Poznámka k latinské frázi „perfidus
Iudaeus“ (2003)
Alexis Bugnolo
Od Druhé
světové války existuje celosvětové hnutí k pochopení skrytých příčin
rasistické ideologie nacistické strany. Někteří spisovatelé si však svůj zápal
učinit vše, co se dá, aby se zabránilo tomu, že se znovu stanou takovéto
strašlivé zločiny, zaměňují se svou vlastní osobní nenávistí ke Kristu a Jeho
Církvi, napadají tradiční fráze a výrazy používané katolíky, a prohlašují, že
tyto jsou zdroji, jež vedly k antisemitismu Adolfa Hitlera a jeho
vlády. Bohužel, nemálo takových autorů
je samo katolíky, nebo tvrdí, že jimi jsou.
Mezi výrazy,
které jsou napadány jako „antisemitské“, je i latinská fráze perfidus Iudaeus, „proradný Žid“, která
se objevuje v nejstarších textech římského ritu během Velkého pátku a mezi
mnoha autory západní Evropy, dokonce i svatými a Učiteli Církve, jako například
u sv. Bonaventury na začátku jeho „Collationes de septem donis Spiritus
Sancti.“
Tato kritika
je naprosto mylná. Za prvé, obvinění, že existoval středověký antisemitský
rasismus, je založeno na chatrných základech. Zastánci této teorie často
nedokážou rozpoznat, že mezi různými hnutími lidské vůle má nenávist, jako
mnohá jiná hnutí, mnoho projevů. Jako volní vášeň je namířena proti tomu, co je
vnímáno jako hrozba. Jako ctnost je namířena proti zlu; jako neřest je namířena
proti dobru, nebo přehnaným způsobem proti tomu, co je částečně zlé a částečně
dobré. Krátce, ne všechna nenávist je toutéž nenávistí.
Nenávidět
osobu je zcela odlišné od nenávisti k omylu nebo neřesti, na níž se
podílí. Kristus a Jeho Církev vždy učili nenávist ke hříchu, a nikoliv nenávist
k hříšníkům. To je rozlišující rys Nového zákona. Od Kristova zvěstování
Evangelia však ne všichni obdrželi tuto dobrou zvěst. Jestliže někdo svobodně
odmítne Evangelium, jistě by žádný duševně zdravý a nestranný soudce nekladl
odpovědnost za takové odmítnutí Církvi. Církev ze své strany vždy odsuzovala
všechny formy nenávisti, které chtějí zničení nebo zatracení svého bližního,
touží po něm nebo se z něj radují: to je v souladu s Kristovým
přikázáním: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Rasová nenávist
k židovskému národu je jako taková smrtelným hříchem hodným věčného zatracení.
To, že mnozí Evropané propagovali iracionální a nespravedlivou nenávist vůči různým
etnickým skupinám, včetně Židů, je historickým faktem. Abychom však byli
čestní, každý historik musí uznat, že existovalo mnoho rozdílných skupin, které
toto financovaly, a mnoho rozdílných důvodů, které to motivovaly.
Kristus je
Žid, Blahoslavená Panna Maria, jeho vždy panenská Matka, je Židovka.
Apoštolové, kteří založili katolickou Církev, jsou Židé, stejně jako mnozí Její
největší světci. V tomto smyslu je slovo „Žid“ používáno v etnickém
nebo rasovém smyslu. To však není smysl používaný katolickou Církví v Její
liturgii, ani svatými a Učiteli Církve, když mluví o perfidus Iudaeus. V latině má Iudaeus různé významy. Původně to znamená obyvatele nebo občana
provincie Judea (politický smysl). Protože tato oblast byla takřka zcela
obývána potomky Abraháma, Izáka a Jákoba vztahoval se tento termín
v rozšířeném smyslu na rasovou nebo etnickou kategorii. Protože se tento
lid také odlišoval svými náboženskými obyčeji, získal [tento termín] také
náboženský smysl.
Jako termín
vyjadřující náboženské dodržování Zákona po příchodu Krista, používá sv. Jan
Evangelista ve svém Evangeliu řecký ekvivalent Iudaeus v odkazu na své vlastní krajany a příbuzné, kteří
odmítli Krista. Další autoři Nového zákona činí totéž. Po vzoru apoštolů, Otců
a Učitelů Církve, světců a takřka všech církevních autorů příštích 1900 let
využívají termín Iudaeus v tomto
smyslu.
