středa 7. března 2018

Sémantická zrada: katolická, koncilní nebo oficiální Církev? (2017)

 
Sémantická zrada: katolická, koncilní nebo oficiální Církev? (2017)
Christian Lassale
 Přestože Msgr. Lefebvre vysvětloval…
…Kardinál Ratzinger mnohokrát opakoval: „Ale Monsignore, existuje pouze jedna Církev, nesmíte vytvářet paralelní církev.“ Já jsem mu říkal: „Vaše Eminence, nejsme to my, kdo vytváří paralelní Církev, protože my pokračujeme v Církvi všech časů, jste to vy, kdo vytváří paralelní církev, protože jste vynalezli církev koncilu, kterou kardinál Benelli nazval koncilní církví; jste to vy všichni, kteří jste vynalezli novou církev, ne my. Jste to vy, kdo vytvořil nové katechismy, nové svátosti, novou mši, novou liturgii, nikoliv my. My pokračujeme v konání toho, co se konalo dříve. My nejsme ti, kdo vytváří novou církev.“ (1)
…a biskup Fellay s tím od roku 2011 nesouhlasí:
Uvědomme si, že jestliže dnes máme víru, jestliže máme potěšení vyznávat svou víru, je to díky této velmi konkrétní Církvi… která je v žalostném stavu. Když přinesete dítě knězi Bratrstva na křest, první otázkou je: „Co žádáte od Církve?“ [a nikoliv od Bratrstva]; a odpověď je: „Víru.“ A není to Bratrstvo, ale Církev, která dává tuto víru… Církev dneška! Je to Církev dneška, která posvěcuje. Když říkáme „extra ecclesiam nulla salus“, „mimo Církev není spásy“, hovoříme o Církvi dneška. Je to naprosto jisté, to musíte zastávat. (…)“ (2)
Rozpor je zjevný. Zvláště od roku 2011 je jazyk některých z těchto autorit otevřeně liberální. Ale mimo toto zjevné zmatení se tento nový jazyk snaží setřít rozdíl a protiklad mezi tradičním a koncilním. Setřením tohoto rozdílu člověk jasně zlehčuje boj za víru a umožňuje úvahy o dohodě, kterou si někteří tolik přejí.
V [pařížském farním zpravodaji FSSPX] Le Chardonnete z prosince 2017 (3) nám P. Gabriel Billecocq pozoruhodným způsobem podal detailní nástin [této věci] v článku s názvem „Říkali jste ´oficiální církev´?“:
1. Protože Msgr. Benelli toto vyjádření použil jako první, stal se termín „koncilní církev“ obecným vyjádřením, jimž označujeme všechny konciliaristy, tj. ty, kteří, bez ohledu na to, zda patří do Církve vyučující [kléru] nebo Církve vyučované [věřící], prohlašují, že se drží Druhého vatikánského koncilu.
2. Navzdory disputaci (4), která rozvířila tradiční kruhy, zachovává se toto vyjádření k označení těch lidí v Církvi, kteří se stavějí proti Tradici. Navíc ti, kteří se obrátili k Tradici, pravidelně a sami od sebe toto vyjádření užívají, protože je jim jasné, že existují dvě protichůdné společnosti, jejichž nauky a praxe jsou velmi antagonistické. Když k nám přijdou, jasně nám říkají, že opustili „koncilní církev“, tu „druhou církev“.
3. Po nějakou dobu je teď již jasné, že toto jiné vyjádření má nahradit vyjádření koncilní církev. Nyní se hovoří o oficiální církvi (5). V jakém rozsahu by se takové vyjádření mělo přijímat? Jaké zpřesnění poskytuje v již i tak komplikovaném kontextu? Je nutné nahradit [termín] oficiální za [termín] koncilní?
4. Předně bychom měli mít na paměti, že Náš Pán založil pouze jednu Církev: jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou. Víra a svátosti jsou jejím nejcennějším vlastnictvím, a aby bylo hájeno, byla ustanovena autorita.
5. Aby byl člověk spasen, musí patřit do katolické Církve. Včleňuje se do ní křtem, který je neoddělitelný od vyznání víry (6). Jakožto viditelná společnost má katolická Církev také neviditelnou část, která není ničím jiným, než společenstvím svatých. Takto rozlišujeme tělo od duše Církve.
