pátek 8. května 2015

Stanovisko vydané otcem Brendanem Kingem (2015)



Stanovisko vydané otcem Brendanem Kingem (2015)
Poznámka překladatele: P. Brendan King byl vysvěcen v roce 1987 v Écône. Jako kněz FSSPX působil v Anglii a kromě toho měl v péči apoštolát FSSPX ve Skandinávii a pravidelně navštěvoval Dánsko, Norsko a Švédsko, aby zde slavil mši svatou a uděloval svátosti. Od roku 2006 byl priorem v Prestonu v Anglii. V současnosti opustil FSSPX a připojil se ke katolickému hnutí Odporu.
***
Toto stanovisko bylo čteno P. Kingem v mešních centrech v Manchesteru, Liverpoolu a Tunstallu 26. dubna 2015. Tištěné kopie tohoto Stanoviska byly vydány otcem Kingem k šíření v neděli 3. května 2015.
http://2.bp.blogspot.com/-6NIZTXT_lvg/VUK1Jx33S0I/AAAAAAAADSI/mfF-znoHpgk/s1600/king1.jpg
Úvod a status quaestionis
Rád bych k vám dnes promluvil o velmi důležité věci, která se týká nás všech. Tato věc je otázkou, jakým směrem má Bratrstvo v budoucnu jít. Musíme následovat tutéž cestu, jíž jsme následovali od založení Bratrstva arcibiskupem v roce 1970 nebo nás Prozřetelnost nyní vede odlišným směrem? Mělo by Bratrstvo a katolická Tradice zachovat stejný kurz daný svým zakladatelem nebo nyní musíme změnit náš postoj, abychom se stali přijatelnějšími pro moderní svět a pro pokoncilní a liberalizovanou církev? Mohu vám připomenout přístup a postoj Bratrstva od jeho počátku, jímž vždy bylo zaujímání středového kurzu mezi sedesvakantismem napravo a liberalismem a modernismem nalevo. To vždy byla prozíravá a moudrá volba našeho svatého zakladatele, abychom se vyhnuli těmto dvěma mylným krajnostem. Věřím, stejně jako mnozí další duchovní i laici, že po několik let se Bratrstvo vzdaluje od tohoto prozíravého a bezpečného středového kurzu, aby přijalo nové směřování k jakémusi druhu sblížení či smíření s modernistickým Římem. Kdy toto nové směřování začalo a jaké byly okolnosti, které jej preferovaly? Řekl bych, že jeho počátkem a příčinou byla velmi úspěšná pouť do Říma ve Svatém roce 2000.
Stručná chronologie událostí
Vraťme se nyní v čase do roku svěcení v roce 1988. 30. června toho roku arcibiskup Lefebvre vysvětil čtyři biskupy pro tradici a byl za svůj hrdinský čin potrestán nanejvýš nespavedlivou exkomunikací. Tento krok Bratrstvo vždy považovalo za neplatný. Arcibiskup ve své obhajobě odpověděl: „exkomunikováni kým a z čeho?“. Následujících dvanáct let bylo jako studená válka mezi Bratrstvem a modernistickými římskými autoritami. Arcibiskup byl povolán ke své odměně na věčnosti v roce 1991 a Řím doufal a očekával, že se Bratrstvo v následujících letech rozpadne. Ve skutečnosti se stal opak, když se Bratrstvo skrze Boží milost rozvíjelo a šířilo po světě a plody Tradice byly bohaté a hojné. Římské autority to rozpoznaly a značný pokrok a rozšíření tradice byly v ostrém kontrastu k žalostnému stavu pokoncilní církve, oběti otrávených plodů Druhého vatikánského koncilu. Postřeh Pavla VI., že Satanův kouř proniknul do církve a že církev ničí sebe sama se, jak roky postupovaly, stával stále více realitou. Církev zakoušela největší krizi ve své historii a slepí apoštolové liberalismu a modernismu okupující Řím to nazývali pokrokem a obnovou. To je jistě to, co sestra Lucie popisovala jako ďábelské zmatení v církvi a nejhlubší krizí víry, která vede církev k apostazi. Oproti tomuto prostředí rozkladu Bratrstvo a Tradice rozkvétaly jednoduše proto, že byly věrní tradici a ONOMU PROSTŘEDNÍMU KURZU, který byl bezpečný a jistý.
To byl více či méně stav věcí, když v roce 2000 Bratrstvo zorganizovalo velmi úspěšnou pouť do Říma v srpnu toho roku. Byla tak úspěšná, že se římské autority začaly hluboce zajímat o dílo Tradice a byly ustaveny nové kontakty. Římaně jasně viděli, že Bratrstvo je seriózní a vzkvétající organizace a jevili se nám naklonění.
Je důležité si v tomto důležitém bodě pamatovat, že arcibiskup vždy pohlížel k Římu jako středu jednoty a velmi usiloval o to, aby se vyhnul obvinění ze schizmatu tím, že udržoval kontakt s římskými autoritami. Také si byl velmi vědom, že má co dočinění s liberály a modernisty, kteří používají katolickou terminologii v odlišném smyslu. Z tohoto důvodu si zachovával zdravý odstup a držel se v bezpečné vzdálenosti od modernistické nákazy, vždy však s úctou k tomuto úřadu.
