středa 25. března 2015

O svatosti Rodičky Boží (1903)



O svatosti Rodičky Boží (1903)
Na den Zvěstování Panny Marie
Obsah: Svátek Páně a svátek Mariánský. Maria Panna posvěcena pro Syna Božího, Ježíše Krista. O svatosti Rodičky Boží. Svatost záleží v tom, že člověk prost jest hříchu, a že zde na zemi milostí a ctnostmi spojen jest s Bohem, se kterýmž bude spojen na věčnosti slávou; 1. Maria Panna byla prosta všeho hříchu a) dědičného, b) osobního, c) hříšné náklonnosti; 2. ozdobena byla a) milostmi a dary Ducha svatého, b) ctnostmi. – Svatost Rodičky Boží nám budiž povzbuzením, abychom i my svatými byli.
Zdráva buď, milosti plná, Pán s tebou. (Luk, 1, 28).
Dnes slavíme veliký svátek; uznáme to, když uvážíme, co si vlastně připomínáme. Připomínáme si to veliké tajemství, že se stal Syn Boží člověkem, ale zároveň rovněž veliké tajemství, že se stala pouhá žena Matkou Boží. Bůh s nebes trůnu sestoupil až na tuto zemi, a Maria Panna postoupila z této země až před trůn samého Boha a stala se Jeho příbytkem zde na zemi. Svatý Tomáš Akvinský praví, že jsou dvě důstojnosti nekonečné; ta, které se dostalo přirozenosti lidské, když Synem Božím přijata byla v jednotu s osobou Božskou, a ta, které se dostalo Marii Panně, když se stala Matkou Boží. A tyto obě důstojnosti nekonečné připomínáme si dnes. Jest svátek dnešní svátek Páně a svátek Mariánský. Jest svátek Páně, poněvadž si připomínáme vlastně památku vtělení Syna Božího; a jest svátek ten svátek Mariánský, poněvadž si připomínáme, jak toto vznešené tajemství naší svaté víry zvěstováno bylo Panně Marii. Anděl, který toto zvěstování nebo poselství vykonal, mluví k Marii Panně a praví, že s Ní jest Pán; také v tom vidíme Boha a Jeho přesvatou Matku.
A v tomto velebném poselství nazývá anděl Marii Pannu milostí plnou. Nemohlo jinak býti; musila býti milostí plnou, posvěcenou, poněvadž se stala stánkem Boha nejvyššího; a již žalmista Páně napsal: „Posvětil stanu svého Nejvyšší.“ (45, 5).
I my máme býti svatými, posvěcenými; proto uvažujme o svatosti Rodičky Boží, abychom příkladem Jejím k svatosti povzbuzeni byli.
Svatost záleží v tom, že člověk prost jest hříchu, a že zde na zemi spojen jest s Bohem milostí a ctnostmi, s Nímž jednou na věčnosti spojen bude slávou. Nelze popříti, že svatost Rodičky Boží nyní v nebesích jest tak veliká, že převyšuje všecky anděle a všecky svaté a světice Boží; avšak o té svatosti nebudeme uvažovati; nýbrž předmětem naší dnešní úvahy jest ta svatost, kterou se Matka Páně stkvěla již zde na zemi. Pozorujme tedy v Ní obě části; jak byla prosta hříchu a všeho, co s ním souvisí, a jak byla ozdobena vším, co s Bohem spojuje, tak že Jí anděl právem řekl: „Milosti plná, Pán s tebou.“
1. Maria Panna byla tedy prosta hříchu a všeho, co s ním souvisí. Rozeznáváme pak hřích dědičný nebo prvotní, se kterým přichází každý člověk na svět proto, že jsme všichni, jak praví svatý apoštol Pavel, v Adamovi zhřešili; dále hřích osobní, kterého se dopouštíme každý sám; s hříchem pak souvisí hříšná náklonnost, poněvadž z hříchu prvotního plyne a nabádá ku hříchům osobním. A Rodička Boží byla prosta tohoto všeho; proto na Ní nebylo nic, co by se Bohu mohlo nelíbiti, a co by se líbilo snad ďáblu; o Ní předpověděl Bůh hned v ráji, když zasliboval Vykupitele, že potře ďábla úplně, že nad ním zvítězí dokonale; a toto vítězství Rodičky Boží nad ďáblem by nebylo úplné a dokonalé, kdyby byla sebe menší okamžik bývala poskvrněna hříchem, nebo kdyby v Ní byla jen hříšná náklonnost.
