neděle 10. května 2015

Proč se má katolický křesťan účastniti veřejných náboženských průvodů? (1901)



Proč se má katolický křesťan účastniti veřejných náboženských průvodů? (1901)
Neděle pátá po Velikonoci
Obsah: Konáme křížové průvody; na některých místech jsou velebné, jinde smutné, lidé se jim posmívají; a přece má se jich účastniti dle možnosti katolický křesťan každý. Proč se má katolický křesťan účastniti veřejných náboženských průvodů? 1. Pro Boha, který jest náš společný Otec, proto chce, abychom se k Němu veřejně hlásili jako Jeho rodina; 2. pro svatou církev, která je nařizuje a koná; 3. pro bližního, kterému máme dávati dobrý příklad; 4. každý pro sebe, pro svou povinnost a pro svůj pravý užitek. – Zúčastněme se průvodů křížových ochotně, četně a pobožně!
Proste a vezmete, aby radost vaše byla dokonalá. (Jan 16, 24).
Církev svatá koná častěji veřejné průvody nebo procesí, obzvláště tak činí po tři dni před svátkem Na nebe vstoupení Páně, tedy v pondělí, v úterý a ve středu. Na některých místech jsou tyto průvody opravdu důstojné a velebné. Vidíme-li jak z předu nesen jest náš nejdražší a nejdůležitější prapor, svatý kříž, za kterým za zbožné modlitby nebo zpěvu, v pěkném pořádku ubírá se mládež, za kterou neseny jsou korouhve, za nimiž kráčí duchovní a za ním opět v krásném pořádku za zbožné modlitby nebo zbožného zpěvu lidé dospělí; vzdělává a poučuje to dojista každého. Slyšíme-li jenom, jak jedněmi ústy volá celé shromáždění k Bohu vroucí prosbu: „Smiluj se nad námi!“ nebo volá-li k Rodičce Boží nebo k jiné světici nebo světci: „Oroduj za nás!“ nebo slyšíme-li, že tak různé hlasy v krásném souzvuku jako živé varhany pějí velebnou píseň: ó kdož by o tom směl pochybovati, že takový zbožný veřejný průvod opravdu těší Boha a celé nebe, že jest to takřka mocný útok na dobrotu a milosrdenství Boží, na lásku všech svatých a světic Božích, a že tudíž nemůže zůstati bez účinků.
Avšak, žel Bohu, kde shledáváme nyní takové průvody opravdu zbožné a důstojné? Velmi zřídka. Jsou dosud, ale jest jich málo. Ku oslavě lidí mnohdy i dosti ničemných, nebo bezvýznamných, konají se průvody slavné; tu žene se vše takřka o překot, aby jen nezmeškali: ale průvody pořádané pro Boha, a to nejen k Jeho oslavě, nýbrž i proto, abychom Jej prosili za dobrodiní a slitování, vypadají na mnohých místech chudě, ano velmi chudě; někde nejsou ku vzdělání, nýbrž lidem ničemným jsou ku posměchu, a nemohou platiti za veřejné vyznání víry, nýbrž jsou neúprosným zřetelným svědectvím, jak málo jest v přemnohých osadách křesťanských pravých ctitelů Božích, kteří se hlásí ku svému Otci nebeskému neohroženě, veřejně, a jak mnoho jest těch, kterým na Bohu nezáleží, kteří se o Boha nestarají, ano kteří se za veřejnou službu Boží docela stydí. Kdybychom spočítali účastníky průvodů křížových na mnohých místech, a odpočítali školní mládež: jak málo by nám jich zbylo, a jak často bychom shledali, že právě ti lidé, kteří mají býti Pánu Bohu za Jeho štědrost nejvděčnějšími, scházejí nejvíce!