6. Dogma „mimo Církev není spásy“ je nutné chápat, jakožto přináležitost k duši Církve. Taková přináležitost se činí skrze včlenění, tj. přináležitost k tělu, které je viditelnou společností. To je nezbytný prostředek, jinak řečeno, je to nutnost, bez níž tohoto cíle nelze dosáhnout.
7. Existují však některé případy, o nichž se říká, že jsou mimořádné – a tudíž zřídkavé – vzhledem k tomu, že nejsou řádnou cestou, kterou zamýšlí Bůh. Týkají se lidí, kteří neznají katolickou Církev, nicméně však usilují o to, aby sloužili Bohu, jak to poznávají, přinejmenším tím, že poslouchají přirozený zákon poznaný skrze svědomí. Je však jisté, že by se dali pokřtít, jakmile by poznali katolickou Církev.
8. Musí se říct, že tzv. tradicionalistická hnutí (FSSPX a spřátelené komunity) patří do Církve a patřily do ní vždy, navzdory odsouzením a nespravedlnostem, která protrpěly.
9. Totéž se musí říct o těch, kteří jsou obvykle nazýváni Odpor, protože ať Bratrstvo opustili, nebo z něj byli vyloučeni, neznamená to, že byli vyloučeni z Církve. Tito lidé jsou naprosto katoličtí a určitě jsou nám ve věroučném boji blíž než ti, kteří se nazývají indultisté (Bratrstvo sv. Petra, Institut Krista Krále apod.).
10. Pokud jde o konciliaristy, je ten případ docela komplikovaný. A skutečně, protože jsou konciliaristé skutečnými modernisty (nebo přinejmenším většina z nich (7)), a protože byl modernismus Církví odsouzen, člověk může velice legitimně pochybovat o jejich přináležitosti k duši Církve: takřka úplně ztratili víru, změnili všechny svátosti, a jejich autorita již není ve službě obecného dobra Církve. Jsou prodchnuti filozofickým jedem (subjektivismem), který je objektivně vzato vzdaluje od víry. Lze pak tedy říct, že přináležejí [pouze] k tělu Církve. V čase však můžeme pochybovat (8) i o tom (9).
11. Pak je snazší pochopit, co tím věřící myslí, když mluví o koncilní církvi a tradiční Církvi. Nejsou to dvě oddělené církve (alespoň ne nyní, když [teprve] čekáme na nadcházející odsouzení ze strany [nějakého budoucího skutečně] katolického papeže) Jsou jako dvě části nebo dva stavy katolické Církve: první je nemocná a druhá je zdravá (10). Tyto dva termíny jsou proto vhodným názorným příkladem stavu katolické Církve. [Termín] koncilní to v protikladu k [termínu] tradiční krásně shrnuje (i když člověk může říct, že je to v etymologickém smyslu hrubá definice).
12. Nedávno v tradicionalistických katolických kruzích proběhla snaha podstrčit termín oficiální církev namísto koncilní církev. Oficiální je samozřejmě dobré vyjádření ideje, že uznáváme, že tito biskupové, ačkoliv nehodní, okupují moc, přičemž tuto moc jako takovou, můžeme jen respektovat. Ale nahrazení koncilní za oficiální je závažnou dvojznačností. Musí totiž tradiční katolík, který sám sebe, a z dobrého důvodu, nechápe jakožto konciliaristu, nyní říkat, že neuznává sám sebe ani jakožto oficiálního katolíka? Tradiční katolík by tedy již nepatřil do oficiální církve? Nebyl by tedy plně katolický? Do jaké církve by pak ale patřil? Aby na to člověk přišel, musí se zamyslet nad tím, vůči čemu je slovo oficiální v protikladu. Odpověď: vůči neoficiální, nebo skryté, tajné nebo vlastenecké. Tradiční katolík pak podle sebe nepatří do žádné z nich. Měli bychom říkat, že patří do oficiální církve a riskovat, že bude zaměňován s modernisty? Ne. Vše, co by tedy zbylo, je, že nepatří do Církve. A to je důvod, proč tak zoufale touží po uznání.
