Na den všech
svatých
Obsah: Dnes
nemohu mluviti o jednotlivých svatých, nýbrž o všech, poněvadž jest svátek
všech svatých; společné jest všem, že jsou prohlášeni za blahoslavené nebo za
svaté; proto: O blahořečení a svatořečení svatých: 1. Co jest blahořečení, co
svatořečení, jak se liší; 2. kdo má právo prohlásiti za blahoslaveného a za
svatého; 3. spůsob, jak se tento posvátný úkon děje. – Ctěme svaté a vzývejme
je, ale, což nejdůležitější jest, následujme jejich ctností!
Neškoďte zemi a moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme
služebníků Boha našeho na čelích jejich. (Zjev. sv. Jana 7, 3).
Dnes nebudu
a nemohu mluviti o jednotlivých svatých a světicích Božích, nýbrž dnes musím
mluviti o všech. Vždyť nekonáme památku jednotlivých svatých, nýbrž konáme
památku všech svatých. Jako nám miláček Páně svatý Jan připomíná mnoho tisíc
poznamenaných čili vyvolených ze všech pokolení lidu israelského, tak nám
připomíná církev svatá dnes zástupy svatých a světic Božích ze všech národů,
věků, stavů a povolání. Proto slove svátek dnešní všech svatých. Miláček Páně
svatý Jan praví, že viděl čtyři anděly, kterýmž dovoleno bylo, aby škodili zemi
a moři a všemu, co na nich jest; ale že viděl také anděla pátého, kterému bylo
Bohem přikázáno, aby poznamenal na čele ty, kterýmž oni čtyři andělé zlí
uškoditi nesměli, a že tudíž musili počkati se zlým dílem svým tak dlouho, až
anděl poznamená čela vyvolených. Bylo pak těchto vyvolených a proto také
poznamenaných na tisíce.
Avšak jako
dal Pán Bůh svým andělem v tomto vidění poznamenati čela těch, které si
vyvolil, které také zachránil, kterým nebylo uškozeno, kteří přes hroznou
spoustu, která se stala na moři i na zemi, zachráněni byli: tak činil a činí
vždycky. Vždy dával zvláštními znameními
najevo, kdo z lidí zvláštním spůsobem zachráněn a vyvolen byl; vždy
dokazoval obzvláště zázraky, kdo došel blaženosti věčné, a koho tudíž jako svůj
vzor následovati můžeme a máme. Církev
svatá si pak těchto znamení dobře všímala, náležitě je vyšetřovala, na
základě těchto zázraků rozličné vyvolené Páně za blahoslavené nebo za svaté
prohlašovala nebo prohlašuje dosud.
A to jest,
drazí v Kristu, společno těm všem svatým a světicím Božím, jichž památku
slavíme dnes; a proto abych učinil dle úmyslu svaté církve a promluvil o
pravdě, která se netýká jen některých svatých, nýbrž vztahuje se na všecky,
promluvím o blahořečení a svatořečení v církvi katolické.
1. Nejprve
se tažme, co jsou tyto posvátné a velmi
důležité úkony, a jak se od sebe rozeznávají, abychom také věděli, kdo jest
blahoslavený a kdo svatý, a jak se oba navzájem liší. Blahořečení, jak již
jméno samo naznačuje, jest ten úkon církevní, kterým některý zemřelý člověk
prohlášen jest církví za blahoslaveného; svatořečení pak jest podobný úkon
posvátný, kterým prohlášen jest za svatého. V prvém i v druhém případu
prohlašuje církev, že blahoslavený a světec Páně požívají blaženosti věčné. Poněvadž pak blaženosti věčné možno
dosíci jen životem ctnostným, dokazuje církev svatá obojím prohlášením, že
blahoslavený nebo světec žili ctnostně.