A přece přes tuto smutnou pravdu, které by jen člověk slepý neviděl, nelze popříti, že zůstává vždy svatou povinností každého katolického křesťana, který může, aby se účastnil veřejných náboženských průvodů. Poněvadž právě těchto dnů konáme průvodů nejvíce, a poněvadž tudíž právě tu také naléhá na nás ona povinnost nejdůtklivěji, rozjímejme, abychom je tím ochotněji vyplnili, o příčinách, proč má katolický křesťan účastniti se veřejných náboženských průvodů?
Pravím-li, že každý katolický křesťan účastniti se má veřejných náboženských průvodů, neznamená to tolik, že by každý pod smrtelným hříchem měl se jich účastniti, tak jako jest na příklad přikázáno v neděli a ve svátek býti přítomni pobožně celé mši svaté: nýbrž znamená to tolik, že ten člověk, který o tyto veřejné průvody nedbá, a kdo se jich neúčastní nikdy, ačkoliv může a nečiní mu to žádných obtíží, dokazuje tím netečnost k Bohu a ku své nesmrtelné duši, a tím se právě dopouští hříchu. Proto kdo se těchto průvodů pro náležitou příčinu, na př. pro své zaměstnání, pro povinné práce, pro chatrné zdraví nebo jinak, neúčastní, nehřeší. Také nelze tvrditi o tom člověku, který snad neví, že se průvody ty konají, nebo docela na ně zapomněl, že by hřešil. Nelze ovšem nikterak popříti, že naopak ten člověk, kterému činí toto účastenství obtíže, který tím trpí snad i nějakou ztrátu, poněvadž nepracuje nebo není v obchodě, a přece se jich účastní: koná skutek Bohu milý a získá si jím zásluhy.
Důvody pak, pro které jest každý katolický křesťan s udaným obmezením povinen účastniti se veřejných náboženských průvodů, jsou zajisté velmi důležité a mnohé.
1. Máme tak nejprve činiti pro Boha. Nemůže jinak býti. Jako Bůh jest hlavní příčinou, že jsme, tak mají naše všecky činy, náš život směřovati k Bohu. Co jsme neučinili pro Boha, neučinili jsme ku svému pravému prospěchu, vykonali jsme vzhledem na život věčný zbytečně; ten čas jsme zmařili. Máme tudíž i veřejné průvody náboženské konati hlavně pro Boha. – Avšak vzhledem na tyto posvátné úkony, neplatí jenom tento důvod obecný, nýbrž třeba upozorniti na důvod ještě zvláštní. Nelze popříti, že Bůh jest náš společný Otec v nebesích; za takového Jej mají a uznávají všichni lidé rozumní; některý pošetilec domnívaje se, že ve dnech blahobytu Boha nepotřebuje, na Boha zapomíná; ale stihne-li ho neštěstí, opět k Němu volá; tu chce, aby dobrotivý Otec nebeský choval se k němu jako štědrý a nejlaskavější otec, ačkoliv on byl dříve Jeho nezdárným synem; tedy tolik jest jisto, že Bůh jest náš společný Otec. Je-li však tomu tak, pak týž Otec vším právem žádá, abychom se k Němu také aspoň někdy hlásili jako jeho jedna rodina, což děje se právě veřejnými, společnými průvody. Kdo se jich, ač může, neúčastní, dokazuje, že nemá Boha za společného Otce všech, a že sám také nechce veřejně náležeti k Jeho jedné veliké rodině. To však jest vzhledem na Boha nespravedlivé a hříšné. Pamatujme jenom, jak lidé touží po tom, aby byla jejich moc, důstojnost, úřad a vážnost uznány, a jak se mrzí a hněvají, když se jím tak neděje. A Bůh, který jest nejvyšším Pánem všeho, od Něhož máme všecko, od Něhož jest všecka, moc a všecka sláva, bez Něhož by žádný člověk nebyl ničím; Bůh má býti k takovémuto nešetrnému, nespravedlivému jednání lhostejným a netečným? Jak se mnohý otec, a to právem, rmoutí a hněvá, když si ho jeho dítě, kterému tolik dobrodiní prokázal, nevšímá, nebo když jím docela pohrdá! A co má říci Otec nebeský, když on se chová k Němu ještě hůře, jest ještě nešetrnějším? Jak se rmoutí a hněvá mnohý člověk, kterýž jest pověřen některým úřadem, když se k němu lidé nechtějí chovati s náležitou úctou! jak často se odvolává třeba na svůj úřad, aby si tak úctu a vážnost, někdy třeba jen domnělou obhájil! A co má říkati král všech králů, úředník nejvyšší, nad Něhož není a nemůže býti, když on se za Něho stydí, k Němu se nehlásí, Jeho čest a slávu veřejně uznati a vyznati nechce? V té příčině by měli právě lidé v úřadech postavení na veřejné náboženské průvody svědomitě pamatovati a jich se příkladně účastniti; neboť žádají-li, a to právem, aby jiní uznávali jejich důstojnost, mají oni dokazovati veřejně, že uznávají důstojnost, slávu, velebnost a moc Boží. Jsou-li nespravedlivými k Bohu, nemají si stěžovati, když jsou lidé nespravedliví k nim.
