Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 2. část (1978)

 

Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 2. část (1978)

Poznámka překladatele: Následující rozhovor s arcibiskupem měl být publikován v roce 1978 jedním předním katolickým vydavatelem. Americká biskupská konference však vydavateli pohrozila exkomunikací a nepřímo pohrozila likvidací vydavatelství, jestliže tento rozhovor otiskne. Obdobný postih hrozil i jakémukoliv dalšímu vydavateli, který by rozhovor publikoval.

Upravená verze rozhovoru byla nakonec publikována 18. července 1988 v The Spotlight, známém pravicovém washingtonském týdeníku. Níže je překlad úplného a neupraveného přepisu rozhovoru.

 

***

O jaké ekumenické Bibli to mluvíte?

Existuje ekumenická Bible vytvořená před dvěma nebo třemi lety, kterou uznalo mnoho biskupů. Nevím, zda ji Vatikán veřejně podpořil, ale zcela jistě ji nepotlačil, protože se používá v mnoha diecézích. Například před dvěma týdny biskup z Fribourgu ve Švýcarsku nechal protestantské pastory vykládat tuto ekumenickou Bibli všem dětem z katolických škol. Tyto hodiny byly stejné pro katolíky i protestanty. A co má tato ekumenická Bible co do činění se Slovem Božím?

Protože Slovo Boží se nemůže změnit, vede to vše k stále většímu zmatení. Když si pomyslím, že arcibiskup z Houstonu v Texasu nedovolí katolickým dětem, aby byly biřmovány, aniž by se svými rodiči absolvovaly patnáctidenní kurz u místního rabína a místního protestantského pastora.

Jestliže rodiče odmítnou poslat své děti na takovou výuku, nemohu být (tyto děti) biřmovány. Musí předložit podepsané osvědčení od rabína a protestantského pastora, že oba rodiče i děti řádně navštěvovali výuku a teprve pak mohou být biskupem biřmovány.

Toto jsou absurdity, u kterých končíme, když následujeme liberální cestu. Nejen to, nyní už dokonce natahujeme ruce k buddhistům a muslimům. Mnozí biskupové byli rozpačití, když byl zástupce papeže nedávno ostudně přijat muslimy.

Co se stalo?

Nepamatuji si všechny konkrétní detaily, ale ten incident se stal v Tripolisu v Libyi, kde se vyslanec papeže chtěl modlit s muslimy. Tito muslimové to odmítli a šli svou oddělenou cestou a modlili se po svém způsobu a zanechali vyslance v beznadějné situaci, kdy nevěděl, co má dělat. To ilustruje naivitu těchto liberálních katolíků, kteří mají pocit, že stačí vidět se s těmito muslimy a hovořit s nimi a oni okamžitě učiní kompromis vůči svému vlastnímu náboženství.

Pouhý fakt, že chtějí mít blízký vztah s muslimy, vyvolává opovržení muslimů vůči nám. Je dobře známým faktem, že muslimové nikdy nezmění nic ze svého náboženství; to je naprosto nepředstavitelné.

Když katolíci přijdou a postaví naroveň naše náboženství s jejich, vede to jen ke zmatení a opovržení, které berou jako pokus diskreditovat jejich náboženství a nestarají se o naše náboženství. Mají mnohem větší respekt ke komukoliv, kdo řekne: „Jsem katolík; nemohu se s vámi modlit, protože nemáme stejné přesvědčení.“ Taková osoba je muslimy respektovanější než ten, kdo říká, že jsou všechna náboženství tatáž; že všichni věříme týmž věcem; že všichni máme tutéž víru. Cítí, že je taková osoba uráží.

Neobsahuje však Korán dojemné verše chvály vůči Marii a Ježíšovi?

Islám přijímá Ježíše jako proroka a má velký respekt vůči Marii a to islám jistě přibližuje našemu náboženství blíž, než řekněme například judaismus, který je od něj mnohem vzdálenější. Islám se zrodil v 7. století a do určité míry měl užitek z křesťanských nauk té doby.

