úterý 26. března 2024

Arcibiskup Lefebvre a sedesvakantismus (2006)

 

Arcibiskup Lefebvre a sedesvakantismus (2006)

John Daly

(Four Marks, 2006)

Arcibiskup Lefebvre a biskup de Castro Mayer v Écône

***

Poznámka REX!: Ačkoliv autor tohoto blogu není sedesvakantista, přináší nicméně překlad následujícího článku sedesvakantistického publicisty jako zajímavý příspěvek k odkazu arcibiskupa Lefebvra.

Zde je potřeba připomenout, že Církev doposud nevydala definitivní a závazné rozhodnutí ohledně postupu v případě heretického či schizmatického papeže. Sedesvakantismus tak zůstává jedním z legitimních teologických názorů.

Překlad tohoto takřka dvacet let starého článku (ještě z doby papeže Ratzingera) názorně ukazuje, že arcibiskup Lefebvre byl přinejmenším v některých obdobích svého života této tezi nakloněn a přináší podnět k úvaze, jak by se arcibiskup zachoval za současného pontifikátu. Zároveň má tento článek ukázat, že arcibiskup Lefebvre nebyl postižen indultní mentalitou a v určitých obdobích, včetně posledního období před svou smrti, zastával tvrdou linii vůči neomodernistickému Římu. Jen stěží si lze představit, že by v FSSPX schvaloval působení biskupa Huondera vysvěceného v dubiózním novém ritu koncilní církve, a že by přijal skandální pastorační směrnice, týkající se podřízení sňatků FSSPX autoritě modernistických oficiálních představitelů, a další a další modernistické praktiky, které jsou pro Církev škodlivé.

***

Pokud je nám známo, arcibiskup Lefebvre si nikdy nevytvořil definitivní soud, že Jan Pavel II. není pravým papežem. Pokud tedy církevní spektrum rozdělíme na dvě kategorie, na ty, pro které je stolec právně neobsazený, a na ty, pro které je právně obsazený, arcibiskup Lefebvre bude patřit do tábora, těch, kteří nejsou sedesvakantisté.

Taková rozdělení však nejsou vždy užitečná. Pokud živočišnou říši rozdělíme na dvounožce a ostatní, mylně se ocitneme v blízkosti krocanů. Existují i jiná kritéria hodnocení. Připouštěl arcibiskup Lefebvre, že sedesvakantisté mohou mít pravdu? Považoval je za řádné členy Církve? Přiznával, že jeho vytrvalé uznávání Jana Pavla II. bylo spíše důsledkem formálně opatrného váhání než pevného přesvědčení? Předpokládal vyhlášení neobsazenosti Svatého stolce, pokud se situace nezmění? Trval na tom, že vyřešení otázky, zda koncilní „papežové“ jsou skutečnými papeži nebo ne, je důležitá povinnost, které se nelze vyhnout? Zastával názor, že Druhý vatikánský koncil byl jednoznačně schizmatický? Zastával názor, že Druhý vatikánský koncil byl jednoznačně heretický? Byl přesvědčen, že je nemožné vykládat Druhý vatikánský koncil v pravověrném smyslu? Odmítal otevřeně všechny koncilní reformy? Prohlašoval, že Druhý vatikánský koncil a jeho „papežové“ založili nové falešné a schizmatické náboženství? Popíral, že jsou členové nové koncilní církve katolíci? Zpochybňoval platnost nového mešního obřadu a nových obřadů kněžského a biskupského svěcení? Zastával názor, že Jan Pavel II. a jeho přisluhovači jsou již exkomunikovaní? Radoval se, že je oddělen od církve Jana Pavla II.? Zaměstnával vědomě sedesvakantistické kněze jako profesory v semináři v Écône, světil sedesvakantistické kněze, přiděloval jim kněžský úřad a posílal své seminaristy získávat pastorační zkušenosti u sedesvakantistického kněze?

Možná vás to překvapí, dokonce i vyvede z míry, ale odpověď na všechny výše zmíněné otázky, jak si stručně ukážeme, je „ano“. Především je však potřeba zdůraznit, že nezkoumáme přesvědčení arcibiskupa Lefebvra, abychom je přijali jako nutně správná a rozumná ve všech ohledech. Ani nepopíráme, že lze v těchto bodech citovat i jiné jeho zjevně si odporující texty. K této věci se vrátíme až ukážeme, že arcibiskup skutečně vyjadřoval názory, které mu připisujeme. Při tom vždy zopakujeme výše zmíněné otázky a necháme, aby na ně arcibiskup odpověděl vlastními slovy a činy.

