Proč
tolik povyku kolem synody? (2015)
Atila Sinke
Guimaraes
Synoda, která skončila minulou
neděli (25. října 2015), byla jedním z nejočekávanějších a
nejsledovanějších církevních setkání od Druhého vatikánského koncilu.
„Elektrizující náboj“ této události nezačal tento rok. Vzplanul koncem roku
2013, když Vatikán nařídil všem diecézím katolického světa provést průzkum
veřejného mínění, aby zjistil názor tolika katolíků, kolika bylo možné, ohledně
problémů, které se měly řešit na synodě v říjnu 2014 – zahrnoval mnoho
žhavých témat spojených s rodinným životem.
Od té doby začal „povyk“. Zvýšil se
během biskupské synody v roce 2014; nadále rostl po celý tento rok a
dosáhl neznámých výšin ve shromáždění, které skončilo pře několika dny.
Otázkou je: co jej způsobilo?
Mravní
otázky odsouzené k záhubě
Někdo by mohl říct, že příčinou
tohoto mimořádného zájmu byla ožehavost různých morálních témat: mezi jinými
kontrola porodnosti, předmanželské soužití, Svaté přijímání pro rozvedené a
„znovusezdané“ páry a homosexualita.
František
nepotřeboval synodu, aby zničil katolické mravy; dělá tu práci velmi dobře sám
Souhlasím, že souhrn těchto témat je
dostatečný, aby vyvolal veřejný zájem. Ale František, který má veškerou
papežskou moc, toho již ohledně morálních otázek učinil dost se širokým dopadem
v katolickém světě.
Vezměme si například jeho přístup
k homosexualitě – „Kdo jsem, abych soudil?“ To otevřelo všechny morální zábrany,
které ještě byly zavřené. Když se takzvaný „Františkův efekt“ aplikuje na
homosexualitu (anglicky např. zde
a zde),
zapříčinil, že většina biskupů světa upravila svůj morální přístup, pokud již homosexuály
nepropagovali a nevítali.
Totéž lze říci o předmanželském
soužití. Vzpomínám si, že před synodou v roce 2014 vykonal František ve
Vatikánu spektakulární svatební obřad s dvaceti páry, z nichž mnohé žily
spolu, aniž by byly sezdané. Když jsem tuto epizodu analyzoval,
nenalezl jsem žádný solidní důkaz, že byla od těchto párů vyžadována lítost a
svatá zpověď předtím, než se vzaly a přijaly Svaté přijímání.
Ještě než tedy začala jakákoliv
diskuze s biskupy, František již dal na tento specifický problém odpověď,
která zní: „Přijímejte páry, jaké jsou. Nevnucujte jim ´muka´ zpovědi nebo
jiných staromódních metod z minulosti.“ Většina z biskupů tuto zprávu
zachytila a podle toho přizpůsobila své jednání.
Mohl bych dát příklady u každé této
morální otázky, jež přišla na přetřes v onom průzkumu a na jednání synody.
Ke všem z nich se František pečlivě vyjádřil se svým zdánlivě
„spontánním“ stylem a jednáním. U každé z nich dává radikálně
progresivistické řešení.
Mám názor, že pokud jde o morální
otázky, jež se nacházejí v centru zájmu, František zničí všechny sloupy
morálky, které ještě stojí, jestliže Naše Paní nezasáhne. Biskupové dříve či
později udělají totéž, jako to učinili u dvou zmíněných otázek.
Rozkaz:
demokratizovat Církev
Biskupové na
synodě byli bombardování ideou změny Církve
Jestliže, pokud jde o morální otázky
progresivistické agendy, může papež zničit vše sám, proč svolávat dvě synody
k diskuzi o těchto tématech? Proč tak velké očekávání a „elektrizující
náboj“?
Politicky řečeno, nebyla pro
Františka a progresivismus žádná jasná výhoda v tom, svolávat synodu, tím
méně pak dvě. Naopak, byla zde jasná nevýhoda: Protože lze zřídka nalézt
biskupa, který je v mravních otázkách radikálně progresivistický jako
František, když se jich sejde velká skupina a dá se jim právo se vyjádřit, je
předvídatelné, že někteří biskupové budou klást Františkově politice překážky.
Vrací se otázka: Proč dvě synody?
Proč tolik povyku kolem nich?
Jsem přesvědčen, že to, co způsobilo
tento povyk, není ožehavost daných morálních témat, ale spíše perspektiva změny
katolické Církve v její samotné struktuře z monarchie na demokracii,
nebo, v církevním jazyce, na synodální Církev. Tento záměr nebyl výslovně
ohlášen, ale lze rozpoznat, jak se vznáší nad vatikánskými iniciativami
poslední dva roky.
Tato perspektiva změny formy vlády
v Církvi ospravedlňuje zmíněný průzkum a svolání dvou po sobě jdoucích
synod.
Záměr tohoto průzkumu se dá plně
vysvětlit, jestliže jej pochopíme jako plebiscit, který papež a biskupové
„potřebovali“, aby věděli, jak nasměrovat Církev. Jako u každého plebiscitu, je
předpokladem, že lid jedná jako král a autorita pouze vykonává moc v jeho
jménu. Není obtížné vidět, že v praxi je nyní Církev brána jako
demokracie.
Totéž lze říct o svolání dvou synod.
