neděle 15. března 2015

Jak máme dávati almužnu (1903)


Jak máme dávati almužnu (1903)
Neděle čtvrtá v postě
Vzal Ježíš chleby a učiniv díky, rozdával sedícím. (Jan 6, 11).
Dnešní neděle se nazývá družebná, vlastně tomá zníti růžebná, a má své pojmenování od zlaté růže, kterou na neděli dnešní římský papež světí a kterou pak některému panovníku nebo členu panující rodiny darem posílá. Zajisté, že každý, kdo takovouto růži obdrží, velice jí jest potěšen.
Avšak znám, nejmilejší, růži, kterouž může každý z nás posvětiti, a kterouž může každého potřebujícího potěšiti, a kterými růžemi zdobí a buduje si sám cestu do života věčného, na kterouž růži mne pamatuje dnešní svaté evangelium.
Připomíná se, že zástup, který provázel a poslouchal Krista Pána, byl v takových okolnostech, že neměli, co by jedli, tak že sám Kristus Pán obával se, propustiti je, aby na cestě nezemřeli hladem. A v této veliké nouzi onoho zástupu Kristus Pán, otvírá ruku svou a podává každému z nich chleba i rybiček, aby se nasytili. Což jiného tu udělil Kristus Pán zástupu než almužnu.
A almužna právě jest ta růže, kterou může posvětiti každý z nás, kterou můžeme potěšiti nuzného, a kterou si sami připravujeme cestu do života věčného. Proto uvažujme dnes o almužně a to s toho stanoviska, abychom poznali, jak máme almužnu dávati.
Spůsob, jak máme almužnu dávati, poznáváme na Kristu Pánu ve dnešním svatém evangeliu. Kristus Pán dal všemi jednotlivým hojně, tolik, mnoho-li každý potřeboval, dal všem chléb i rybičky rád, s tváří veselou, a učinil toto vše proto, aby zvelebil Boha, čili z lásky k Bohu. Tak dávejme také almužnu my: hojně, plnou rukou – rádi, s tváří veselou – hlavně pro Boha, z lásky k Němu.
1.Mámetedy dávati almužnu hojně, štědře, plnou rukou. Tak očekáváme dary od Boha sami, proto máme jednati podobně k bližnímu svému. Často se stává v létě, že jest velice sucho; půda jest rozpukaná, na lukách a na polích téměř vše žárem slunečním hoří, a starostliví hospodáři předpovídají, že budou málo odměněni za práci svou, že bude neúroda a draho. Často se ukáže na obloze černý mrak, lidé si přejí, aby jen počalo pršeti a popršelo hodně; ale vítr odnese všecko, spadne několik kapek a slunce praží, jako pražilo dříve. I stěžujeme si, říkajíce: „Proč nepopršelo hodně? K čemu těch několik kapek? To za nic nestojí, toho nikdo ani neucítí.“ Pršelo, ale málo, nenamoklo, a nic to nepomohlo.
Podobně i kdo dává almužnu, ale udílí jenom velmi málo, jen několik kapek, chuďasovi nepomůže; aby mu pomohl, má dáti tolik, aby to aspoň ucítil, a když mu dá tolik, pak jest almužna jeho pravá růže; neboť taková almužna rozveselí tvář chuďasovou, začervená se mnohdy ta tvář, která byla bídou téměř ztrnulá, která byla tak studená a uschlá jako kamenná, a taková almužna může vším právem rozveseliti také obličej dárcův.
U všech lidí také, kteří, nám mohou a mají býti vzory v dávání almužny, shledáváme, že dávali almužnu štědře. Tak abych upozornil jen na některé příklady z písma svatého, připomínám, že Tobiáš všecko, což míti mohl, na každý den uděloval bratřím, kteří spolu s ním byli v zajetí. (1, 3). Dával tedy Tobiáš všecko, co měl, a dával každého dne. Zacheus v novém zákoně řekl Kristu Pánu, že dá polovici statku svého chudým, a jestli někomu ukřivdil, jestli ho o něco podvedl, že mu to nahradí čtvernásob. (Luk. 19, 8). Dal tedy almužnu velikou a učinil náhradu větší, než byl povinen. A podobně činili křesťané z prvých století všichni, a činí až dosud, kdo jsou duchem učení Ježíše Krista proniknuti opravdu.
