čtvrtek 14. května 2015

Proč Kristus Pán vstoupil na nebesa? (1901)


Proč Kristus Pán vstoupil na nebesa? (1901)
Na den slavný na nebe vstoupení Páně
Obsah: Co Bůh činí, nečiní bez důležité příčiny, proto byly také důležité příčiny, že Pán Ježíš vstoupil na nebesa. Proč Kristus Pán vstoupil na nebesa? Smysl pravdy. Vstoupil 1. poněvadž dokonal dílo, 2. aby vzal odměnu, 3. aby nám připravil místo. – Chceme-li za Ním přijíti, následujme Jeho příkladu!
Pán Ježíš když jim domluvil, vzat jest do nebe. (Mar. 16, 19).
Není jen pravda, že co Bůh činí, moudře činí, nýbrž i také to, že co Bůh činí, činí vždy z příčin velmi důležitých. Nemůže jinak býti. Bůh jest bytost nejdokonalejší, nad kterou není a nemůže býti dokonalejší; a poněvadž vše činí hlavně pro sebe, koná vše také z příčin jen velmi důležitých. My jsme lidé nedokonalí, slabí, malicherní, proto konáme mnohé práce své z příčin malicherných; ale tak není a nemůže býti u Boha.
Proto nevykonal Pán Ježíš ani tu událost, kterou dnes oslavujeme, z příčin jen malicherných, nýbrž dojista z příčin velmi důležitých. Již přípravy, které události této předcházely, naznačovaly, že chce Kristus vykonati něco velmi důležitého. Byl se svatými apoštoly se všemi v Jerusalemě, pojedl s nimi, pak s nimi ubírá se na horu Olivetskou a na cestě k nim mluví řeči tak poučné, důležité a dojemné. Na to vstupuje přede všemi učedníky na nebesa, ne jenom před některými; a když Jej již oblak vzal od očí jejich, není událost tato dokončena, nýbrž přicházejí andělé a ještě oni poučují svatých apoštolů. Tak se mohlo státi jen to, co jest velmi důležité.
Učiníme tudíž dojista v úmyslu svaté církve, když si obéřeme za předmět svého dnešního rozjímání tyto příčiny. Jimi dojista poznáme velikou důležitost dnešního svátku, tím se také vzděláme, ješto nám budou mocným povzbuzením, abychom se hříchů varovali a v ctnosti co nejvíce přispívali. Promluvím tudíž s pomocí Boží o příčinách, pro které vstoupil Pán Ježíš na nebesa.
Mluvíme-li o příčinách, pro které Pán Ježíš vstoupil na nebesa, můžeme tomu slovu „příčina“ rozuměti ve dvojím smyslu; můžeme se totiž tázati, buď kdo to učinil, že Pán Ježíš vznesl se před očima svatých apoštolů k nebesům, a oblak vzal Jej od očí jejich, nebo čeho mělo býti tímto na nebe vstoupením Páně dosaženo; čili můžeme příčinou buď rozuměti bytost, která toto na nebe vstoupení učinila, nebo účel, kterého chtěla a měla dosáhnouti.
