Poslední den Gabriela Garcíi Morena (2011)
Pouť do Quita
Poznámka překladatele: Tento článek otiskuji jako poctu tomuto velkému muži u příležitosti výročí jeho zavraždění.
Marian T. Horvat, Ph.D.
Jednou z hlavních událostí mé pouti do Quita bylo projít se ve stopách prezidenta Gabriela Garcíi Morena, „pravého katolického prezidenta“, jehož nástup a zasvěcení země Nejsvětějšímu srdci prorokovala Naše paní Dobrého pořízení v 19. století (česky zde).
V rodící se republice ovládané liberálními zednáři, kteří ze země vypověděli jezuity a nemilosrdně pronásledovali Církev, vstoupil v 60. letech 19. století na ekvádorskou politickou scénu státník jiného druhu. Za patnáct let své vlády Gabriel García Moreno učinil z této malé země – tak vroucně milované Naším Pánem a Naší Paní – vzor katolického státu.
Jedna z posledních fotek Garcíi Morena (1821-1875)
Jeho první prioritou jako hlavy státu bylo znovu zřídit pro Církev všechna práva, které jí revoluce upřela, v důsledku čehož vyvolal nesmiřitelnou nenávist radikálů a socialistů. Nazývali jej autokratem, protože odmítal ústupky revoluční skupině. Označovali jej za nemilosrdného, protože rázně odmítnul jakékoliv dohody se zlem. „Svobodu pro všechny a všechno s výjimkou zla a zlosynů,“ znělo jeho heslo.
Jedním z jeho prvních kroků bylo vydání konkordátu obnovujícího svobodu Církve. V roce 1867 ustavil konstituční vládu pod vládou Krista. V roce 1870 Ekvádor – jediný mezi všemi národy světa – veřejně protestoval proti invazi do papežského státu a nabídnul finanční podporu národa uvězněnému papeži. V roce 1873 formálně zasvětil republiku Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu.
Rozzuření socialisté a zednáři, kteří přišli o své úřady, když García Moreno převzal prezidentský úřad, proti němu vedli očerňující kampaň. Nic však neuspělo v tom, aby to lid podnítilo proti někomu tak čestnému a dobrému. Na místo toho jej nazvali „otcem lidu“. Katolické školy a univerzity za něj vzkvétaly, národní dluh zmizel, stavěly se silnice a infrastruktura, zločinci byli pozatýkáni nebo pověšeni a ulice byly bezpečné.
Čím více jej lid miloval, tím více jej zednáři nenáviděli. Podle jeho životopisců poté, co se v roce 1860 stal významnou veřejnou osobou, proběhlo šest úkladů o jeho život.
Pamětní deska na prezidentském paláci: Zde zavražděný prezident republiky Dr. Gabriel García Moreno padl k zemi 6. srpna 1875.
Když znovu vyhrál volby v roce 1875, rozhodla zednářská lóže v Německu vedená protikatolickým velmistrem Ottou von Bismarckem o jeho smrti. Když byl před tímto nebezpečím varován, napsal papeži Piovi IX.: „Kéž jsem hoden prolít svou krev pro věc Církve a katolické společnosti.“
Počátkem srpna 1875 se v Quitu po jeho znovuzvolení prezidentem 10. srpna během příprav na inaugurační proslov hojně šířily zvěsti o přípravě nového spiknutí k zavraždění prezidenta. 5. srpna si jeden kněz vyprosil přístup k němu do úřadu, aby jej varoval, že se na druhý den připravuje útok. Prosil prezidenta, aby přijal opatření.
García Moreno odpověděl: „Jediným opatřením po klidné úvaze je připravit se na to, že se ocitnu před Bohem,“ a pokračoval nevzrušeně dál v práci.
Odpoledne 6. srpna byl García Moreno napaden atentátníkem s mačetou a třemi komplici vyzbrojenými revolvery na terase prezidentského paláce. Ještě živý byl přenesen do katedrály a zde krátce poté umřel u paty oltáře Naší Paní Bolestné.
