Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978)

 

Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978)

Poznámka překladatele: Následující rozhovor s arcibiskupem měl být publikován v roce 1978 jedním předním katolickým vydavatelem. Americká biskupská konference však vydavateli pohrozila exkomunikací a nepřímo pohrozila likvidací vydavatelství, jestliže tento rozhovor otiskne. Obdobný postih hrozil i jakémukoliv dalšímu vydavateli, který by rozhovor publikoval.

Upravená verze rozhovoru byla nakonec publikována 18. července 1988 v The Spotlight, známém pravicovém washingtonském týdeníku. Níže je překlad úplného a neupraveného přepisu rozhovoru.

 

***

Debatoval jste na Druhém vatikánském koncilu a účastnil se jeho rokování, že ano?

Ano.

Nepodepsal jste usnesení tohoto koncilu a nesouhlasil s nimi?

Ne. Především jsem nepodepsal všechny dokumenty Druhého vatikánského koncilu kvůli posledním dvěma výnosům. První, týkající se „Náboženství a svobody“ jsem nepodepsal. Druhý, „Církev v moderním světě“, jsem také nepodepsal. Tento posledně zmíněný dle mého názoru nejvíce směřuje k modernismu a liberalismu.

Je zaznamenáno, že jste nejen nepodepsal tyto dokumenty, ale také to, že jste jim veřejně oponoval?

Ano. V knize, kterou jsem publikoval ve Francii, obviňuji koncil z omylu v těchto prohlášeních, a předložil jsem všechny dokumenty, jimiž jsem postoj koncilu napadal – především dvě usnesení týkající se otázky náboženství a svobody a „Církve v moderním světě“.

Proč jste byl proti těmto dekretům?

Protože tato dvě usnesení jsou inspirována liberální ideologií, kterou nám dřívější papeži popsali, jmenovitě náboženskou svobodou jak je chápána a prosazována svobodnými zednáři, humanisty, modernisty a liberály.

Proč proti nim vznášíte námitky?

Tato ideologie říká, že jsou všechny kultury rovnocenné; všechna náboženství jsou rovnocenná, že neexistuje jediná pravá víra. To vše vede ke zneužívání a překroucení svobody myšlení. Všechna tato překroucení svobody, jež byla po staletí odsuzována všemi papeži, byla nyní Druhým vatikánským koncilem přijata.

Kdo dal tato konkrétní usnesení na pořad jednání?

Domnívám se, že existoval jistý počet kardinálů, jimž asistovali teologičtí experti, kteří s těmito liberálními idejemi souhlasili.

Například kdo?

Kardinál (Augustine) Bea (německý jezuita), kardinál (Leo) Suenens (z Belgie), kardinál (Joseph) Frings (z Německa), kardinál (Franz) Koenig (z Rakouska). Tyto osobnosti se již před koncilem shromáždily a tato usnesení prodiskutovaly a bylo jejich přesným cílem dosáhnout kompromis se sekulárním světem, zavést osvícenské a modernistické ideje do církevní nauky.

Existovali nějací američtí kardinálové podporující tyto ideje a usnesení?

Momentálně si nevybavuji jejich jména, ale nějací existovali. Vůdčí silou ve prospěch těchto usnesení však byl otec Murray.

Mluvíte o otci Johnu Courtney Murrayem (americkém jezuitovi)?

Ano.

Jakou roli hrál?

Hrál velmi aktivní roli během všech jednání a při přípravě návrhů těchto dokumentů.

Uvědomil jste papeže (Pavla VI.) o svých obavách a znepokojení ohledně těchto usnesení?

Hovořil jsem s papežem. Hovořil jsem ke koncilu. Třikrát jsem veřejně intervenoval, dvakrát jsem intervenci předložil na sekretariát. Existovalo tudíž pět intervencí proti těmto usnesením Druhého vatikánského koncilu.

