Ve stínu Španělska (1937)
Jaroslav Durych
Po Rusku bylo tedy od rudých proroků vyhlédnuto za oběť Španělsko, aby tak po kříži pravoslavném byl vyvrácen kříž katolický a to právě v zemi, kde byl zasazen ve skále nejtvrdší. Víme, že Španělsko bylo zemí veliké víry, veliké svatosti, velikého mučednictví, velikého umění a veliké slávy. Nejslavnější a nejstrašnější stránky z dějin mučednictví týkají se snad z největší části mučedníků, kteří vyšli z polostrova pyrenejského. Proto rudým prorokům musilo na tom velice záležeti, aby tato pevnost katolické církve byla zkažena co nejrychleji a nejúplněji. Předpokládali nepřipravenost a trpnost křesťanů, předpokládali i jejich vlažnost, nerozhodnost a bezradnost, počítali s působením dlouhodobé anarchistické agitace a se všemi vlivy, které se na pyrenejském poloostrově uplatňovaly už asi sto sedmdesát let od časů markýze Pombala.
Zapomněli ovšem srovnati dějiny církve západní s dějinami církve východní. Kdyby byli srovnali toliko tabulky posloupnosti římských papežů s tabulkou posloupnosti patriarchů cařihradských, bylo by je bývalo musilo do očí udeřiti, že v tom východním rejstříku je toho jaksi neúměrně mnoho a že patriarcha cařihradský nebyl asi tím, čím byl římský papež, neboť patriarcha cařihradský byl dvorní kreaturou, kdežto římský papež byl svrchovaným vladařem duší. Proto i rozvrácení ruské církve se podařilo v tak ohromném rozsahu, že to na západě překvapuje všecky, kdož neznají rozdílu mezi mentalitou Západu a mentalitou Východu. Octla se ovšem i církev katolická jednou ve velmi podobném nebezpečí a to v dobách reformace, kdy takřka na pokyn ruky, bez zvláštních bojů a obtíží bylo provedeno poprotestanštění ohromných rozloh v zemích národů germánských. Nevědí však rudí proroci, že odpor proti tomu v katolickém světě zůstal až do dnešního dne a že se katolická církev nevzdala žádné ze svých nadějí, ať časy a převraty byly jakkoliv zlé.
S tím tedy rudí proroci vytáhli do boje a nemohlo nás překvapiti, že ihned v nejvyšší míře užili prostředků, vyzkoušených v bývalém Rusku. Nemohlo nás překvapiti těch sedm biskupů a šestnáct tisíc pobitých kněží a řeholních osob, ani to zabíjení na ulicích, paličství, ničení a drancování. To patří k rudému divadelnímu umění.
Překvapilo nás poněkud chování ani ne tak socialistů, jako spíše stran středu a různých těch humanitních a pacifistických a pokrokových a demokratických intelektuálů za hranicemi i u nás, kteří nepokrytě nadržují rudým prorokům, přijímajíce tak boj proti katolické církvi za svou potřebu vlastní. Ne že bychom od nich očekávali spravedlnost, Víme, že pro nějakého odsouzeného anarchistu se pořádají protestní shromáždění po celém světě a že vždy přiskočí básníci, spisovatelé, malíři, hudebníci a učenci, aby podpisovali protesty proti odsouzení nějakého anarchisty nebo komunisty, zatím co proti vraždění desítitisíců a statisíců křesťanů nikdo nehne ani brvou. Víme, že pacifismus a tolerance a humanita vůči křesťanům neplatí a platiti nebude. Ale překvapilo nás to, že právě ve státech demokratických, kde křesťané a zvláště katolíci úzkostlivě závodili s ostatními v loyálnosti k demokratickým režimům, dává se jim tak neostyšně na jevo, jak se o katolících vlastně smýšlí. Vždyť to, co se děje katolíkům ve Španělsku, mělo by se jim podle zřejmě naznačovaného mínění všech lidových front díti ve všech státech a tedy i u nás. A toto přání může se státi otcem činu.
Víme tedy, na čem jsme. Bylo nám několikrát naznačeno, že dokud to bez katolíků nejde, musí býti tolerováni a boj proti nim zmírněn nebo i zastaven; jakmile však se situace změní, pak ovšem prý se s nimi bude mluviti jinak. Není snad třeba opakovati, kteří intelektuálové kdy a kde to říkali, nebo psali. Jest to snad dosud ještě v živé paměti. Víme také, že dnes se nevypovídá ani válka, ani kulturní boj. To prostě zkrátka nastane. Něco se vyprovokuje a najde-li se nějaká stovka lidí, kteří to rychle a úspěšně provedou, pak se to přijme jako skutečnost a je to hotovo. Proč by se to mělo zevrubněji rozváděti? Víme přece, že do rudého Španělska odjelo od nás tolik dobrovolníků, že z nich byl sestaven mimo jiné celý prapor se jménem bývalého presidenta republiky. Z těchto lidí se bude časem přece jen nějaký podstatnější zbytek zase vraceti k nám a nemůžeme ovšem ještě věděti, jak budou přijati, přece však to stojí za přemýšlení, jak se jich tolik do toho Španělska dostalo a co z toho vzejde dále. Denně nás veškerý levý tisk přesvědčuje, že naše chrámy by měly býti zničeny nebo zabrány, naši kněží pobiti a my všichni nějakými účinnými prostředky citelně poučeni o tom, že jako katolíci patříme při nejmenším do koncentračního tábora. Tolik už rozumíme jak našim levičákům, tak těm, kteří s nimi koketují.
Není to tedy žádný justament, že z celého srdce svého, ze vší mysli své a ze vší síly své modlitbou i slovem vyznáváme svou oddanost bojovníkům za vítězství katolické víry ve Španělsku a za zničení rudé moci nejen ve Španělsku, nýbrž na celém světě. Víme, že se rudá moc může o podobné věci pokusiti i u nás, a nechce se nám před touto věcí, jakkoliv nepříjemnou, zavírati oči.
Víme, že katolictví jest nepohodlné a že mu je připraveno protivenství a boj až do konce světa. Nechceme se tomu vyhýbati, a také nesmíme, dokud jsme katolíky. Nemůže nám přece záležeti na milosti as nemilosti světa, na blahobytu či utrpení, na životě či smrti. Ani nám nezáleží na tom, jsme-li považováni za lidi nepohodlné, výstřední, nespolehlivé, či dokonce za zrádce. To už patří k věci. Nikdo se nás nezastane, nikdo nebude za nás protestovati, jen diváci budou zase na chvilku se zájmem přihlížeti, jak to asi dopadne. A to by bylo asi tak vše.
Proto nechť se všichni ti lidé na levici i ve středu nad námi pohoršují, jak chtějí, dělá-li jim to dobře, ale ať se tomu nediví, že pro nás jest boj španělských katolíků proti rudé moci bojem svatým, naším bojem vlastním a nejpřednějším, před kterým všecko ostatní pro nás ustupuje do pozadí, a že už o této věci se nechceme s nikým dohadovati, poněvadž všichni ti, kteří pod jakýmikoliv záminkami přejí vítězství vládě barcelonské, jsou naši úhlavní a nesmiřitelní nepřátelé bez rozdílu stavu a osob. Domníváme se, že tato upřímnost nám sluší. Domníváme se, že upřímnost by slušela i jim.
Pravíme to, jak můžeme nejjasněji. A těm, kteří tomu přece jen nemohou rozuměti, ať pomůže Bůh!
Zdroj: Řád, ročník IV, číslo 7, str. 399–401
Zpracoval: D. Grof
Zdroj:
Překlad: D. Grof