Připouštěl arcibiskup Lefebvre, že sedesvakantisté mohou mít pravdu?

1. „Víte, už nějakou dobu mnozí lidé, sedesvakantisté, říkají: »už nemáme papeže«. Já si však myslím, že ještě není čas to říct, protože to není jisté, není to zjevné...“ (Promluva z 30. března a 18. dubna 1986, text zveřejněný v časopise The Angelus, červenec 1986)

2. „Otázka je tedy rozhodná: Je Pavel VI., byl kdy Pavel VI., nástupcem Petrovým? Je-li odpověď záporná: Pavel VI. nikdy nebyl, nebo již není, papežem, bude náš postoj postojem období sede vacante, což by problém zjednodušilo. Někteří teologové říkají, že je to ten případ a spoléhají se na prohlášení teologů minulosti schválených Církví, kteří tento problém heretického papeže, schizmatického papeže nebo papeže, který v praxi opustí svou zodpovědnost nejvyššího pastýře, zkoumali. Není nemožné, že tato hypotéza bude jednoho dne Církví potvrzena.“ (Écône, 24. února 1977, Odpovědi na rozličné palčivé otázky)

Odkazoval často a s úctou na sedesvakantistické vysvětlení krize?

1. „Do té míry, do jaké papež opustí tradici, stává se schizmatikem, rozchází se s Církví. Teologové jako sv. Bellarmin, Cajetan, kardinál Journet a mnozí další takovou možnost studovali. Není to nic nepředstavitelného.“ (Le Figaro, 4. srpna 1976)

2. „Hereze, schizma, ipso facto exkomunikace a neplatná volba jsou některými případy, kdy by se mohlo stát, že by papež nikdy nebyl papežem nebo jím přestal být. V tomto zjevně velice výjimečném případě by Církev byla v situaci podobné té, která nastává po smrti papeže.“ (Le Figaro, 4. srpna 1976)

3. „...nejsou tyto poslední činy papeže a biskupů s protestanty, animisty a Židy aktivní účastí na nekatolických bohoslužbách, jak to objasňuje odborník na kanonické právo Naz u kánonu 1258 §1? V takovém případě nechápu, jak by bylo možné neříci, že papež není podezřelý z hereze, a bude-li pokračovat, je heretikem, veřejným heretikem. To je nauka Církve.“ (Promluva z 30. března a 18. dubna 1986, text zveřejněný v časopise The Angelus, červenec 1986)

4. „Zdá se nepředstavitelné, že by Petrův nástupce mohl nějakým způsobem selhat při předávání Pravdy, kterou musí předávat, protože nemůže – aniž by jakoby zmizel z papežské linie – nepředávat to, co papežové předávali.“ (Kázání, Écône, 18. září 1977)

5. „Kdyby se stalo, že by papež již nebyl služebníkem pravdy, přestal by být papežem.“ (Kázání pronesené v Lille 29. srpna 1976 před shromážděním dvanácti tisíc lidí)

Považoval sedesvakantisty za řádné členy Církve?

Nepochybně. Napomínal určité příliš horlivé kněze Bratrstva, kteří odmítali svátosti sedesvakantistům. Spolupracoval s biskupem de Castro Mayerem i poté, co dal tento brazilský prelát jasně najevo svůj sedesvakantismus. Přijal mnoho seminaristů ze sedesvakantistických rodin, farností či skupin. Podporoval „řád“ v Le Trévoux, který zveřejňoval výčet tradičních bohoslužebných míst po celém světě, jenž vždy zahrnoval (a stále zahrnuje) některá známá sedesvakantistická mešní centra. Po celou dobu si byl dobře vědom přítomnosti sedesvakantistů mezi kněžími Bratrstva.

Přiznával, že jeho vytrvalé uznávání Jana Pavla II. bylo spíše důsledkem formálně opatrného váhání než pevného přesvědčení?

