Komentář Eleison CCCXX – Edikt milánský (2013)
(320)
31. srpna 2013
EDIKT MILÁNSKÝ
V naší době, kdy liberalismus, který začíná ovládat Bratrstvo sv. Pia X., vypadá jako pouhá poslední v dlouhé řadě porážek katolické Církve, je obtížné si představit, že kdysi existovala doba, kdy Církev zaznamenávala jedno vítězství za druhým. Tento rok nicméně slavíme 1700. výročí jednoho z těchto vítězství, Edikt milánský, který se datuje do roku 313 po Kr.
Římský císař Konstantin, známý jako „Konstantin Veliký“, se narodil v roce 272 a byl pokřtěn teprve krátce před svou smrtí v roce 337, křesťanství však byl dosti nakloněn již mnoho let předtím. Když v roce 312 pochodoval na Řím, aby svedl boj se svým konkurentem, císařem Maxentiem, slíbil mu Náš Pán vítězství, jestliže na svou bojovou zástavu umístí „labarum“, písmeno X protnuté písmenem P, dvě první řecká písmena slova Kristus. Konstantin učinil, co Náš Pán řekl, a porazil Maxentia v bitvě u Milvijského mostu. Když již pevně ovládal Řím, vydal Konstantin následujícího roku Edikt milánský.
V průběhu předcházejících 250 let vytrpěli vyznavači Krista deset krvavých pronásledování pod římskými císaři od Nera (37-68) po Diokleciána (243-316). Křesťané odmítli pohanské státní náboženství, takže stát křesťanství zakázal. Edikt milánský učinil to, že poprvé zlegalizoval křesťanství vedle jiných náboženství povolených v císařství. Byl to rozhodující krok v konverzi Říma ke křesťanství. V roce 325 Konstantin podpořil pravověrnost dogmatického Nicejského koncilu. V roce 380 císař Theodosius učinil křesťanství oficiálním náboženstvím Říma a v roce 392 Theodosius zakázal pohanskou pobožnost.
Konstantin tak započal ono spojení (katolické) Církve a státu, které bylo základem křesťanství, známé dnes lépe jako „západní civilizace“. Ať již mohlo za ty věky dojít k jakémukoliv zneužití tohoto spojení v praxi, je toto spojení v principu nesmírně plodné pro spásu duší. Stačí jen, aby se člověk zamyslel nad tím, jak jakékoliv městečko dokonce i dnes bude mít prospěch z nějakého duševně zdravého kněze a duševně zdravého policisty, kteří se vzájemně doplňují. Po 1600 let se katolická Církev tohoto principu spojení Církve a státu držela, zatímco posledních 200 let se jej revoluční liberalismus neustále snaží podkopat. Teprve s Druhým vatikánským koncilem Církev nakonec ustoupila a zavrhla nauku o katolickém státě svým učením o náboženské svobodě v Dignitatis Humanae. Vůdce neomodernistů na koncilu P. Yves Congar se radoval, že koncil ukončil „konstantinovskou Církev“.
Je pravdou, že mají-li duchovní vazbu na pozemské autority, nese to s sebou pokušení světskosti, jakýkoliv stát však musí prosazovat zákony, které odpovídají nějakému náboženskému či protináboženskému pohledu na Boha a člověka. Abyste viděli, jak těžké je vést katolický život, když je tento pohled státu v souladu s protináboženským nebo sekulárním humanismem, jen se podívejte kolem sebe. Byl to tento všeobklopující tlak moderních nábožensky lhostejných států na biskupy Druhého vatikánského koncilu, který je přiměl chtít změnit katolickou Církev, aby vyhovovala modernímu světu. Tentýž tlak nyní nutí vedení Bratrstva sv. Pia X. jít cestou revoluce.
Naopak Konstantin musel za ty věky přispět ke spáse milionů duší; čin, pro nějž je jistě v nebi. Císaři Konstantine, oroduj za nás.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