Opozice vedená proti těmto usnesením byla vlastně taková, že se papež pokusil ustanovit komisi s cílem smířit v rámci koncilu tyto protikladné strany. Měli tam být tři členové, jedním z nich jsem měl být já.

Když se liberální kardinálové dozvěděli, že je mé jméno v komisi, navštívili Svatého Otce a řekli mu otevřeně, že tuto komisi neakceptují a že nepřijmou mojí účast v této komisi. Tlak na papeže byl takový, že se té myšlenky vzdal.

Udělal jsem vše, co jsem mohl, abych zastavil tato usnesení, která hodnotím jako protichůdná a destruktivní vůči katolické Víře. Koncil byl svolán legitimně, bylo to však za účelem projednání všech těchto idejí.

Existovali jiní kardinálové, kteří vás podporovali?

Ano. Byl tu kardinál (Ernesto) Ruffini (z Palerma), kardinál (Giuseppe) Siri (z Janova) a kardinál (Antonio) Caggiano (z Buenos Aires).

Byli zde nějací biskupové, kteří vás podporovali?

Ano. Mnoho biskupů podporovalo můj postoj.

Kolik biskupů?

Bylo to více než 250 biskupů. Dokonce se zformovali do skupiny za účelem obrany pravé katolické víry.

Co se stalo se všemi těmi podporovateli?

Někteří jsou po smrti; někteří jsou rozptýleni po světě; mnozí mě stále podporují ve svém srdci, bojí se však, že ztratí své postavení, které podle nich může být užitečné později.

Podporuje vás dnes někdo [v roce 1978]?

Ano. Například biskup Pintinello z Itálie, biskup Castro de Mayer z Brazílie. Mnozí další biskupové a kardinálové mě často kontaktují, aby vyjádřili svou podporu, ale chtějí v tuto chvíli zůstat anonymní.

A co ti biskupové, kteří nejsou liberály, ale přesto vám oponují a kritizují vás?

Jejich opozice se zakládá na nesprávném chápání poslušnosti k papeži. Je to asi dobře míněná poslušnost, jíž lze zpětně vysledovat k ultramontánní poslušnosti minulého století, která v té době byla dobrá, protože papeži byli dobří. Dnes je to však slepá poslušnost, která má jen málo co do činění s praxí a přijímáním pravé katolické víry.

V této fázi je důležité připomínat katolíkům po celém světě, že poslušnost k papeži není prvořadou ctností.

Hierarchie ctností začíná třemi teologickými ctnostmi víry, naděje a lásky následovanými čtyřmi kardinálními ctnostmi spravedlností, mírností, obezřetností a statečností. Poslušnost je odvozeninou kardinální ctnosti spravedlnosti. Je tudíž daleka od toho, aby byla řazena jako první v hierarchii ctností.

Jistí biskupové si nepřejí, aby působili třebas jen nejnepatrnějším dojmem, že odporují Svatému otci. Chápu, jak se cítí. Je to zjevně velmi nepříjemné, ne-li velmi bolestné.

Mně se jistě nelíbí být v opozici vůči Svatému otci, nemám však na vybranou, když zvážím, co k nám v současnosti z Říma přichází a co je v rozporu s katolickou naukou a je pro katolíky nepřijatelné.

Prohlašujete, že Svatý otec tyto konkrétní ideje přijímá?

Ano. Přijímá. Ale není to jen Svatý Otec. Je to celý trend. Zmínil jsem vám některé z kardinálů angažované v těchto idejích. Před více než stoletím připravovaly tajné společnosti, ilumináti, humanisté, modernisté a další, o nichž dnes máme všechny texty a důkazy, Druhý vatikánský koncil, do nějž by mohly infiltrovat své vlastní ideje humanistické církve.

Tvrdíte, že někteří kardinálové mohli být členy takových tajných společností?

