středa 13. května 2015

Naše Paní z Fatimy nás varovala (1957)

 
Naše Paní z Fatimy nás varovala (1957)
z časopisu The Point redigovaném P. Leonardem Feeneyem
květen 1957
 
V roce 1917 stála katolická země Portugalsko přesně tam, kde ji chtěly síly svobodného zednářství mít. Po útoku, který trval více než sto let, byl na ulici zastřelen portugalský král, Víra Portugalska, stmelující síla jeho lidu, byla legislativou zahnána do katakomb.
Byla vyhlášena nevyhnutelná zednářská “republika”, která na oplátku vyhlásila věci, o nichž Portugalsko doposud neslyšelo. Židé například měli být nyní považováni za občany ve všech směrech. Kněží a jeptišky například měli být nyní zatýkáni za to, že oblékali své řeholní hábity.
Právě tomuto Portugalsku se Matka Boží zjevila v roce 1917 jako Naše Paní růžencová. V tomto měsíci před 40 lety prvně hovořila s desetiletou dívkou Lucií dos Santos a Luciinou mladší sestřenicí a bratrancem, Jacintou a Franciskem. Uváží-li se závažnost toho, co měla Matka Boží říci, nemohla si vybrat nepravděpodobnější trio důvěrníků. Byli dětmi pastevců-zemědělců, jejichž starost ohledně toho, jaký svět leží za jejich vesnicí, sahala jen po pastvinu na skalnaté náhorní plošině. A dva mladší měli během pár měsíců umřít na chřipku. Přesto měli s Královnou nebes sdílet její nejvšeobecnější obavy. A přeživší z nich, Lucie, měla být hlasem Božího milosrdenství a Boží spravedlnosti, láskyplnějších a úděsnějších než si naše století mohlo bývalo představit.
Slitování, o němž nám sestra Lucie dostala pokyn říct, spočívalo v tomto: Lidé se stali hříšnými a odpadlými, přesto by mohli ještě odvrátit Boží hněv tím, že se zbožně vrátí k Našemu Pánu ve Svátosti oltářní, budou se modlit růženec, činit kající skutky a oběti a oddají se málo známé ale podnětné pobožnosti k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ještě tu byla jedna podmínka. Rusko musí být zasvěceno zároveň papežem a všemi biskupy světa Neposkvrněnému Srdci.
***
Letošní 13. květen vymezuje čtyřicáté výročí příchodu Naší Paní z Fatimy. A všechny její podmínky slitování mají být teprve splněny. Nepřekvapuje proto, že nad námi tak tísnivě visí její následná spravedlnost.
Tuto spravedlnost, říká Lucie, jí Naše Blahoslavená Matka vysvětlila následujícími slovy: „Jestliže budou mé požadavky vyslyšeny, Rusko se obrátí a bude mír. Pokud ne, rozšíří své omyly po celém světě a bude podněcovat války a pronásledování Církve.“
Lucie, která byla ve věku deseti let, byla zmatená z toho, co Naše Paní myslí těmi „omyly“ Ruska. V celé Evropě bylo jen několik lidí, ke kterým by se v roce 1917 mohla obrátit pro vysvětlení. Ruské omyly se tehdy teprve začínaly prosazovat na světové scéně. Rok 1917 pro ně byl vskutku velký rokem – velkým rokem pro oba z nich, protože byly dva.
A přestože byly tyto dva omyly neformálně a příhodně nazvány ruskými, musí se pamatovat, že byly ruské s výhradou. V žádném případě to nebyly omyly ruského lidu, nebyly jím propagovány a nenesly vrozená ruská „mateřská znaménka“. Byly ruské spíše místně. Rusko bylo místem, kde se dle očekávání poprvé rozvinuly. Protože Rusko bylo v té době hlavním populačním domovem světového Židovstva – a ty dva omyly byly omyly Židů, hlásaných Židy a všude byly považované za židovské. Jejich jména z roku 1917 byly bolševismus a sionismus, ačkoliv prvně jmenovaný, jak je židovským zvykem, se rád prezentoval pod více než jedním jménem, a svou pozdější reputaci si získal jako komunismus.