Judaismus je na druhou stranu dědicem systému, který ukřižoval našeho Pána. A členové tohoto náboženství, kteří se neobrátili ke Kristu, jsou těmi, kteří radikálně odporovali našemu Pánu Ježíši Kristu. Pro ně neexistuje jakákoliv možnost uznat našeho Pána.

Jsou v této věci v opozici vůči samému základu a existenci katolické Víry. Oba však nemůžeme mít pravdu. Buď je Ježíš Kristus Synem Božím a Pánem a Spasitelem nebo není. To je jeden z případů, kde nemůže existovat nejmenší kompromis, aniž by došlo ke zničení samotného základu katolické Víry. To neplatí jen na náboženství, která jsou v přímém protikladu k Božství Ježíše Krista jako Syna Božího, ale také pro náboženství, která aniž by Mu odporovala, jej jako takového neuznávají.

Proto jste si v tomto bodě naprosto jistý a jste dogmatický?

Zcela dogmatický. Například muslimové mají velmi odlišnou představu Boha, než máme my. Jejich pojetí Boha je velmi materialistické. Není možné říci, že jejich Bůh je tentýž jako náš Bůh.

Není ale Bůh stejným Bohem pro všechny lidi na světě?

Ano. Věřím, že Bůh je stejným Bohem pro celý vesmír dle Víry katolické Církve. Ale pojetí Boha se náboženství od náboženství velmi liší. Naše katolická Víra je jedinou pravou vírou. Jestliže v ní člověk zcela nevěří, nemůže tvrdit, že je katolík. Naše Víra je taková, s níž nemůžeme činit žádný kompromis se světem. Bůh, jak si jej představují muslimové, říká: „Když půjdete do ráje, budete stokrát bohatší, než jste nyní na zemi. To se také vztahuje na počet vašich žen, které máte zde na zemi.“ Toto pojetí Boha je sotva tím, o čem je náš Pán a Spasitel.

Proč přikládáte více důležitosti papeži sv. Piu V. než papeži Pavlu VI.? Konec konců jsou oba stejně tak papeži. Nepřijímáte nauku o papežské neomylnosti? Máte pocit, že se tato nauka vztahuje více na jednoho než na druhého?

Zdá se mi, že papež Pius V. chtěl zapojit svou neomylnost, protože použil všechny výrazy, které všichni papeži tradičně a obecně používali, když chtějí (chtěli) manifestovat svou neomylnost. Na druhou stranu papež Pavel VI. sám řekl, že nechtěl použít svou neomylnost.

Kdy to naznačil?

Naznačil to tím, že nevyhlásil svou neomylnost v kterékoliv věci Víry jako to činili jiní papeži v historii. Žádný z výnosů Druhého vatikánského koncilu nebyl vydán s váhou neomylnosti. Mimo to ve věci mše nikdy svou neomylnost neuplatnil. Nikdy neužil výrazy, které užil papež sv. Pius V., když se (Pavel VI.) rozhodl dovolit, aby byla tato nová mše vnucena věřícím. Nemohu srovnávat tyto dva akty promulgace, protože jsou zcela odlišné.

Řekl papež Pavel VI. někdy, že nevěří ve svou papežskou neomylnost?

Ne. Ve skutečnosti to nikdy neřekl kategoricky. Ale papež Pavel VI. je liberál a nevěří ve stálost dogmat. Nevěří, že dogma musí zůstat neměnné navždy. Je za určitou evoluci dle přání lidí. Je za změny, které mají původ v humanistických a modernistických zdrojích. A proto má takový problém stanovit pravdu navždy. Ve skutečnosti má odpor k tomu, učinit to osobně a je velice nesvůj, kdykoliv takové případy vyvstanou. Tento postoj odráží ducha modernismu. Tento papež doposud nikdy neuplatnil svou neomylnost ve věci Víry a mravů. 

