Neděle dvanáctá po svatém Duchu
Člověk jeden
sestupoval z Jerusalema do Jericha, a upadl mezi lotry. (Luk. 10,
30).
To, co
vypravoval Kristus Pán, chtěje ukázati, že naším bližním není jenom přítel,
nýbrž také nepřítel, opakuje se velmi často, ano každou hodinu. Denně nastupuje
cestu z Jerusalema do Jericha lidí na tisíce, ba na miliony, a jako onoho
nešťastníka přepadli na cestě zlí lotři, kteří ho přivedli do stavu tak
bídného, že nemohl dále, a že by byl zahynul zcela jistě, kdyby se ho byl
neujal milosrdný Samaritán; tak děje se přemnohým poutníkům dosud. Takovými
cestujícími jsme totiž všichni lidé. Vždyť všichni
putujeme z Jerusalema do Jericha, to jest z tohoto světa do blaženosti věčné,
a jak mnohý z nás na této cestě daleké a obtížné padá mezi lotry, do rukou ďábla a jeho rozličných náhončí, kteří
člověka také olupují, těžce zraní, a nechávají polomrtvého, nejen tělesně,
nýbrž i duševně, tak na cestě ležeti, že si nemůže pomoci a že jest k další
cestě neschopen, nepomůže-li mu milosrdný
Samaritán, Ježíš Kristus. Ano každý
hříšník jest takovýto cestující, který padá mezi lotry. A poněvadž
takovýmto nešťastníkem může se státi každý z nás, bude dojista s prospěchem,
když budeme o takovémto nešťastníku uvažovati, abychom se buď lotrů varovali,
nebo kdybychom mezi ně upadli, volali o pomoc a o vyléčení. Bude tedy předmětem
naší dnešní úvahy pravda, že člověk, který sestupoval z Jerusalema do Jericha,
jest obrazem člověka hříšníka.
Člověk onen
nešťastný jest obrazem hříšníka z
mnohých příčin; vždyť jsou si podobni svou cestou, svým neštěstím, svým
vyléčením.
1. Jsou si podobni cestou. Cesta z
Jerusalema do Jericha byla nebezpečná, zdržovali se na ní loupežníci mnozí;
byla k tomu také příhodná, poněvadž se v blízkosti nacházely skrýše mnohé. Když
se tedy onen nešťastník vydal na cestu, vydal
se v nebezpečenství.
A podobně si
počíná hříšník každý. Vydává se také pravidelně v nebezpečenství hříchu sám. Kdo se vyhýbá příležitosti ku hříchu,
kdo statečně bojuje proti pokušením, kdo přemáhá zlé náklonnosti a vášně, ten
tak snadno nezhřeší, toho se tak snadno ďábel i se všemi náhončími nezmocní.
Ale kolik jest lidí, kteří by tak opatrně a prozřetelně si počínali, kteří by
na lahodnost hříchu nedbali a hleděli jenom na zákon Páně? Takových lidí jest
málo, ano velmi málo. Mnozí lidé se příležitosti ku hříchu nejen nevyhýbají,
nýbrž naopak příležitosti ty vyhledávají. Jak mnohý člověk podobně pokušení ku
hříchu nejen nepřemáhá, nýbrž sám svou obrazotvorností a jinými svými
schopnostmi, kteréž obdržel od Boha všecky k dobrému, ještě se bídně a hříšně
dráždí! Jak mnohý člověk vášní a náruživostí v sobě nejen nekrotí, nýbrž taktéž
dráždí, a ty, kteří své vášně krotí a zapírají se dle zákona Kristova, má
docela za pošetilce, za blázny, za staré zatemnělce, s nimiž svět nynější téměř
ani nepočítá! Jak mnohý mladý muž, mladá dívka posmívají se svým soudruhům, že
si nedopřejou zábav, pitek, vyražení, nýbrž že naopak snaží se s poctivostí
Bohu sloužiti, ačkoliv ti, kteří se sebezapírání posmívají, sami na sobě
nejlépe zakoušejí, jak hrozným nebezpečenstvím jsou zábavy nevázané, pitky
nestřídmé, vyražení rozpustilá. Ano příležitosti,
pokušení, vášně, náruživosti, to jsou ti nebezpeční lotři, do jichž moci
často člověk padá, a jimiž ho ďábel
olupuje o nejvzácnější poklad duševní, o milost Boží, a raní ho na duši
tak, že zůstává opravdu jako polomrtvý na cestě ležeti.
