Prohlášení
P. Calmela, OP k nové mši (1969)
27. listopadu 1969
Pevně se přidržuji
tradiční mše, té, která nebyla vytvořena, ale kodifikována sv. Piem V.
v 16. století jako obyčej starý mnoho staletí. Odmítám proto Ordo Missae Pavla VI. Proč? Protože ve
skutečnosti tento Ordo Missae
neexistuje. To, co existuje, je všeobecná a trvalá liturgická revoluce, přijatá
či zamýšlená současným papežem, která si momentálně nasadila masku tohoto Ordo Missae z 3. dubna 1969. Je
právem každého kněze odmítnout nosit tuto masku takovéto liturgické revoluce.
Považuji za svou kněžskou povinnost odmítnout slavit mši v dvojznačném
ritu.
Tento nový ritus
podporuje záměnu katolické mše a protestantské „Večeře Páně“ – jak to výmluvně
uvedli dva kardinálové, a jak to prokázal solidní teologický rozbor (1) [např. zde].
Jestliže jej přijmeme, rychle odpadneme od zaměnitelné mše (jak osvědčili
protestantští duchovní) ke mši, která je zcela otevřeně heretická a tudíž
neplatná. Liturgická reforma zahájená papežem a pak ponechaná na národních
církvích bude prostě následovat svou ďábelskou logiku. Jak můžeme souhlasit s tím,
abychom byli součástí takového procesu?
Zeptáte se mě:
uvědomujete si, čemu se otevíráte tím, že stojíte za mší svatou všech časů? To
si vskutku uvědomuji. Abych použil vaše vlastní vyjádření, otevírám se vytrvání
na cestě věrnosti svému kněžství a tudíž tomu, že budu pokorným svědkem svého
kněžského úřadu vůči Nejvyššímu veleknězi, který je naším Nejvyšším soudcem.
Také se otevírám ujišťování věřících, jejichž svět byl obrácen vzhůru nohama a
kteří jsou v pokušení skepse či zoufalství. A skutečně, každý kněz, který
se pevně přidržuje mešního ritu kodifikovaného sv. Piem V., velkým dominikánským
papežem protireformace, umožňuje věřícím účastnit se na Svaté oběti bez
nejmenší dvojznačnosti; přijímat Slovo Boží vtělené a obětované, skutečně
zpřítomněné pod svatými způsobami bez pochybnosti o této svátosti.
Na druhou stranu kněz,
který se podvoluje novému ritu, poslepovanému Pavlem VI., spolupracuje na
postupném zavedení padělané mše, která bude přeměněna na prázdnou vzpomínku,
již bez skutečné přítomnosti Krista. Tou samou skutečností již Oběť kříže
nebude skutečně a svátostně obětována Bohu; Svaté přijímání již nebude ničím
než náboženským pokrmem, kde se jí kousek chleba a pije trocha vína. Nic víc.
Přesně to, co mají protestanti.
Když člověk odmítá
spolupracovat na revolučním zavedení dvojznačné mše zaměřené na samotné zničení
mše, jaké může na tomto světě očekávat světské útrapy a jaké obtíže? Pán, jehož
milost postačuje, ví. Skutečně, milost Ježíšova Srdce bude vždy stačit, a
přichází k nám skrze Svatou oběť a skrze svátosti. Proto nám Pán
s takovým klidem říká: kdo ztratí svůj život v tomto světě pro mě,
bude žít věčně.
Bez váhání uznávám
autoritu Svatého Otce. Nicméně tvrdím, že je možné, aby jakýkoliv papež zneužil
svou autoritu. Zastávám názor, že se papež Pavel VI. dopouští výjimečně
závažného zneužití autority, když staví nový mešní ritus na definici mše, která
již není katolická. Ve svém Ordo Missae
píše, že: „Mše je posvátným synaxis
neboli shromážděním Božího lidu shromážděným za předsednictví kněze
k slavení památky Páně.“ (2) Tato záludná definice úmyslně opomíjí to,
co činí katolickou mši katolickou a naprosto neredukovatelnou na protestantskou
„Večeři Páně“. [Tato původní protestantizovaná definice mše vyvolala takové
celosvětové pozdvižení, že byla později redefinována, nicméně na samotném novém
mešním ritu se nic nezměnilo. Více např. zde –
pozn. překl.]
Katolická mše totiž není
jen nějakou připomínkou; je připomínkou, která skutečně obsahuje Oběť kříže,
protože tělo a krev Krista jsou skutečně přítomny na základě dvojího
proměňování. Ritus kodifikovaný sv. Piem V. nedovoluje v tomto bodě žádné
mylné pochopení, avšak ritus vymyšlený Pavlem VI. ponechává tuto otázku otevřenou
a dvojznačnou.
Stejně tak kněz
v katolické mši nijak nepředsedá; je označen Božským charakterem, který
jej po celou věčnost odlišuje, a proto koná jako služebník Kristův, který skrze
něj slouží mši. Nikdy by nemohl být připodobňován k protestantskému
duchovnímu, který je pověřen věřícími, aby zaručil dobrý pořádek na shromáždění.
Tato role je v mešním ritu ustanoveném sv. Piem V. zjevná; v novém
ritu je zastřená, ne-li úplně potlačená.
Proto prostá integrita a nekonečně
více kněžská integrita vyžaduje, abych neměl tu opovážlivost neoprávněně
zasahovat do katolické mše obdržené v den mého vysvěcení. Protože je to
otázkou cti a zvláště v takové věci Božské důležitosti neexistuje na světě
žádná autorita, která mě může zastavit, i kdyby to byla autorita papeže.
Nadto je prvotním důkazem
věrnosti a lásky, které musí kněz dávat Bohu a lidem, udržet netknutý nesmírně
cenný poklad, který mu byl svěřen, když na něj biskup vložil ruce. Jako první
budu souzen Nejvyšším soudcem ohledně tohoto důkazu věrnosti a lásky. Mám
naprostou důvěru v to, že Panna Maria, Matka Nejvyššího velekněze, mi
získá milost, abych zůstal do smrti věrný katolické mši, pravé a jednoznačné. Tuus sum ego, salvum me fac.
Roger-Thomas Calmel, O.P.
Poznámky
1)
Mezi jinými Pensee Catholique č. 122 a Courrier
de Rome č. 49 a dále.
2)
Z článku 7 Generální instrukce
předcházející Novus Ordo Missae.
Zdroj: La Sapiniére
Překlad:
D. Grof
