úterý 5. května 2015

Fatima, Salazar a obnova Portugalska – 2. část (2013)

 
Fatima, Salazar a obnova Portugalska – 2. část (2013)
Výkladní skříň Naší Paní
Zasvěcení národa v roce 1931
Pro stotisícový dav byla ta slova jako rosa z nebe: „Považujeme za dobré...oficiálně povolit kult Naší Paní z Fatimy.“ Tato slova oznámil biskup z Leira 13. října 1930 v Cova da Iria přesně 13 let po posledním zjevení.
Jak jsem zmínil, episkopát byl na svých exerciciích v lednu 1930 povzbuzen P. Mateo Crawleyem-Boeveyem, aby zasvětil Portugalsko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Spojeni svatým nadšením, které vyvstalo v celém Portugalsku kvůli schválení Fatimy, rozhodli se biskupové jednomyslně, že 13. května 1931 bude zorganizována velká národní pouť díkůvzdání. Biskupové slavnostně zasvětí Portugalsko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Nevěděli, že Naše Paní při dřívější příležitosti řekla sestře Lucii, aby o to biskupy požádala.
Na čele Církve v Portugalsku byl kardinál patriarcha Lisabonu Manuel Goncalves Cerejeira. Antonio a Manuel se prvně setkali jako studenti na univerzitě v Coimbře. Od té doby byly jejich životy propojeny až do Salazarovy smrti. Patnáct let sdíleli rezidenci ve starém paláci. Oba se stali profesory na univerzitě v Coimbře; oba byli vůdci CADAC a CCP. P. Cerejeira rozběhl katolické noviny, pro něž Salazar psal, a oba měli v klíčových letech za svého duchovního vůdce P. Mateo Crawleye-Boeveye, který je oba aktivně povzbuzoval do vysoké funkce.
13. května 1931 se dalo napočítat 300 tisíc věřících přicházejících z celého Portugalska. Někteří z nich šli pěšky devět dní, aby se pouti zúčastnili. V přítomnosti apoštolského nuncia a všech biskupů země patriarcha lisabonský pronesl Akt zasvěcení. Tento slavnostní akt všech biskupů přinesl spršku milostí na Portugalsko, z nichž jsem již mnohé demonstroval.
Jednou z nejzvláštnějších milostí byl rozkvět povolání ke kněžství a řeholnímu životu. Ve své významné knize „Celá pravda o Fatimě“ bratr Michel od Svaté Trojice tuto proměnu vypočítává:
SEMINÁŘE...V roce 1917 bylo v diecézi Portalegre 18 seminářů. V roce 1929 jich bylo 120 a o čtyři roky později 201!
KNĚŽÍ: Mezi lety 1933-1964 vzrostl počet kněží v diecézi Braga z 2618 na 3188 v roce 1964. V provincii Lisabon došlo k nárůstu z 950 kněží na 1603... V průměru vzrostl počet kněží o 25%.
ŘEHOLNÍCI, kteří byli [předešlou vládou] v letech 1919-1926 vypovězeni, vzrostli z 370 na 1321 v roce 1941.
Biskupové v roce 1942 prohlásili: „Kdokoliv by zavřel oči před pětadvaceti lety a otevřel je nyní, by již Portugalsko nepoznal. Tak ohromná je proměna způsobená skromným a neviditelným faktorem zjevení blahoslavené Panny Marie ve Fatimě. Naše Paní si opravdu přeje spasit Portugalsko.“
Španělská občanská válka a druhá světová válka
Lze žasnout nad tím, že tímto prostým kolektivním činem bylo Portugalsko zachráněno před komunismem, který se brzy nacházel na jeho hranicích, když Španělé bojovali za svou víru a své životy během španělské občanské války.
Biskupové Portugalska, kteří byli vyděšení vývojem ve Španělsku a strachovali se o své stádo, učinili kolektivní tajný slib „sejít se 13. května 1938 a vést národní pouť, aby slavnostně vzdali díky Nejsvětější Panně, Matce Boží, ve jménu celého národa, jestliže Ona pro Portugalsko dosáhne vítězství nad ateistickým komunismem a blaho míru...“ Slib byl naplněn a v roce 1938 biskupové věrně splnili svůj slavnostní slib a obnovili zasvěcení národa v přítomnosti 500 tisíc věřících! Jaká obnova víry!