Byly očekávány jako určitý druh Sněmovny reprezentantů katolíků světa:
biskupští delegáti přinášejí požadavky svých komunit do Říma.
Proto jsem přesvědčen, že téma,
které způsobilo tuto „elektrizaci“, byl neohlášený plán na přetvoření Církve,
spíše než morální otázky na jednání. Tato „elektrizace“ kolem dvou synod měla
něco z États Géneraux [Generálních
stavů – pozn. překl.] Francouzské revoluce, které také přetvořily Francii
z monarchie na republiku.
Cíl, který
odpovídá původnímu plánu Pavla VI.
Když Pavel VI. ustanovil synodu
biskupů v Církvi v roce 1965, plánoval půlroční setkávání biskupů
s rozhodovací pravomocí. Zamýšlel pro tento orgán trvalé zastoupení ve
Vatikánu tak, aby tato Sněmovna vždy něco od papeže požadovala. Cíl: učinit
z Církve demokracii a z papeže svého druhu královnu Alžbětu,
dekorativní figurku.
Pavel VI.
naplánoval synodu, aby zavedl demokracii v Církvi, ale natolik neuspěl
Tento plán se zadrhnul na nesčetných
tradicích, zvycích a atavismech buď v římské Kurii, nebo mezi biskupy. Po
dlouhou dobu se tato setkání konala každé dva roky, ale synoda se nikdy nestala
shromážděním s rozhodovací pravomocí, i když se mu ji Pavel VI. a Jan
Pavel II. snažili vnutit. Dodneška pokračuje jako čistě poradní orgán.
Až do posledních dvou synod fungoval
takto: Biskupové se se shromáždili s předem daným programem, každý měl pět
minut na vysvětlení svých bodů, pak si musel sednout a nechat promluvit dalšího
biskupa. Když všichni promluvili, komise shromáždila jejich návrhy, na jejichž
základě byl vytvořen dokument. Papež si jej mohl přečíst, učinit nějaké úpravy
a podepsat jej. Tento podepsaný dokument se nazýval Apoštolská exhortace.
Postupem času se synoda stala
byrokratickou institucí natolik prosycenou strnulostí, že se její setkání
jednou za dva roky stala setkáními jednou za pět let. Takřka nic z onoho
prvního původního revolučního plánu se nenaplnilo.
Františkův
nový úkol
Nyní se zdá, že František, který
otřásá vším v Církvi, obdržel od svých šéfů úkol,
aby přiměl synodu vrátit se k prvnímu ideálu progresivismu.
„Je to teď! Přišel čas!“ – to je
zpráva, kterou se tento „elektrizující náboj“ zdá šířit.
Takto ty události chápu já. Je-li to
správně, pak nastane smutný důsledek.
Mnozí lidé s dobrým úmyslem si
mysleli, že jsou ohroženy pouze projednávané mravní otázky, a běhali
v kruzích, aby zabránili tomu, že nastane katastrofa – to jest, aby
zabránili Kasperovým návrhům zvítězit na synodě. Není pochyb, že bylo dobrou
věcí jít proti německé linii, bohužel to však bylo učiněno způsobem, jenž zapříčinil,
že voda na mlýn demokratizace v Církvi proudí silněji.
Byli jsme tedy svědky, jak dobří
tradicionalisté podporovali „konzervativce“, aby porazili linii
Františka/Kaspera, jako by se jednalo o rozpravu v americkém Kongresu k
porážce návrhu zákona předloženého Obamou a podporovaného demokraty. Tím, že
připustili tuto novou roli biskupů na synodě, hráli do karet plánu na demokratizaci
Církve.
Párek
obalený slaninou
Čtenář by mohl namítnout: „Říkáte
tedy, že všechna publicita ohledně morálních otázek rodiny byla z větší
části podvod, který měl způsobit demokratizaci Církve. Nemohu pochopit, jak
mohly tyto dva aspekty nastat zároveň.“
Neříkám, že tyto morální otázky
nebyly ničím než záminkou. Tyto otázky existují a biskupové na synodě se jimi
zabývali, jak si může kdokoliv přečíst v závěrečné zprávě.
Co tvrdím je, že tyto otázky byly
obaleny kolem jiného tématu, které je ještě mnohem důležitější: demokratizace
Církve.
Příklad by mohl pomoci vysvětlit,
jak se tato dvě témata mísí: Dnes je zde párek v rohlíku, který máme
s plátkem slaniny obtočeným kolem párku. Tyto dvě věci jsou ogrilovány
společně a dohromady snědeny v rohlíku. Pro mě je rohlíkem synoda, párkem je
demokratizace Církve, plátkem slaniny jsou mravní otázky a kuchařem je linie
Františka/Kaspera. Líbivá vůně grilu a jeho proslulost jsou částmi toho, co
nazývám „elektrickým nábojem“ kolem synody.
Jak definovat tento „elektrický
náboj“? Jak se vytváří? Kdo jsou agenti, kteří jej šíří? Co bylo „šokovou
léčbou“, jíž František ohýbal biskupy na synodě? Jaké jsou výsledky synody,
pokud jde o demokratizaci? Jaká je budoucnost tohoto manévru? To jsou otázky,
které jsem nucen nechat pro jinou příležitost. Jinak by se tento článek stal
brožurou.
Překlad: D.
Grof