Rozumíme-li příčinou bytost, která tuto velebnou událost vykonala, třeba říci, že jí byl Kristus Pán sám. Kristus Pán nebyl nikým do nebe vzat, nýbrž vstoupil tam svou mocí. Jako svou mocí vstal z mrtvých, tak svou mocí vstoupil na nebesa. Ve starém zákoně čteme, že Henoch a Eliáš byli za živa vzati do nebe; ti se tam nepovznesli mocí svou, nýbrž Bůh je tam povznesl svou všemohoucností. V novém zákoně vyznáváme, že byla Maria Panna i s tělem do nebe vzata; ani Ona nevstoupila na nebesa, nýbrž Její svaté tělo bylo tam přeneseno anděly! Kristus Pán jediný vstoupil na nebesa sám svou mocí. – Avšak proč tam mohl vstoupiti? Proč mohlo to tělo, které podle obecných zákonů v přírodě tíhne k zemi, ubírati se bez veškeré obtíže, ano s velikou rozkoší ku obloze nebeské a to tak vysoko, až zmizelo zrakům svatých apoštolů? Jen proto, že jest Pán Ježíš pravý Bůh. Jeho přesvaté tělo, které jest pravé a skutečné tělo lidské, jest opravdu nerozlučně spojeno s osobou Božskou; a proto ten Pán Ježíš, kterého svatí apoštolé zde na zemi viděli, se kterým obcovali, kterého židé tupili, tak hrozně trýznili, který byl přibit na kříži, tam v hrozných bolestech zemřel, byl pochován, vstal z mrtvých: nebyl a není jen pravý a skutečný člověk, nýbrž jest také všemohoucí a věčný Bůh. Proto se vznášel k nebesům a vstoupil na nebesa svou mocí. – Avšak jak pak tam vstoupil? Vstoupil tam podle své přirozenosti Božské či vstoupil tam jako Bůh? K tomu odpovídám nikoliv. Jako Bůh byl v nebi vždy; vždyť jako Bůh jest nesmírný a proto také všude přítomný, tak že není žádného místa nyní a nikdy ani nebylo a nebude, kde by Pán Ježíš jako Bůh nebyl. Nýbrž Pán Ježíš vstoupil na nebesa podle své přirozenosti lidské. Tou dlel zde na zemi, tou se nacházel brzy na moři, brzy na suché zemi, jindy v Jerusalemě, jindy ve městě jiném, tou ubíral se po z mrtvých vstání z Jerusalema do Emaus, tou šel i dnes s učedníky; na horu Olivetskou, aby se zde s nimi rozloučil, a odešel z této země.
Poznáváme tudíž, že vtělený Syn Boží mocí Boží jako člověk vstoupil na nebesa. Příčina, která tuto událost vykonala, byl Syn Boží, ale bytost, která tuto zemi opustila, aby seděla na pravici Boží, nebyl Syn Boží podle přirozenosti Božské, nýbrž podle přijaté, přirozenosti lidské. A za jakým účelem a ze kterých pohnutek vstoupil tento Pán Ježíš na nebesa?
Příčin těchto bylo více. Rozjímejme aspoň o nejdůležitějších, o kterých nás poučuje svatá víra.
1. Prvá příčina jest ta, že Pan Ježíš dokonal dílo, pro které přišel. Ježíš Kristus častěji řekl, že až vykoná svou úlohu, navrátí se opět k Otci nebeskému. Tak, upozorňuje svatých apoštolů krátce před svým utrpením na blízké se s nimi rozloučení, řekl: „Vyšel jsem od Otce, a přisel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci.“ (Jan 16, 28). A co měl na tomto světě vykonati, vyložil také častěji. Tak, ve velebné řeči, kterou zaslíbil Nejsvětější Svátost Oltářní, mezi jinými řekl: „Všecko co mi dává Otec, přijde ke mně; a toho, kdož ke mně přichází, nevyvrhnu ven; nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal. Tato pak jest vůle toho, kterýž mne poslal, Otce, abych z toho co mi dal, ničeho neztratil, ale vzkřísil to v den nejposlednější. (Jan 6, 36–39). Přišel tedy Syn Boží na svět, aby naplnil vůli Otce nebeského čili z poslušnosti, a tato vůle Boží záležela v tom, aby spasil pokolení lidské, jak sám Kristus řekl: „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale aby měl život věčný.“ (Jan 3, 16) a Jeho veliký apoštol, svatý Pavel, když napsal: „Bůh poslal Syna svého, učiněného z ženy, aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom zvolení za syny přijali.“ (Gal. 4, 4–5). Ano naše vykoupení a spasení, které mělo býti vykonáno usmířením Boha obětí ceny nekonečné, to bylo účelem, proč přisel Syn Boží na tento svět.
A tento úkol byl vykonán. Ježíš Kristus, ačkoliv „jest ve způsobě Boží, to jest pravý Bůh, nepoložil sobe toho za loupež, to jest nevypíná se proto nad jiné, jako se vypíná vítěz svou loupeží čili kořistí, že jest rovný Bohu: ale sebe samého zmařil; ponížil sebe samého, učiněn jsa poslušným až k smrti, a to smrti kříže.“ (Fil. 2, 6–8). Ano Kristus vykoná dílo svého poslání nejdůležitější, obětoval se na kříži, zemřel, vstal z mrtvých, poučil apoštolů během čtyřiceti dnů o všem, čeho jim bylo potřebí věděti, zaslíbil jim Utěšitele Ducha svatého, který dílo Jeho ještě doplní a dokoná: proto se mohl opět na vrátiti k Otci, proto vstoupil na nebesa.