1. „Zatímco jsme si jistí, že víra, kterou Církev učila po dvacet století, nemůže obsahovat omyl, jsme si mnohem méně absolutně jistí, že tento papež je skutečně papežem.“ (Le Figaro, 4. srpna 1976)

2. „Je možné, že budeme nuceni věřit, že tento papež není papežem. Po dvacet let jsme monsignor de Castro Mayer a já dávali přednost čekání... Myslím, že čekáme na proslulé setkání v Assisi, pokud ho Bůh dopustí.“ (Promluva z 30. března a 18. dubna 1986, text zveřejněný v časopise The Angelus, červenec 1986)

3. „Nevím, jestli již teď nadešel čas říci, že je papež heretikem (...) Možná po tomto slavném setkání v Assisi, možná budeme muset říci, že je papež heretikem, apostatou. Teď to ještě nechci říkat formálně a slavnostně, ale na první pohled se zdá, že není možné, aby byl papež formálně a veřejně heretik. (...) Možná tedy budeme nuceni věřit, že tento papež není papežem.“ (Promluva z 30. března a 18. dubna 1986, text zveřejněný v časopise The Angelus, červenec 1986)

Předpokládal vyhlášení neobsazenosti Svatého stolce, pokud se situace nezmění?

1. „Proto naléhavě prosím Vaši Eminenci, aby... učinila vše, co je v její moci, aby nám zajistila papeže, pravého papeže, Petrova nástupce, pevného a bdělého strážce pokladu víry. Osmdesátiletí kardinálové mají striktní právo být přítomní na konkláve a jejich vynucená absence nutně vznáší otázku platnosti této volby.“ (Dopis nejmenovanému kardinálovi, 8. srpna 1978)

2. „Je nemožné, aby Řím zůstal na neurčito vně Tradice. To je nemožné... V tuto chvíli jsou v roztržce se svými předchůdci. To je nemožné. Nejsou již v katolické Církvi.“ (Přednáška na duchovních cvičeních, 4. září 1987, Écône)

Trval na tom, že vyřešení otázky, zda koncilní „papežové“ jsou skutečnými papeži nebo ne, je důležitá povinnost, které se nelze vyhnout?

1. „...od počátku pontifikátu Pavla VI. vyvstává vážný problém pro svědomí a víru všech katolíků. Jak může nějaký papež, pravý nástupce Petrův, s příslibem pomoci Ducha Svatého, předsedat ničení Církve, nejhlubšímu a největšímu v dějinách, jaké se událo v tak krátkém časovém úseku, a jež se nikdy dříve nepodařilo žádnému heretikovi?  Na tuto otázku se bude muset jednoho dne odpovědět.“ (Le Figaro, 4. srpna 1976)

2. „Někteří kněží (dokonce i někteří kněží Bratrstva) říkají, že se my katolíci nemusíme znepokojovat ohledně toho, co se děje ve Vatikánu; máme pravé svátosti, pravou mši, pravou nauku, tak proč bychom se znepokojovali, zda je papež heretikem nebo podvodníkem nebo čímkoliv jiným; nemá to pro nás žádnou důležitost. Myslím si ale, že to není pravda. Je-li nějaký muž v Církvi důležitý, pak je to papež.“ (Promluva z 30. března a 18. dubna 1986, text zveřejněný v časopise The Angelus, červenec 1986)

Zastával názor, že Druhý vatikánský koncil byl jednoznačně schizmatický?

„Věříme, že když vezmeme v potaz vnitřní i vnější kritiku Druhého vatikánského koncilu, analyzujeme texty a prostudujeme jeho okolnosti a jeho důsledky, můžeme prohlásit že koncil, jenž se obrátil zády k Tradici a rozešel se s Církví minulosti, je schizmatickým koncilem.“ (Le Figaro, 4. srpna 1976)

Zastával názor, že Druhý vatikánský koncil byl jednoznačně heretický?

V rozhovoru s Tomem Chapmanem pro časopis Catholic Crusader arcibiskup v roce 1986 výslovně popsal dekret o ekumenismu (Unitatis Redintegratio) jako „heretický“.

Byl přesvědčen, že je nemožné vykládat Druhý vatikánský koncil v pravověrném smyslu?

„Souhlasíte s přijetím koncilu jako celku? Odpověď: Ach ne, náboženská svoboda – to není možné!“ (Přednáška na duchovních cvičeních, 4. září 1987, Écône) (Arcibiskupova slova ukazují, jakému vyptávání by byli vystaveni jeho seminaristé, kdyby přijal podmínky dohody, kterou mu Jan Pavel II. nabízel a která zahrnovala právo kardinála-vizitátora udělovat nebo odmítat kněžská svěcení seminaristů. V odpovědi předpokládá, že by jeho seminaristé museli odpovědět, a dále vysvětluje, že taková odpověď by kardinálovi-vizitátorovi umožnila odmítnout kněžské svěcení seminaristů – což byl jeho důvod pro odmítnutí dohody.)