Řekl sám papež, že je liberál nebo modernista?

Ano. Papež to manifestoval na koncilu, který není dogmatickým koncilem. Také to jasně řekl ve své encyklice nazvané Ecclesiam Suam. Řekl, že jeho encykliky nebudou věci definovat, ale že si přeje, aby byly přijímány jako rada a pobídka k dialogu. Ve svém Krédu řekl, že nechce uplatňovat svou neomylnost, což jasně ukazuje jeho sklony.

Máte dojem, že jeho vývoj k dialogu je tím, co vám dovoluje nebýt s papežem ve sporu?

Ano. Z liberálního hlediska by tento dialog měli dovolit. Když papež nepoužívá svou neomylnost ve věci Víry a mravů, je člověk mnohem svobodnější při debatování o jeho slovech a jeho činech. Z mého pohledu mám povinnost odporovat tomu, co se stalo, protože to podkopává neomylné učení papežů 2000 let. Nejsem však zastáncem takového dialogu, protože člověk nemůže seriózně debatovat o pravdě katolické Víry. Je to tedy opravdu převrácený dialog, který je mi vnucen.

Co by se stalo, kdyby papež náhle využil svou neomylnost, aby vám přikázal uposlechnout jej? Co byste dělal?

V případě, kdy by papež formálním způsobem uplatnil svou neomylnost jako nástupce sv. Petra, věřím, že by Duch Svatý v té samé chvíli papeži nedovolil být v omylu. Pak bych papeži samozřejmě věnoval pozornost.

Kdyby ale papež uplatnil svou neomylnost, aby podpořil změny, proti kterým teď tak silně protestujete, jaký by pak byl váš postoj?

Tato otázka ani nevyvstane, protože Duch Svatý je naštěstí vždy zde a Duch Svatý by zajistil, aby papež nepoužil svou neomylnost k něčemu, co by bylo v protikladu k nauce katolické Církve. Přesně z tohoto důvodu papež neuplatňuje svou neomylnost, protože Duch Svatý by nedovolil, aby se takové změny udály pod imprimaturem neomylnosti.

Kdyby to však mělo nastat?

To je nemyslitelné, ale kdyby to nastalo, Církev by přestala existovat. To by znamenalo, že by nebyl žádný Bůh, protože by Bůh odporoval sám Sobě, což je nemožné.

Není však skutečnost, že papež Pavel VI. zaujímá místo sv. Petra, pro vás dostačující, abyste dbal čehokoliv, co papež jako náměstek Krista na zemi po vás požaduje, stejně jako to činí druzí katolíci?

To je bohužel omyl. Jde o nepochopení papežské neomylnosti, protože od Prvního vatikánského koncilu, kdy bylo vyhlášeno dogma o neomylnosti, papež již byl neomylný. Nebyl to nenadálý výmysl. Neomylnost byla tehdy mnohem lépe chápána, než je nyní, protože tehdy bylo dobře známo, že papež není neomylný ve všem pod sluncem.

Byl neomylný jen ve velmi specifických věcech Víry a mravů. V té době mnozí nepřátelé Církve dělali vše, co mohli, aby toto dogma zesměšnili a aby šířili jeho mylné chápání. Například nepřátelé Církve často říkali těm, kteří byli nevědomí a naivní, že kdyby papež řekl, že pes je kočka, bylo by povinností katolíků slepě tento postoj bez jakýchkoliv pochybností přijmout.

Samozřejmě to byl absurdní výklad a katolíci to věděli. Tentokrát stejní nepřátele Církve, protože to slouží jejich záměru, pracují tvrdě na tom, aby bylo cokoliv, co papež říká, přijato bez pochybností jako neomylné takřka jako by jeho slova byla pronášena naším Pánem Ježíšem Kristem samotným.

Tento široce propagovaný dojem je nicméně zcela mylný.