2. Druhý důvod, proč se máme účastniti veřejných náboženských průvodů, záleží v tom, že církev svatá tyto průvody ustanovuje a koná. V dobách nynějších, kde lidé chtějí míti zajisté jen to, co mohou viděti, hmatati nebo jísti: chtějí také plniti jen to, k čemu mohou býti donuceni, buď pokutou nebo vězením. Hledí jen na zevnějšek a nehledí na vnitro. Nechtějí, jak nabádá svatý apoštol Pavel, plniti zákon pro svědomí, to jest proto, aby jim svědomí nemohlo činiti výčitky, nýbrž jen pro zákon, to jest pro trest, který jich může stihnouti, když neposlechnou a zákon přestoupí. Poněvadž pak církev nemůže a neukládá pokuty a nezavírá do vězení, přemnozí zákonů církevních pranic nedbají; myslí si: „Co se mi může státi, když přestoupím přikázaní církevní? Pokutu platiti nebudu a do vězení také nepřijdu.“ Avšak toto smýšlení a jednání jest zcela nesprávné a hříšné. Kristus Pán dal církvi své moc zákony dávati, ano On jí docela přikázal, aby zákony dávala, a bděla nad tím, jestli věřící zákony ty zachovávají. Vždyť řekl k svatým apoštolům, že mají všecky národy nejen učiti a křtíti, nýbrž že je mají také učiti zachovávati všecko, co On přikázal. Co znamená učiti někoho zachovávati přikázaní Kristova? To dojista znamená, přikázaní Kristovo vykládati, vysvětlovati, určitěji a podrobněji stanoviti, a naléhati na to, aby tak lidé jednali. Ačkoliv Kristus Pán nenařídil církvi, aby i násilím donucovala věřících ku plnění přikázaní, přece zřejmě učí, že neplniti přikázaní církevní jest urážka samého Boha, která jest trestu hodna, a kterou On potrestá jednou sám. Vždyť řekl k svatým apoštolům: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdo pak mnou pohrdá, pohrdá tím, jenž mne poslal.“ (Luk. 10, 16). Kdo tedy neposlouchá církve, neposlouchá Krista, neposlouchá samého Boha. Proto při jiné příležitosti řekl Pán Ježíš: „Kdo ani církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.“ (Mat. 18, 17), totiž budiž tobě jako člověk, který k církvi nenáleží, který z ní sám svou vzdorovitostí vystoupil.
