Antiliturgická
hereze (1995)
Dom
Prosper Guéranger, O.S.B.
Dom Prosper-Louis-Pascal
Guéranger, zakladatel benediktinské kongregace ve Francii a první opat
v Solesmes po Francouzské revoluci, napsal v roce 1840 Liturgické instituce, aby mezi kleriky
obnovil povědomí o římské liturgii a lásku k ní.
Zde svým čtenářům
předkládáme zlomek z Liturgických
institucí, kde Dom Guéranger shrnuje to, co nazývá antiliturgickou herezí,
souhrn nauky a liturgické praxe protestantské sekty od 14. do 18. století. Jak
lze snadno vidět, mnohé principy mají zarážející podobnost s pokoncilní
liturgickou reformou...
***
-1-
První charakteristikou
antiliturgické hereze je nenávist
k Tradici, jak se nachází ve formulích užívaných při bohoslužbě. Člověk
si nemůže nevšimnout této zvláštní charakteristiky u všech heretiků, od
Vigilanta po Kalvína, a důvod pro to se dá snadno vysvětlit.
Každý
sektář, který chce zavést novou nauku, se bez výjimky nachází tváří v tvář
liturgii, která je nejsilnější a nejlepší Tradicí, a nemůže ustat, dokud
neumlčí tento hlas, dokud neroztrhá tyto stránky, které připomínají víru
minulých staletí.
Jak by se vlastně mohlo
ustavit luteránství, kalvinismus, anglikánství a udržet si svůj vliv nad
masami? Vše, co musely učinit, bylo vyměnit nové knihy a nové formulace za
starobylé knihy a formulace, a jejich dílo bylo hotové. Neexistovalo [pak] nic,
co by nové učitele ještě obtěžovalo; mohli prostě nadále hlásat, co chtěli:
víra lidu byla od nynějška bez obrany.
Luther tuto nauku chápal
s vychytralostí hodnou jansenistů, protože na počátku svých novot,
v době, kdy ještě cítil, že by měl zachovat část vnější formy latinského
kultu, vydal následující pravidlo pro reformovanou mši:
„Schvalujeme a
zachováváme Introity o nedělích a o svátcích Našeho Pána, tj. o Velikonocích,
Letnicích a Vánocích. Velmi bychom upřednostňovali, aby celé žalmy
z Introitů byly převzaty, jak se to činilo v dřívějších dobách;
s radostí se však přizpůsobíme současnému užívání. Nebudeme vinit dokonce
ani ty, kteří by chtěli zachovat Introity apoštolů, Blahoslavené Panny Marie a
jiných svatých, protože tyto tři Introity jsou vzaty z žalmů a jiných míst
v Písmě svatém.“
Příliš nenáviděl posvátné
zpěvy složené samotnou Církví jako veřejné vyjádření její víry. Příliš
v nich cítil sílu Tradice, kterou chtěl zakázat. Kdyby připustil Církvi
právo směšovat její hlas s proroctvími v Písmu svatém při posvátném
shromáždění, vystavil by se tomu, že by musel naslouchat milionům úst
proklínajících jeho nová dogmata. Proto jeho nenávist ke všemu v liturgii,
co se výlučně neodvozuje z Písma svatého.
-2-
To je vlastně druhým
principem antiliturgické sekty: formule
církevních nauk nahradit čteními z Písma svatého.
To zahrnuje dvě výhody:
za prvé, umlčení hlasu Tradice, jehož se sektáři vždy obávali. Pak je tu výhoda
toho, že se šíří a podporují dogmata prostřednictvím potvrzování a popírání.
Prostřednictvím popírání tak, že se v tichosti mazaně přecházejí texty,
které vyjadřují nauku stavějící se omylům, které oni chtějí šířit. Prostřednictvím
potvrzování tak, že se zdůrazňují okleštěné pasáže, které ukazují jen jednu
stranu pravdy, a druhá se očím nevzdělaných skrývá.
Již mnoho staletí víme,
že to, že všichni heretici upřednostňují Písmo svaté před církevními
definicemi, nemá žádný jiný důvod než usnadnit to, aby slovo Boží říkalo, co
oni všichni chtějí, aby říkalo, a aby jej podle své vůle manipulovali.