Odmítal otevřeně všechny koncilní reformy?

Považujeme za neplatné... všechny pokoncilní reformy a všechny akty Říma uskutečněné v této bezbožnosti.“ (Společná deklarace s biskupem de Castro Mayerem po setkání v Assisi, 2. prosince 1986)

Prohlašoval, že Druhý vatikánský koncil a jeho „papežové“ založil nové falešné a schizmatické náboženství?

1. „Nejsme to my, kdo je ve schizmatu, ale koncilní církev.“ (Kázání pronesené v Lille 29. srpna 1976 před shromážděním dvanácti tisíc lidí – tato slova se nacházejí v původní neupravené verzi kázání, která byla zaznamenána a otištěna v tisku.)

2. „Řím ztratil Víru, drazí přátelé. Řím je v apostazi. To nejsou slova do vzduchu. Řím je v apostazi... Opustili Církev... To je jisté, jisté, jisté.“ (Přednáška na duchovních cvičeních, 4. září 1987, Écône)

3. „Jan Pavel II. teď neustále šíří principy falešného náboženství, což má za následek všeobecnou apostazi.“ (Předmluva k článku Giulia Tama v Osservatore Romano v roce 1990, kterou arcibiskup přispěl pouhé tři týdny před smrtí)

Říkal otevřeně, že koncilní církev není katolickou Církví?

1. „Tento koncil dle našeho názoru i názoru římských autorit reprezentuje novou církev, kterou nazývají koncilní církev.“ (Le Figaro, 4. srpna 1976)

2. „Církev, která vyhlašuje takové omyly, je zároveň schizmatická a heretická. Tato koncilní církev tedy není katolická.“ (29. července 1976, Úvahy o suspenzi a divinis)

Popíral, že jsou členové nové koncilní církve katolíci?

1. „Do té míry, do jaké papež, biskupové, kněží nebo věřící lnou k této nové církvi, oddělují se od katolické Církve.“ (29. července 1976, Úvahy o suspenzi a divinis)

2. „Být veřejně spojení s tímto postihem [exkomunikace] (...) je pro nás známkou cti a znamením pravověrnosti před věřícími. Oni mají vskutku striktní právo vědět, že kněží, kteří jim slouží, nejsou ve společenství s falešnou církví...“ (Otevřený dopis kardinálu Gantinovi, 6. července 1988, podepsaný 24 představenými FSSPX nepochybně se souhlasem arcibiskupa Lefebvra)

Zpochybňoval platnost nového mešního obřadu a nových obřadů kněžského a biskupského svěcení?

1. „Svazek, který si tito liberální katolíci přejí, svazek mezi Církví a revolucí je pro Církev cizoložným svazkem. Cizoložným. A tento cizoložný svazek může zplodit pouze levobočky. A kdo jsou tito levobočci? Jsou to [nové] obřady: [Nový] mešní obřad je zmetkový obřad, svátosti jsou zmetkovými svátostmi. Nevíme už, zda jsou svátostmi, které poskytují milost. Nevíme už, jestli nám tato mše poskytuje Tělo a Krev Našeho Pána Ježíše Krista. (...) Kněží vycházející z těchto seminářů jsou zmetkoví kněží.“ (Kázání pronesené v Lille 29. srpna 1976 před shromážděním dvanácti tisíc lidí)

2. „Pokud se domníváme, že tato reformovaná liturgie je heretická a neplatná, ať už kvůli úpravám provedeným v materii a formě, nebo kvůli intenci reformátorů, která je do nového obřadu vepsána v rozporu s intencí katolické Církve, je zřejmé, že se těchto reformovaných obřadů nemůžeme účastnit, protože bychom se měli účastnit svatokrádežného aktu. Tento názor se opírá o závažné důvody...“  (Écône, 24. února 1977, Odpovědi na rozličné palčivé otázky)

3. „Radikální a rozsáhlé změny učiněné v římském obřadu mše svaté a jejich podobnost se změnami učiněnými Lutherem zavazují katolíky, kteří zůstávají věrní své víře, zpochybňovat platnost tohoto nového obřadu. Kdo jiný než otec Guérard des Lauriers by mohl přispět k řešení tohoto problému...? (Předmluva ke knize P. Guérarda des Laurierse o tezi neplatnosti, Écône, 2. února 1977)

4. Arcibiskup Lefebvre mimoto osobně podmínečně přesvětil mnoho kněží, kteří byli vysvěceni v obřadu z roku 1968 a znovu biřmoval ty, kteří byli údajně biřmováni v novém obřadu nebo novými biskupy.