Avšak ku
blahořečení a svatořečení nepostačuje ctnost jen obyčejná, nýbrž jest potřebí
ctnosti zvláštní, která se nazývá ctností
hrdinskou, a záleží v tom, že jí člověk nad lidi ostatní vyniká, a k nejvyšší, pokud člověku možno jest,
dokonalosti dospívá. Tímto spůsobem musí jak blahoslavený, tak svatý vynikati
obzvláště v ctnostech Božských, ve víře,
v naději a lásce, dále ve ctnostech stěžejných: opatrnosti, střídmosti,
spravedlnosti, síle čili statečnosti. Má pak vynikati v každé z těchto ctností dle poměru a povolání, ve kterém žil.
Tak byl-li v úřadech nebo důstojnostech duchovních nebo světských, jedná-li se
tedy na příklad o blahořečení nebo svatořečení papeže, biskupa, císaře, krále a podobně, jest třeba dokázati, že vynikal nad jiné lidi spravedlností,
kterou hájil a konal všude; dále že vynikal skromností, pro kterou po důstojnostech nejen netoužil, jich
nevyhledával sám, nýbrž přijal je hlavně proto, že k nim byl jinými povolán, a
takřka donucen; dále, že obzvláštním spůsobem horlil o čest a slávu Boží a o rozšíření a zachování svaté Církve.
A podobně v povoláních jiných.
Avšak
poněvadž rozhodné svědectví o tom, zdaž si někdo hrdinskými ctnostmi zasloužil
život věčný a zdaž proto jest skutečně vzorem, který mohou a mají lidé
následovati, aby dosáhli života věčného, spůsobem nejspolehlivějším může podati jediný Bůh, proto kromě
svědectví lidského žádají se ku prohlášení jak za blahoslaveného, tak za
svatého také svědectví Boží; a těmi jsou zázraky. Proto druhý požadavek ku prohlášení za blahoslaveného a
za svatého jsou pravé a skutečné zázraky
a to pro každý případ nejméně dva. –
Žádá se těchto zázraků z té příčiny, poněvadž má býti Bohem dokázáno, že
ctnosti připomenuté jsou hrdinské, a že sám Bůh představuje blahoslavence nebo
světce jako vzor ctnosti. Vždyť si nesmíme mysliti, že požívají blaženosti
nebeské jenom ti lidé, kteří jsou od církve prohlášeni za blahoslavené nebo za
svaté.
Kolik tisíc
milionů lidí by v tom případě zahynulo, a zajisté nesmírně větší část lidí by
byla v pekle než v nebi. Avšak ti všichni dospěli k blaženosti věčné jen ctnostmi řádnými, obyčejnými:
vykonali tolik, čeho bylo potřebí, ale zvláštními
vzory nebyli, a proto jich ani Bůh jako vzorů věřícím zde na zemi
nepředstavuje. – Proto třeba rozeznávati rozličné druhy těch lidí blažených,
kteří se s Kristem Pánem, s Jeho přesvatou Matkou a se svatými anděly radují v
nebesích. Jsou to předně ti, kteří v milosti Boží zemřeli, a po smrti přišli
buď na čas do Očistce anebo ihned do nebe, ale ctnostmi hrdinskými nevynikali;
řekl bych, že jest to nejnižší stupeň
oslavenců Páně, ačkoliv i o těch platí slova Ducha svatého, že požívají
takové blaženosti, že jí ani oko nevidělo, ucho o ní neslyšelo, ano že člověk
si jí ani představiti nemůže.
Od nich
rozeznávají se lidé, kteří zemřeli v pověsti
svatosti, to jest, kteří vynikali obzvláštními, hrdinskými ctnostmi nad
jiné tak, že lidé obecně tvrdí nebo věří, že svatými jsou, ano na jejichž
přímluvu i zázraky se staly, což vše dosud však úředně vyšetřeno a dokázáno
není, ale dějí se k tomu již přípravy, nebo časem se tak stane. Lidé takoví
slovou sluhové a služebnice Boží.
Je-li úředně vyšetřeno, že vynikali hrdinskými ctnostmi, ale o zázracích
šetření se dosud nestalo, slovou ctihodnými.
Nad ty nade všecky pak vynikají blahoslavení
a svatí, které církev na základě důkladného vyšetřování za takové
prohlásila.