Po úspěchu této pouti pokračovaly přátelské kontakty v posledních letech pontifikátu papeže Jana Pavla II., jehož nástupcem se v roce 2005 stal Joseph Ratzinger jako papež Benedikt XVI. Tento papež se začal osobně velmi zajímat o „problém“ Tradice a Bratrstva a začal energicky pracovat pro to, aby se Bratrstvu zaručil řádný kanonický status v církvi. Modernistický Řím se stával ještě přátelštějším a nakloněným Bratrstvu. Biskup Fellay oficiálně žádal Řím, aby zaručil úplnou svobodu tridentského mešního ritu a sňal nebo stáhnul exkomunikaci čtyř biskupů. Pro Bratrstvo to bylo nutné k prokázání skutečné dobré vůle ze strany Říma vůči Tradici a k podpoře atmosféry důvěry mezi kněžími a laiky. Řím vyhověl této žádosti, když papež Benedikt zveřejnil Summorum Pontificum a sňal v lednu 2009 exkomunikace. Hlavní překážka byla nyní odstraněna a proces přibližování k Římu získával spád. Mnozí v Bratrstvu zůstali nepřesvědčení o skutečné dobré vůli Říma vzhledem k jeho zatvrzelému lpění na mylných naukách a falešných principech Druhého vatikánského koncilu. Toto přibližování nadále trvalo navzdory teologickým rozhovorům na nejvyšší úrovni, které se během této doby odehrály mezi Bratrstvem a římskými teology. Tyto rozhovory, které Řím nikdy nezveřejnil, jen posloužily tomu, aby ještě více demonstrovaly, jak daleko od katolické Pravdy modernistický Řím odpadl.
Situace se nyní vyvíjela rychle až k bodu, že Řím nyní na počátku června 2012 nabízel konkrétní praktickou dohodu a zdá se jasné, že biskup Fellay byl připraven ji podepsat. Zdá se, že by se Bratrstvu poskytla personální prelatura podobná statutu Opus Dei, místní biskupové by však museli dát svůj souhlas/dovolení pro náš apoštolát ve svých diecézích. To měl být logicky velký problém. V poslední minutě z nevysvětlitelných důvodů kardinál Müller trval na tom, aby Bratrstvo akceptovalo Druhý vatikánský koncil a novou mši. Biskup Fellay odmítnul dohodu a rozhovory selhaly. Nebo jsme si to mysleli!
Vzpomenete si, že nás biskup Fellay v červnu 2013 navštívil a přednesl v Liverpoolu přednášku vysvětlující jeho kroky a strategii při jednání s modernistickým Římem. Všem kněžím distriktu v Prestonu řekl, že se zapojil do tohoto dlouhého a vleklého procesu vyjednávání s římskými autoritami, protože chtěl zjistit, co si skutečně myslí. Neustále opakoval, že to nikdy nebyla otázka čistě praktické dohody, ale kdyby tomu tak bylo, jaký by to pak byl druh dohody, kterou se chystal podepsat? (Musíme mít na mysli, že generální kapitula z roku 2006 rozhodla, že nebude žádná praktická dohoda s Římem bez jasného a jednoznačného návratu Říma ke katolické Tradici.) Soukromě mi řekl, že cítil, že je jeho povinností zapojit Bratrstvo do těchto rozhovorů a vyjednávání. To je samozřejmě docela rozumné, neměli jsme však již zdrcující důkaz toho, co si římské autority myslí a čemu věří a nebylo to důrazně demonstrováno znovu při těchto posledních rozhovorech a v jejich nevyhnutelném selhání? Římané vždy chtějí, abychom akceptovali novou mši a Druhý vatikánský koncil – vždy tomu tak bylo v době arcibiskupa Lefebvra a je tomu tak o to víc dnes pod tímto revolučním Františkovým pontifikátem! Proč tedy, ptáme se, vyjednávání pokračují, což se jasně děje? Dojem, který jsme měli poté, co dohoda selhala, byl, že se nyní stáhneme ze všech těchto kontaktů, když se úmysl Římanů stal křišťálově jasným. Kontakty se však udržovaly a nedávno to potvrdil arcibiskup Pozzo, sekretář Komise Ecclesia Dei.