Výklad experta
Naše skupina poutníků měla štěstí, že mohla jít po stopách posledního dne Garcíi Morena s lektorem a průvodcem Dr. Franciscem Salazarem Alvaradem. Jeho význačným strýcem byl generál Francisco Javier Salazar, ministr války za prezidenta Garcíi Morena a jeho blízký a spolehlivý přítel. Dr. Salazar vyrůstal v rodině, kde se neustále mluvilo o Garcíovi Morenovi a jeho zájem o něj tak vzrůstal. Později se jako diplomat, profesor a novinář začal zabývat mnohem hlouběji životem svého hrdiny.
Dr. Salazar u obrazu svého význačného strýce
Sdílel s námi své objevy a historky a vyjasnil mnohé nesrovnalosti a chyby v mnohých záznamech, které jsem o smrti Garcíi Morena četla.
Zvu své čtenáře, aby se vydali po stopách Garcíi Morena v poslední den jeho života, když znovu vypravuji přednášku Dr. Salazara, kterou jsem si nahrála a nyní ji přepisuji. (1) Později onoho dne večer u něj doma mi dovolil oskenovat si několik fotek z jeho soukromé sbírky, z nichž některé zde pro čtenáře přetiskuji.
Jeho poslední ráno
Bylo 6. srpna 1875, první pátek, den zasvěcený Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Prezident šel dle své obvyklé rutiny ze svého domu podél náměstí Santo Domingo Plaza (viz obrázek) krátkou vzdálenost do kostela Santo Domingo na ranní mši v 6 hodin. Na kalvárské straně oltáře je pamětní deska, na níž stojí: „Zde Dr. Gabriel García Moreno přijal Svátost oltářní na první pátek 6. srpna 1875 než byl zavražděn.“
Vlevo Santo Domingo plaza – jeho dům je jeden ze tří, které jsou vidět na okraji fotky; vpravo pohled na interiér kostela
Pak se vrátil do svého domu, aby zde chvíli pracoval a pak lehce posnídal se svou ženou Marianou v půl desáté. Obvykle chodil do prezidentského paláce po jídle, ale toho dne zůstal doma, aby pracoval na své inaugurační řeči, kterou plánoval přednést před shromážděním 10. srpna. Spiklenci, kteří na toto ráno naplánovali svůj útok, byli touto změnou rutiny otrávení, ale zůstali odhodlaní zaútočit toho dne.
V 11 hodin odešel do paláce doprovázen pouze svým pobočníkem Manuelem Pallaresem. Krátce se zastavil, aby pozdravil příbuzné z manželčiny strany, rodinu Alcazarových, na ulici Sucre poblíž jezuitského kostela La Compania. Protože byl nemocný a počasí bylo chladné, zapnul si kabát a pokračoval na své cestě.
Učinil ještě jednu krátkou zastávku u katedrály a vstoupil do kaple, kde byla vystavena Nejsvětější svátost. Po této návštěvě se vydal směrem k prezidentskému paláci. Spiklenci byli připraveni.
U schodů do prezidentského paláce pozdravil několik osob včetně Faustina Raya, který zanedlouho udeřil prvním brutálním úderem mačetou. Rayo měl vůči Morenovi zášť za to, že jej odvolal z jeho lukrativního úřadu kvůli jeho nečestným praktikám a on se pak začal zabývat brašnářstvím a sedlářstvím. Předstíral však, že je zadobře s prezidentem, který jej nedávno najal na výrobu sedla pro svého mladého syna (jeho jediného žijícího dítěte) Gabriela Garcíi del Alcázar.
Vyšel po bočních schodech na terasu s jejími mohutnými koloniálními sloupy. Tehdy zde nebylo žádné zábradlí mezi pilíři, jak to vidíme dnes. Ve skutečnosti spirálovité černé mřížoví pocházející ze známého paláce Tuilleries v Paříži, stržené [francouzskými] revolucionáři a [poté] objednané Garcíem Morenou pro jeho ekvádorský palác, dorazilo a bylo instalováno až po jeho smrti.