Poznáváme
tudíž, že jak blahořečení tak svatořečení jest rozsudek církve, že některý její úd vynikal hrdinskými ctnostmi, a že
Bůh na jeho přímluvu vykonal zázraky, z čehož právem máme uzavírati a
věřiti, že požívá blaženosti věčné, a že, když budeme jeho příkladu
následovati, můžeme dojíti života věčného také sami. Mimo to těmato oběma
posvátnýma úkony církev buď dovoluje nebo přikazuje, abychom blahoslaveného
nebo svatého náležitě ctili a taktéž buď dovoluje nebo přikazuje, abychom ho v
potřebách svých vzývali o pomoc.
Jaký jest
tedy rozdíl mezi blahoslavencem a
světcem? Že se rozeznávají, patrno již z toho, že mají různá jména; neboť
kdyby se ničím nelišili, musili by míti totéž jméno. Rozdíl ten záleží v tom,
že blahořečení aspoň nyní předchází,
svatořečení pak následuje. Avšak jsou ještě jiní a mnozí rozdílové, a to
vzhledem na šetření, vzhledem na zázraky, vzhledem na výrok římského papeže a
vzhledem na věřící.
Vzhledem na setření. Neboť prohlášení za
blahoslaveného předchází vyšetřování jen
dvojí, totiž od biskupa diecése,
pro kterou má býti sluha Boží prohlášen za blahoslaveného, a v Římě. Na obou místech ovšem se
vyšetřují hrdinské ctnosti nebo, má-li býti za blahoslaveného prohlášen
mučedník, mučednictví a udané zázraky zvlášť. Má-li však býti blahoslavený prohlášen za svatého, nepostačí toto
vyšetřování, nýbrž jest potřebí vyšetřování nového na obou místech.
Vzhledem na zázraky. Neboť ku prohlášení za blahoslaveného postačují vyšetřené a
dokázané zázraky aspoň dva; ku
prohlášení za světce jest potřebí nových dvou zázraků, které následovaly
po prohlášení za blahoslaveného.
Jest rozdíl
vzhledem na římského papeže a vzhledem
na věřící. Neboť tím, když jest některý sluha Boží prohlášen za blahoslaveného, římský papež jeho
úctu v míře ovšem obmezené pro některou diecési, nebo pro některý řád, nebo i
pro celou církev, dle toho jak bylo žádáno, jen povoluje; avšak když prohlašuje blahoslaveného za světce, tím úctu jeho pro celou
církev nařizuje; proto když věřící
ctí a vzývají blahoslaveného, činí to, co jest jen dovoleno; když však ctí a
vzývají světce, konají to, co jest nařízeno.
K úctě světců církví slavně prohlášených náleží
následujících sedm takřka částí: a)
světec Boží má býti jako světec uznán v celé církvi, ne tudíž jen v části; b)
může býti veřejně při společných modlitbách církevních za pomoc vzýván; c) jest
dovoleno k jeho úctě zřizovati oltáře a stavěti chrámy v celé církvi; d) konají
se k jeho uctění církevní hodinky a obětuje se mše svatá; e) koná se výroční
jeho památka na některý den v roce; f) mohou býti vystaveny veřejně i v chrámu
Páně jeho obrazy nebo sochy s odznakem svatosti, to jest se září kolem hlavy;
g) jeho tělo nebo ostatky mohou býti vystaveny veřejně k uctění. Při prohlášení
za blahoslaveného nejsou povoleny tyto všecky části úcty, nýbrž jenom některé,
a nejsou povoleny pro celou církev nýbrž pravidelně jen pro některé části nebo
pro některé řády, které za toto dovolení žádaly.