V této fázi není až tak důležitou věcí, zda jsou nebo nejsou. Velmi důležité a závažné je, že fakticky vzato jednají, jako by byli agenty nebo sluhy humanistických tajných společností.

Tvrdíte, že tito kardinálové mohli tyto ideje přijmout úmyslně nebo byli špatně informovaní nebo byli oklamáni nebo to byla kombinace toho všeho?

Myslím si, že se humanistické a liberální ideje rozšířily v 19. a 20. století. Tyto sekulární ideje se rozšířily všude, ve vládě a podobně i v Církvi.

Tyto ideje pronikly do seminářů a Církve. A dnes se Církev budí a zjišťuje, že se nachází v liberální svěrací kazajce.

Proto se člověk přímo uvnitř Církve setkává s liberálním vlivem, který během posledních dvou století pronikl všechny vrstvy sekulárního života. Druhý vatikánský koncil byl zorganizován liberály; byl to liberální koncil; papež je liberál a ti, kteří jej obklopují, jsou liberálové.

Říkáte, že tento papež je liberál, i když sám sebe nikdy za liberála neprohlásil?

Papež ani nikdy nepopřel, že jím je.

Kdy papež naznačil, že je liberál?

Papež při mnoha příležitostech řekl, že je nakloněn modernistickým idejím, nakloněn kompromisu se světem. Řečeno jeho vlastními slovy, bylo nezbytné „vytvořit most mezi Církví a sekulárním světem“.

Papež řekl, že je nutné přijmout humanistické ideje, že je nutné o takových idejích diskutovat; že je nutné vést dialog. V této fázi je důležité říci, že dialogy jsou v protikladu k nauce katolické Víry. Dialogy předem předpokládají, že se dají dohromady protikladné ideje; proto nemůže mít (dialog) nic co do činění s katolickou Vírou.

Věříme a přijímáme svou víru jako jedinou pravou víru na světě. Všechno toto zmatení končí v kompromisech, které k neštěstí lidstva a Církve ničí nauku Církve.

Řekl jste, že znáte důvod poklesu v návštěvnosti kostelů a nedostatku zájmu o Církev dnes, které jste údajně přisoudil usnesením Druhého vatikánského koncilu. Je to pravda?

Neřekl bych, že by Druhý vatikánský koncil zabránil tomu, co se dnes v Církvi děje. Modernistické ideje na dlouho pronikly všude a to pro Církev nebylo dobré. Ale skutečnost, že někteří členové duchovního stavu vyznávaly takové ideje, konkrétně ideje zvrácené svobody, k tomu v onom případě dávají oprávnění.

Idea, že všechny pravdy jsou rovnocenné, všechna náboženství jsou tatáž a v důsledku toho všechny mravní systémy jsou tytéž, že svědomí všech je rovnocenné, že každý může teologicky soudit, co může dělat – to jsou skutečně humanistické ideje – (idea) naprosté svobody bez jakékoliv disciplíny v myšlení, která vede k postoji, že kdokoliv může dělat, co se mu zlíbí. To vše je naprosto v protikladu k naší katolické Víře.

Řekl jste, že většina těchto teologických poradců a expertů pouze předstírala, že reprezentují většinu lidí a že ve skutečnosti lidé nejsou těmito liberálními teology opravdu reprezentováni. Mohl byste to vysvětlit?

„Většinou lidí“ myslím všechny lidi, kteří si čestně vydělávají na živobytí. Myslím tím lidi půdy, lidi zdravého rozumu v kontaktu s reálným světem, trvalým světem. Tito lidé jsou většinou lidu, která upřednostňuje tradice a řád před chaosem.

Existuje hnutí všech těchto lidí ve světě, kteří se pomalu spojují v naprosté opozici ke všem změnám, které byly jejich jménem provedeny jejich náboženství.

Tito lidé dobré vůle a zdravého rozumu jsou tak traumatizováni těmito dramatickými změnami, že se nyní zdráhají navštěvovat kostel. Když jdou do modernistického kostela, nesetkají se s tím, co je posvátné – s mystickým charakterem kostela – ale se vším tím, co je opravdu podvodem.