Nedávná kniha jednoho bývalého dopisovatele londýnských Times předkládá takovýto přesný popis té dvojice: „Tyto dva stonky fazole, ačkoliv ani jeden není ruský, vzešly ze společného kořene v Rusku. Před první světovou válkou vyrašily ve sklepích a ghettech Ruska. Nad zemí se objevily v roce 1917, kdy cizí komunisté dostali pomoc při uchvácení moci v Rusku a sionistické ambice byly hájeny britskou vládou.“ (Somewhere South of Suez, Devin-Adir, New York, 1951)
Zpráva jiného dopisovatele londýnských Times publikovaná méně než dva roky po zjeveních ve Fatimě, přinesla další svědectví o původu komunismu v ghettu. Ve vydání z 29. března 1919 začínal třetí díl ze seriálu Times „Portréty bolševiků“ takto: „Jedním z nejpodivnějších rysů bolševického hnutí je vysoké procento neruských elementů mezi jeho vůdci, ne méně než sedmdesát pět procent jsou Židé ... přičemž mezi nižšími sovětskými představiteli je to velký počet.“
Abychom uvedli další, katolické prohlášení o židovskosti ruského komunismu, stručně citujme onoho zesnulého giganta anglické katolické literatury, Hillaire Belloca. Jedním z jeho nejpřesvědčivějších ostrých slovních výpadů proti komunismu byl následující, který se objevil v jeho knize The Jews (Houghton Mifflin and Company, Boston, 1923): „Bolševické hnutí bylo židovským hnutím ... jeho agenti, vůdci a páni byli vnímáni jako uzavřené sdružení Židů pouze s několika nežidovskými parazity (přičemž každý z nich byl Židy tím či oním vlivem kontrolován).“
***
Hned od chvíle, kdy šesté a poslední zjevení ve Fatimě zmizelo z říjnového nebe, se dvojice omylů komunismu a sionismu takříkajíc uvolnila. Během měsíce vláda hrdé ruské říše prakticky padla před spiknutími mnoha komunistických revolucionářů. A na druhém konci Evropy byla samotná Svatá země přislíbena ruskému sionistickému vůdci Chaimu Weizmannovi, a to žádnou menší autoritou, než vládou Jeho Veličenstva v Londýně. Tento anglický příslib, nazývaný Balfourova deklarace, nesl datum 2. listopadu 1917. Poslední poselství z Fatimy nebylo ještě ani tři týdny staré.
O čtyřicet let později je neuvěřitelný tento obrázek: Komunismus trůní jako absolutní pán Východu s říší rozprostírající se od Berlína k Čínskému moři a vládne jedné čtvrtině zemského povrchu a třetině obyvatel světa. Sionismus na Západě stojí arogantně rozkročený na zbytku světových mocností, kdy každá větší hlava státu je samozvaným obhájcem sionismu, každé velké město je sionistickým štábem, který shromažďuje finance, a každý velký západní národ je udržován v nebezpečí, že uvidí smetánku své mládeže zlikvidovanou kvůli záchraně sionistického státu v Palestině.
***
Tyto politické úvahy jsou působivé, byly však v katolickém myšlení zastíněny hrůzami, které sužují Církev od [doby] Fatimy. Nic trefněji neodráží židovskou inspiraci komunismu a sionismu než msta, s níž zaútočili na Našeho Pána v Jeho Mystickém Těle.
Počet katolíků, kteří byli komunisty zmasakrováni, počet znesvěcených oltářů, uvězněných kněží a zneuctěných jeptišek, jde do milionů. Pouhá slova Mexiko, Španělsko, Polsko a Maďarsko jsou označeními nejčernějších vzpomínek posledních čtyřiceti let. Dokonce i nyní katolíci Východní Evropy, nakolik ještě zbyli, žijí v Kristově utrpení. Jeden příklad: v Československu je třináct arcibiskupů a biskupů v komunistických žalářích; semináře a školy jsou uzavřené; konventy a kláštery byly zkonfiskovány; 5000 českých kněží, jeptišek a bratrů, kteří odmítli kompromis se svou Vírou, nyní slouží jako otrocká pracovní síla v dolech a továrnách.