Poznáváme
tudíž, že svátkem dnešním oslavujeme všecky obyvatele nebeské říše kromě
andělů, ku kterýmž obyvatelům náležejí světci Páně, jejichž svatost Bůh
neosvědčil zázraky, kteří nevynikali ctnostmi hrdinskými, sluhy a služebnice
Boží, ctihodné Páně, blahoslavence a světce církví prohlášené. Tak poznáváme to
výtečné vojsko nebeské, které přemohlo
svět, tělo a ďábla a nyní požívá blaženosti věčné, volajíc k nám
pozemšťanům: „Následovníky našimi buďte, jako my jsme následovníky Kristovými; bojujte
statečně, jako my jsme bojovali, a zvítězíte, jako my jsme zvítězili; nebojte
se namáhání, nemějte žádný boj za těžký, neboť Bůh bojuje s vámi, a koruna,
která vám jest připravena, jest tak slavná, že krása i té nejnižší přesahuje
veškeré pomyšlení lidské!“
2. Avšak
sestupme myslí svou s nebe na tuto zemi, na to bojiště a tažme se, kdo má právo prohlašovati rozličné
sluhy Páně za blahoslavené a za svaté. Jest pravda, že světcem Božím se vlastně
činí každý člověk sám s milostí Boží. Jest dále také pravda, že zázraky na
přímluvu svatých činí jediný Bůh. Proto blahoslavenými
a svatými se činí lidé sami s pomocí Boží. Avšak jest otázka přece
důležitá, komu přináleží pronésti rozhodný soud o tom, že někdo vynikal
hrdinskými ctnostmi, a že události, které se na jeho přímluvu staly, jsou pravé
a skutečné zázraky? Neboť to znamená vlastně prohlásiti někoho za
blahoslaveného nebo za svatého.
Z počátku náleželo toto právo biskupům, pak
arcibiskupům. Ti dali vyšetřiti, jestli skutečně ctnosti, které se
některému zemřelému přičítaly, byly opravdu hrdinské, a zdaž zázraky, o kterých
se tvrdilo, že se staly na jeho přímluvu, jsou pravé. Často byl výsledek tohoto
vyšetřování přednesen na církevním sněmu,
který byl právě slaven, a tam byl také pronesen rozsudek, má-li býti sluha Boží
ctěn jako blahoslavený, nebo blahoslavený jako světec. Velmi často žádán byl za rozhodnutí římský papež. A
poněvadž v prvních dobách církve prohlašováni byli za světce hlavně svatí
mučedníci, kteří právě tím, že za Pána Ježíše prolili svou krev, dokázali k
Němu svou hrdinskou lásku, a poněvadž při vyšetřování mučednictví bylo potřebí
dobře znáti příčinu a průběh celého mučení; ustanovili římští papežové a jiní
biskupové zvláštní duchovní, kteří
způsoby mučení a smrti jednotlivých svatých mučedníků pilně a svědomitě
zaznamenávali. Tyto jejich zápisy byly o výroční památce svatých mučedníků
veřejně ve shromáždění křesťanů při službách Božích předčítány, a tak svatí
mučedníci nabádali po smrti svým příkladem mocně k následování.
Avšak
poněvadž lidé mohou zneužíti věcí i nejsvětějších a pochybiti i tu, kde chyba
jest velice zhoubná a hříšná, chybili
někteří biskupové také v prohlášení za svaté, dovolujíce na přání
neprozřetelného lidu nebo žadatelů jednotlivých, že byli ctění jako světci ti
lidé, jejichž svatost nebyla dostatečně dokázána, a že byly uznány za zázraky
události, které opravdu zázraky nebyly. Aby se podobné nesprávnosti
neopakovaly, a aby se vše dříve náležitě vyšetřilo, než jest některý zemřelý
prohlášen za svatého, prohlásil nejprve roku 1170 papež Alexandr III., že budoucně nesmí býti nikdo ctěn jako světec Boží,
jehož úctu nepovolí a neschválí římský papež; a od té doby náleží právo
prohlašovati za blahoslavené a za svaté římskému papeži. Když pak během času
někteří biskupové chtěli se navrátiti ku starému obyčeji, papež Urban VIII. roku 1654 slavně zakázal
ctíti jako blahoslavence a světce ty zemřelé, o kterýchž tak neprohlásil římský
papež, vyjma, že by tato úcta byla od dob nepamětných nebo že by trvala aspoň
sto roků. A od té doby náleží právo blahořečení a svatořečení tak výlučně římským papežům, že kromě nich
nemůže nikdo jiný ani celý sbor kardinálu nikoho prohlásiti za blahoslaveného
ani za svatého, a kdyby tak učinil, bylo by toto prohlášení neplatné. – Jest to
docela správné. Vždyť úcta blahoslavených a svatých náleží ku věcem v církvi
velmi důležitým, proto rozhodnutí o tom, zdaž někdo vynikal ctnostmi takovými,
že může býti vzorem na cestě do života věčného, a že Bůh na jeho přímluvu
učinil pravý zázrak, tak že se věřící mohou ve svých potřebách k němu utíkati o
pomoc, náleží dojista komu Kristus Pán přede všemi slíbil svou pomoc a svou
ochranu, tak že nebude moci poblouditi, ano že bude moci v pravdě
utvrzovati docela jiných, a to jest římský papež. – Nečiní tak římští papežové
z popudu vlastního; nýbrž teprve tu, když jsou z různých stran žádáni, povolují
nebo nařizují přísné vyšetřování, a
je-li výsledek tohoto šetření příznivý, úctu buď dovolují, nebo přikazují.