Zastával názor, že Jan Pavel II. a jeho přisluhovači jsou exkomunikovaní „antikristové“?

1. „Máme tedy být exkomunikováni modernisty, lidmi, kteří byli odsouzení předešlými papeži. Co to tedy skutečně může přinést? Jsme odsouzeni lidmi, kteří jsou sami odsouzení...“ (Tisková konference, Écône, 15. června 1988)

2. Prohlášení po svěcení biskupů (léto 1988), škola v Bitche v Alsasku-Lotrinsku: „Arcibiskup prohlásil, a to dokonce nad rámec své tiskové konference z 15. června, že ti, kteří ho exkomunikovali, byli sami dávno exkomunikováni.“ (Souhrn ve zpravodaji sdružení Counter-Reformation Association News and Views, Hromnice 1996)

3. „Petrův stolec a úřední posty v Římě jsou obsazeny antikristy, zničení Království Našeho Pána se rychle uskutečňuje dokonce i v rámci Jeho Mystického Těla zde dole na zemi (...) To nám přineslo pronásledování ze strany Říma antikristů.“ (Dopis budoucím biskupům, 29. srpna 1987)

Radoval se, že je oddělen od církve Jana Pavla II.?

1. „Jsme suspendováni a divinis koncilní církví, koncilní církví, do které vůbec nechceme patřit.“ (29. července 1976, Úvahy o suspenzi a divinis)

2. „Nemáme toto náboženství. Nepřijímáme toto nové náboženství. Máme náboženství všech časů; máme katolické náboženství. Nemáme toto univerzální náboženství, jak to dnes nazývají To už není katolické náboženství...“ (Kázání 29. června 1976)

3. „Byl bych velice šťastný, kdybych byl z této koncilní církve exkomunikován... Je to církev, kterou neuznávám, já patřím do katolické Církve.“ (Rozhovor zveřejněný v časopise Minute č. 747, 30. července 1976)

4. „My jsme nikdy nechtěli patřit do tohoto systému, který se nazývá koncilní církví. Naše vlastní exkomunikace výnosem Vaší Eminence... je toho pouze nezvratným důkazem. Nežádáme o nic lepšího, než aby bylo deklarováno, že jsme ex communione... že jsme vně tohoto bezbožného společenství hříšných.“ (Otevřený dopis kardinálu Gantinovi, 6. července 1988, podepsaný 24 představenými FSSPX nepochybně se souhlasem arcibiskupa Lefebvra)

Zaměstnával vědomě sedesvakantistické kněze jako profesory v semináři v Écône, světil sedesvakantistické kněze, přiděloval jim kněžský úřad a posílal každý rok své seminaristy získávat pastorační zkušenosti u sedesvakantisického kněze na jeho měsíc trvajícím letním táboře?

To skutečně dělal. Nebudeme však riskovat, že pronásledovatelé budou šlapat na paty těm, které bychom jmenovali a kteří jsou v mnoha případech stále sedesvakantisty a stále členy FSSPX nebo s ním spolupracují. Každý kněz, který byl v Écône v arcibiskupově době, naši odpověď potvrdí.

***

Výše zmíněné citáty a fakta ukazují na arcibiskupa Lefebvra tvrdé linie, velmi blízké sedesvakantismu, která otevřeně odmítá Druhý vatikánský koncil, nové svátosti a nauky a společenství s vůdci nového pseudokatolického náboženství. Je však čestné připustit, že toto je jen polovina příběhu. Jiná slova a činy arcibiskupa vyvolávají výrazně odlišný dojem.

Bylo by zbytečné diskutovat o tom, který z nich byl skutečným arcibiskupem Lefebvrem. Prostým faktem je, že arcibiskup kolísal. Byl si jistý, že bylo založeno nové mylné náboženství, ale váhal ohledně toho, zda papež tohoto nového náboženství může také být hlavou katolické Církve.