(...) Protestanté...celou
liturgii takřka omezili jen na čtení Písma svatého doprovázené proslovy,
v nichž jej člověk vykládá prostřednictvím rozumu. Pokud jde o výběr a
stanovení kanonických knih, ty skončily tak, že se staly vrtochem reformátora,
který po konečném zvážení rozhoduje o smyslu slova samotného.
Proto Luther seznává, že v
jeho panteistickém systému by měly být ideje o neužitečnosti dobrých skutků a samotné
víry, která postačuje, ustaveny jako dogmata, a tak od nynějška bude
prohlašovat, že epištola sv. Jakuba je „slaměnou epištolou“ a nikoliv
kanonickou, z prostého důvodu, že ona učí nutnost dobrých skutků ke spáse.
V každé době a u
všech forem sektářství to bude stejné: Žádné
církevní formule, jen Písmo svaté, ale vykládané, přebrané, prezentované ze
strany osoby nebo osob, které chtějí těžit z novot.
Tato past je nebezpečná
pro obyčejné lidi a teprve dlouho poté si člověk začne uvědomovat, že je
podváděn a že slovo Boží, „dvousečný meč“, jak jej nazývají apoštolové,
způsobil velké rány, protože s ním zacházeli synové záhuby.
-3-
Třetím principem
heretiků, co se týká liturgie, je odstranění církevních formulí a vyhlášení
naprosté nutnosti využívat v liturgii pouze slova Písma svatého. A protože
viděli, že se Písmo svaté ne vždy podvoluje všem jejich úmyslům, jak by chtěli,
říkáme, že jejich třetím principem je vytvářet a zavádět různé formule naplněné
proradností, jimiž je lid jistěji polapen v omyl a celá stavba bezbožné
reformy se tak upevní pro nadcházející staletí.
-4-
Člověk není překvapen
rozpory, jež hereze ve svých dílech vykazuje, když ví, že čtvrtým principem,
nebo, chcete-li, čtvrtou nutností vnucenou sektářům samotnou povahou jejich
buřičského stavu, je notorický rozpor jejich vlastních principů.
K jejich zmatení to
tak musí být i v onen velký den, který dříve či později přijde, kdy Bůh
zjeví jejich nahotu pohledu lidu, jejž svedli; navíc, není v povaze
člověka být stálý. Jen sama Pravda je stálá.
Proto všichni sektáři bez
výjimky začínají obhajobou práv
starobylosti. Chtějí křesťanství oddělit od všech těch omylů a vášní
člověka, které k němu [člověk] přimíchal; od čehokoliv, co je „mylné“ a
„Boha nehodné“. Vše, co chtějí, má být
prapůvodní, a oni předstírají, že se vracejí ke kolébce křesťanských institucí.
Pro tento cíl ořezávají,
mažou, osekávají; vše padne pod jejich údery. A zatímco člověk čeká, že uvidí,
že se znovu objeví původní čistota Božího kultu, zjišťuje, že je obtěžkán
novými formulemi datujícími se jen od předešlé noci, a které jsou nepopiratelně
lidské, protože ten, kdo je stvořil, je stále naživu.
Každá sekta prochází
touto nutností. Viděli jsme to u monofyzitů a nestoriánů; totéž nacházíme u
všech větví protestantismu. Jejich upřednostňování hlásání starobylosti vedlo
jen k tomu, že je oddělilo od celé minulosti. Pak předstoupili před svůj
svedený lid a přísahali mu, že teď je vše v pořádku, že papeženské nánosy
zmizely, že Boží kult byl obnoven ve své prvotní formě...
-5-
Protože sektáři
liturgickou reformu provádějí se stejným cílem jako reformu dogmatu, jejíž je
důsledkem, plyne z toho, že jako se protestanté oddělili od jednoty, aby
méně věřili, jsou vedeni k tomu, aby v liturgii odťali všechny obřady, všechny formulace, které vyjadřují
tajemství.
Vše, co se nezdálo být
čistě racionální, nazvali pověrou, modlářstvím a tudíž omezili vyjádření víry a
zastřeli pochybami a dokonce i negací všechny pohledy, které se otevírají do
nadpřirozeného světa.