A církev svatá kněžím nařizuje, aby veřejné průvody konali, kněží je také, jak náleží, v čas ohlašují, jejich účel a smysl vykládají, věřících na tyto veřejné průvody zvou. Proto, co třeba souditi o katolickém křesťanu, který přes to přese všecko, ač může, ač ho to nestojí nic jiného než dobrou vůli, přece se těchto veřejných vyznání víry nikdy neúčastní? Co třeba souditi o rodičích, kteří na ně dítek svých neposílají, ano zbytečně je docela zaměstnávají, aby na ně jíti nemohli? Zdaž i o takových katolických křesťanech neplatí slova Kristova: „Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá,“ „budiž tobě jako pohan a publikán?“ Ano o takových katolických křesťanech vším právem třeba tvrditi, že nejsou církve poslušní, že na její přikázaní pranic nedbají; neboť když církev tyto průvody nařizuje a koná, nařizuje tím také, aby se jich věřící účastnili, ješto veřejné a společné náboženské průvody bez účastníků jsou nemožné.
3. Poněvadž, jak jsem již připomenul, jsme všichni dohromady dítky téhož Otce nebeského, a proto vespolek bratři a sestry, nelze dojista (nikdy) pochybovati o tom, že si máme dávati všichni vždy příklad dobrý a tak se vespolek zdokonalovati a na cestě do života věčného utvrzovati, posilňovati a podporovati. Žádný zde nejsme sám, nýbrž všichni žijeme ve společnosti. Skutky naše nezůstanou v tajnosti, nýbrž vidí je jiní, a nelze popříti, že příklad působí mocně. Ano uvážíme-li, že nejsou příklady jenom dobré, nýbrž také zlé, a že člověk následkem hříchu prvotního více jest nakloněn ku zlému než k dobrému, třeba říci, že přiklaď zlý působí mnohem mocněji než příklad dobrý. Že pak jsme povinni činiti dobře také pro lidi, abychom jim dávali příklad dobrý, patrno ze slov Kristových: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, jenž jest v nebesích.“ (Mat. 5, 16).
A dává ten katolický křesťan, který se posvátným společným průvodům zjevně vyhýbá, k nim jest netečným nebo docela o nich zřetelně nešetrně mluví, bližním svým příklad dobrý? Zajisté, že nikoliv, nýbrž naopak dává jim příklad špatný, mnohdy jim jest ku pohoršení. V té příčině mají zejména předcházeti dobrým příkladem představení svým podřízeným, ať jsou jakého koliv druhu. Jest známo, že i v chrámu Páně jsou pro lidi výše postavené vyhrazená nebo vykázána, zvláštní místa, lavice; účelem toho není jenom vyznamenání úřadů, nýbrž na těch místech má býti dáván obzvláště příklad dobrý. A jsou-li taková místa většinou prázdná, můžeme říci, že tím jest dán příklad dobrý? Zajisté že nikoliv. A co mi jest říci o rodičích, kteří, ač mohou, k Pánu Bohu veřejně se nehlásí? Dávají dobrý příklad dětem? Co o pánech a práce-dárcích, kteří se chovají podobně? Dávají dobrý příklad služebníkům a dělníkům? Zajisté že nikoliv; a jsou-li tito všichni neuctiví k Bohu, jak mohou žádati, aby byli dítky, služebnictvo a dělnictvo uctivými k nim? – Nechť nemyslí nikdo, že průvody, jaké jsou o dnech křížových, jsou snad jen pro chudinu a pro děti, a že pro tak zvanou intelligenci dospělou nejsou. Tentýž Bůh jest Otec nás všech, všichni jsme Jeho dítky, všichni bez rozdílu, ať král nebo žebrák, ať učenec nebo člověk prostý, všichni jsme povinni veřejně Ho chváliti a veřejně se k Němu hlásiti.
4. Konečně jest každý katolický křesťan povinen účastniti se veřejných náboženských průvodů pro sebe. Také tento důvod jest tak zřetelný a patrný, že ho musí uznati každý, kdo jen poněkud myslí a uznává, že nad ním jest Bůh. Nelze dojista popříti, že, jsme-li povinni veřejných, společných náboženských průvodů se účastniti, jsme také povinni toto přikázaní naplniti; neboť Bůh nedává sám, a svatá církev nedává ve jménu Jeho přikázaní jen proto, abychom je znali, nýbrž hlavně proto, abychom je plnili. Vždyť právě ve dnešní svaté epištole svatý apoštol Jakub tak důtklivě přikazuje, abychom nebyli jenom posluchači zákona, nýbrž že máme býti jeho činiteli, a že ten, kdo jen zákon Boží poslouchá, ale neplní ho, oklamává a podvádí sebe sama. Máme se tudíž účastniti průvodů prosebných proto, abychom naplnili přikázaní. Opak toho může tvrditi jen ten člověk, který jest tak pošetilý, že chce klamati sebe sama.