Jen abych se vrátil k červnu 2012. Byl jsem v Écône na svém kněžském jubileu a atmosféra byla napjatá, abych řekl alespoň tolik. Chtěl jsem hovořit s P. Nélym, který jako druhý asistent je blízkým rádcem biskupa Fellayho. Souhlasil, že mě přijme a já jsem vyjádřil své obavy ohledně čistě praktické dohody s Římem bez jeho ryzí konverze k Tradici. Pak jsem mu položil otázku: Nebylo již pro Bratrstvo možné zastávat postoj vytyčený arcibiskupem, který je tímto STŘEDOVÝM KURZEM?: Neodpověděl na tu otázku přímo, ale řekl, že celá generace katolíků vyrůstá, aniž by věděla, jaké to je mít normální vztah s Římem. To není normální, řekl, a pokud něco neuděláme ohledně své kanonické situace, pak se staneme schizmatiky nebo sedesvakantisty. To bylo velmi zajímavé odhalení toho, jaké myšlení spočívá za touto novou strategií vyjednávání s Římem ze strany Menzingenu. Vlastně to řeklo vše. Problém nebyl s modernistickým Římem, ale s Bratrstvem, které je v nenormální situaci. Kdo a co především způsobilo tuto nenormální situaci, pokud ne koncil a modernističtí koncilní papeži? Cožpak arcibiskup často neříkal (slyšel jsem ho to opakovat na své vlastní uši): „Nemám žádné osobní názory ve věcech náboženství.“ Říkával, že v letech následujících po koncilu se nacházel ve stále izolovanější pozici, dokud nakonec nebyl sám. Vůbec se neposunul nebo nezměnil, ale církev po koncilu jej opustila a zavrhla dva tisíce let tradice, aby přijala modernistické nauky zavržené Církví. My všichni jsme se kolem něj shromáždili, protože jsme se všichni také cítili opuštění a zrazení a v jeho hlasu a jeho činech jsme rozpoznali hlas Toho, který je Dobrým pastýřem, jenž dává život za své ovce.
Bude psaná dohoda? Mnozí argumentují, že nebylo nic podepsáno, takže se není čeho obávat. Znamená to naprosto nic nepochopit, když fakta všechna odhalují, že již existuje tichá dohoda. I když manželství ještě nebylo konzumováno, snoubenci jsou si zaslíbeni a zasnoubeni. Mnozí pozorují nedostatek kritického jazyka přicházejícího z Menzingenu s ohledem na pohoršení a zneužití v koncilní církvi v několika posledních letech a zvláště během současného pontifikátu. Z větší části mlčení, a existuje-li odezva, přinejlepším je slabá a rozpačitá. Možná zde nikdy nebude psaná dohoda považovaná za nutnou, protože Bratrstvo je již zcela na cestě k tomu, stát se dalším Bratrstvem sv. Petra, a je, do jisté míry, již pod kontrolou modernistických autorit.
Dám vám dokonalý příklad, který nás přenáší do současnosti a jasně demonstruje, do jaké míry se Bratrstvo změnilo a dostalo se pod vliv modernistického Říma. 19. března, na svátek sv. Josefa, biskup Williamson vysvětil Michela Faureho biskupem v benediktinském klášteře v Brazílii. Otec Faure byl arcibiskupem Lefebvrem vysvěcen na kněze v roce 1977 v Écône a byl arcibiskupem vybrán jako jeho osobní volba, aby byl vysvěcen na biskupa spolu s třemi dalšími kandidáty v Écône 30. června 1988. Otec Faure informoval arcibiskupa, že Alphonso de Galaretta by byl vhodnější volbou a tak to byl tento zmíněný, kdo byl vysvěcen, a nikoliv otec Faure. Kdyby otec Faure mlčel, byl by býval byl posledních 27 let biskupem Bratrstva. Byla to proto moudrá volba a jistě nezbytný krok k zajištění trvání kněžství, svátostí, apoštolské posloupnosti a pro spásu duší. Menzingen vydal následujícího dne prohlášení, které říkalo, že Bratrstvo toto svěcení odsuzuje: „Bratrstvo sv. Pia X. odsuzuje toto biskupské svěcení otce Faureho, které navzdory tvrzení obou duchovních, naprosto není srovnatelné se svěceními z roku 1988.“ Jedna věc, která je nutná přede vším ostatním pro život Církve, je kněžství, a bez biskupů nemohou existovat žádní kněží a Víra bude zničena. Jak může Bratrstvo odsuzovat tento krok, když krize v Církvi je nezměrně horší, než byla v roce 1988! Já, jako kněz Bratrstva, jej neodsuzuji, ale naopak mu aplauduji jako nejnutnějšímu a hrdinskému kroku. Jediný závěr, který lze z tohoto odsouzení vyvodit je, že jeho autoři si již nemyslí, že je krize velmi vážná a že nyní mají nově nalezenou důvěru a víru v modernistický Řím a to, že poskytne katolické biskupy pro budoucnost. Objektivně vzato, bylo toto svěcení pro církev pozitivním dobrem nejvyššího řádu a já osobně nemohu pochopit jakýkoliv důvod pro jeho odsouzení. Když to člověk učiní, logicky odsuzuje také svěcení z roku 1988. Dokud krize Víry pokračuje, musí být taková svěcení nezbytná a musí se vykonávat, aby pokračoval život pravé Kristovy Církve. Biskup Fellay a Menzingen odsoudili krok přímo nutný pro přežití Církve! Takový krok je nanejvýš nutnou částí Operace přežití a blízká spolupráce a dohoda s koncilním a modernistickým Římem je Operací sebevražda.
Zdroj: The Recusant
Překlad: D. Grof