Proto již žádné svátosti
s výjimkou křtu, což připravuje cestu socialismu, který zprostil své
stoupence dokonce i křtu. Žádné svátostiny, požehnání, obrazy, ostatky svatých,
procesí, poutě atd. Již žádný oltář, jen
stůl, již žádná oběť jako v každém náboženství, ale jen pokrm. Již žádný kostel, ale jen svatyně jako u Řeků
a Římanů. Již žádná religiózní architektura, protože již neexistuje tajemství.
Již žádné křesťanské malby a sochařství, protože již neexistuje žádné praktické
náboženství. A nakonec již žádná poezie v kultu, který již není prosycen
láskou či vírou.
-6-
Potlačení mystického
prvku v protestantské liturgii muselo neomylně způsobit úplný zánik onoho
ducha modlitby, který v katolicismu nazýváme posvěcení.
Revoltující srdce již
nemůže milovat, srdce bez lásky bude o to víc schopné vyvolat ucházející projev
respektu či strachu s chladnou pýchou farizejů. Taková je protestantská
liturgie.
-7-
Protestantská liturgie
předstírá, že chce s Bohem jednat vznešeně, proto nemá žádnou potřebu
prostředníků. Dovolávat se pomoci Blahoslavené Panny Marie nebo ochrany světců
by pro ně bylo nedostatkem úcty náležející Nejvyšší Bytosti.
Jejich liturgie vylučuje
celé to „papeženské modlářství“, které od člověka žádá to, co by se mělo žádat
pouze od Boha. Zbavuje kalendář všech těch jmen lidí, jež římská Církev tak
troufale vepisuje vedle jména Božího. Zvláště se děsí těch jmen mnichů a
dalších osob pozdějších dob, jež člověk může nalézt figurovat vedle jmen
apoštolů, jež si vybral Ježíš Kristus, a skrze něhož byla ustavena tato prvotní
Církev, která jediná byla čistá ve víře a prostá vší pověry v kultu a
prostá vší uvolněnosti v mravech.
-8-
Protože liturgická
reforma měla za jeden ze svých základních cílů zrušení aktů a formulí
mystického významu, je logickým důsledkem, že její autoři museli ospravedlnit používání národního jazyka při bohoslužbě.
To je v očích
sektářů nejdůležitější věc. Kult není žádnou tajnou záležitostí. Lid, jak
říkají, musí rozumět tomu, co zpívá. Nenávist vůči latině je vrozená
v srdcích všech nepřátel Říma. Uznávají ji jako pouto mezi katolíky ve
světě, jako výzbroj pravověří proti všem prohnanostem sektářského ducha. (...)
Duch
vzpoury, který je pohání svěřit univerzální modlitbu jazyku každého národa,
každého století, přinesl své plody, a sami reformovaní si neustále uvědomují,
že katolický lid navzdory svým latinským modlitbám, si lépe než většina
protestantského lidu vychutnává a s větším zápalem koná povinnosti kultu.
V každou denní hodinu se v katolických kostelích odehrává bohoslužba.
Věřící katolík, který se jí účastní, nechává svůj mateřský jazyk u dveří. Kromě
kázání neslyší nic než tajemná slova, která při nejslavnostnějším okamžiku
mešního kánonu dokonce ani nejsou slyšet. Nicméně toto tajemství jej okouzluje
tak, že nežárlí na všechny protestanty, i když uši posledně zmíněných neslyší
jediný zvuk, aniž by si uvědomily jeho význam. (...)
...Musíme připustit, že
je mistrovskou ranou protestantismu, že vyhlásil válku posvátnému jazyku. Kdyby
se mu někdy podařilo zničit jej, byl by na cestě k vítězství. Vystavena profánnímu pohledu, jako panna,
která byla zneuctěna, ztratila od tohoto okamžiku liturgie mnoho ze své
posvátné povahy a lid velmi brzy shledává, že nestojí za to odkládat stranou
svou práci nebo zábavu, aby se šlo a naslouchalo tomu, co se říká způsobem,
jakým člověk mluví na tržišti. (...)