Portugalsko bylo během druhé světové války uchráněno tím, že zůstalo spolu s Frankovým Španělskem neutrální. Hitler navrhnul a pak později informoval Franka, že španělská půda by byla použita k transportu německých oddílů dolů ke Středozemnímu moři pro invazi na Gibraltar. Okupovali by Španělsko a části Portugalska. Toho dne, kdy byl Franco informován o invazi, 8. prosince 1940, se všichni portugalští biskupové na žádost sestry Lucie setkali v katedrále v Lisabonu při příležitosti svátku Neposkvrněného početí, Patronky království. Zde slavnostně obnovili zasvěcení své vlasti Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Franco zůstal pevný, Hitler váhal a invaze se nikdy neudála.
 
Salazar a Franco
Tuto mateřskou ochranu sestra Lucie předpověděla papeži Piu XII. již 2. prosince 1940: „Svatý Otče, Náš Pán slibuje zvláštní ochranu naší zemi v této válce kvůli zasvěcení národa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie portugalskými preláty, jako důkaz milostí, které by byly poskytnuty i jiným národům, kdyby se Jí také zasvětily.“
Pokus o atentát
Když byl v neděli 4. července 1937 (svátek sv. Alžběty Portugalské) Salazar na cestě do soukromé kaple svého přítele, vybuchla 3 metry od něj bomba. Byl nedotčen, ale jeho řidič ohluchnul. Kolemjdoucí se ve vzteku shromáždili kolem něj. „Uklidněte se!“, řekl jim. Svému hostiteli řekl: „Pojďme na mši.“ Po mši všichni naléhali, aby si na nějaký čas odpočal. Odpověděl: „Ne. Protože si Bůh nepřál, abych umřel, budu pracovat.“ Biskupové vydali tuto modlitební kartičku s povzbuzením, aby se věřící modlili za svého vůdce:
Doktor Antonio de Oliveira Salazar, zachránce portugalského národa
Na den svaté královny Alžběty dne 4. července 1937 v 10:25 h byl zázračně zachráněn před neblaze proslulým atentátem na svůj život.
Modlitba
Je pokoj, ó Bože, ve tvé moci
A hojnost v našich domovech
Skrze zásluhy a modlitby svaté královny
Alžběty
Buď přízniv, ó Pane, tvému lidu
Modleme se za našeho vůdce Salazara
Kéž jej Pán ochrání a zaručí mu štěstí
a dlouhý život na zemi
A nikdy jej neponechá nástrahám jeho
nepřátel.
Padesát dní odpustků bylo zaručeno všem, kteří se zbožně pomodlí tuto modlitbu. Je důležité poznamenat, že Salazar by býval nemohl vést zemi a udržet si kontrolu a směřování po 40 let, kdyby nebylo podpory portugalských biskupů a kněží. Je ironické, že Salazarův vliv začal upadat, když duchovní prodchnutí Druhým vatikánským koncilem začali otevřeně zpochybňovat jeho režim a bouřit se proti němu. Až do roku 1958 se však Církev a stát těšily harmonickému vztahu. Oficiálně to bylo uznáno konkordátem ze 7. května 1940.
Konkordát
Konkordát zachoval rozluku Církve a státu původně používanou jako prostředek k drancování a plenění Církve za první republiky z roku 1910. Salazar si především přál ponechat Církvi úplnou a celkovou svobodu konání a nepodrobit si ji pod záminkou materiální pomoci pro ni. V Portugalsku duchovní nedostávali plat od státu a tak to zůstalo. Navíc Salazar, aby se vyhnul oživení antiklerikalismu, který byl v Portugalsku stále prudce nakažlivý, zachoval to, že katolíci nedostali žádné výsady nebo výhody jakožto katolíci.
V tomto úžasně moudrém dokumentu se Salazarovi podařilo nastavit kurz skrze bouřlivé politické vody Portugalska tím, že nedal nejmenší převahu katolicismu, ale udržel svobodu Církve obracet na víru a vzdělávat a udržet si svou důležitost v portugalské tradici.