Když člověk dokončí některou důležitou práci, rád si vzpomíná, co mu bylo vykonati, které obtíže mu bylo překonati a co mu bylo vytrpěti; a čím více pracoval, čím větší překážky překonal a čím více vytrpěl, tím více ho příznivý výsledek jeho práce těší. A když Pán Ježíš v mysli své přemítal, jak On svou úlohu vykonal, zdaliž nebyl naplněn radostí a spokojeností největší? Dlouhých tři a třicet roků zde byl, ve všem jsa nám podoben kromě hříchu, tolik pracoval, tolik trpěl, tolik strádal, jak nepracoval, netrpěl a nestrádal žádný člověk. Jak horlil pro čest a slávu Boží, jak vlídně, přijímal kající hříšníky, jak neohroženě káral zatvrzelé fariseje. Kolik nocí probděl celých na modlitbách, kolik nemocných uzdravil, zarmoucených potěšil, mrtvých vzkřísil! Kolikráte mu bylo hájiti sebe sama proti nástrahám židů, kolikráte čest Otce nebeského proti převrácenosti fariseů, kolikráte vlídnou domluvou vyvésti lid nevědomý z tenat zákoníků! Kolikráte vymítal i ďábelství, které se světem chtělo mařiti Jeho dílo, a kolikráte vítězně vyvázl z nástrah, které mu připravil svět, to jest špatní lidé ve spojení s ďáblem tak chytře, že myslili, že musí padnouti! O tom o všem mohl by mluviti chrám Jerusalemský, celé svaté město, zahrada Getsemanská, Golgota, ano celá Palestýna. Proto s jakým uspokojením mohl Pán Ježíš vzpomínati na léta zde na zemi strávená a na dílo v nich vykonané! Vykonal vše, co vykonati měl, proto mohl vrátiti se k Otci nebeskému. Když člověk zařídí své dílo, pro které přišel do některého města, vrací se domů; Kristus Pán vykonal, dílo, pro které přišel na svět, proto vstoupil na nebesa.
Také nám bude jednou rozloučiti se s tímto světem. Jako obdržel Kristus Pán úlohu svou od Otce nebeského, tak jsme i my obdrželi také každý úkol svůj. Bez příčiny, bez účelu zde nejsme nikdo. A jako měl Kristus Pán vyměřenou dobu, ve které svůj úkol vykonal, tak máme i my svou dobu vyměřenou, a až uplyne, navrátíme se také k Bohu Otci. Jak konáme poslání své my? Což, kdyby nás Bůh nyní k sobě povolal, mohli bychom hleděti na svůj život, na své práce, na svá utrpení klidně, s myslí spokojenou? Úplně tak dokonale jako Kristus Pán ovšem úlohy své vykonávati nemůžeme, ale máme se přičiniti, abychom se Mu aspoň podobali. Avšak když přemýšlíme o dosavadním životě, zdaž nám není vyznati, že jsme se často nejen nesnažili, Kristu Pánu býti podobnými, nýbrž naopak byli Mu svévolně úplně nepodobnými? Kristus Pán hledal ve všem čest a slávu Boží; mnohý katolický křesťan hledá jen zisk a slávu vlastní, na Boha ani nemyslí. Kristus Pán byl poslušen až k smrti, a to smrti kříže; mnohý katolický křesťan nechce ve své pýše poslouchati v ničem. Kristus Pán zemřel z lásky k nám, z lásky k nám tolik trpěl, z lásky k nám se za nás obětoval; jak hrubý, necitelný ano ukrutný jest mnohý katolický křesťan ku svému bližnímu! Nemá pro něho slov útěchy, poučení, lásky, a činiti chudobnému bratru dobře, považuje za obtíž a pošetilost. – Rozjímejme o životě svém! I náš konec se přiblíží, a budeme museti odejíti. Napravme, v čem jsme pochybili, abychom i my na konci mohli říci, že jsme vykonali úlohu, pro kterou nás sem poslal Bůh.