Z toho
poznáváme, jak lživá a nespravedlivá
jest výtka římským papežům, že činí světce Páně. Svatým se učiní s pomocí
Boží každý člověk sám, a že takovým jest, dosvědčuje zázraky sám Bůh, ano
jediný Bůh, poněvadž kromě Něho nikdo jiný nemůže činiti zázraky pravé. Římští
papežové pak na žádost věřících po
přísném vyšetřování jen pronášejí rozsudek, jsou-li některé ctnosti opravdu
ctnosti hrdinské, a jsou-li udané zázraky pravé. Více římští papežové nikdy
nečinili a nečiní. A kdo se s pomocí Boží neučiní světcem sám, a o kom tyto
zázraky nedosvědčí Bůh, toho žádný římský
papež nemůže učiniti blahoslaveným a tím méně svatým.
3. Uvažujme
ještě konečně aspoň v krátkosti o spůsobu, jak
se blahořečení a svatořečení děje; seznáme i tu mnohé potěšitelné pravdy,
které nás povzbudí ku vděčnosti za to dobrodiní Boží, že jsme údy pravé církve
Kristovy.
Vzhledem na
spůsob, jak se tento posvátný úkon děje, třeba činiti rozdíl mezi svatými mučedníky a jinými svatými. Z počátku ctili
katoličtí křesťané jako světce svaté mučedníky. Nelze se tomu diviti; neboť
svatí mučedníci právě tím, že za Krista Pána a Jeho svaté učení prolili krev,
ano i život obětovali, dokázali nejzřetelněji svou hrdinskou lásku ku Kristu
Pánu, a tudíž také dosvědčili, že jsou nejvznešenějšími vzory, které můžeme a
máme následovati. Proto jedná-li se o blahořečení nebo svatořečení mučedníka,
vyšetřuje se, bylo-li toto mučednictví
pravé, nebyla-li smrt následek nějaké zatvrzelosti nebo zaslepenosti. Proto
se vyšetří příčina, proč byl domnělý
svatý mučen, a spůsob, jak byl
mučen, jakož i spůsob, jak mučení své snášel.
– Při jiných svatých se nejprve
vyšetří, zdaž skutečně vynikali hrdinskými
ctnostmi. Na to se vyšetřují zázraky,
které musí býti nejméně dva pravé. Také jest třeba vyšetřiti, nebyl-li tento
domnělý sluha Boží ctěn úctou
náboženskou ze vzdoru proti svaté církvi. Toto všecko šetření vykoná biskup té diecése, ve které sluha Boží
žil a zemřel. Poněvadž toto všecko nepostačí, nýbrž celá záležitost musí býti
zaslána k novému prozkoumání do Říma.