„Ze zkušenosti jsme si vzali dvojí ponaučení: lepší Církev řízená svými vlastními institucemi v souladu s jejími potřebami a cíli, než Církev ovládaná státem skrze jeho běžné administrativní postupy. Je pro stát lepší určit a dosáhnout ty věci, které jsou ve sféře národního zájmu, než si od Církve vypůjčovat jakoukoliv politickou moc, kterou může postrádat.
Musí to tak být, protože politická aktivita Církev kazí...a je k všeobecné výhodě, že posvátné věci a osoby by měly být profánníma rukama řízeny tak málo, jak jen je to možné, nebo být znepokojovány pozemskými zájmy a vášněmi.“
Hlavní zásady, které konkordát poskytnul, byly:
Stát uzná právní subjektivitu řeholních sdružení.
Církev je uznána jako právní vlastník majetku, který jí původně patřil a je stále ve vlastnictví státu.
Biskupové jsou jmenováni Svatým stolcem, ale jméno osoby je před tím předloženo portugalské vládě.
Církev může svobodně zakládat soukromé školy, které mohou být dotovány státem.
Velmi štědré úlevy pro misie.
Zákaz rozvodu katolických manželství. Toto opatření zdaleka neznamenalo úbytek manželství, ve skutečnosti pomohlo k jejich nárůstu! V roce 1930 tvořila kanonická manželství 70,3% z celkového počtu. V roce 1960 to bylo 90,6%!
Volby v roce 1945
S porážkou mocností Osy se Salazar dostal pod tlak Spojenců, kteří požadovali, aby byl portugalský korporativní stát transformován na přechodnou vládu směřující k liberální demokracii.
Probíhala také agitace uvnitř země ze strany jeho politických odpůrců, kteří využili vysoké náklady na živobytí a problémy se zásobováním, jež vytvořila britská blokáda, jako záminku ke zpochybnění vlády a útoku na ni.
V roce 1945 rozpustil Národní shromáždění, aby dosáhl předčasných voleb, které jeho protivníky nachytaly nepřipravené. Liberálové a komunisté v rámci Demokratického hnutí jednoty protestovali a neúspěšně podali administrativní odvolání, aby byly volby odloženy.
Aby se věci ještě zhoršily, poprvé někteří spolupracovníci ze Salazarovy vlády odmítli loajalitu a přešli k opozici. V této kritické chvíli 7. listopadu 1945 sestra Lucie napsala Msgr. da Silvovi, biskupovi z Leira, dopis týkající se voleb (kráceno):
Vaše Excelence a ctihodný pane biskupe,
důvodem pro můj dopis je, abych Vaší Excelenci řekla, že Dobrý Pán chce, aby naši páni biskupové během několika zbývajících dní před volbami promluvili k lidu s využitím duchovních a tisku a řekli jim, že Salazar je osobou, kterou si vybral, aby nadále vládla naší zemi, a že jemu je zaručeno světlo a milost potřebné, aby vedl náš lid cestami míru a prosperity. Je nutné přimět náš lid pochopit, že strádání a utrpení těchto posledních několika let nebyly Salazarovou chybou, ale byly zkouškami seslanými Bohem kvůli našim hříchům.
Když Dobrý Pán slíbil milost a mír našemu národu, také ohlásil, že budeme muset trpět mnoha neduhy, protože my sami jsme jednali odsouzeníhodným způsobem. A ve skutečnosti od nás žádal velmi málo, zcela jistě, když porovnáme nás se souženími a utrpeními, která musely vytrpět jiné národy. Dále je naprosto klíčové říci Salazarovi, že zásoby potřebné k nasycení lidu nesmí nadále ležet a hnít v sýpkách, ale musí mu být rozděleny. Je nutné to učinit rychle a bez obav.
 
Prezident Salazar a sestra Lucie
Jaká to pro Salazara musela být útěcha přečíst si tento dopis! Toto zjevení jej ujistilo o legitimitě jeho vlády. S Boží pomocí zatkl spiklence z vojenského povstání a formálně prohlásil Demokratické hnutí jednoty za nelegální.
V průběhu let se vztahy Salazara s vizionářkou z Fatimy stávaly čím dál důvěrnější. Hovoříval s ní telefonicky a navštěvoval jí v klášteře v Coimbře, když cestoval domů do Vimieira. Když byl pohlcen těžkými starostmi, naléhavě ji prosil o modlitby.
