní nejen Moabity, nýbrž také syny Sethovy, jimiž třeba rozuměti veškeré pokolení lidské; neboť Seth byl syn Adamův, kteréhož mu dal
Bůh v náhradu za Abela, a od tohoto Setha pocházel, ne ovšem bezprostředně,
Noe, jenž jest po Adamovi obnovitelem celého pokolení lidského.
Takovým králem,
který jest tak slavný a jasný jako hvězda na nebi, a tak mocný, že si podrobí
celé pokolení lidské, nemůže býti nikdo jiný než Bůh, čili zaslíbený Vykupitel;
proto zde mluví věštec pohanský z vnuknutí Boha pravého o Vykupiteli, jako
budoucím králi.
6. Šesté
proroctví popisuje zaslíbeného Vykupitele jako proroka, čili jako páté mluví o
královském úřadě Vykupitelově, tak šesté mluví o Jeho úřadě prorockém. Pronesl je Mojžíš krátce před svou smrtí, a předpověděl, že Bůh pošle lidu
svému jednou proroka jiného, podobného Mojžíšovi, také z lidu israelského, a že
Bůh vloží všecka slova svá v ústa jeho a že mají všichni poslušní býti slov
jeho. Mojžíš z vnuknutí Božího řekl: „Proroka
z národa tvého a z bratří tvých jako mne vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj, jeho budeš
poslouchati.“ A k tomu Bůh sám doložil: „Vložím slova má v ústa jeho a bude mluviti k nim všecko, což mu
přikáži. Kdož by pak nechtěl slyšeti slov jeho, kteráž bude mluviti ve jménu
mém, já budu mstitelem.“ (V. Mojž. 18, 15–18). – Že proroctví toto platí o
Vykupiteli, jenž jest Kristus Pán, patrno z toho, že se na ně odvolávají kněží
a levité, ano celý národ israelský, který očekával Vykupitele, jako zvláštního
velikého Proroka.
Vidíme
tudíž, že jest zaslíbený Vykupitel zřetelně popsán již v nejstarší knize celého
pokolení lidského, v knihách Mojžíšových. Zejména z proroctví posledního
poznáváme, že Bůh chce, abychom učení
tohoto velikého Proroka plnili náležitě, poněvadž kdybychom tak neučinili,
byl by mstitelem nad námi čili mstil by nás Bůh. Máme-li však učení Páně
plniti, jest přede vším potřebí, abychom je dobře znali. Proto vzbuďme pevné předsevzetí, že se přičiníme,
abychom učení to čím dále tím lépe poznávali. Ano, takové předsevzetí učiňme, a
také je proveďme. Bůh hrozí sice tresty těm, kteří učení Páně zavrhují, činí
tak proto, že mluví v zákoně starém, nedokonalém, kde převládala více bázeň a
hrůza; my žijeme již v zákoně novém, dokonalém, kde převládá a má převládati láska.
Proto snažme se hlavně z lásky k Bohu
učení Páně čím dále tím lépe poznávati, a z této lásky také čím dále tím
dokonaleji plniti. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 520
Zpracoval: Jakub
Albert