a) Že Maria Panna neměla na sobě hříchu prvotního, čili že byla bez poskvrny hříchu prvotního počata, to jest článek víry prohlášený od papeže Pia IX. r. 1854. Z toho však, že teprve toho roku byla tato pravda prohlášena za článek víry, nesmíme uzavírati, že jí snad dříve katoličtí křesťané nevěřili. Věřili jí od počátku církve; neboť církev nemůže věřícím předkládati ku věření takových pravd, které nejsou zjeveny od Krista Pána nebo svatými apoštoly; ale poněvadž o této pravdě časem počaly spory, bylo povinností církve pravdu potvrditi a rozhodnou ti, čemu mají katoličtí křesťané věřiti; a to rozhodl jmenovaný papež roku 1854. Že pak dobře učinil, a že se toto počínání Rodičce Boží i samému Bohu líbilo, a tudíž zcela správné jest, to dokázala Maria Panna, a dokazuje Bůh dosud. Vždyť čtvrtého roku po prohlášení článku víry o neposkvrněném početí Panny Marie, počala se zjevovati Rodička Boží v Lourdech známé dojista všem Bernadettě; a když se Jí dívka tato tázala, neznajíc dosud, kdo se jí zjevuje, kdo jest, Rodička Boží řekla: „Já jsem neposkvrněné početí.“ Jest v tom zajisté viděti moudré působení Boží. Když byl článek víry již prohlášen, přece proti němu ještě někteří brojili; když tedy nechtěli věřiti římskému papeži, zjevovala se Rodička Boží sama a opakovala článek víry sama, abychom ještě zřetelněji věděli, že jest pravdivý. A abychom věděli, že Maria Panna jakož i římský papež mluvili úplnou pravdu, Bůh konal a koná v Lourdech na přímluvu Rodičky Boží zázraky, čímž dosvědčil a stále dosvědčuje pravdu o neposkvrněném početí také On. Přemýšlíme-li o zjeveních Rodičky v Lourdech a o zázracích, které se tam staly a dějí, uvážíme-li dále, že vše to začalo po prohlášení článku víry o Neposkvrněném početí Panny Marie a to v té době, kdy někteří proti prohlášení církve brojili, uvážíme-li konečně, že Maria Panna výslovně řekla: „Já jsem neposkvrněné početí.“ jest nám vyznati, že Lourdy se vším, co se tam od roku 1858 zázračného stalo a děje, jsou také nejzřetelnějším dokladem, že Maria Panna jest bez poskvrny hříchu prvotního počata. Proč se nezjevila Maria Panna jako neposkvrněné početí dříve, a proč se nezjevila později, nýbrž zjevila se tu, když byl článek víry prohlášen, a přece někteří pochybovali? Příčina hlavní ovšem jest ta, že tak chtěl Bůh, ale nechybujeme, když tvrdíme, že Bůh chtěl toto vše, aby potvrdil pravdu o neposkvrněném početí Rodičky Boží.
b) Maria Panna se po celý život také nedopustila ani sebe menšího hříchu osobního. Také tato pravda jest článek víry, prohlášený na sněmu Tridentském. Církev svatá ovšem učí, že Maria Panna nedospěla k této dokonalosti svým přičiněním, svými silami, nýbrž že v takovém stavu svatosti a dokonalosti setrvala až do konce na základě zvláštní výsady udělené Jí od Boha.
Přemoci pokušení a varovati se hříchu smrtelného jest zajisté skutek dobrý. Má-li to býti záslužné pro nebe, jest nám k tomu potřebí milosti Boží; neboť bez milosti Boží nelze nám nic prospěšného k životu věčnému činiti. Jest nám tudíž ku vystříhání se jednotlivých hříchů smrtelných potřebí milosti Boží.
Má-li se však člověk po dlouhou dobu hříchů smrtelných varovati, má-li zejména v posvěcující milosti Boží zemříti, čili má-li v dobrém setrvati buď po dlouhou dobu nebo docela až do konce, nestačí k tomu milost Boží, abych tak řekl, obecná, nýbrž k tomu jest potřebí zvláštní milosti Boží, která se nazývá dar setrvání, směřuje-li k tomu, že člověk zůstává v posvěcující milosti Boží po delší dobu, nebo dar setrvání až do konce, působí-li to, že člověk v posvěcující milosti Boží docela umírá.
Kromě hříchů smrtelných jsou dále hříchy všední. Kdo těch se varuje, jest zajisté dokonalejší, než ten, jenž se varuje jenom hříchů smrtelných. O hříších všedních učí svatá církev, že se některých můžeme varovati s pomocí Boží obyčejnou; ale abychom se varovali všech, a to po celý život, k tomu nestačí milost Boží obyčejná ani dar setrvání, nýbrž k tomu jest potřebí ještě dokonalejší a vznešenější pomoci Boží, která se nazývá zvláštní výsada Boží. A tohoto zvláštního dobrodiní Božího dostalo se dle učení církve Rodičce Boží; proto nesetrvala jen v dobrém po celý svůj život až do smrti, to jest nevarovala se jenom po celý svůj život všech hříchů smrtelných, nýbrž nedopustila se po celý život ani sebe nepatrnějšího hříchu všedního.