Katedrála (vlevo) a prezidentský palác na Grand Plaza; vpravo místo, kde padl García Moreno mrtev
Vstupoval do paláce vchodem u oddělení státního pokladu. Tam vyběhl Rayo a napadl jej mačetou. První úder dopadl na jeho klobouk, který mu spadl z hlavy a přistál dole na náměstí. Rayo mu zasadil další údery a jeho spoluspiklenci zaujali pozice a vystřelili z pistolí. Jejich kulky jej jen škrábly.
Fotka prezidenta pořízená na náměstí poté, co padl k zemi; dole druhá fotka pořízená chvíli poté v katedrále
Poté Rayo hanebně zvolal: „Zemři, tyrane!“
A García Moreno, vrávorající pod ranami, skvěle odpověděl: „Dios no muere!“, „Bůh neumírá!“ To byla poslední slova z věty, kterou často opakoval: „Já jsem jen člověk, kterého mohou zabít a nahradit, ale Bůh neumírá.“
Ozval se další pokřik od Raya a spoluatentátníka Roberta Andradeho: „Umři, jezuito!“ Byl to způsob, jak říci: „Umři, stoupenče jezuitů,“ tj. řehole, která byla vypovězena antiklerikálním režimem, který předcházel Morenově prvnímu prezidentskému období. Jedním z jeho prvních kroků v roce 1860 bylo pozvání jezuitů zpět a vrácení jejich budov.
García Moreno se pokusil vytáhnout svůj revolver, aby se bránil, ale jeho zraněná ruka mu znemožňovala rozepnout kabát. Rayo znovu udeřil mačetou a tentokrát mu takřka uťal paži. Ozvaly se další výstřely z pistolí dalších spiklenců, Roberta Andradeho, Manuela Corneja a Abelarda Moncalya. Jejich výstřely jeho tělo opět jen škrábly.
Po Rayově posledním brutálním úderu prezident zavrávoral a spadl nějakých tři a půl metru z terasy na zem a dopadl před restauraci. Dnes je na zdi nad tímto místem prostá kamenná značka. To vše se podle svědků událo v pouhých několika minutách.
Smrtelné rány
Při pádu si García Moreno zlomil ruku, ale byl stále naživu. Pitevní zpráva sepsaná krátce po jeho smrti (2), říkala, že až do této chvíle jej nezasáhla žádná smrtelná rána. Člověk se nemůže ubránit údivu: kde byl pobočník Manuel Pallares?
Na místo, aby vystoupil na jeho ochranu, obrátil se, aby běžel pro pomoc a ponechal prezidenta bezbranného. Byl součástí spiknutí? To se neprokázalo, ale mnozí – včetně tety Dr. Salazara, která to k této mimořádné události často poznamenávala – jen málo pochybovali o tom, že byl zbabělcem.
Klobouk, který měl prezident na sobě
Zvuk výstřelů přitáhl pozornost lidu na náměstí a na vojenském velitelství na opačné straně náměstí, kde toho dne pracoval generál Salazar. Ženy z restaurace a blízkých obchodů přispěchaly k prezidentovi ležícímu na zemi, ostatní na místě zmateně pobíhaly.
Rayo a jeho komplicové seběhli ze schodů, aby dokončili svou hanebnou úlohu. Rayo odstrčil ženy stranou a opakovaně udeřil svou mačetou včetně dvou smrtelných ran do hlavy, z nichž jedna uťala část jeho lebky. Padly další výstřely a kulky opět jen škrábly tělo prezidenta.
Za pokřiku hesel jako „Pryč s tyranií,“ „Teď jsme svobodní“ atentátníci utekli. Rayo se také pokoušel o útěk, ale byl pozadu za ostatními. Když generál Salazar slyšel výstřely zbraní, nařídil oddílům, aby běžely na náměstí. Tři vojáci chytili prchajícího Raya a odváděli ho na vojenské velitelství.