Útoky sionismu byly dokonce ještě troufalejší. Své zraky neupírá na nic menšího než Svatou zemi Našeho Pána. A když už získal opěrný bod, byly nejstarobylejší katolické svatyně rozbity na trofeje pro židovské lupiče. Pro tak posvátná místa jako je Večeřadlo, horní místnost, kde Náš Pán na Zelený čtvrtek ustavil Svátost oltářní, byla vymyšlena znesvěcení nejsprostšího druhu.
A nikdy se nepřátelství mezi sionismem a Matkou Boží nestalo dramatičtějším, než když byl bendiktinský chrám Zesnutí Panny Marie, postavený na místě, kde zemřela Naše Paní, přeměněn mstivými Židy na taneční sál pro vojáky sionistického státu.
***
Přesto, při vší své zuřivosti, není střet mezi Matkou Boží a židovskými dvojčaty, komunismem a sionismem, ničím než jedním tažením ve větším, hlubším a trvalejším boji. „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její,“ řekl Bůh Satanovi po Adamově pádu (Gen. 3:15). A zároveň, když Bůh vyhlásil válku mezi Svou Matkou a ďáblem a mezi svými dětmi a jeho zástupci, zjevil také, jak tato válka skončí: „Ono ti rozdrtí hlavu,“ řekl Satanovi, „a ty jemu rozdrtíš patu.“
Nakonec Naše Paní musí zašlápnout komunismus a sionismus, protože musí zvítězit nad každou lstí ďábla a jeho armády. A vskutku, toto konečné vítězství bylo jasně přislíbeno ve Fatimě. „Nakonec,“ řekla Naše Paní oněm třem dětem, „Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí a světu bude dopřáno období míru.“
Než se však kdokoliv zklidní až do stavu blaženého ustrnutí, měl by si povšimnout, že toto ujištění o tom, že se Rusko odvrátí od Židů a ke katolické Církvi, je nadějí závěrečnou. Naše Paní řekla: „Nakonec...“.
Pokud jde o to, jaké bouře můžeme očekávat před tímto závěrečným zklidněním, Matka Boží nám poskytla samostatnou předpověď. Nebude-li se věnovat pozornost jejím požadavkům, řekla dětem ve Fatimě, Rusko „rozšíří své omyly po celém světě, bude podněcovat války a pronásledování Církve. Dobří budou umučeni, Svatý Otec bude muset mnoho trpět, rozličné národy budou vyhlazeny.“
Z náboženského, kulturního a mravního chaosu, který sevřel svět, je zjevné, že varování z Fatimy jsou ignorována. Je také zjevné, že svět má nyní zbraně, s nimiž může zničit svou existenci. Veliká hrůza vyvolaná těmito zbraněmi je pro mnohé zvýrazněna vědomím, že v držení biskupa z Leiry v Portugalsku je zapečetěný dopis, který mu dala Lucie dos Santos a který má být otevřen do roku 1960. Tento dopis obsahuje poslední „tajemství“ z Fatimy – jedna část zjevení má být ještě odkryta.
Ať už však toto poslední slovo Naší Paní z Fatimy (která v dříve publikovaných slovech předpověděla příchod druhé světové války) může být jakékoliv, již nám bylo ukázáno, co je naším jediným útočištěm.
„Bůh si přeje ve světě ustavit pobožnost k Mému Neposkvrněnému Srdci.“ Takové bylo burcující ultimátum, jež Královna nebes jen před čtyřiceti lety svěřila třem nenápadným dětem na nenápadném kopci v Portugalsku. Pouze když mu vyhovíme, můžeme rozdrtit komunisticko-sionistickou mašinérii. Diplomatické konference to učinit nemohou; ani obrana před řízenými střelami; ani miliardové dolarové programy zahraniční pomoci a propagandy. Jen jeden nápravný prostředek může spasit svět před peklem, jemuž se čelí zde i po smrti: pobožnost k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie – pravá pobožnost vzkvétající v jediné pravé Víře.
Překlad: D. Grof