Každý se ihned domyslí, že úřadové, kteří se tímto vyšetřováním obírají, dají
si na všecko dobře pozor, aby nebyli usvědčeni z neopatrnosti nebo z
přenáhlenosti nebo z nevědomosti. Je-li výsledek tohoto vyšetřování příznivý,
zašle se ku dalšímu zkoumání do Říma, spolu se žádostí, nebo žádostmi, aby byl
sluha Boží prohlášen za blahoslaveného. Tam pak ustanoven jest zvláštní komisař, jehož úlohou jest,
vypsati ze zaslaných listin všecky možné
důvody a námitky, které by byly proti blahořečení. Za tím účelem zkoumá
také spisy, jestli sluha Boží některé psal. Je-li výsledek tohoto vyšetřování
příznivý, odevzdá se vše Apoštolské
Stolici. To se může státi nejdříve
jedenáctého roku po smrti sluhy Božího. Ukáže-li se, že není v celém
jednáni překážek, aby byl sluha Boží prohlášen za blahoslaveného, vyšetřuje se
dále, jsou-li náležité důkazy, aby se tak stalo, zejména vynikal-li opravdu
hrdinskými ctnostmi, a vykonal-li na jeho přímluvu Bůh aspoň dva pravé zázraky.
Ctnosti a zázraky vyšetřují se odděleně, a jedno i druhé ve třech rozličných
zasedáních. To však se může státi krom mimořádně důležitých a zřetelných a
patrných důkazů teprve padesátého roku
po smrti sluhy Božího. Dokáže-li se, že jsou pravé a skutečné důvody pro
blahořečení, pronáší svatý Otec za obřadů velmi slavných po vzývání Ducha
svatého toto důležité rozhodnutí. – Má-li býti později blahoslavený prohlášen za světce, musí se podobné
šetření ve všech svých částech opakovati
a mimo to se žádají i nové dva
zázraky po blahořečení.
Z toho
poznáváme, že proces blahořečení a svatořečení trvá po dlouhá léta, a že se odkládá, pokud možno nejdéle. Účelem
tohoto průtahu jest, aby se ukázalo, že důvěra a úcta v křesťanském lidu k tomu, kdo má býti prohlášen za
blahoslaveného nebo za světce, neklesá, nýbrž že trvá stále, ano že snad docela
roste; mimo to vyčkává se v této dlouhé době, zdaž nedá sám Bůh důkazy, že sluha Boží, o jehož blahořečení se jedná, nebo
blahoslavený, jenž má býti prohlášen za světce, tohoto vyznamenání zasluhují,
čili zdaž Bůh nevykoná na přímluvu jejich zázraky.
Tím jsem
vám, nejmilejší, naznačil aspoň v krátkosti ty rozličné stupně dokonalosti, na
kterých se nacházejí ti vyvolení Páně, které dnes oslavujeme slavností
společnou, a naznačil jsem také aspoň v krátkosti obřad blahořečení a
svatořečení. Z celého poznáváme, že církev svatých nedělá, nýbrž že se svatým
musí učiniti s pomocí Boží každý člověk sám. Církev také svatým zázraků
nepřičítá, nýbrž zázraky na přímluvu svatých koná a může konati jediný Bůh.
Proto prohlašuje-li církev čili určitěji svatý Otec někoho za blahoslaveného
nebo za svatého, dosvědčuje tím jenom,
že člověk ten vynikal hrdinskými ctnostmi, že Bůh na jeho přímluvu vykonal
zázraky pravé, a že tudíž právem z toho můžeme a máme uzavírati, že požívá
blaženosti věčné, ze kteréž příčiny jej máme také jako světce ctíti a můžeme
jej ve svých potřebách vzývati o pomoc. Vidíme tudíž, že světce Páně uctil
vlastně sám Bůh, an na jejich přímluvu vykonal a koná zázraky, a že je ctí celá
církev. Hle! Nejmilejší, k svatosti jsme povoláni také my všichni bez rozdílu; všichni máme a všichni také můžeme svatými
se státi. Svatí a světice Boží byli lidé jako my ve všem nám podobní.
Budeme-li následovati příkladu jejich, dojdeme dojista cíle svého jako oni.
Proto budiž výsledkem našeho dnešního rozjímání pevné předsevzetí, že budeme svaté ctíti a že je budeme ve svých
potřebách také vzývati o pomoc;
avšak že také nezapomeneme nikdy na svou povinnost nejdůležitější, abychom vždy
následovali ochotně jejich příkladu,
a tak se s nimi jednou shledali v nebesích. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 606
Zpracoval: Jakub
Albert