Biskup z Porta je vypovězen
Pár dní po prezidentských volbách v roce 1958, které zajistily, že byl zvolen Salazarův kandidát, poslal Msgr. Antonio Ferreira Gomes, biskup z Porta, dlouhý dopis ministerskému předsedovi Salazarovi kritizující politiku jeho vlády. Krátce řečeno napadal portugalský Nový stát tím, že volal po návratu stranické politiky první republiky.
Biskup dovolil, aby byl jeho takzvaně důvěrný dopis rozšiřován po celé zemi, což vyvolalo velkou kontroverzi. Msgr. Gomes byl však izolovaný v rámci portugalského episkopátu, který celkově nadále vykazoval své sympatie a vděk Salazarovi.
Biskup překročil hranici vytyčenou konkordátem v roce 1940. Výzva nezůstala bez odpovědi. Msgr. Gomes byl vyzván, aby na čas odcestoval do zahraničí. Když se chtěl na konci léta vrátit do své diecéze, byl na hranicích vrácen zpět.
Salazar netoleroval jakýkoliv nátlak církevní povahy a stále více se znepokojoval ohledně progresivismu převládajícímu v 60. letech mezi duchovními. „Mladí kněží, kteří jdou studovat do Říma, se odtamtud vracejí s pošetilou touhou oddávat se politické agitaci. Naše země je hluboce katolická, ale také hluboce antiklerikální. Nikdy bych neodpustil těmto kněžím jejich vměšování. Postrádají jakýkoliv cit pro stát. Kdyby jej převzali, dovedli by jej ke zkáze a do této nevyhnutelné katastrofy by také vtáhli Církev. Dokud tu jsem, nikdy se to nestane.“
Inaugurační obřad pro pomník Krista Krále v Lisabonu 17. května 1959 odhalil skutečnou svornost a soulad, které existovaly mezi vládou a takřka všemi biskupy a lidmi, jichž bylo na obřadu přítomno 800 tisíc! Tento pomník (což byla idea lisabonského patriarchy) byl vztyčen jako díkuvzdání za ochranu Portugalska, jíž se těšilo během druhé světové války.
Salazar ve střetu s Pavlem VI.
15. října 1962, jen pár dní po zahájení Druhého vatikánského koncilu, vyjádřil Salazar své znepokojení ohledně směřování, jaké dal koncilu Jan XXIII. „Jan XXIII. otevřel dveře a okna Vatikánu příliš dokořán vůči bouřím tohoto světa.“ Salazar neskrýval své obavy ani když kardinál Giovanni Battista Montini (Pavel VI.) nahradil na Petrově stolci Jana XXIII. Nedůvěřoval mu, částečně pro jeho pověst „rudého“.
V říjnu 1964 vyvstala nejzávažnější krize mezi Vatikánem a portugalským státem. Pavel VI. zamýšlel odjet do Bombaje, aby se zúčastnil Eucharistického kongresu, a co hůř, zvažoval návštěvu Goy, ačkoliv byla okupována Indií. Goa byla částí portugalské říše a byla ztracena ve prospěch Indie teprve po hořkém boji o 4 roky dříve. Salazar byl hluboce zneklidněn touto ztrátou, ztrátou části portugalské rodiny, protože každá kolonie byla považována za portugalskou mateřskou zemi.
Zprávy o papežově návštěvě Salazara rozlítily. Varoval kardinála Cerejeiru, že jestli Pavel VI. navštíví Gou, bude konkordát z roku 1940 rozcupován a celá jeho náboženská politika radikálně upravena. Pavel VI. přijel do Bombaje 2. prosince 1964. Gou však nenavštívil. Podobně byl Salazar pohoršen cestou Pavla VI. do Spojených národů 4. října 1965. „Jedna generace biskupů postupně mizí. Všichni jsou přibližně ve věku sedmdesáti či více let. Až odejdou, zůstanou jen noví kněží, progresivisté zproštění staré kázně: usilují o profesní dráhu bezuzdného zmatku, typickou pro ty, kteří se náhle cítí osvobození od omezení, jimž dříve podléhali. Vše to skončí tragédií.“
Dopady Druhého vatikánského koncilu
Až do zahájení Druhého vatikánského koncilu zůstávali portugalští biskupové jako celek tradiční. Dokud portugalští biskupové lnuli k duchu a poselství Fatimy, napravovali nebo alespoň mírnili věroučné novoty prosazované Pavlem VI. a koncilní reformy. Nicméně humanistické, progresivistické a protikolonialistické učení Pavla VI. a Druhého vatikánského koncilu využívali Salazarovi oponenti, což způsobovalo značné potíže biskupům. Argumenty užívané odpůrci režimu byly obvykle podpořeny množstvím citací z textů koncilu!