2. A jako si
onen nešťastník nemohl pomoci sám,
tak si nemůže pomoci ani hříšník sám. K onomu nešťastníku přišel nejprve kněz židovský; ubohý zraněný si myslil,
že se ho ujme jistě; ale zmýlil se, kněz odešel. Přišel levit, tedy opět služebník duchovní židovský; zraněný si myslil
opět, že aspoň ten mu pomůže; ale zmýlil se opět. Pak viděl, že se k němu blíží
Samaritán, tedy člověk z té třídy,
se kterou byli židé v největším nepřátelství; tu si zraněný asi pomyslil: „Když
mne opustili dva, kteří mně byli blízcí, ano kteří se mne měli ujmouti z
povinnosti, zajisté že se mne neujme ani tento, který jest mým nepřítelem.“ Ale
jako se dříve zmýlil očekávaje věcí dobrých, tak se nyní zmýlil, neočekávaje
pomoci. Samaritán se ho ujal, obvázal jeho rány, opatřil ho tak, jak mu to jen
možno bylo, a odvezl ho do hospody k ošetřování, a slíbil, že za toto
ošetřování zaplatí vše, čeho bude potřebí.
A tak děje
se také s hříšníkem. Sám si pomoci nemůže, jest mu potřebí pomoci Boží; hřích nemůže býti vyléčen ničím jiným než
milostí Boží, a tu udílí Bůh. Bůh ku hříšníku nesestupuje viditelně, nýbrž
posílá k němu svou církví kněží, a jak často se stává, že když hříšníku
nedostalo se pomoci od nikoho, dostává se mu jí kněžími od církve! Mnohý hřích přináší člověku i bídu pozemskou;
jak mnohý člověk přišel hříšným životem svým o všecko, co měl! Mnohý se tu
dovolává pomoci u svých bývalých přátel, snad docela u těch, které dříve
podporoval a se kterými hýřil sám. A dostává se mu, pomoci? Nevšímají si ho,
jako si nevšímal zraněného kněz a levit, ano jdou ještě dále. Kněz a levit se
snad na ubohého ani nepodívali, ale nesmáli se mu, Kristus Pán toho aspoň
nepřipomíná; avšak jak často se zvrhlý svět svým obětem docela vysměje! A tu
pravidelně nešťastníci teprve vzpomínají na církev, na kterou dávno v dobách
dobrých zapomněli, ano církev jako dobrá matka takové nešťastníky docela hledá,
a když je nalézá, s ochotou jim pomáhá. Ona hledí zmírniti jejich bídu
tělesnou; vždyť zřizuje a udržuje tolik různých spolků a ústavů k ulehčení bídy
časné; ona jim však zejména nabízí svaté
svátosti, kterými mohou nabýti posvěcující milosti Boží, a tu v nich vykoná
Bůh, Kristus Ježíš, tento pravý
milosrdný Samaritán, to, čeho žádný člověk vykonati nemůže. Posvěcující milost Boží jest to víno a ten
olej, kterými Pán vymývá a úplně hojí rány duše naše, a dává nám síly a
zdraví, které jsme hříchem ztratili.
Vidíme
tudíž, že hříšník podobá se onomu člověku nešťastnému
také svým neštěstím. Jako onen nešťastník byl tak zraněn, že si pomoci nemohl,
tak jest také s hříšníkem. A jako onomu nešťastníku neposkytli pomoci ti, od
kterých jí právem mohl očekávati, a poskytl mu ji ten, od kterého se jí
nenadál: tak hříšníka pravidelně opouštějí přátelé jeho nechtějíce mu pomoci
nebo docela se mu posmívajíce, a pomáhá mu ta církev, kterou on dříve tak
nesvědomitě a hříšně pohrdal.