Jednotlivé nehoráznosti u něj vyvolávají silnou reakci: Suspenze v roce 1976, synoda v roce 1985, setkání falešných náboženství v Assisi v roce 1986, „exkomunikace“ v roce 1988 – to vše jej přivádí na samý pokraj výslovného prohlášení, že ti, kteří jsou za to zodpovědní, nemohou být papeži. Blízký kontakt s lidmi jako byli P. Guérard des Lauriers a biskup de Castro Mayer a s knihami jako byla například kniha Arnalda Xaviera da Silveiry, jej k takovému prohlášení povzbuzují. Chystá se na to, ale váhá... a ustoupí.

Nemůžeme důvodně vynucovat fakta, abychom z arcibiskupa Lefebvra udělali sedesvakantistu, protože jím nebyl, ale můžeme z těchto textů a z textů, které jsou příliš dlouhé, abychom je v tomto článku citovali, poctivě a uctivě vyvodit několik zajímavých závěrů.

1. Mezi lety 1975–1978 a od roku 1985 do své smrti nebyl arcibiskup Lefebvre nepřátelský vůči sedesvakantismu jako takovému, a zdá se, že mu připisoval status toho, co teologové nazývají „pravděpodobný názor“. Často měl blízko k tomu, aby tento názor sdílel, nikdy nepředstíral, že by ho dokázal přímo vyvrátit, a uvědomoval si, že se jednoho dne může stát dostatečně jasným to, že ho bude moci rozhodně přijmout.

2. Ani nejhorlivější arcibiskupovi obdivovatelé nemohou tvrdit, že jeho výroky týkající se těch, kteří si v poslední době nárokovali papežský úřad, byly vždy jasné, neústupné a konzistentní nebo že prokazovaly detailní znalost náležité teologie a kanonického práva.

3. Ačkoliv si byl arcibiskup vědom klasického sporu o „heretického papeže“ mezi teology, nezdá se, že by se v jakékoliv fázi seriózně zabýval povahou hereze, jejích dopadů a jejího rozpoznání. Dokonce se domníval, že extrémní liberalismus Pavla VI. a Jana Pavla II. je v jistém smyslu obhajobou proti obvinění z hereze. Mínil, že jejich myšlení obsahuje příliš mnoho heretických myšlenek, než aby byli neupřímní, když věří, že tyto myšlenky jsou pravověrné. Zdá se, že ho nenapadlo, že takovou „obhajobu“ by mohli použít i Lammenais a Loisy.

4. Byl přesvědčený o své kompetentnosti rozpoznat a odsoudit hereze modernismu a liberalismu, ale byl si vědom, že nemá potřebnou teologickou formaci nezbytnou k tomu, aby byl schopen vyhodnotit status koncilních papežů, což je problém, který tato krize představuje, pokud jde o nerozbornost a neomylnost řádného a univerzálního Magisteria.

5. Jeho seminární formace ve Francouzském papežském semináři pod vedením Péra le Flocha jej navždy naočkovala proti liberalismu ve všech jeho formách. Jeho církevní kariéra jej připravila na organizační práci a na diplomacii. Ani jedno z něj však neudělalo odborníka na teologii a ani ho nenapadlo, že by se jím mohl stát. Je to zřejmé na jeho roli obhájce tradice na koncilu a po něm: šikovně organizuje a vyjednává, je však nejistý v teologickém hodnocení dříve nepředstavitelných událostí. Silně se – z velmi dobrého důvodu – spoléhal na svého hluboce vzdělaného a svatého teologického poradce P. Victora-Alaina Berta, který byl zodpovědný za mnohé arcibiskupovy intervence na Druhém vatikánském koncilu. Arcibiskup Lefebvre už nikdy znovu nenašel poradce, kterému by mohl tak plně důvěřovat, a to ani ve chvíli, kdy ho nejvíce potřeboval.

6. Formální uznání Pavla VI. a jeho nástupců ze strany arcibiskupa Lefebvra bylo výslovně prezentováno jako prozatímní postoj. Ti, kteří z toho učinili neměnné dogma jsou tudíž nevěrní arcibiskupovi.

7. V počátečních letech pontifikátu Jana Pavla II. byl arcibiskup Lefebvre velmi optimistický a v této době byl nejostřejší ve svých antisedesvakantistických slovech a činech. Přesto ani tehdy nevyloučil z Bratrstva žádného kněze, pokud onen kněz neměl další problémy, za soukromý sedesvakantismus, a pouze dva vyloučil za veřejný sedesvakantismus. Jeho obecnou politikou bylo přesvědčovat sedesvakantistické kněze, aby zůstali. A díky Synodě v roce 1985 a Assisi v roce 1986 se zbavil iluze, že slova „Pavel“ a „papež“ jdou dohromady.