Vše, co vede k Bohu je Boží a oni se již v těchto kostelech nesetkávají s Bohem. Proč by měli chodit na místo, kde Bůh není přítomen?

Lidé si to velmi dobře uvědomují a liberální kardinálové a jejich poradci vážně podcenili věrnost většiny ke své pravé Víře. Jak jinak můžete vysvětlit, že jakmile otevřeme kapli nebo kostel, všichni se tam odevšud hrnou? Máme jen místnost na stání. Mše pokračují celý den, aby vyšly vstříc věřícím.

Proč? Protože znovu našli, co potřebovali: posvátno, mystično, respekt vůči posvátnému.

Například vidíte různé lidi na letišti přicházet ke kněžím, kteří zde byli, aby se se mnou setkali, potřásají jim rukama – naprostí cizinci. Proč? Protože tam, kde lidé najdou kněze, skutečného kněze, kněze, který se chová jako kněz, který se obléká jako kněz, jsou k němu okamžitě přitahováni a následují ho.

Děje se to ve Spojených státech, děje se to v Evropě a všude po světě. Lidé na ulici přicházejí, aby pozdravili kněze; přicházejí mu z čista jasna pogratulovat a říct mu, jak jsou šťastní, že vidí skutečného kněze, říct mu, jak jsou šťastní, že ještě existují nějací kněží.

Tvrdíte, že oblečení a hábit činí rozdíl v kvalitě kněze?

Hábity a oblečení jsou samozřejmě pouze symbolem, ale lidé jsou přitahováni k tomu, co tento symbol reprezentuje, ne k symbolu samotnému.

Proč to vypadá, že přikládáte takovou důležitost rituálům tridentské mše? (1)

My zajisté netrváme na rituálech jen pro rituály, ale čistě jako na symbolu naší Víry. V tomto kontextu jsme přesvědčeni, že jsou důležité. To, co však bylo odstraněno, je podstata a nikoliv rituály tridentské mše.

Můžete být konkrétnější?

Nové modlitby Offertoria nevyjadřují katolické pojetí oběti. Prostě vyjadřují jen koncept pouhé účasti na chlebu a vínu. Tridentská mše například pronášela k Bohu tuto modlitbu: „Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti své...“ Nová mše říká: „Obětujeme ti chléb života..“ Není tu žádná zmínka o obětování nebo oběti. Text je vágní a nepřesný, propůjčuje se dvojznačnosti a byl zamýšlen tak, aby byl přijatelný pro protestanty. Je však nepřijatelný pro pravou katolickou Víru a nauku. Podstata byla změněna ve prospěch přizpůsobení se a kompromisu.

Proč to vypadá, že přikládáte takovou důležitost latinské mši, spíše než mši v národním jazyce schválené Druhým vatikánským koncilem?

Za prvé je otázka latinské mše za jistých okolností druhořadou otázkou. Z jiného pohledu je to však velmi důležitá otázka. Je důležitá, protože je to způsob, jak pevně stanovit slova naší Víry, katolického dogmatu a nauk. Je to způsob, jak nezměnit naší Víru, protože v překladech postihujících tato latinská slova, člověk přesně nevyjadřuje pravdy naší Víry, jak je vyjádřena a ztělesněna v latině.

Je to skutečně velice nebezpečné, protože člověk může postupně ztratit víru samotnou. Tyto překlady nevyjadřují přesná slova proměňování. Tato slova jsou v národních jazycích změněná.

Mohl byste mi dát příklad?

Ano. Například v národních jazycích se říká, že drahocenná Krev je [prolita] „za všechny“. Když v latinském textu (dokonce i v posledním, revidovaném latinském textu) text říká: drahocenná krev je [prolita] „za mnohé“ a nikoliv za všechny. Vše je zajisté odlišné v mnoha ohledech. Toto je jen malý příklad, který ilustruje nepřesnosti současných překladů.