Neomylnost je nesmírně omezená a využívaná ve velmi specifických případech, které První vatikánský koncil velmi dobře definoval a podrobně popsal. Není možné říct, že cokoliv papež říká, je neomylné. Faktem je, že papež je liberálem, že celý tento liberální trend se projevil na Druhém vatikánském koncilu a vytvořil směřování ke zničení Církve – zničení, u nějž člověk očekává, že nastane každým dnem.

Poté, co se tyto liberální ideje infiltrovaly do seminářů, katechismů a všech projevů Církve, jsem nyní žádán, abych se s těmito liberálními idejemi sblížil. Protože jsem se s těmito liberálními idejemi, které by zničily Církev, nesblížil, existují pokusy potlačit mé semináře. A z tohoto důvodu jsem žádán, abych přestal světit kněze.

Je na mě vyvíjen ohromný tlak, abych se přidal a přijal toto směřování ke zničení Církve, což je cesta, kterou nemohu následovat. Nepřijímám to, abych byl v rozporu s tím, co papežové tvrdili dvacet století. Jak já, tak ti, co mě podporují, jsme poslušní všech těch papežů, kteří nás předcházeli, nebo bychom museli být poslušní současného papeže. Jestliže budeme poslušní (současného papeže, tj. Pavla VI.), pak jsme neposlušní všech papežů, kteří nás předcházeli. Nakonec bychom skončili tak, že bychom byli neposlušní katolické Víry a Boha.

Ale stejně jako biskupové (dřívějška) poslouchali papeže své doby, neměli byste i vy poslouchat papeže dneška?

Biskupové nemusí poslouchat humanistické příkazy, které odporují katolické Víře a nauce, jak ji stanovil Ježíš Kristus a všichni rozliční papeži v průběhu staletí.

Promyšleně jste se tedy rozhodl být neposlušný současného papeže?

Je to sebezpytná a bolestná volba, protože události z toho opravdu učinily volbu, koho neposlechnete, spíše než koho poslechnete. Činím tuto volbu bez pochybností nebo váhání Rozhodl jsem se neuposlechnout současného papeže, abych mohl být ve společenství s 262 (předešlými) papeži.

Vaše nezávislost byla několika pozorovateli přičtena tradici galikanismu (2).

Právě naopak, jsem zcela římský a vůbec ne galikánský. Jsem za papeže jakožto nástupce sv. Petra v Římě. Vše, o co žádáme je, aby byl papež ve skutečnosti nástupcem sv. Petra, nikoliv nástupcem J.J. Rousseaua, svobodných zednářů, humanistů, modernistů a liberálů.

Když jste řekl, že tyto ideje byly ve světě široce šířeny a přijímány, nemyslíte si, že si toho na sebe berete příliš mnoho? Jak očekáváte, že Bratrstvo sv. Pia X. bude klást odpor proti takovému směřování, kdy všechno hraje proti?

Věřím našemu Pánu Spasiteli. Kněží Bratrstva sv. Pia X. věří našemu Pánu a já nepochybuji, že Bůh nás všechny povzbuzuje. Všichni ti, kteří bojují za pravou víru, mají plnou Boží podporu. Samozřejmě, v porovnání s liberální mašinérií jsme velmi malí. Mohl bych zítra umřít. Bůh mě však nechává žít o trochu déle, abych mohl pomoci druhým v boji za pravou Víru. Už se to v Církvi stalo i dříve. Praví katolíci museli pracovat za přežití Víry za všeobecného odsouzení a útisku ze strany těch, kteří předstírali, že jsou katolíky. Je to jen malá cena, která se platí za to, že jste na straně Ježíše Krista.

Kdy se to již stalo?

Stalo se to úplně prvnímu papeži. Sv. Petr vedl věřící do omylu svým špatným příkladem následování mosaického zákona. Sv. Pavel odmítl uposlechnout tento příkaz a vedl opozici proti němu. Pavel zvítězil a sv. Petr odvolal svůj omyl.