Avšak snad si někdo pomyslí: „Jak mám dávati almužnu plnou rukou, hojně, když sám skoro nic nemám, a když bych takovou almužnou rozházel vše, co mám?“ K tomu odpovídám: Možná, že slova „sám skoro nic nemám,“ jsou jen pouhá výmluva, a následující „takovou almužnou bych rozházel vše,“ jsou jen planá obava, která dokazuje nedůvěru v Boha.
Ve Skutcích apoštolských (9, 36–43) čteme, že v městě Joppe byla jedna křesťanka jménem Tabitha, „která byla plna dobrých skutků a almužen, kteréž činila.“ Ano o této Tabithě čteme dále, že když zemřela, poslali křesťané do města Lyddy, kdež tehdáž byl svatý Petr, aby přišel k nim. A když vstoupil svatý Petr do domu Tabithy, obstoupily ho všecky vdovy plačíce, a ukazujíce jemu sukně a šaty, kteréž jim udělala Tabitha. Vidíme tudíž, že žena tato dávala za živa jistě almužny mnohé. Nedávala jen pokrm, nýbrž připravovala chudým také šaty.
A kdo byla tato Tabitha? Bylato královna, nebo císařovna, nebo aspoň bohatá kněžna? Či byl její muž bohatým továrníkem, nebo snad kapitalistou? Nikoliv; o muži se písmo svaté nezmiňuje, ani ho neměla, a svým povoláním byla švadlena, prací rukou svých se živila, a přece tolik dobrého jiným prokázala. A dobrodiní toto bylo uznáno také od Boha. Vždyť když svatý Petr seznal, jak velikou dobroditelkou byla chudých, poklekl na kolena, modlil se a obrátiv se k mrtvole její řekl: „Tabitho vstaň.“ A vstala ta, která byla mrtvá. Vidíme tudíž, jak mocná jest hojná almužna u Pána Boha, a že kdo dává almužnu hojnou, nikdy se nemusí báti, že nebude míti sám, co by jedl; mohl-li Bůh pro almužny Tabithě i život navrátiti, proč by nám nemohl prokázati dobrodiní jiná?
Ano, nejmilejší, dávejme almužny hojné, nezchudneme nikdy; nýbrž naopak, jak praví přísloví: „Na úroky Bohu dává, kdo se nad chudým smilovává.“
2. Avšak nepostačí dávati almužnu jen štědře, nýbrž jest dále potřebí, abychom ji dávali také rádi, s veselou myslí a tváří. Tak to chce sám Bůh. Vždyť slovy moudrého Siracha k nám volá: „Při všelikém daru ukaž veselou tvář svou.“ (35, 11). A svatý apoštol Pavel vybízeje křesťanů v Korintě, aby učinili hojné sbírky pro chudobné křesťany v Makedonii, napsal: „Kdo skoupě rozsívá, skoupě i žíti bude; a kdož rozsívá v požehnání, z požehnání i žíti bude.“ Z těchto slov patrno, že přikazuje dávati almužnu plnou rukou. Že se to má ale také díti s veselou myslí a tváří, to patrno z jeho slov následujících; vždyť píše dále: „Jeden každý dej, jakž uložil v srdci svém, ne se zármutkem aneb z musení; nebo veselého dárce miluje Bůh.“ (2, 9, 6–7). Ano, Bůh nehledí jen na zevnějšek, nýbrž hledí až do srdce, proto musí almužna vycházeti z veselého, ochotného srdce, ale Bůh nehledí také jen na srdce nýbrž hledí také na tvář, se kterou pohlížíme na svého nuzného bratra; proto máme dávati almužnu také s veselou tváří.