Mohl byste citovat nějaký překlad, který by skutečně odporoval katolickému dogmatu?

Ano. Například v latinském textu se o Panně Marii mluví jako o „Semper Virgo“, „vždy Panně“. Ve všech moderních překladech bylo slovo „vždy“ vynecháno. To je velice závažné, protože je velký rozdíl mezi „Panna“ a „vždy Panna“. Je nanejvýš nebezpečné pohrávat si s překlady tohoto druhu.

Latina je také důležitá, aby udržela jednotu Církve, protože když člověk cestuje – a lidé dnes cestují do cizích zemí stále víc – je pro ně důležité nalézt stejné odpovědi, jaké slyšeli od svého kněze doma, ať již ve Spojených státech, Jižní Americe, Evropě nebo v jakékoliv jiné části světa. Jsou doma v jakémkoliv kostele. Je to jejich katolická mše, která se slaví. Oni vždy slyšeli latinská slovíčka od svého dětství a jejich rodiče před nimi a jejich prarodiče před nimi. Je to poznávací znamení jejich Víry.

Když teď jdou do kostela v cizině, nerozumí ani slovo. Cizinci, kteří přicházejí sem, nerozumí ani slovo. K čemu je jít na mši v angličtině, italštině nebo španělštině, když nikdo nerozumí ani slovo?

Nerozuměla by však většina těchto lidí latině dokonce ještě méně? Jaký je v tom rozdíl?

Rozdíl je ten, že latina katolické mše se od dětství vždy učila při náboženské výuce. Existuje mnoho knížek k této věci. Učila se celé věky – není tak těžká k zapamatování.

Latina je přesným vyjádřením, které je dobře známé generacím katolíků. Kdykoliv v jiném kostele objevíte latinu, okamžitě to vytváří patřičnou atmosféru pro bohoslužbu. Je to osobitý jazyk katolické Víry, který sjednocuje všechny katolíky po celém světě bez ohledu na jejich národní jazyk.

Nejsou dezorientovaní nebo zmatení. Říkají: Toto je moje mše, je to mše mých rodičů, je to mše k následování, je to mše našeho Pána Ježíše Krista. Je to věčná a neměnná mše. Proto je z pohledu jednoty velmi důležitým symbolickým propojením; je znamením totožnosti pro všechny katolíky.

Je to však mnohem vážnější než prostá změna jazyka. V duchu ekumenismu je to pokus sblížit se s protestanty.

Jaký důkaz pro to máte?

Je to vcelku zjevné, protože zde bylo pět protestantů, kteří pomáhali při reformě naší liturgie. Arcibiskup z Cincinnati, který byl přítomen na těchto rokováních, řekl, že těchto pět protestantů bylo nejen přítomno, ale také se velmi aktivně účastnilo při debatách a přímo se podílelo na reformě liturgie.

Kdo byli tito protestanti?

Byli to protestantští pastoři reprezentující různé protestantské denominace, kteří byli Římem pozváni, aby se podíleli na reformě naší liturgie, což jasně ukazuje, že v tom všem byl záměr. Byli to Dr. George, pastor Jasper, Dr. Sheperd, Dr. Smith, Dr. Koneth a Dr. Thurian. Msgr. Bugnini tento záměr neskrýval. Vysvětlil jej velmi jasně. Řekl: „Vytvoříme ekumenickou mši jako jsme vytvořili ekumenickou Bibli.“

To vše je velice nebezpečné, protože naše Víra je napadena. Když protestant slaví tutéž mši, interpretuje ten text odlišným způsobem, protože je jeho víra odlišná. Proto je to dvojznačná mše. Je to obojaká mše. Není to již katolická mše.

Zdroj: Catholic Apologetics

Překlad: D. Grof