6. září 1968 byl ministerský předseda Salazar ve věku 79 let postižen krvácením do mozku, sraženinou na mozku. Krátce poté byl zbaven svých povinností a prezident republiky jmenoval Dr. Marcella Caetana, aby jej nahradil jako hlavu vlády. Brzy poté, co se ujal moci, přijal Cateano řadu opatření k liberalizaci portugalského politického režimu. Bezprostředně následoval pád „výkladní skříně Naší Paní“, když Portugalsko sklouzlo do spárů liberální demokracie. Msgr. Ferreira Gomes, který byl v roce 1958 poslán do exilu, se vrátil zpět do země a okamžitě se stal mluvčím liberálů a progresivistů. Prohlásil: „Portugalský lid potřebuje svobodný tisk, protože je důležitější než katolický tisk. Obhajujeme pluralitu názorů.“
Když Salazar onemocněl, kardinál Cerejeira rezignoval a byl nakonec nahrazen. A tak Portugalsko s pádem bašt Církve a státu, jak byly stanoveny Bohem a chráněny Naší Paní, bylo zataženo do propasti „skvělého nového světa“.
Pavel VI. nahradil stárnoucí biskupy preláty Druhého vatikánského koncilu a křesťansko-demokratického typu, těmi, kteří byli známí pro svůj progresivismus a opozici proti Salazarovu řádu. S celkovým obratem portugalské církve přišlo ochlazení zbožnosti v „zemi Svaté Panny Marie“: Přišla zpráva o tom, že „pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie utrpěla znatelný propad, který se vyznačoval poklesem v praktikování prvních pátků v měsíci a stejně tak i praktikování prvních sobot.“
V roce 1974 hnutí ozbrojených sil provedlo vojenský převrat s „neoficiální“ podporou NATO (jejíž lodi kotvily ve vodách nedaleko Lisabonu) a známou podporou kléru. Marcello Caetano rezignoval na svůj úřad a předal moc juntě vedené generálem Spinolou. To byl začátek karafiátové revoluce, nazvané tak proto, že vojáci si vkládali karafiáty do svých zbraní, čímž převrat proběhl bez prolití krve.
Po čtyřiceti letech náboženské obnovy, politické stability a sociálního smíru, se Portugalsko vracelo na své mylné cesty z minulosti. Zničením korporativního státu vojenská junta složená z liberálů, zednářů a komunistů vytvořila chaos v zemi: zabírání půdy, konfiskace farem a hospodářských zvířat, neustálé stávky, bankroty soukromých podniků, 70% znárodnění bank a průmyslu, katastrofický rozpočtový deficit, nedostatek, organizovaný zločin, epidemie cholery, invaze pornografie, legalizace rozvodů atd.
Jeden kněz v té době napsal: „Komunisté zničili zemi a vyčerpali peněžní rezervy vytvořené starým režimem... Existuje tu velká nezaměstnanost a chudoba. Život se pro mnohé z nás stal obětí. V Lisabonu vládne atmosféra smutku a strachu. Kostely jsou plné. Lidé se hodně modlí. Probíhá mnoho nočních adorací. Máme naprostou důvěru v Naší Paní, která ve Fatimě řekla: „V Portugalsku bude dogma víry vždy uchováno.“ ... Proto doufáme, že kvůli tomuto slibu bude nadvláda komunismu v Portugalsku jen krátkodobá. Lidé snášejí současnou zkoušku s velkou pokorou. Dokonce říkají: „Zasloužíme si to, co se děje.“ Protože Náš Pán zaručuje Svou milost pokorným srdcím, skutečně doufáme, že Naše Paní zachrání Portugalsko podruhé.“
Portugalsko bylo zachráněno. Komunisté financovaní Moskvou ztratili svou moc po jednom aktu: Národním zasvěcení Portugalska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie v roce 1975. Biskupové nalezli odvahu promluvit, lid povstal a pochod ke komunismu byl zastaven. Portugalsko však nikdy znovu nezískalo svůj statut „výkladní skříně Naší Paní“.