-9-
Když protestantismus
z liturgie odebral tajemství, které pokořuje rozum, postaral se o to, aby
nezapomněl na praktický důsledek, to jest, o oproštění od únavy a zátěže těla
vnucených pravidly papeženské liturgie.
Především, již žádný
půst, žádná újma, žádná poklekání při modlitbě. Pro chrámové duchovní již žádné
každodenní úkoly, které se mají vykonat, již žádné kanonické modlitby, které se
mají odříkat ve jménu Církve.
Takové jsou základní
formy velké protestantské emancipace: umenšit
souhrn veřejných a soukromých modliteb.
Tok událostí rychle
ukázal, že víra a láska, jež jsou živeny modlitbami, v reformě pohasly,
zatímco mezi katolíky obě stále živí všechny akty zbožnosti vůči Bohu a lidem,
protože jsou syceny nesmírnými zdroji liturgické modlitby, jak je uskutečňována
světským i řádovým klérem, a na níž se společenství věřících účastní.
-10-
Protože protestantismus
musel stanovit pravidlo, aby mezi papeženskými institucemi rozlišil ty, které
by mohly být nejnepřátelštější vůči jeho principům, musel se prohrabat
v základech katolické stavby, aby nalezl základní kámen, na němž vše
spočívá. Jeho instinkt zapříčinil, že objevil především dogma, které je
nesmiřitelné s jakoukoliv novotou: papežskou autoritu. Když Luther na svou
zástavu vepsal: „Nenávist k Římu a jeho zákonům,“ jenom znovu vyhlásil
základní princip každé větve antiliturgické sekty. Od té chvíle musel en masse zrušit kult i obřady jako
modloslužby Říma. Latina, liturgie hodin, kalendář, breviář – to vše bylo
sprostotou velké babylonské nevěstky. Římský papež zatěžuje rozum svými dogmaty
a smysly svými rituálními praktikami. Proto se musí vyhlásit, že jeho dogmata
jsou jen rouháním a omylem a jeho dodržování liturgických předpisů ničím než
nástrojem, jak pevněji ustavit uzurpovanou a tyranskou nadvládu. (...)
Člověku by zde měly
vytanout na mysli skvělé úvahy Josepha de Maistreho v jeho knize Papež, kde s takovou moudrostí a
hloubkou názorně ukazuje, že navzdory neshodě, která by měla oddělovat
odštěpené sekty, existuje jedna věc, v níž jsou všechny zajedno,
konkrétně, že nejsou římské.
-11-
Aby nadobro ustavila svou
vládu, potřebovala antiliturgická hereze v křesťanství zničit ve skutečnosti i v principu celé
kněžství. Protože cítila, že tam, kde je papež, tam je Oltář, a tam, kde je
Oltář, tam je oběť a pokračování tajemného obřadu.
Když zrušili úřad
Nejvyššího velekněze, museli zničit povahu biskupského úřadu, z nějž
vychází vkládání rukou, které zachovává posvátnou hierarchii. Odtud se odvozuje
velké presbyteriánství, jež není ničím jiným než okamžitým důsledkem potlačení
[úřadu] papeže. Od nynějška, správně
řečeno, již neexistuje kněz. Jak by mohla prostá volba bez svěcení posvětit
člověka? Lutherovy a Kalvínovy reformy znají pouze služebníky Boha nebo,
chcete-li, lidí. To však nestačí. Služebník vybraný a ustanovený laiky, který
přichází do chrámu v rouchu jistého zparchantělého duchovního úřadu, není
nic než laik přioděný druhotným posláním. V protestantismu existují jen
laici a je tomu tak nutně proto, že zde již neexistuje liturgie. (...)
Takové jsou základní
maximy antiliturgické sekty. Určitě jsme nijak nepřeháněli. Vše, co jsme
učinili, bylo, že jsme odkryli stokrát hlásané nauky spisů Luthera, Kalvína,
sta signatářů z Magdeburgu, Hospinienu, Kemnitzu atd. Do těchto knih lze
snadno nahlédnout. To, co z nich vychází, je viditelné očím celého světa.
Vždy je prospěšné znát omyl.
Zdroj: Catholic
Apologetics
Překlad: D.
Grof