Avšak tohoto účastenství žádá také náš prospěch. Nelze popříti, že dobrý příklad působí na člověka obzvláště někdy velmi užitečně. A řekněte sami, zdaž může býti člověk nepobožným, když vidí, že mnoho jeho bližních, snad na sta jedněmi ústy Boha chválí, Jej prosí, děkuje Mu a volá o odpuštění hříchů? A tak se má právě díti o zbožných průvodech. Všichni mají býti přítomni s pravou pobožností, a proto se mohou a mají všichni vespolek ku pravé pobožnosti povzbuzovati. A řekněte dále sami, zdaž ona mysl zbožná, ku které jsme byli povzbuzeni příkladem jiných, mnohdy netrvá v nás po delší dobu, tak že zbožná přítomnost na zbožném průvodu nečiní jen zbožným při průvodu samém, nýbrž nabádá ku pobožnosti trvalé? – A uvažme konečně příčinu nejdůležitější. Pán Ježíš řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tamť jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18, 20). Tím chce naznačiti, že když dva nebo tři, tedy více lidí zbožně se modlí, jest Pán sám uprostřed nich a vyslyší proseb jejich. Proto řekl týž Kristus apoštolům: „Jestli že by dva z vás uvolili se na zemi o jakoukoli věc, za kterou by prosili, staneť se jim od Otce mého, kterýž jest v nebesích.“ (v. 19). Naznačuje tudíž Pán velikou moc pobožné modlitby společné, pro pobožnost jednoho udílí dobrodiní i druhému. Pro deset spravedlivých měla býti zachráněna celá hříšná Sodoma. – A uvažme, zdaž v těch průvodech, které církev svatá koná o dnech křížových, není mnoho spravedlivých, nebo zdaž v nich nejsou spravedliví aspoň někteří? Proto zdaž nejednají zcela rozumně všichni, kdo se těchto průvodů účastní, z toho důvodu, že dojdou spíše vyslyšení, než kdyby se modlili sami? Máme se tudíž těchto průvodů účastniti proto, abychom naplnili přikázaní, žádá toho ale také náš prospěch.
Proto účastněme se průvodů křížových všichni ochotně, nepřicházejme na ně nikdo s mrzutostí dobře vědouce, že touto pobožností uctíme Boha a prospějeme sobě; účastněme se jich také četně; kéž by nebylo ani jediné rodiny z osady zdejší, ze které by nepřišel aspoň někdo. Jest sice pravda, že nejsme povinni pod hříchem smrtelným přicházeti na tyto průvody, avšak pamatujme, že netečnost, ze které o ně mnozí katoličtí křesťané nedbají, jest hříšná. Průvody ty koná církev svatá za tím účelem, abychom si vyprosili od Pána Boha úrody zemské a aby od nás Bůh odvracel všecky nehody a všecka utrpení; a kdo z nás by směl se opovážiti tvrditi, že by toho všeho od Pána Boha nepotřeboval? Choďme na tyto průvody také pobožně, to jest chovejme se o nich vždy a všude tak, jak se máme chovati při zbožné modlitbě; průvody ty nemají býti ničím jiným než zbožnou modlitbou, žádají tudíž a zasluhují, abychom se jich účastnili s pravou pobožností. Když tak budeme Pána Boha prositi; Bůh naše prosby jistě vyslyší; pak se na nás naplní slova Kristova: „Proste a vezměte, aby radost vaše byla dokonalá!“ Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 303
Zpracoval: Jakub Albert