Ó jak často lidé chybují proti tomuto pravidlu, nařízenému samým Bohem! Mnohý člověk dříve než almužnu dá, potupí ubohého chuďasa tak, že by se téměř raději ani neviděl; vytýká mu všecky možné a nemožné, pravé a nepravé chyby jeho; volá na něho výslovně, proč se nestydí choditi žebrat, proč nepracuje, že se on má dříti na pohodlné lenochy a podobně. Tak nejednal Kristus Pán, a tak nemáme jednati ani my. Smíme se právem domnívati, že těch pět tisíc lidí, které Pán tak rád a tak ochotně, aniž by Ho za to prosili, nasytil všecky, bylo bez hříchu? Smíme se domnívati, že byli všichni nemocní, že byli k práci neschopní, že by byli na cestě opravdu hladem zahynuli? Zajisté že nikoliv; a Kristus Pán dal jísti všem, a to nejen chléb nýbrž i rybičky.
Proto nevyšetřujme ani my jako na soudné stolici, máme-li dáti almužnu nebo ne, nýbrž kdykoliv vidíme potřebu, dávejme almužnu rádi. Mnohem lépe nám bude jednou před soudnou stolicí Boží, jestli chybíme tím, že dáme almužnu snad nehodnému, než kdybychom ji odepřeli opravdu chudému a nuznému.
3. Jest ještě třetí vlastnost, jak máme dávati almužnu, a také té nás učí Kristus Pán při nasycení pěti tisíců lidí. Svaté evangelium praví, že než Kristus Pán rozdával zástupu, učinil díky, to jest požehnal chleby, zasvětil je takřka Otci nebeskému; a podobně máme činiti také my; dávajíce almužnu, máme ji dávati pro Boha, nemáme jí dávati lidem, nýbrž máme ji v těchto lidech dávati Bohu samému, Jeho jednorozenému Synu Ježíši Kristu. K tomu nás nabádá Kristus Pán nejen příkladem, nýbrž docela zřejmými slovy. Vždyť mluvě o skutcích tělesného milosrdenství, kterými si můžeme a máme zasloužiti život věčný, řekl: „Amen pravím vám, pokud jste je učinili jednomu z bratří mým nejmenších, mně jste to učinili.“ (Mat. 25, 40).
Ó kdybychom hleděli vždycky tak na lidi chudobné, prosící o almužnu, nikdy bychom se neodvážili propustiti prosícího bratra nebo sestru z prázdna! Snad k nám obrací zrak svůj člověk otrhaný, snad jest mrzákem, snad jest tak bídný, že na něho jest až nemilo podívati vždycky, snad jest docela nečistý. Avšak, bratře a sestro v Kristu, pamatujte se, že i z těch carů a z té špíny, která tak nemile dojímá, volá k tobě Kristus Pán, a že co dobrého prokážeš bídnému Lazaru, Kristu Pánu prokazuješ.
Dávejme tudíž almužny hojně, čiňme tak rádi, udílejme je pro Boha. O svatém Václavu, svém mocném patronu u Boha, čteme, že v noci donášel i dříví do příbytků chudých, aby tak ulehčil bídě jejich. O svatém Vojtěchu čteme, že roznášel rovněž v noci přestrojen almužny nuzným. Svatý Jan Nepomucký byl ustanoven královnou českou za almužníka. Jak mnohé almužny udílela svatá Ludmila, blahoslavená Anežka, jak rád a mnoho rozdával otec vlasti Karel IV.! Vše to nás nabádá: Jdi, a učiň dle možnosti podobně. Ano, dokazujme almužnou lásku a milosrdenství k chudým, pak bude Bůh jednou laskavým a milosrdným také k nám. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 232
Zpracoval: Jakub Albert