2. Druhá příčina, pro kterou Pán vstoupil na nebesa, záležela v tom, že měl dosíci odměny za práci svou, a té odměny se Mu na zemi dostati nemohlo. Svatý Tomáš Akvinský přemýšleje o příčinách, pro které se slušelo, aby Pán Ježíš vstoupil na nebesa, mezi jiným mluví takto: „Poněvadž Kristus Pán po z mrtvých vstání započal život nesmrtelný a neporušitelný, neslušelo se, aby zůstal na zemi; neboť země jest místo, kde věci povstávají a hynou.“ Když pak se týž veliký učitel táže, jestli vstoupil Kristus Pán na nebesa svou mocí, odpovídá, že svou mocí pokud jest Bůh, a svou mocí také jako člověk, poněvadž měl po z mrtvých vstání duši oslavenou, jejíž sláva tak působila na tělo, že i to bylo oslavené. Avšak místem pro oslavené tělo a oslavenou duši není země, nýbrž nebe. – Když pak týž svatý Tomáš uvažuje o otázce, zdaž jest Kristus v nebi povýšen nade všecky anděle, odpovídá, že ano, poněvadž, ačkoliv by bylo Jeho hmotné tělo samo o sobě nedokonalejší než bytosti pouze duchovní, přece pro spojení s osobou Božskou, jest nad ně povýšeno. – Vstoupil tedy Kristus Pán na nebesa také proto, že měl tělo nesmrtelné, duši a tělo oslavené, a aby dosáhl v nebesích nejvyššího povýšení čili odměny. – A jak bylo Kristu jako člověku blaze, když se rozpomenul na to, jak svou úlohu zde na zemi vykonal, jak mnohých zásluh si zjednal! Ponížil se až k smrti a to smrti kříže, za to Jej povýšil Bůh a dal Mu jméno, kteréž jest nad všeliké jméno, aby ve jménu Ježíš klekalo každé koleno nebeských, pozemských i pekelných mocností, čili aby se Mu klaněli všichni tvorové na zemi i na nebi. Ano Kristus nejvíce pracoval a nejvíce trpěl, proto jest i jako člověk nejvíce odměněn a oslaven v nebesích. Sedí i jako člověk na pravici Boha Otce všemohoucího, čili má i jako člověk po Bohu největší moc, a přijde i jako člověk soudit živých i mrtvých, to jest dobrých i zlých.
Také pro nás přijde jednou doba, kde bude nejen ukončena pouť naše pozemská, nýbrž kde přijde také doba odměny za naše skutky. Jaká bude odměna tato? Bude to skutečná odměna, nebo jest nám obávati se trestů? Pamatujme, že nezůstane před Pánem Bohem bez odměny ani sebe nepatrnější skutek dobrý, ale že také nezůstane bez trestu žádný skutek zlý. Jakmile přijde hodina smrti, přijde také hodina soudu a přestává doba zásluhy a dostiučinění. Tu by mnohý, ano každý člověk rád činil dobře, rád by činil pokání, ale bude to již nemožno. Písmo svaté praví, že na kterou stranu strom padne, tam zůstane ležeti. Proto nás napomíná týž Duch Páně, že dokud jest čas, máme činiti dobře. Buďme poslušní přikázaní toho. Ano poněvadž neučí jen víra i rozum, že dosáhne každý odměnu za skutky dobré, nýbrž i to, že každý obdrží odměnu dle zásluh – tedy kdo má méně zásluh, méně odměny, kdo více, více odměny – přičiňme se, abychom nekonali jen dobře, nýbrž abychom toho dobra vykonali pokud možno nejvíce, trpme také za příkladem Ježíše Krista s odevzdaností do vůle Boží, poněvadž Bůh nepřipravil odměnu jen za skutky, nýbrž také za utrpení. Tak se připodobíme Pánu Ježíši pokud možno nejvíce v životě pozemském, a budeme moci očekávati také s Ním odměnu v životě věčném.
