neděle 3. května 2015

Proč hněv muže nekoná spravedlnosti Boží? (1901)



Proč hněv muže nekoná spravedlnosti Boží? (1901)
Neděle čtvrtá po Velikonoci
Obsah: Jak zákon Ježíše Krista, tak již přirozený rozum důtklivě varují před hněvem; činí tak pro jeho ošklivost a pro zlé následky; takový následek zlý připomíná svatý Jakub slovy: Hněv muže nekoná spravedlnosti Boží. Proč hněv muže nekoná spravedlnosti Boží? Smysl. 1. Poněvadž zaslepuje rozum člověka; 2. často strhne vůli, ježto člověk jedná bez rozvahy; 3. vybízí ďábla, aby hněvivého více pokoušel a ku hříchu sváděl. – Buďme tedy zpozdilými k hněvu!
Hněv muže nekoná spravedlnosti Boží. (Jak. 1, 20).
Jak zákon Ježíše Krista, tak již zdravý přirozený rozum varují velmi často a důtklivě před hněvem. Učení Ježíše Krista počítá hněv ku hříchům hlavním, to jest k těm, z nichž jako z hlav plynou mnozí hříchové jiní; a ze dnešní svaté epištoly poznáváme, že svatý apoštol Jakub stejně varuje před hněvem jako před hříchem nečistoty, an nabádá křesťanů, aby odvrhli všelikou nečistotu a hojnost zlosti. Pán Ježíš pak sám učí o hněvu, že jest tak Pánu Bohu odporný, že Bůh nepřijímá z ruky hněvajícího se bratra ani oběti. Proto přikazuje týž nebeský Mistr takto „Přinášíš-li dar svůj na oltář a tu se rozpomeneš, že bratr tvůj má něco proti tobě: nechejž tu daru svého před oltářem a jdi prve, smiř se s bratrem svým, a potom přijď a obětuj dar svůj.“ (Mat. 5, 23–24). – Avšak před hněvem nevaruje jen Ježíš Kristus, nýbrž tuto nepravost odsuzuje již přirozený rozum. Tak mudrc pohanský Seneka napsal celou knihu o hněvu, aby ukázal jeho ošklivost a důkladně před ním varoval. Seneka má hněv za největšího nepřítele člověka, a proto praví, že kdo přemohl hněv, přemohl svého nepřítele největšího. A jiný pohan Plutarch připomíná, že když mudrc pohanský Athenodor chtěl opustiti dvůr císaře Augusta, žádal ho Augustus, aby mu dal na rozloučenou dobrou radu. Athenodor mu řekl: „Radím ti, abys nečinil žádného rozhodnutí a nevydával žádného rozkazu v hněvu. Nýbrž napřed v mysli aspoň vypočítej všecky písmeny abecedy.“ Měl totiž Athenodor za to, že se tímto prostředkem upokojí a dojde k rozvaze. Rada ta se císaři tak zalíbila, že nechtěl mudrce propustiti řka, že takových rádců potřebuje. – Tak souhlasí úplně přirozený rozum se zjevením Božím. Varuje pak jak zjevení Boží tak přirozený rozum před hněvem dílem pro jeho vnitřní ošklivost, dílem pro jeho zhoubné následky. A jeden z těchto zhoubných následků připomíná také svatý apoštol ve dnešní svaté epištole řka: „Hněv muže nekoná spravedlnosti Boží.“ Rozjímejme s pomocí Boží o těchto slovech za tím účelem, abychom se hněvu náležitě varovali. Promluvím tedy o příčinách: Proč hněv muže nekoná spravedlnosti Boží?