Také tato pravda vysvítá nevyhnutelně z výroku Božího, že Maria Panna potře hlavu ďáblovu úplně, že nebude v jeho moci nikdy, a mimo to jest patrno z pojmenování: Milosti plná. Je-li Maria Panna a byla-li již za svého pozemského života plná milosti, musila v Ní býti všecka milost, které jest člověk schopen; člověk však jest schopen přijmouti od Boha i tu milost, aby se vystříhal po celý život všech hříchů i všedních; proto se dostalo Marii Panně také této milosti.
c) Maria Panna byla také prosta veškeré náklonnosti ku hříchu. Touto hříšnou náklonností rozumíme vnitřní hlas, a abych tak řekl snahu, raději hřešiti než činiti dobře. Tato hříšná náklonnost jeví se žádostí těla, žádostí očí a pýchou života, jeví se bojem, v kterémž, jak dí svatý Pavel, tělo bojuje proti duchu, nebo člověk tělesný, zvířecí, proti člověku duchovnímu. Této náklonnosti hříšné v prvních lidech před hříchem nebylo, nýbrž ona jest následkem hříchu prvotního, a jako z hříchu plyne, tak také ku hříchu vede. Ačkoliv se nám na křtu svatém odpouští hřích prvotní, tato náklonnost v nás přece zůstává, a mnohdy lidem svatým, Bohem vyvoleným, snažícím se po životě opravdu Bohu milém a dokonalém činí veliké nesnáze. Vždyť sám veliký apoštol národů svatý Pavel volá: „Nešťastný já člověk! Kdož mne vysvobodí z těla smrti této?“ Ale odpovídá si hned: „Milost Boží skrze Ježíše Krista, Pána našeho.“ (Řím. 7, 24–25)
Ano, jako jest prostředkem proti hříchu milost Boží, tak jest také prostředkem proti náklonnosti ku hříchu. A Marii Panně byla udělena taková milost, že hříšné náklonnosti nikdy v sobě necítila. Vyplývá to ostatně také z toho článku víry, že v Marii Panně nebylo hříchu prvotního. Jestli nebyla poskvrněna hříchem prvotním, a plyne-li hříšná náklonnost z tohoto hříchu, nemohlo v Ní býti ani hříšné náklonnosti.
Tak vidíme, že se na Rodičce Boží úplně naplnila slova, která volá ženich, Duch svatý, ku své nevěstě, Marii Panně, v Písni Šalomounově: „Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a poskvrny není na tobě.“ (4, 7). Ano na Marii Panně není poskvrny žádné, není ani hříchu prvotního, ani hříchu osobního, ani náklonnosti ku hříchu.
2. Avšak Duch svatý v připomenutých slovech nepraví jenom, že na Marii Panně není poskvrny, nýbrž On praví více; praví, že jest celá krásná; a volá tak vším právem; neboť Maria Panna není jen prosta všeho hříchu, nýbrž v Marii Panně shledáváme také druhou část svatosti, Ona byla již za svého pozemského života ozdobena všemi milostmi a dary Ducha svatého a stkvěla se před Bohem a před lidmi nejvznešenějšími ctnostmi.
a) Že byla ozdobena všemi milostmi, patrno z pozdravení andělského. Vždyť Ji anděl nazval z rozkazu Božího milostí plnou. Mimo to; této milosti nebylo potřebí jenom pro Ni, nýbrž také pro Jejího Syna, Ježíše Krista. Vždyť tento Syn nebyl jen Synem Jejím, nýbrž jest od prvního svého počátku pravý a skutečný Syn Boží; proto byla a jest také Maria Panna pravá a skutečná Bohorodička, Matka Syna Božího. Zdobí-li však král matku svou přiměřenými šperky, dává-li ženich královský nevěstě své takové šaty, jaké jí náležejí, aby i zevně bylo patrno, že jest jeho nevěstou: slušelo se, aby Syn Boží ozdobil svou Matku a Duch svatý svou nevěstu šperky duchovními a šatem, jaký rozdávají a přinášejí Oni; a takové šperky jsou milosti a dary Ducha svatého, a šat posvěcující milost Boží.