3. Jest ještě třetí, a to velmi potěšitelná a dojemná příčina, pro kterou vstoupil Pán Ježíš na nebesa; tuto příčinu naznačil Kristus Pán svatým apoštolům sám, an řekl: „Jdu, abych vám připravil místo.“ (Jan 14, 2). Ano Pán Ježíš vstoupil na nebesa také proto, aby nám tam připravil místo. Sám řekl ku svatým apoštolům, že v domě Otce Jeho totiž v nebesích jest příbytků mnoho, a že proto jde, aby jim tam připravil místo. – Jest v nebesích příbytků mnoho, poněvadž království nebeské po vůli Boží má býti příbytkem všech lidí. Jest tam příbytků mnoho, poněvadž tam jest odměna velmi různá. Jest pravda, že všichni nebešťané bez rozdílu patří na Boha tváří v tvář; ale ačkoliv všichni vidí Boha, i nevidí Ho všichni stejně dokonale, a proto nejsou také všichni stejně blaženi, a proto ta různost jejich příbytku. Již v domech pozemských může bydleti více lidí v tomtéž domě nebo v tomtéž paláci, a nejsou všichni stejně šťastni a blaženi; a proto tím více jest to možno v nebesích. – Jest pak tato odměna v nebesích tak vzácná a krásná, že již její nejnižší stupeň jest blaženost tak veliká, že si jí žádný člověk na této zemi ani představiti nemůže. Vidí svatí a andělé v nebi Boha tváří v tvář, požívají Ho láskou a vědí, že této jejich blaženosti nemůže nikdo odejmouti od nich. Jaká to radost, jaká to rozkoš! Čím jsou všecky radosti pozemské u porovnání s ní? Ničím. A jestli již onen stupeň nejnižší tak blaží člověka, což mi jest říci o oněch stupních vyšších? Jak blažení jsou svatí mučeníci, svatí apoštolé, svatý Jan Křtitel, svatý Josef, blahoslavená Matka Páně! Když svatý Petr zakusil na hoře Tábor při proměnění Páně jen stín této blaženosti, zapomněl na všecky svízele, na všecka utrpení, na všecka příkoří, a zvolal: „Pane, dobře jest nám zde býti!“: jak volá teprve nyní v nebesích, když požívá této blaženosti ve skutečnosti, když se nachází a bude nacházeti věčně na tom místě, které mu svým na nebe vstoupením připravil Pán Ježíš!
Avšak když jsou tak výslovně šťastni a blaženi ti, kdo této blaženosti dosáhli, jak nevýslovně naopak nešťastni a smutni jsou ti, kteří ji ztratili, a to svou vinou! Kristus Pán popisuje ten den hrozný, kdy budou tito nešťastníci před celým světem za své nepravosti odsouzeni ku věčným mukám, praví, že budou ve své bídě a hrůze volatí: „Hory, padněte na nás, a pahrbkové přikrejte nás!“ (Luk. 23, 30), ale nedostane se jim toho, budou museti jíti tam, co si zasloužili. A pamatujme, nejmilejší, že může člověk přijíti do této bídy věčné, ze které není žádného vysvobození, již jediným hříchem smrtelným, jestli v něm v nekajícnosti zemře. – Pamatujme na tuto bídu a na onu blaženost, když na nás naléhá svět, tělo, ďábel, když nás vábí a lákají ku hříchu, a když nás Pán Bůh zkouší nebo utvrzuje ve ctnosti utrpením. Lépe jest dojista postrádati po celý život radosti veškeré a trpěti muky a strasti ty největší, než ztratiti blaženost věčnou a uběhnouti v zahynutí věčné.
Vědouce tedy, proč Pán Ježíš vstoupil na nebesa, vědouce zejména, že tam vstoupil také proto, aby nám připravil tam místo, a že za Ním může přijíti jen ten, kdo kráčí cestou Jeho; následujme vždy věrně příkladu svého Pána a Mistra, Ježíše Krista. Co by nám bylo plátno, kdybychom vše na světě měli, co, kdybychom viděli vše, co vypátrali různí učenci, co, kdybychom následovali zvyků a obyčejů všech mužů znamenitých: kdybychom nenásledovali příkladu Ježíše Krista? Kristus jest jediná cesta, která vede do života věčného, a všichni lidé, i nejznamenitější mohou býti našimi vzory jen potud, pokud následovali Ježíše Krista. Kristus Pán pak došel slávy věčné tím, že věrně vykonal přikázání, kteréž Mu dal Otec, že vykonal náležité svou úlohu; učiňme i my podobně. Plňme věrně povinnosti, které máme jako lidé, jako katoličtí křesťané, a každý ve svém stavu. Tak přijdeme za Kristem Pánem v životě i v smrti. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 309
Zpracoval: Jakub Albert