Nejprve se tažme, jaký jest smysl těchto slov svatého apoštola, čili co jimi chce říci. Praví, že hněv nekoná spravedlnosti, to jest nezřízené pobouření žádosti smyslné pro bezpráví buď domnělé nebo skutečné, spojené s touhou pomstíti se. Může totiž býti také člověk pobouřen pro některé zlo, a nechce se mstíti, nýbrž jen toto zlo odstraniti, nebo když ho nemůže odstraniti, dokazuje nad ním aspoň svou ošklivost. Takové pobouření člověka jest také hněv; ale poněvadž takový hněv nechce konati nespravedlnosti, nýbrž naopak miluje spravedlnost a chce jí zjednati průchod, jest to hněv spravedlivý; a o takovém hněvu zde nemluví svatý apoštol; tak se hněvali a hněvají lidé svatí a spravedliví, tak se hněval i Kristus Pán, když na příklad vyčistil bičem chrám Jerusalemský. – Svatý apoštol praví, že hněv muže nekoná spravedlnosti. Mluví tedy o hněvu muže a nemluví zde výslovně o hněvu ženy. Činí tak z té příčiny, poněvadž dává návod, jak se mají křesťané chovati v náboženských shromážděních. Tam se totiž stávalo častěji, že muži prostořecí a nerozvážní, chtějíce mistrovati jiných, pronášeli rozličné řeči, kterými popudili ku hněvu jiných, a na to byli strženi hněvem sami. Že měl svatý Jakub na mysli právě takovéto lidi, vysvítá z toho, že varuje zároveň před nerozvážným mluvením a před hněvem. Má-li však hněv muže následky tak zlé, má hněv ženy následky ještě horší, poněvadž jest žena pravidelně ještě nerozvážnější a popudlivější, ze kteréž příčiny ve shromáždění křesťanů ženy ani mluviti nesměly. Vždyť píše sv. apoštol Pavel: „Ženy ať v shromážděních mlčí, nebo nedopouští se jim mluviti, ale aby byly poddány, jakož i zákon Mojžíšův praví. Pakli se chtějí něčemu naučiti, ať se ptají doma svých mužů. Nebo mrzká věc jest ženě mluviti v shromáždění.“ (I. Kor. 14, 34–35). – Svatý apoštol praví konečně, že hněv nekoná spravedlnosti Boží. Spravedlností Boží zde třeba rozuměti zákon Boží; nazývá se zákon ten právem spravedlností, poněvadž ze spravedlnosti pochází, spravedlnost přikazuje a ku spravedlnosti, to jest ku svatosti a dokonalosti vede. V tom smyslu řekl již žalmista Páně: „Spravedlností tvých ostříhati budu“ a volá k Bohu: „Uč mne spravedlnostem svým“ (118, 8, 12), to jest ostříhati budu zákonů tvých, uč mne zákonům svým.
Jest tedy smysl slov svatého Jakuba: Hněv člověka nespravedlivý nešetří zákonů Božích, nýbrž jedná proti nim a jest tak příčinou mnohých hříchů. Tažme se tudíž, proč nešetří hněv zákonů Božích a proč proti nim jedná? Příčiny ty jsou různé; nejdůležitější jsou následující tři: 1. hněv zaslepuje rozum člověka, 2. hněv strhne často i vůli ku zlému, poněvadž člověk jedná bez rozvahy, a 3. člověk hněvivý svým počínáním vybízí mocně ďábla, aby ho tím více pokoušel a ku hříchům sváděl.
1. Nekoná tedy hněv spravedlnosti Boží nejprve z té příčiny, že zaslepuje rozum člověka. Rozum jest nejvznešenější dar Boží, kterým se rozeznává člověk ode všech tvorů pozemských, a kterými nad ně vyniká. Že jest rozum v činech lidských nejdůležitější, dosvědčuje již obyčejný spůsob mluvení. Provede-li nerozumné dítě nějaký skutek neslušný, škodlivý, záhubný, omlouvá je každý člověk řka: „Nemá ještě rozum.“ A chce-li člověk dospělý vykonati skutek podobný, domlouvají mu přátelé jeho: „Měj přece rozum,“ nebo je-li čin již spáchaný, tážou se ho: „Měls rozum?“ nebo říkávají: „Ten člověk neměl rozum, ztratil rozum“ a podobně. Rozum činí člověka spůsobilým, že vykonává práce dovedné, jakých žádný tvor pozemský neprovede, že poznává sebe, věci kolem, Boha, a že dovede všeho užíti ku svému prospěchu, svému pohodlí, své službě. Rozum jest oko duchovní, kterým hledíme na všecky věci mnohem dokonaleji než očima tělesnými. Oko tělesné hledí jen na povrch, rozum prohlédá i vnitřek věci, jehož okem tělesným nevidíme. Rozumem poznáváme také cenu skutků, kteréž konáme buď sami, nebo naši bližní, rozumem ale také poznáváme dobré nebo zlé jejich následky. Z toho poznáváme, že rozum není pro člověka jenom dar vznešený, nýbrž také velice důležitý. Po vůli Boží má v člověka vládnouti nade všemi ostatními schopnostmi, a člověk nemá činiti nic bez rozumu. Tak předpisovali i mudrcové pohanští; neboť jejich obecné pravidlo života bylo: Cožkoliv činíš, moudře, rozumně čiň, a uvaž, jaký to bude míti konec!