3. Pozorujme
ještě onoho nešťastníka a hříšníka v
jejich vyléčení; seznáme, že také tím si jsou velice podobni. Milosrdný
Samaritán obvázal rány onoho pocestného, nalil do těchto ran oleje a vína, pak
ho vložil na své hovado, odvezl ho ku dalšímu ošetřování do hospody, tam zůstal
přes noc, a když druhého dne měl odejíti za svým povoláním dále, dal hospodáři
dva peníze se slovy: „Měj o něj péči; cožkoliv nad to vynaložíš, já, když se
vrátím, zaplatím tobě.“ Jak šťasten byl onen člověk zraněný ve svém neštěstí!
Byl ovšem oloupen o jmění své; ale zůstalo mu přece to, co jest nejdůležitější,
zůstala v něm naděje na život.
Milosrdný Samaritán tuto naději svým počínáním podporoval, prokázal zraněnému
takové dobrodiní, jakého si jen přáti mohl. Obvazuje a umývá rány, odváží
nemocného na místo bezpečné, tam za něho platí a chce zaplatiti ještě více,
hospodáře prosí, aby nevzal jen peníze, nýbrž aby pečoval o nemocného upřímně.
Zdaž za tak pečlivého ošetřování neuzdravil se nemocný brzo, zdaž se neuzdravil
trvale? Zajisté.
A podobně se
děje s hříšníkem. Kristus Pán svou církví obvazuje rány hříšníkovi, církev
stále volá: „Čiňte pokání, nehřešte dále, a kdyby ďábel vás vybízel k
zoufalství, nezoufejte, kdyby hříchové vaši červeni byli jako šarlat, pokáním
nad sníh zbíleni budou!“ Kristus Pán touto církví nalévá do ran hříšníka oleje
a vína, Ona mu svou milostí dává síly, aby povstal z bídného a hrozného stavu
svého, aby poznal a uznal neštěstí své, aby byl opravdu sám sebou nespokojen,
aby měl hřích ve skutečné ošklivosti, přál si, aby byl nezhřešil, aby vzbudil
také předsevzetí, že více hřešiti nebude. Kristus Pán dává tohoto nemocného
hospodáři, On ustanovil kněžstvo, které
má o hříšníky pečovati, nad nimi bdíti, před hříchem jich varovati, ze špatných
společností a příležitostí ku hříchu jim pomáhati, před nimi je varovati. A
Kristus Pán právě těmto kněžím slibuje tak hojnou odměnu, jestli s Jeho pomocí zachrání
jenom jednu duši nesmrtelnou, a jaká bude tato odměna těch, kteří jich zachrání
mnoho! Když pak hříšník učinil, co učiniti měl, když zejména přijímá svátost pokání, pak se mu
dostává pro zásluhy Ježíše Krista posvěcující milosti Boží, z člověka těžce
nemocného, ba duševně úplně mrtvého, stává se člověk zdravý, silný, Bohu milý a
k nové práci o svém spasení úplně schopný. Aby pak k tomuto dílu velmi
důležitému měl sil ještě více, sytí ho Kristus Pán ve Velebné Svátosti Oltářní svým Tělem a napájí ho svou Nejsvětější
Krví, nad kterýž pokrm a nápoj duševní není a nemůže býti vzácnějšího;
neboť právě Velebná Svátost Oltářní jest prostředek, který nás od hříchů všedních očišťuje a před hříchy
smrtelnými chrání.
Přemýšlíme-li
o svém životě, poznáme zajisté, že jsme všichni více méně na své cestě do
nebeského Jericha upadli mezi lotry, kteří nás také zranili, oloupili a
polomrtvé nechali ležeti. Kolikráte nám náš milosrdný Samaritán, Kristus Pán, v
tomto hrozném stavu již pomohl! Kolikráte nás již úplně uzdravil; a my tak
snadno a tak brzo zapomínáme na své neštěstí a na Jeho dobrodiní, a zlým
lotrům, ďáblu a jeho náhončím, se nejen nevyhýbáme, nýbrž do jejich společnosti
zlé spěcháme! Ó, nejmilejší, nesmýšlejme
o duši své nikdo lehkomyslně! Máme jen jednu, a ztratíme-li tu, ztratíme
všecko, zachráníme-li tu, zachráníme všecko. Děkujme Pánu Ježíši, svému
milosrdnému Samaritánu, za to, že nás již tolikráte vyléčil; ale přičiňme se
také, abychom se hříchu jako svého
největšího neštěstí vždy opravdu varovali. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 533
Zpracoval: Jakub
Albert