Salazarovy poslední roky
Když byl v roce 1968 Salazar postižen krvácením do mozku, trpěl prudkými bolestmi hlavy, při nichž volal: „Ach, Naše nejdražší Paní!“
O několik týdnů dříve se uhodil do hlavy, když se převrátila židle, na které seděl. Byl úspěšně operován, ale o 9 týdnů později utrpěl mozkovou příhodu, tentokrát vykřikl: „Ach, můj dobrý Ježíši!“ Upadl do kómatu. Proti očekáváním se však pomalu zotavoval, ale nikdy již neměl převzít znovu úřad. Během své nemoci s úsměvem říkával: „Závoj Naší Paní z Fatimy musí být teď velmi potrhaný. Každý za něj škube a žádá, abych neumřel! Žiji. Bůh si prostě přál ukázat moc modlitby.“
V červnu 1970 vykonal úkony měsíce Nejsvětějšího Srdce se svou charakteristickou zbožností. Když nadešel poslední den měsíce, řekl: „Jaká škoda, že už je konec! Prodlužte je o dalších čtrnáct dní.“ Což učinili.
O dva týdny později, 15. července 1970, Salazar onemocněl infekcí ledvin, která se rychle šířila.  Vážně onemocněl a nikdy se již neměl zotavit. Pár dní před svou smrtí řekl, že jako student uzavřel smlouvu s Pannou Marií a dodal, že „Od té doby jsem vždy cítil Její zvláštní ochranu.“
27. července 1970 zesnul ve věku 81 let v míru v Pánu, přičemž dal předtím najevo svou vděčnost za všechnu péči, která mu byla věnována. Oblečen v profesorském taláru byl pohřben ve Vimieiru, vesnici, kde se narodil a poblíž kostela, kde byl pokřtěn. Ve svých bílých chladných rukách držel růženec, který tak miloval, a který recitoval po celý svůj život.
 
Pohřební procesí
Poučení z „výkladní skříně Naší Paní“
Je mnoho cenných poučení, která si pro naši dobu můžeme vzít z tohoto krátkého shrnutí života a doby Antonia de Oliveira Salazara.
1. Obnova našeho národa, jakéhokoliv národa, musí být vložena do všemocných rukou Matky Boží. To se musí učinit skrze národní zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marii ze strany biskupů. Musí přicházet od duchovních.
Patriarcha Ribeiro, který nahradil Cerejeiru, řekl: „V dějinách Portugalska se více než jednou projevila ochranná přítomnost Matky Boží...Mohu říci, že to bylo zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie provedené portugalskými biskupy ve Fatimě v roce 1931, které ochránilo Portugalsko před nebezpečím komunismu, tehdy velmi blízkého jeho hranicím.
Bylo to obnovení tohoto zasvěcení v roce 1938, které uchránilo Portugalsko od hrůz poslední světové války v době, kdy ničila tolik zemí v Evropě. A bezpochyby to byla velká oddanost portugalského lidu k Panně Marii, potvrzená zasvěcením provedeným portugalskými biskupy v roce 1975, která zastavila postup ateistického komunismu mezi námi ve chvíli, kdy již převzal kontrolu nad několika vládními strukturami a hrozil, že zaplaví celý veřejný a soukromý život Portugalska.
2. Jakékoliv národní zasvěcení musí doprovázet národní hnutí, které obrodí mravy ve všech aspektech života a národní povědomí ohledně zla hříchu a toho, jak ničí národ.
Sestra Lucie jednou napsala příteli: „Vždy to bylo tak, že veřejný hřích, ten, který je viditelný a tolerovaný, přivolává na národy opravdu velké tresty a odplatu Božího hněvu, zvláště když počet spravedlivých duší nabízejících náhradu není dostatečný, aby jej vyvážil.“ To je pravý důvod pro zánik Portugalska a pro všechny tresty válečného štvaní posledního století a všech dob.