Z toho poznáváme, jak se má každý člověk starati o to, aby svůj rozum náležitě vzdělal, a jak se má varovati všeho, co jeho rozum kazí, zatemňuje! Že pak hněv rozum člověka velice zatemňuje, to jest že má na rozum takový vliv, že člověk v hněvu buď mnohých věcí nepoznává, nebo poznává je zcela jinak než jsou, toho není potřebí široce dokazovati; o tom nás přesvědčují dějiny a zkušenost nejen cizí, nýbrž mnohdy dosti trpká i vlastní. O Kambysovi, králi perském se připomíná, že ho jednou napomenul velmi rozšafný a rozumný dvořenín, že se nesluší na vladaře, aby se dal sám ovládati náklonností k opilství. Chtěl ho takto rozumným důvodem povzbuditi, aby této nepravosti zanechal. Měl zajisté docela dobře; neboť kdo chce vládnouti nad jinými, má se nejprve naučiti vládnouti sám nad sebou. Avšak jak pochodil tento rádce? Rozvzteklený král kázal přivésti syna toho dvořenína, vzal lučiště a šíp, vzdálil se poněkud od nevinného dítěte a okamžitě mu prostřelil srdce. Když tento zločin provedl, řekl otci: „Vidíš, jak jistě míří ruka opilcova.“ Vizme, jak zaslepil vztek rozum tohoto vladaře! Ze zlosti nevěděl, že rada jemu udělená byla dobrá a velmi rozumná, a ze zlosti měl svůj zločin za skutek hrdinský. – Že pak hněv rozum člověka nejen zatemňuje, nýbrž že ho naopak zostřuje, ale ku zlému, o tom nám podává hrozné svědectví císař Theodosius. Roku 390 byl zavražděn jeden z jeho milců. Císař nebyl dojat lítostí, nýbrž hněvem jen soptil. Poněvadž nebylo možno vraha vypátrati, pojal plán hrozný. Uspořádal v Soluni, kdež vražda byla spáchána, velikolepé divadlo a pozval na ně lidí na tisíce; a když ti, netušíce nic zlého, přišli, kázal je v počtu asi 7000 bez milosti od vojska povražditi. Rozum tohoto panovníka nebyl hněvem jen zatemněn, nýbrž docela převrácen; Theodosius myslil, a to chytře, ale nepřemýšlel, jak by vykonal věci dobré, nýbrž neštěstí hrozné. – To byly účinky zaslepenosti rozvzteklených vladařů. A pozorujeme-li jiné lidi, zdaž na nich nepoznáváme nerozum podobný jen v míře menší, poněvadž tak velikých provésti nemohou? Kolikráte třeba i nás hrubě odbyl člověk rozzlobený, když jsme mu dobře radili a poučovali nebo kárali ho, a provedl to, z čeho mu vzešla pravá a skutečná škoda! Ale uvažme také, zdaž jsme nejednali ve zlosti mnohdy podobně sami? Zdaž snad někdy i nás nezaslepil hněv tak, že jsme měli věci užitečné za škodlivé, a škodlivé za užitečné, a zdaž jsme po hněvu, když jsme došli klidu a dospěli ku rozvaze, nelitovali činů přenáhlených, ale bylo třeba již pozdě? Dobře tudíž radil onen mudrc císaři Augustovi, aby nic nerozhodoval a neustanovoval ve hněvu. Té rady buďme poslušní také my, a v hněvu nečiňme nic důležitého; jednáme bez poznání, poněvadž jest náš rozum zatemněn nebo docela převrácen. Svatý Jan Zlatoústý přirovnává člověka rozzlobeného člověku horečkou postiženému a opilému; jako ti nevědí, co činí, tak také i člověk zlostný. Jaký nerozum a jaká škoda jest tudíž nespravedlivý hněv!
