Komentář Eleison CCCXVII – Skutečné kanonizace? (2013)
(317)
10. srpna 2013
SKUTEČNÉ KANONIZACE?
„Co si myslíte o záměru papeže Františka příští rok na jaře „kanonizovat“ Jana Pavla II. a Jana XXIII.? Není to způsob „kanonizace“ Druhého vatikánského koncilu? A nevznáší to otázku autority, vezmeme-li v potaz, že všechny teologické příručky do Druhého vatikánského koncilu učí, že papež je neomylný, když prohlašuje kanonizaci?“ Tak zněla vážná otázka (mírně modifikovaná), kterou mi nedávno položil novinář z Rivarol. Odpověděl jsem v tomto smyslu:
Odhodlání, které ukazují vůdci koncilní Církve, kanonizovat koncilní papeže demonstruje pevnou vůli nepřátel Boha (přinejmenším objektivních) vypořádat se s katolickým náboženstvím a nahradit jej novým náboženstvím nového světového řádu. Novocírkvi tudíž odpovídají novosvětci vyrobení procesem kanonizace, který byl rozmontován a „sestaven nově“. Jak to vždy s modernismem bývá, slova zůstávají stejná, ale obsah slov je zcela odlišný. Proto se katolíci, kteří mají pravou Víru, nemusí ani trochu bát, zda jsou tyto novokanonizace neomylné nebo ne. Pocházejí z Novocírkve, což je napodobenina katolické Církve.
Čím pak však je tato napodobenina? To je delikátní otázka, protože člověka snadno obviní z toho, že je „sedesvakantista“, což je slovo, které dnes tradicionalisty děsí skoro tolik jako slovo „antisemitský“. Je však potřeba soustředit se na skutečnost tím, že „nebudeme soudit podle zdání, ale soudit spravedlivým soudem“, jak říká Náš Pán (Jn. VII, 24). Nesmíme se nechat oklamat vnějším vzhledem, emocemi či slovy. Cožpak se dnes například školy nestávají středisky odnaučování namísto učení, nemocnice místy vraždění namísto uzdravování, policie nástrojem útlaku namísto ochrany a tak dále?
Proto se tím, co sestra Lucie nazvala procesem „ďábelského zmatení“, duchovní stali původci lhaní namísto Pravdy. Dovolili, aby jejich myšlení a srdce ovládly myšlenky a ideály revoluce, oné radikální a všeobecné vzpoury moderního člověka proti svému Bohu a Stvořiteli. Přesto jsou tito objektivní zrádci (oni si ve svém srdci mohou stále myslet, že slouží Bohu – Jn. XVI, 2) duchovními ve smyslu, že, slovy Našeho Pána (Mt. XXIII, 2), nikdo jiný než oni nesedí „na stolci Mojžíšově“. Papež tam sedí.
Jinak řečeno napodobenina Církve, o níž mluvíme, je Církev zabraná nikoliv muži, kteří nejsou duchovními, ale duchovními, jejichž srdce a hlavy jsou více či méně zabrány novým náboženstvím, které je zcela nekatolické. Všimněte si však onoho „více či méně“. Stejně jako hniloba nepostihne celé jablko najednou, tak i napodobenina církve neboli Novocírkev může být v procesu zastínění katolické Církve, ale jsou v ní stále někteří biskupové, mnozí kněží a spousta laiků, kteří si udrželi katolickou Víru až doteď. Jsou na kluzkém svahu, vysoce nebezpečném pro jejich víru, ale nedá se říci, že jsou mimo pravou Církev. Bůh ví.
Takže, když přijde na autority Novocírkve, chápal bych jejich autoritu tak, jak člověk chápe autoritu otce rodiny, který se přechodně zbláznil. Člověk už nevěnuje jeho šílenství žádnou větší pozornost, než že dává pozor na chvíli, kdy skončí, mezitím jej však člověk nepřestane milovat či dokonce respektovat autoritu vnitřně danou jeho otcovství. Tak mi pomáhej Bůh.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