Proto byla Maria Panna, a to hned od svého narození ozdobena posvěcující milostí Boží v takové míře a na takovém stupni, jak nebyl kromě Ní ozdoben nikdo. Jí se dostálo a dostávalo od Pána Boha tolik milostí skutkových, kterých se nedostalo nikomu; Ona požívala také tak vznešených milostí darmo daných, jakých nepožíval nikdo, ani svatých apoštolů nevyjímaje; a na Ni sestoupily dary Ducha svatého v takové míře, v jaké se jich nedostalo a nedostane nikdy nikomu. Tak musíme hleděti na Rodičku Boží, a pak poznáme aspoň poněkud hluboký smysl těch slov, když Ji nazval anděl Páně milostí plnou. Byla v Ní plnost milosti Boží, poněvadž v Ní byla veškerá milost, které jest člověk schopen; a byla v Ní v takové míře a na takovém stupni, jak se sluší na Matku Boží. Uvážíme-li dále, že dle učení svaté víry může člověk záslužnými skutky zasloužiti si také rozmnožení posvěcující milosti Boží, a uvážíme-li, že Rodička Boží za svého pozemského života vykonala takových záslužných skutků mnoho: jest nám vyznati, že ku plnosti milosti Boží v Ní nepřispěl jenom Bůh, nýbrž že k ní přispěla také mnoho Ona sama. Maria Panna obdržela od Boha hřivny, a Ona s těmito hřivnami jako věrná služebnice hospodařila, proto jimi také mnoho vytěžila; z té příčiny třeba vyznati, že obzvláště k Ní zvolal při Její smrti Bůh: „Raduj se služebnice věrná, že si nad málem věrnou byla, nad mnohým tě ustanovím, vejdi v radost Pána svého!“
b) Svatost dále záleží ve spojení s Bohem také ctnostmi. Spojení s Bohem nejdokonalejší děje se ovšem posvěcující milostí Boží; neboť tou, jak učí svatý Petr, stáváme se účastnými přirozenosti Božské, to jest stáváme se Bohu pokud možno nejvíce podobnými a s Ním spojeni; touto milostí posvěcující stáváme se, jak řekl sám Kristus Pán, příbytkem celé Nejsvětější Trojice; ale spojení naše s Bohem děje se také ctnostmi, poněvadž se jimi stáváme Bohu aspoň podobnými. Že pak Rodička Boží ozdobena byla také vznešenými ctnostmi, o tom nás poučuje svatá víra, to dokazuje Její život.
Poučuje nás o tom svatá víra. Vždyť víra učí, že když Bůh udílí někomu posvěcující milost Boží, dává mu s ní také ctnosti, zejména Božské: víru, naději a lásku, ale také dojista všecky ctnosti ostatní. Takovéto ctnosti samým Bohem člověku vštípené s posvěcující milostí Boží nazývají se ctnosti vlité.
Ježto tedy Maria Panna byla Bohem samým nejvíce ze všech lidí ozdobena posvěcující milostí Boží, byla také ze všech nejvíce obdařena ctnostmi vlitými.
Od ctností vlitých, které nám dává Bůh sám, rozeznáváme ctnosti nabyté, to jest takové, ku kterým dospějeme svým přičiněním, čili svým vlastním cvičením se v nich. A nahlédneme-li jen poněkud do pozemského života Marie Panny, zdaž nám není každý Její rok, každý den, ba každá hodina a minuta důkazem, v jak vznešených ctnostech cvičila se také Ona sama? Svatí Otcové nazývají Rodičku Boží také archou úmluvy, kteráž byla zlatá vně i uvnitř, a mají docela pravdu. Bůh Ji pozlatil, čili posvětil zevně, Ona pak s pomocí Boží posvětila se také sama. Svatost od Boha pocházela od příčiny vnější, posvěcení vlastním přičiněním ovšem s pomocí Boží pocházelo z vnitra.
Tak poznáváme obzvláštní svatost Rodičky Boží. Nebylo na Ní ani sebe menší poskvrny hříchu, ano nebylo v Ní ani náklonnosti k němu; ozdobena byla milostmi a ctnostmi tak, že dokonalejšího posvěcení člověka si ani mysliti nelze; tak poznáváme, jakým právem k Ní anděl řekl: „Milosti plná, Pán s tebou.“ Také naší úlohou jest svatost; také nám platí slova Hospodinova: „Svatí buďte, neboť i já svatým jsem!“ Tak svatým, jak byla Rodička Boží již za svého pozemského života, nebude ovšem nikdo z nás, to není také naší povinností; ale povinností každého z nás jest, této svatosti co nejvíce se přiblížiti. Milujeme Rodičku Boží zajisté všichni; také Ji ctíme nebo aspoň ctíti chceme. Uctěme Ji tedy a dokažme Jí svou lásku tím, že se budeme hříchů opravdu varovati a v ctnostech opravdu s pomocí Boží prospívati. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 278
Zpracoval: Jakub Albert