Ve čtvrtém století sv. Atanáš odmítl uposlechnout příkazy papeže Libéria. V té době byla Církev infiltrována idejemi ariánské hereze a papež byl pod tlakem, aby šel s nimi. Sv. Atanáš vedl opozici proti této odchylce od nauky Církve.

Hierarchií byl nemilosrdně napadán. Byl suspendován. Když se odmítl podvolit, byl exkomunikován. Opozice vůči herezi si nakonec vytvořila potenciál a po smrti papeže Libéria obsadil stolec sv. Petra nový papež a uznal dluh Církve vůči sv. Atanášovi. Exkomunikace byla sňata. Byl uznán za zachránce Církve a kanonizován.

V sedmém století papež Honorius I. upřednostňoval herezi monotheletismu – tezi, že Ježíš Kristus nemá lidskou vůli a tudíž nebyl pravým člověkem. Mnozí katolíci, kteří znali nauku Církve, to odmítli přijmout a dělali vše, co mohli, aby zastavili šíření této hereze.

Konstantinopolský koncil v roce 681 odsoudil Honoria I. a proklel jej. Existuje mnohem více příkladů tohoto druhu, kdy se praví katolíci postavili proti zjevné velké převaze, aby nezničili nebo nezměnili Církev, ale aby zachovali pravou Víru.

Nepokládám tuto převahu za drtivou. Jedním z hlavních cílů našeho bratrstva je světit kněze – skutečné kněze – aby Mešní oběť pokračovala; aby katechismus pokračoval; aby katolická Víra pokračovala. Samozřejmě, že nás někteří biskupové napadají a kritizují. Někteří se snaží překazit naše poslání. To je však jen dočasné, protože až všechny semináře budou prázdné – už nyní jsou takřka prázdné – co budou tito biskupové dělat? Pak již nebudou žádní kněží.

Proč myslíte, že již nebudou žádní kněží?

Protože dnešní semináře neučí nic o tom, jak formovat kněze; učí liberální psychologii, sociologii, humanismus, modernismus a mnoho jiných věd a polověd, které jsou v rozporu s katolickou naukou nebo nemají nic co do činění s naukou Církve nebo s tím, co by měl kněz znát. Co se týká nauky Církve, ta se v dnešních seminářích sotva učí.

Co se dnes v seminářích učí?

Například v semináři v New Yorku profesoři teologie seminaristy učí, že „Ježíš nutně nechápal, co bude výsledkem Jeho smrti na Kříži“; že „Nikdo není tak úplně důsledný, že by neřekl něco, co nesouhlasí s tím, co řekl v minulosti. To se vztahuje dokonce i na Ježíše“; že „Josef mohl být fyzickým otcem Krista“; a další profesor učí, že: „Jeden psychiatr doporučuje mimomanželské sexuální poměry jako léčbu impotence – jsem v této oblasti otevřený a nikoliv uzavřený těmto možnostem“.

Jsou tato prohlášení zdokumentovaná a zaznamenaná?

Ano.

Byla na ně upozorněna hierarchie?

Při mnoha příležitostech.

Učinila hierarchie nějaký pokus zastavit podobná učení?

Pokud vím, tak ne.

Cítíte se někdy osamělý a izolovaný?

Jak se mohu cítit osamělý, když jsem ve společenství s 262 papeži a celou katolickou Vírou? Pokud myslíte osamělý mezi jinými biskupy, odpověď je ne. Sotva mine den, kdy neobdržím nějakou zprávu od nějakých biskupů, nějakých kněží, nějakých laiků z různých částí světa vyjadřující podporu a povzbuzení.

Proč nevystoupí veřejně a nepodpoří vás?

Jak jsem dříve poznamenal, mnozí to vnímají tak, že si chtějí udržet své posty, aby byli na správném místě a mohli s tím něco udělat, kdyby vyvstala ta příležitost.