2. Ačkoliv jest rozum nejdůležitější a nejvznešenější schopnost člověka, přece činy naše neplynou z rozumů, nýbrž z jiné schopnosti, která se nazývá vůle. Má pak člověk dříve, než co koná, o činu svém a jeho následcích přemýšleti, a pak teprve skutek vykonati nebo nevykonati. Proto říkáme, že vůle jest schopnost toužiti po dobru nebo vystříhati se zla, které jsme poznali rozumem. Avšak jako má hněv tak škodlivý vliv na rozum, tak má také vliv zhoubný na vůli člověka; strhne totiž často vůli člověka čili jedná bez rozvahy. Také to dokazují dějiny i zkušenost mnohdy třeba naše vlastní. – Dějiny nás poučují, že mužové jinak rozumní a znamenití v hněvu provedli nebo dali provésti takové věci, ze kterýchž jsme nuceni uzavírati, že před svým rozhodnutím nemyslili, ano ani mysliti nemohli. Tak nám připomíná mudrc Seneka, který mnoho přemýšlel a psal o hněvu, zvláštní událost ze života Cyra, krále perského. Že panovník ten nebyl nerozumný nebo pošetilý, nýbrž že byl moudrý a chytrý, dokazuje spůsob jeho vlády a války, které vedl. Avšak uvažme, k jakému nesmyslu se dal strhnouti hněvem. Když táhl s velikým vojskem do Babylonie, bylo mu přejíti přes rozsáhlou řeku. V řece té se mu utopil jeho nejmilejší kůň. I rozpálil se král hněvem tak, že přísahal řece hroznou pomstu, že ji učiní tak nepatrnou, že ji bude moci žena překročiti. A co ustanovil, také ihned kázalo provésti. Dal totiž vojskem svým řeku rozvésti ve 380 potůčků čili ramen, kteréž mohla snadno překročiti každá žena. Touto prací byly síly vojska tak vyčerpány a pochod tak zdržen, že nepřitáhl na místo v čas, a Cyrus promeškal vhodnou příležitost, kde mohl nepřítele překvapiti a poraziti. – Když toto počínání pozorujeme, zdaž nám není vyznati, že Cyrus pranic nemyslil, ano nemohl ani mysliti. Neboť kdyby byl jen poněkud uvážil, co činí a co svému vojsku nařizuje; nebyl by mohl takovou pošetilost provésti. – A jak pošetile pro náhlý, nerozumný hněv jednal zde Cyrus ve velkém, tak jednají mnozí lidé, často snad i my v malém. Pro hněv někdy ani nemyslíme; když nemyslíme, na zákon Boží nepamatujeme, a když na tento zákon nepamatujeme, nemůžeme dle zákona toho jednati; proto praví svatý apoštol, že hněv muže nekoná spravedlnosti Boží. Hněvivý jedná zaslepeně a nerozvážně, proto není divu, že zákon Boží přestupuje.