8. Nikdo si nemůže být jistý, že kdyby byl arcibiskup Lefebvre dnes naživu, nebyl by sedesvakantistou. Nikdo si ani nemůže být jistý, že by jím byl. Jedna věc, která se však zdá velmi nepravděpodobná, je, že by přijal neutrální styl biskupa Fellayho a vládnoucího levicového křídla Bratrstva, pro nějž jsou v dnešní době výrazy jako „exkomunikovaní antikristé“ spíše narážkou na sedesvakantisty než na zjevného uchvatitele Římského stolce. Další nepravděpodobnou představou je, že by se nechal oklamat k tomu, aby Josepha Ratzingera, kterého srdečně nesnášel, přijal za skutečného přítele tradičního katolicismu.

9. Je možné soucítit s arcibiskupovou těžkou situací, když osamoceně přemýšlel o velmi závažném ekleziologickém aspektu krize – aspektu, o němž se nedokázal rozhodnout. Bylo by skutečně bezcitné s ním nesoucítit. Bránil víru, zajistil kontinuitu kněžství a dostupnost svátostí pro věřící, ale nechal „u ledu“ obtížnou otázku postavení vrahů duší ve Vatikánu. Jakkoliv toho můžeme litovat, je to přinejmenším pochopitelná politika. Někteří dnešní zbrklí mladí sedesvakantisté, kteří nemají dar nadhledu a rychle někomu přisoudí vinu, si jasně nedokážou představit tíhu odpovědnosti, kterou arcibiskup pociťoval, když rozechvěle uvažoval o tom, co sedesvakantismus obnáší.

10. Mnohem méně snesitelná se zdá následná politika pragmatismu, kdy se postoj, kterým si sám arcibiskup nebyl jistý, stal v Bratrstvu oficiálně závazným, aby se zachovala jednota a zefektivnil apoštolát Bratrstva. Stejně jako všichni lidé, musí mít i kněží možnost svobodně se se svými kolegy bavit o svých obavách a pochybách beze strachu z udání za „myšlenkový zločin“ a možné sankce. Arcibiskup tuto možnost nezajistil a v FSSPX stále neexistuje. Jedním z důsledků je charakterová slabost mnoha kněží FSSPX, což je nevyhnutelný důsledek sektářské výchovy. Dalším jsou početné odchody z Bratrstva – někteří se stali sedesvakantisty, někteří přijali indult, další se stali nezávislými, někteří se „oženili“ a někteří podlehli nervovému zhroucení. Ti všichni svědčí o problému vnitřního napětí v Bratrstvu.

Viděli jsme, že není pravdivý mýtus, podle nějž arcibiskup Lefebvre pevně a důsledně uznával koncilní papeže a přísně a důsledně odmítal sedesvakantismus jako pevně vyvrácený omyl. Naopak arcibiskup často vyjadřoval tak tvrdé názory, že by se dnes žádný kněz či seminarista FSSPX neodvážil říct něco podobného ze strachu z vyloučení! Tento mýtus je způsoben tím, že arcibiskup kolísal a váhal a jsou zaznamenána slova a činy, které umožňovaly, aby se na něj odvolával jak liberální tábor, tak tábor tvrdé linie. Jeho kolísání a váhání bylo totiž takového rozsahu, že ho bylo možné tolerovat jen díky velké osobní úctě, kterou k arcibiskupovi cítila velká část tradičních katolických věřících. A dnes už Bratrstvo nemá žádného významného člena, jehož osobnost nebo církevní postavení by byly srovnatelné s arcibiskupem. Potřeba důvěryhodnosti Bratrstva tedy vyžaduje, aby projevovalo větší důslednost, než jakou projevoval sám arcibiskup, a zároveň se nadále neodvolávalo na jeho autoritu při rozhodnutích, o nichž nikdo nemůže mít jistotu, že by je schválil.