Odděluje vás váš postoj od jiných křesťanských denominací?

Vůbec ne. Jen před pěti dny mě přišly navštívit některé pravoslavné vůdčí osobnosti, aby vyjádřily svou podporu pro náš postoj.

Proč by měly vyjadřovat podporu, když ve skutečnosti říkáte, že máte pravdu a oni se mýlí?

Podporují mě právě proto, že můj postoj je jednoznačný. Mnohé jiné křesťanské denominace vždy vzhlížely k Římu jako k jakési stabilizující kotvě v bouřlivém světě. Cítili, že ať se stane cokoliv, Řím je vždy zde, věčný, neměnný.

Tato přítomnost jim dávala útěchu a odvahu.

Ještě překvapivější jsou islámští vůdci, kteří mi k mému postoji vřele gratulovali, ačkoliv jsou si plně vědomí, že jejich náboženství nepřijímám.

Neměla by se křesťanská láska snažit vyhnout upevňování rozdílů a rozdělení, které by mohly být zahojeny?

Rozdíly a rozdělení jsou součástí tohoto světa. Jednotu Církve lze získat jedině příkladem a pevnou oddaností naší katolické Víře. Křesťanská láska začíná věrností k vlastní Víře.

Co vás nutí věřit, že vás značný počet pravoslavných, protestantů nebo muslimů podporuje?

Kromě přímého, častého kontaktu, který se mnou tito lidé navazovali, zde byl například rozsáhlý průzkum, jejž provedly renomované noviny v Paříži, a který dotazoval členy těchto rozličných denominací. Výsledek byl, že zdaleka neshledávali naši Víru urážlivou nebo je ohrožující, obdivovali jednoznačný postoj, který zaujímáme.

Na druhou stranu ukazují naprosté pohrdání všemi těmi liberálními katolíky, kteří se snažili vytvořit směsici z katolické Víry a jejich náboženství.

Nevybídl vás papež, abyste se smířil? Přijal jste tuto výzvu?

Požádal jsem o návštěvu papeže vloni v srpnu. Papež odmítl, dokud nepodepíšu prohlášení o bezpodmínečném přijetí všech usnesení Druhého vatikánského koncilu. Velice rád bych viděl papeže, nemohu však podepsat usnesení dláždící cestu ke zničení Církve.

Jak můžete být věrný Církvi a neposlouchat papeže?

Člověk musí chápat smysl poslušnosti a musí rozlišovat mezi slepou poslušností a ctností poslušnosti. Poslušnost bez rozlišování je ve skutečnosti hříchem proti ctnosti poslušnosti.

Jestliže tedy neposloucháme kvůli tomu, abychom praktikovali ctnost poslušnosti spíše, než že bychom se podvolili protizákonným příkazům odporujícím katolické mravní nauce, vše, co musí člověk učinit, je konzultovat jakékoliv katolické teologické knihy, aby si uvědomil, že my nehřešíme proti ctnosti poslušnosti.

Poznámky

1)      Stoupenci arcibiskupa Marcela Lefebvra trvají na uchování tzv. tridentské mše. To byla mše (a s tím spojený obřad), která následovala po Tridentském koncilu (Trident, Itálie) a která byla papežem sv. Piem V. vyhlášena jako trvalá a neodvolatelná v roce 1570. Je to mše, kterou katolíci latinského obřadu znali 400 let, dokud nebyla tato bohoslužba po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965) přepracována.

2)      Galikanismus, spojený s francouzským katolicismem, byla tradice odporu vůči papežské autoritě. Existovaly dva aspekty galikanismu, královský a církevní. První prosazoval práva francouzských králů nad francouzskou katolickou církví; druhý prosazoval práva všeobecných koncilů nad papežem. Oba byly odsouzeny jako hereze na Prvním vatikánském koncilu v roce 1870.

Zdroj: Catholic Apologetics

Překlad: D. Grof