3. Avšak jest ještě jedna, a to velice důležitá příčina, na kterou nemáme zapomínati nikdy, a pro kterou jest hněv pramenem přemnohých přestoupení zákona Božího a proto také přemnohých hříchů a nepravostí. Kníže apoštolské svatý Petr nás napomíná: „Střízliví buďte a bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje koho by sežral.“ (I. Petr 5, 8). Tím právě naznačuje nebezpečného a hrozného škůdce, který v hněvu na člověka působí, a jehož působení hněvivý člověk právě svým počínáním otvírá do kořán dveře. Ano, hněv nekoná spravedlnosti Boží, nýbrž páchá mnohé hříchy také proto, že hněvivý člověk právě svým počínáním ďábla vybízí, aby ho hodně pokoušel a tak ku hříchu sváděl. – Jsou lidé, kteří se učení o ďáblích posmívají, kteří mají zato, že toto celé učení není nic jiného, než sbírka báchorek, kterými mají býti strašeny malé děti a nerozumní lidé. Avšak náhledy ty jsou zcela falešné a hříšné. Ďáblové jsou a mají na nás vliv veliký, jestliže jim neodporujeme. První rodiče byli svedeni ďáblem, Kristus byl pokoušen ďáblem. Ďábel jest pouhý duch, proto jest zraku našemu neviditelný, a z té příčiny jest tím nebezpečnější. Kdybychom ho viděli, kdybychom hned poznali, kým vlastně mnohé zlé myšlenky a žádosti v nás vznikají, zajisté že bychom se velmi často zhrozili, a hříchu svých nechali. Jest ovšem pravda, že ďáblové nejsou takoví, jak se snad malují, vždyť jsou pouzí duchové; avšak právě těmi obrazy se nám má znázorniti jejich zloba a ohavnost; a mimo to jisto také jest, že se mohou i v těch spůsobách, jak se vyobrazuji, zjeviti. Pravidelně však pokoušejí nás neviditelně. Našich myšlenek a žádostí, pokud jsme jich zevně neprozradili, ovšem nevidí; také nemohou působiti na náš rozum a na naši vůli bezprostředně, to vše náleží jedinému Bohu; ale když své hříšné myšlenky a žádosti dáváme na jevo zlými skutky, poznávají je a proto tím více nás pokouší, abychom jen hřešili dále, dráždí naše smysly, naši obrazotvornost, a tak bývají příčinou našich mnohých hříchů.
A považme, co činí člověk zlostný v hněvu svém. Jeho tvář jest změněná, až hrozná, mnohdy k nepoznání, rukama hází, nohama dupe, předměty bije, pronáší slova rouhavá, kleje, lidem nadává, nezřídka i samého ďábla jmenuje, jemu věci a lidi, na něž se zlobí, poroučí. Nevábí tímto hrozným počínáním ďábla ku pomoci sám? Nevyzývá ho, aby ho jen hodně dráždil, nežádá ho docela někdy za pomoc? A kam může člověk dospěti s takovým pomocníkem? Tam, odkud přichází a kam náleží onen pomocník. Nekoná tudíž hněv spravedlnosti Boží také proto, že člověka v hněvu mocně pokouší ďábel a tím ho také svádí ku mnohým hříchům.
Poznáváme tudíž, že nás vším právem napomíná svatý apoštol, abychom byli zpozdilými ku hněvu, to jest abychom se nehněvali nespravedlivě; hněv jest sám o sobě hlavní hřích, a mimo to vede ku mnohým nepravostem; dílem proto, že člověka připravuje o rozvahu, dílem proto, že jest ďáblu vítanou příležitostí ku pokoušení. Varujme se tudíž všichni hněvu nespravedlivého. Mudrc pohanský, o kterém jsem se zmínil, radil císaři Augustovi, aby v hněvu nic nerozhodoval ani nenařizoval, nýbrž aby napřed vyjmenoval aspoň všecky písmeny abecedy. Byl to prostředek malicherný, pohané dokonalejších neznali; ale jest v něm hluboká pravda. Všimněme si rady té také my, a rozumějme jí v tom smyslu, že nemáme nic činiti z hněvu a v hněvu, nýbrž že máme vše činiti s náležitou rozvahou. Když tak budeme činiti, naplníme rozkaz svatého Pavla: „Hněvejte se, a nehřešte; slunce nezapadej na hněvivost vaši.“ (Ef. 8, 26). Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 293
Zpracoval: Jakub Albert