Buďme upřímní, pokud jde o původ této situace. Nezávislý tradicionalistický apoštolát FSSPX byl původně zamýšlen pouze jako prozatímní pomoc pro dočasnou potřebu. Je pochopitelné, že nikdo nepředvídal délku této krize. Někdy je třeba přijmout nouzová opatření, než je čas na úplné teologické zhodnocení potřeby, která je vyžaduje. Nemůže však existovat žádný trvalý a efektivní apoštolát, který se pevně nezakládá na teologii. To neznamená pouze to, že efektivní členové apoštolátu musí mít odpovídající teologickou formaci, i když i to je pravda. Znamená to, že základ, povaha, činnost a cíle jejich apoštolátu musejí být teologicky určeny. To není a nikdy nebyl případ FSSPX, protože arcibiskupovo dědictví pro Bratrstvo, které založil, nezahrnovalo žádnou ekleziologii vztahu koncilní církve ke katolické Církvi. Neduh FSSPX bude pokračovat, dokud toto opomenutí, je-li to možné, nebude plně napraveno. A tento neduh nelze popřít. Před čtvrt stoletím bylo FSSPX zaplaveno povoláními, mělo vysokou úroveň kněžské věrnosti a mohlo svůj úspěch konfrontovat se zjevně neutěšeným stavem modernistických seminářů a duchovních. Všichni vědí, že škodolibost ustala. Menší počet povolání, velmi vysoký počet odpadlíků a vyloučených ze seminářů, četné odchody kněží všemi směry, skrovné známky toho, že mezi kněžími Bratrstva existují elitní teologové, tolerování kněží nakažených novátorským svrabem, vysoká míra odpadání druhé generace laiků i mezi těmi, kteří se vzdělávali ve vlastních školách Bratrstva – tento smutný příběh je nepopiratelný a situace se nelepší. Mezitím Bratrstvo ztrácí v teologické debatě nejen se sedesvakantismem, ale i s indultními skupinami, které prokázaly pozoruhodnou přitažlivost a překvapivou schopnost formovat vzdělané a přemýšlivé duchovní. [Například u kněží Bratrstva sv. Petra a dalších indultních skupin však existuje pochybnost ohledně platnosti svěcení. Ačkoliv jsou svěcení ve starém ritu, jejich světící biskupové byli většinou vysvěceni v novém ritu a existuje tudíž důvodná pochybnost, že ve skutečnosti nemusejí být biskupy. – pozn. překl.]

Veřejné a formální prohlášení FSSPX o neobsazenosti Svatého stolce by vyžadovalo zázrak a nestačilo by k vyléčení neduhu, na který jsme poukázali.

Není však asi úplně nerealistické uvažovat nad tím, zda autority Bratrstva možná jednoho dne výslovně nepřiznají, že sedesvakantismus je přinejmenším teologicky pravděpodobný názor, a že podpoří zdvořilou a otevřenou debatu o sedesvakantistické tezi mezi kněžími a věřícími v Bratrstvu i mimo něj. Nebylo by asi přehnaně optimistické doufat, že sedesvakantističtí kněží a spolupracovníci Bratrstva budou moci otevřeně hovořit o svém přesvědčení. Mohlo by být učiněno prohlášení, v němž by se poukazovalo na to, že při jakýchkoli jednáních s okupovaným Římem nemůže Benedikt XVI. na svou stranu jednacího stolu položit nic, co by stálo za to, kromě vzdálené vyhlídky na vlastní konverzi ke katolické víře, kterou po většinu svého života ničil. Když už jsme u tohoto snění, mohli bychom si představit spolupráci kněží FSSPX s takovými sedesvakantistickými kněžími, kteří by pro to byli vhodní a k tomu ochotní. Mohli bychom přidat vyloučení ultraliberální páté kolony z Bratrstva – počínaje P. Grégoirem Célierem. A co takhle veřejně se zříci absurdně ignorantského antisedesvakantistického pamfletu P. Bouleta, který považuje za nutné citovat zfalšované dějiny a teologii z knihy, jež je na indexu zakázaných knih, aby obhájil to, co jeho autor považuje za stranickou linii? Nikdo by také nemohl rozumně namítat nic proti formálnímu studiu Bellarminova pojednání De Romano Pontifice v rámci osnov dogmatické teologie.

Nelze vážně pochybovat o tom, že by taková opatření byla teologicky správná, přinesla by úlevu mnoha kněžím a věřícím Bratrstva a posílila by jeho schopnost reagovat na námitky vznášené vůči němu z koncilních kruhů. Nebylo by také obtížné odvolávat se na autoritu arcibiskupa Lefebvra ve prospěch takových iniciativ. Především je třeba brát v úvahu, že pravda je důležitější než pragmatismus a že její odvážné vyznávání si zaslouží Boží požehnání.

Zdroj: Quidlibet

Překlad: D. Grof