3. Neměli bychom příliš lnout k jednomu systému vlády než jinému, ať již je to systém demokratický, monarchistický, autoritativní nebo nějaký jiný. Jakožto katolíci bychom vždy měli mít jako prioritu dobro Církve a její svobodu vést duše do nebe. Také bychom se zájmem měli poznamenat, že Naše Paní a její Syn si vyvolili „konstitučního monarchu“, myšleno ve smyslu vlády jednoho člověka [Salazara], aby vládl zemi Svaté Panny Marie, tj. Portugalsku, během období bezprecedentního míru. Tato vláda byla vytvořena po vzoru hierarchie a se svým prezidentem, ministerským předsedou, ministry atd. připomínala Církev a byla skutečně křesťanským státem, pozůstatkem vrcholného křesťanstva znovu zrozeného v tehdy odkřesťanštěné Evropě.
4. Mír v Portugalsku byl předzvěstí toho míru, kterému se svět bude těšit, až bude Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci Panny Marie dle jejích pokynů. Cerejeira řekl: „To, co se událo v Portugalsku, prozrazuje zázrak. A dává tušit, co Neposkvrněné Srdce Panny Marie přichystalo pro svět.“ Salazar také řekl, „že Prozřetelnost učiní v Rusku to, co učinila zde v Portugalsku.“
Musíme jasně říci, že tento slíbený mír nebude liberálním rájem. Tento život je „slzavým údolím“, kde denně musíme brát na sebe svůj kříž.
Po zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie papežem a všemi biskupy, bude svět katolický jako bylo katolické Portugalsko. Za něco takového bychom se měli modlit a celým svým srdcem o to usilovat.
Na závěr se jen hodí, abychom skončili Salazarovými slovy, slovy, která shrnují ducha Estado Novo a celého křesťanstva.
„NEŽÁDÁME MNOHO. POCHOPENÍ A UVĚDOMĚNÍ SI VLASTI A NÁRODNÍ JEDNOTY; RODINY, PRVOŘADÉ SPOLEČENSKÉ JEDNOTKY; POSLUŠNOSTI VŮČI AUTORITĚ; DUCHOVNÍCH HODNOT ŽIVOTA A RESPEKTU, KTERÝ JI ČLOVĚK DLUŽÍ; POVINNOSTI K PRÁCI; CTNOSTI A POSVÁTNÉ POVAHY NÁBOŽENSTVÍ  - TO JE TÍM PODSTATNÝM PŘI DUŠEVNÍM A MRAVNÍM FORMOVÁNÍ OBČANA ‘ESTADO NOVO‘.
„STAVÍME SE PROTI VŠEMU INTERNACIONALISMU, PROTI KOMUNISMU, SOCIALISMU, LIBERTARIÁNSKÉMU SYNDIKALISMU; JSME PROTI VŠEMU, CO ROZKLÁDÁ, ROZDĚLUJE NEBO ROZBÍJÍ RODINU; JSME PROTI TŘÍDNÍMU BOJI. JSME PROTI TĚM, KTEŘÍ NEZNAJÍ ŽÁDNOU VLAST A ŽÁDNÉHO BOHA; PROTI NEVOLNICTVÍ DĚLNÍKŮ, PROTI ČISTĚ MATERIALISTICKÉ KONCEPCI ŽIVOTA, PROTI IDEJI PRÁVA SILNĚJŠÍHO. JSME PROTI VŠEM VELKÝM HEREZÍM NAŠÍ DOBY, TÍM SPÍŠE, ŽE JSME PŘESVĚDČENI, ŽE NEEXISTUJE ŽÁDNÁ ČÁST SVĚTA, KDE SVOBODA PROPAGOVAT TAKOVÉ HEREZE ZAPŘÍČINILA COKOLIV DOBRÉHO: TAKOVÁ SVOBODA V RUKOU BARBARŮ MODERNÍ DOBY SLOUŽÍ JEN K PODKOPÁNÍ ZÁKLADŮ NAŠÍ CIVILIZACE.“
Zdroj: Christus Rex, zpravodaj League of the Kingship of Christ, 2013
Překlad: D. Grof