13. Ve skutečnosti, je to závažná a velice zhoubná dvojznačnost. Nahrazení termínu koncilní církev termínem oficiální církev, který by se vztahoval na modernisty, stírá rozdíl a protiklad mezi tradiční a koncilní. Setřením tohoto rozdílu člověk jasně redukuje boj za víru a riskuje, že jej popře, a přichází, aby přiměl tradicionalistu litovat, že nepatří do skutečně opravdové Církve, a dává mu dojem, že není normální a potřebuje proto usilovat o normalizaci. Toto vyjádření proto skrývá skutečnou nemoc, jíž je Církev postižena. Staví skutečného katolíka, který si zachoval víru a svátosti beze změny, do stavu horšího nebo komplikovaného postavení, a tím podporuje typické liberální zmatení. Ve skutečnosti je takové matoucí vyjádření již samo liberální a není již skutečně katolické…
14. V boji s nepřítelem, a tím více, když se tento nepřítel infiltroval do pevnosti, je potřeba používat jasný a jednoznačný jazyk k jeho pojmenování. Tradiční katolíci nebojují proti katolické Církvi, to je zjevné. Někdo je však může přimět, aby uvěřili, že bojují proti oficiální církvi. Jestliže je oficiální, člověk riskuje, že si vytvoří jisté výčitky svědomí, že proti ní bojuje, protože je oficiální a katolická Církev [přece] je oficiální! Ne, bojuje proti nemoci. A této nemoci dal jméno: koncilní církev.
15. Protože i když dnes ještě koncilní církev patří do katolické Církve, není možné říct, že katolická Církev je koncilní!
16. Teologická práce, kterou dnes velice postrádáme, spočívá v tříbení pojmů a tím v lepším vyjádření toho, co zakoušíme. To vždy Církev dělala.
17. Ideje mění svět. A ideje se vyjadřují slovy. Změnou slov měníte své myšlení. A v tomto případě změna idejí mění povahu boje. Což by byla zrada.
18. Nechť je vaše ano ano a vaše ne ne, vše nadto je od ďábla.
Poznámky:
1)      Tisková konference konaná v Écone 15. června 1988
2)      Biskup Fellay, konference 2. září 2012 ve Flavigny
4)      Viz Le Sel de la Terre, č. 85, léto 2013, str. 1-16, a Courrier de Rome, č. 363, únor 2013
5)      Není to nové, toto vyjádření již bylo použito při mnoha příležitostech. Problémem zde není ani tolik samotné vyjádření, jako spíš to, že nahradilo jiný termín, koncilní církev.
6)      Dospělý pohan, který by přijal křest, přičemž by byl v protestantismu nebo pravoslaví, by nebyl včleněn do katolické Církve. Vstoupil by do ní ve chvíli svého obrácení, když by se odřekl svých omylů a veřejně vyznal svou víru.
7)      Tento termín se vztahuje na ty, kteří patří do církevní hierarchie a zvláště do Církve vyučující: na papeže a biskupy.
8)      Pochybovat znamená odložit soud, připustit, že člověk neumí odpovědět na otázku. Znamená to však také dvě věci: že existuje skutečná otázka, která vyvstává, a že tudíž existuje potřeba skutečné teologické práce pro přípravu odpovědi, která může být později katolickými autoritami Církve schválena.
9)      Například kardinál Barbarin, primas Galie a lyonský arcibiskup, poskytl svátost katolického biřmování na „protestantském biřmování“ s kněžským obřadem.  Když se otevřeně vzepřel veřejnému vyznání víry tímto způsobem, lze pochybovat o tom, jestli je stále členem Církve. Nedávno se kardinál ze Sao Paulo účastnil obřadu, kde byli současně „uctíváni“ Panna Maria a Buddha. Musíme si zde položit stejnou otázku.
10)  Ohledně tohoto tématu jsme nechtěli postavit do kontrastu studii Dominikánů z Avrillé a studii P. Gleizeho. Jde o nepochopení. Zatímco prvně jmenovaní chtěli ukázat, že existuje radikální protiklad mezi konciliaristy a tradicionalisty, P. Gleize  se na druhou stranu snažil ukázat, že tento protiklad ještě neustavuje dvě rozdílné společnosti, protože tyto dva proudy ještě existují v rámci samotné katolické Církve. Avrillé popisuje nemoc a její protiklad ke zdraví a její ničivé dílo v rámci této organizace, zatímco tento vážený profesor ekleziologie – aniž by to popíral – prohlašuje, že to ještě nejsou dvě různá společenství, ale totéž sociální společenství, v němž jistá část (a to nikoliv malá část) je zkažená. Existovat dvě různá společenství budou, až budou tito koncilní modernisté odsouzeni a vyloučeni z Církve.
Další články k tématu:
 
Zdroj: Tradidi
Překlad: D. Grof