Z toho
důvodu tradiční římský ritus a svatí jako jsou sv. Bonaventura, hovoří o perfidus Iudaeus. Církev si často, když citovala
Písmo svaté a prožívala události Kristova života, osvojila dramatický styl,
v němž byly tyto události převyprávěny jako současné události. Odmítnutí
židovského Mesiáše ze strany Židů tak bylo v liturgii a církevních textech
výstižně popsáno jako akt zrady a nevíry. Termín perfidus Iudaeus se tak v katolickém smyslu správně odkazuje
na jedince, který přijal nebo si zachoval Zákon a poslušnost k němu po
Nanebevstoupení Krista, a který vědomě a bez důvodu nebo neopodstatněně odmítá
Kristovy nároky na to, že je Syn Boží. V liturgii je tento jedinec obvykle
spojován s davem občanů Jeruzaléma, který ve skutečnosti vykřikoval: „Krev
jeho na nás a na naše děti“ (Matouš 27:25). Je pozoruhodné, že židovský celník
Matouš, byl jediný, kdo pro příští generace zaznamenal tato historická slova.
V tomto smyslu má tento termín v kontextu katolické liturgie a
teologie pouze náboženský smysl.
Když byl Bůh
Abraháma, Izáka a Jákoba zabit Římany na žádost náboženských představitelů
židovského lidu a se souhlasem davů v Jeruzalémě, jako naplnění proroctví
židovských proroků od Mojžíše po Malachiáše a Krista samotného, nebylo
překvapivé, že katolická Církev, která byla založena na přímý, osobní příkaz
židovského Mesiáše, Ježíše Krista, si zachovala vzpomínku na to a znovu opakuje
pravdu o těchto událostech celému světu.
To, že
židovský národ do dnešního dne snáší následky hříchu svých předků, zvláště
rabínů, kteří, aby upevnili své odmítnutí svého vlastního Mesiáše, vyloučili [Duchem
Svatým] inspirované knihy Starého Zákona (Kniha Moudrosti, knihy Makabejské atd.)
a v průběhu staletí vytvořili komentář k Zákonu, Talmud, který
reinterpretoval přijatý smysl Mojžíše a proroků protikřesťanským způsobem, je
nepochybným faktem, o němž svědčí historie a události posledních 2000 let:
zůstávají bez proroků, zjevení, bez Chrámu, bez jakékoliv možnosti naplnění
proskripcí Zákona. Mnozí Židé upadli do pověry a černé magie skrze praktikování
kabaly – běžná je víra v neexistenci pekla nebo toho, že není věčné, víra
v reinkarnaci, v ontologickou nadřazenost rasového Žida nad Nežidem.
Být dnes Židem, je pro Žida primárně genealogická nebo etnická klasifikace;
sekundárně náboženská. Z toho dnes pramení důvod, zvláště ze strany
sekulárních Židů, obecného nepochopení toho, jak katolická Církev používá
termín „Žid“.
Kdyby Církev
a Její představitelé někdy zapomněli na hřích starého židovského lidu, který
odmítnul Mesiáše, byla by to nejtragičtější urážka vůči Jeho bratrům dle
původu. Navíc je ústředním dogmatem křesťanství, že Bůh Izraele se stal Židem,
aby spasil Židy i pohany. Vylučovat tedy židovský lid ze spásy by bylo krajní
urážkou Božího Milosrdenství. A protože spása je nabízena tomu, kdo uvěřil
v Mesiáše a lituje svých hříchů, vzpomínka na tento mimořádný hřích
židovského národa a sama jeho skutečnost, je nedílnou a nezcizitelnou částí
dědictví spásy, která patří jim i Církvi: protože dokud židovský lid neuzná, že
skutečně odmítnul svého vlastního Mesiáše, jak by v Něj mohl uvěřit a být
spasen? Protože neexistuje spása nežli ve jménu Ješua Mesiáš (Ježíš Kristus) a
v Jeho Církvi, katolické Církvi.
Proto je
latinská fráze „perfidus Iudaeus“,
která se nachází v liturgii na Velký pátek v Missale Romanum papeže
sv. Pia V., nezcizitelnou a spravedlivou částí katolické liturgie, teologie a
církevních spisů, a její správné užívání je dílem křesťanské lásky,
spravedlnosti a milosrdenství vůči židovskému lidu. Na druhou stranu přenášet
tento správný význam do rasových kategorií by bylo heretické a ďábelské. Je
proto pro všechny katolíky důležité, aby se zachovával a chápal správný význam tohoto
termínu. Jestliže někteří katolíci pozměnili tento termín na rasovou kategorii
nebo jej opustili kvůli irénismu, oprávněně si zasluhují být odsouzeni všemi
věřícími a zvláště papežem.
Zdroj:
Seattle Catholic
Překlad:
D. Grof