Nahoře vpravo hlavní oltář v katedrále; vlevo nástěnný šestimetrový kříž, který prezident nosíval o svatém týdnu při procesí
Dole vlevo oltář Naší Paní Bolestné (za hlavním oltářem), kde jej položili; dole vpravo místo – označené kamennou značkou – kde zemřel
Novinka se nesla od úst k ústům: „Prezident byl postřelen a zavražděn.“ „Vrahem je darebák Rayo.“ Ve zmatku bylo slyšet rozkaz: „Zabijte atentátníka!“
Seržant vystřelil a zabil Raya uprostřed náměstí. Ve svých kapsách měl velké sumy v peruánské měně – jidášskou odměnu od zednářů, která mu měla umožnit uprchnout z Ekvádoru a žít v Peru. Davy vzaly jeho tělo, vláčely jej ulicemi a ponechaly nepohřbené jako potravu supům.
Generál Salazar dorazil k umírajícímu prezidentovi a nařídil, aby Garcíu Morena přenesli do katedrály. Jeho zmasakrované tělo bylo položeno u svatyně Naší Paní Bolestné, jíž byl velice oddán. Kněz, který mu uděloval poslední pomazání, se umírajícího prezidenta zeptal, zda odpouští svým nepřátelům. S velkým úsilím García Moreno otevřel oči, aby tak vyjádřil svůj souhlas. Krátce nato zesnul.
Prezident měl na prsou relikvii pravého kříže, škapulíř utrpení Páně a Nejsvětějšího srdce a svůj růženec, spolu s medailkou papeže Pia IX. V kapse měl knihu Následování Krista se svými pravidly pro život (pravidla lze najít na konci článku zde). Na stránce bylo připsáno těchto pár slov: „Můj Spasiteli Ježíši Kriste, dej mi větší lásku k Tobě a hlubokou pokoru a poučuj mě o tom, co bych měl tento den učinit ke Tvé větší slávě a ve Tvé službě.“
Zmařená revoluce
Revolucionáři doufali, že atentát na García Morena zažehne revoluci lidu, který se shromáždí okolo zednářských ideálů volnosti, rovnosti a bratrství a zavrhne katolickou Církev. Místo toho se stal opak. Národ truchlil pro ztrátu svého prezidenta a pojmenoval jej Otcem a Obnovitelem Ekvádoru a považoval jej za mučedníka pro katolickou Víru.
Jeho tělo bylo sešito – kupodivu nebyl při tomto brutálním útoku přeťat žádný životně důležitý orgán – a bylo oblečeno do slavnostní uniformy a posazeno do křesla v rohu druhého patra nádvoří katedrály. Pětičlenná čestná stráž zaujala pozici za ním a lidé cestovali kilometry, aby mohli projít procesím kolem jeho těla a vzdát mu hold.
Unikátní fotka těla Garcíi Morena s čestnou stráží na nádvoří katedrály; vpravo roh s označením, jak vypadá dnes
Při nedělním pohřbu bylo tělo Garcíi Morena také posazeno na křeslo čelem k publiku jako vysoká pocta padlému prezidentovi. Pohřben byl v katedrále, jeho tělo zde však nenalezlo konečné spočinutí.
O osm let později, když vypuknul revoluční zmatek, se přátelé a rodina Garcíi Morena obávali, že by jeho pozůstatky mohly být odstraněny a znesvěceny liberály. Uprostřed noci jeho tělo převezli a umístili jej na utajeném místě, které bylo světu neznámé až do chvíle, kdy do příběhu Garcíi Morena v roce 1973 vstoupil dr. Salazar a začal pátrat po tom, aby pozůstatky objevil.
(1) Pro další detaily odkazuji na knihu Dr. Salazara Encuentro con la historia: García Moreno, líder católico de Latinoamérica. Také odkazuji na vědeckou práci Gabriel García Moreno and Conservative State Formation in the Andes od Petera V. N. Hendersona (University of Texas Press, 2008).
(2) Oficiální pitevní zprávu zpracovanou toho odpoledne v 17 hodin lze najít v knize Encuentro con la historia: García Moreno, líder católico de Latinoamérica, str. 227-234.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
