(318)
17. srpna 2013
PATOLOGICKÝ STAV
Velká španělská královna Isabela I. Katolická dle pověstí kdysi zadala zakázku na obraz, který by zobrazoval kněze u oltáře, ženu při porodu a zločince, jak ho věší. Jinak řečeno, ať každý dělá to, co se zamýšlí, aby dělal, a nic jiného. Tento „Komentář“ minulý týden však naznačoval, že lidé dnes nejsou tím, čím jsou: učitelé již často neučí, lékaři již často neuzdravují, policisti již často nechrání a – což je nejhorší, dodal bych – kněží již často nejsou Božími muži. Moderní slovo používané jistým italským přítelem k popisu tohoto špatného přizpůsobení realitě, které je dnes široce rozšířené, je „patologický“.
„Patologický“ je slovo patřící do onoho žargonu psychiatrů, který je dobře nazván „psychologickým žvaněním“, protože se navléká do zcela nových slov, z nichž každé je mnohoslabičné, jsou to však jenom stará dobrá trápení padlé lidské přirozenosti. Psychiatři, kteří jsou sami bezbožní, nemohou vyřešit problémy bezbožnosti, ale alespoň se snaží, abych tak řekl. Takže novota psychologického žvanění slouží alespoň k naznačení toho, že tato trápení, která se dnes v člověku nahromadila za poslední staletí, jež hromadila odpadlictví, jistě mají v sobě něco bezprecedentního. Můj přítel píše:
„Patologie může znamenat příležitostné či vrozené onemocnění, v rozšířeném smyslu abnormální či deformovaný způsob života, které, ať již je vrozené nebo získané, se stalo součástí zdravotního stavu jedince. Stejný koncept se dá v rozšířeném smyslu aplikovat na skupinu jedinců či společnost. Tak lze hovořit o patologickém, tj. chorobném, abnormálním stavu současného světa. Ať je tento stav jako takový získaný nebo vrozený, nevnímá jej dotčená osoba či osoby takový, jaký je, spíše naopak, protože jej vnímají jako normální, používají jej jako štít, a dokonce se jím vychloubají. To, že se nenormálnost stává normální a naopak, je dramatem současného světa a současného člověka.“
Pak bychom měli narážet na kněze, který zanedbává oltář, ženy, které nerodí, a zločince, kteří nejsou věšeni. To je však přesně svět kolem nás – psychologické žvanění sedí! Zde tedy je, co tentýž přítel říká o tom, jak musí katolíci reagovat na tento patologický stav současného světa:
„Katolíci musí pochopit, že žijeme v bezprecedentní situaci, v níž se všechen smysl objektivní reality trvale vytrácí. To pro Církev znamená, že referenční body platné ještě před 50 lety se již nedají použít. Žádají se odlišná řešení, která berou v potaz nejen možnost stále vzrůstajícího chaosu, ale zůstávají také dostatečně pružná, aby se přizpůsobila neustále se zhoršující situaci. Jestliže je tedy nauka primární a rozhodující, musí být katolíci a budoucí kněží věroučně učeni, jak jedinečný je tento konec časů. Evangelia nám říkají o jejich příchodu v budoucnu, ale ony jsou s námi zde teď a mají tendenci se jen zhoršovat až do té doby, kdy Bůh řekne už je toho dost.“
Stručně, staletí narůstajícího odpadlictví nahromadilo v lidstvu odmítání reality, která může být nazvána „patologickou“ a která zapříčiňuje u lidí neslýchanou úroveň strádání, strádání neutišeného ani stejně bezprecedentní úrovní materiálního blahobytu. Katolická Církev s tímto odpadlictvím bojovala, ale když se na Druhém vatikánském koncilu vzdala tohoto boje, patologická iluze ovládla svět a ten se přiklonil směrem k Antikristovi. Arcibiskup Lefebvre stvořil pevnost zdravého rozumu v drolící se Církvi, nyní však je stejná patologie na dobré cestě k ovládnutí jeho Bratrstva.
Učitelé, učte! Lékaři, uzdravujte! Ženy, roďte! Kněží, studujte vše, co arcibiskup Lefebvre řekl a učinil. A královno Isabelo, modlete se, prosím, za nás.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
