Komentář Eleison CDI – Emocionální argumentace (2015)
(401)
21. března
2015
EMOCIONÁLNÍ ARGUMENTACE
Staromódní
přirovnání má výhodu toho, že je velice jasné: vyvážit těžký ruksak na zádech
muly může být obtížné. Když se posune doleva, musí jej člověk posunout doprava.
Jestliže se nakloní doprava, musí se posunout doleva. Takové dvojí posouvání
však není protikladné – má jediný účel, udržet ruksak v rovnováze.
Podobně, když tyto „Komentáře“ opakovaně argumentují proti sedesvakantismu,
neznamená to posun k liberalismu ani to nenaznačuje, že sedesvakantismus
je tak špatný jako liberalismus. Je to jen proto, aby se pochopilo, že šokující
slova a skutky současného uživatele Svatého stolce pokouší mnoho dobrých
katolíků zříci se svého rozumu a posuzovat realitu skrze své emoce. To je dnes
velmi obvyklá praxe, není to však katolické.
Sedesvakantistické
argumenty proto po přezkoumání nikdy nejsou tak silné, jak se mohou zdát.
Podívejme se na dva, které mi v poslední době přišly na stůl, oba od
zbožných katolíků silných ve Víře. Zde je první: Koncilní papeži, zvláště
František, neutvrzovali své bratry ve Víře. Je však podstatou papeže, aby tak
činil. Proto koncilní papeži nejsou v zásadě papeži. V odpovědi musí
člověk rozlišovat papeže v jeho bytí od papeže v jeho jednání.
Papež se skutečně stává papežem ve svém bytí skrze svou platnou volbu na
konkláve kardinálů nebo tím, že bylo-li jeho zvolení samo o sobě neplatné, bylo
konvalidováno jeho následným přijetím jakožto papeže ze strany univerzální
Církve (což mohl být případ více než jednoho koncilního papeže, Bůh ví). Naopak
utvrzováním svých bratří ve Víře je papež skutečně papežem, ve svém jednání.
Tyto dvě věci jsou odlišné a mohou být odděleny. Proto papež může selhat
v jednání, aniž by nutně přestal být papežem ve svém bytí. To je jistě
případ několika, ne-li všech, koncilních papežů.
A zde je
druhý argument: Je absurdní, aby se jednotlivý a omylný katolík ustanovil za
posuzovatele omylu ze strany neomylného Magisteria Církve. Pokud je tedy postaven
před zjevný omyl (např. konciliarismu) ze strany tohoto Magisteria (např.
koncilních papežů), může z toho vyvodit pouze to, že nejsou pravými
papeži. Odpověď však je, že papež není nutně neomylným Magisteriem Církve.
Pokud ani nezapojí všechny čtyři striktní podmínky mimořádného Magisteria, ani
neučí ve shodě s řádným Magisteriem Církve, pak je omylný, a jestliže
tomuto řádnému Magisteriu protiřečí, pak je zajisté v omylu a může ho jako
takového posoudit jakýkoliv katolík (nebo nekatolík!), který správně používá
svůj Bohem daný rozum. Jak jinak by nás Náš Pán býval mohl varovat, abychom se
měli na pozoru před falešnými proroky a vlky v rouše beránčím (Mt. VII,
15-20)?
Ve
skutečnosti mohou oba argumenty pocházet z emocionálního odmítání
koncilních papežů: „Oni tak zle nakládají s Církví, že já prostě nemohu
přijmout, že by byli papeži!“ Ale co kdybych byl divák sledující skutečnou
křížovou cestu? – „Je to tak špatné zacházení s Ježíšem, že již prostě
nemohu přijmout, že je Synem Božím!“ Nebylo by mé emocionální odmítnutí
špatného zacházení pravdivé a můj závěr přesto špatný? Koncilní papeži s sebou
nesou tajemství, které sedesvakantismus prostě vyprazdňuje a anuluje.
Možná, že až
Církev jednoho dne bude zase při smyslech, samotné kompetentní autority budou
deklarovat, že koncilní papeži nebyli papeži. Ale mezi „nyní“ a „pak“ nejsou argumenty
doposud předložené pro prokázání, že je Římský stolec uprázdněný, tak přesvědčivé,
jak se mohou jevit.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
