P. Marshall M. Roberts
Když bitva vedená mezi
stoupenci biskupa Fellayho a těmi, kteří jsou nazýváni „odporem“ nevykazuje
žádné známky konce, může být (a vskutku je) užitečné prozkoumat argument,
který mezi stoupenci FSSPX stále více nabývá na platnosti, aby ospravedlnil
jejich postoj a zároveň umlčel jejich oponenty. Tento argument se dá zredukovat
následovně: Biskupu Fellaymu, jakožto generálnímu představenému Bratrstva sv.
Pia X., byla dána milost stavu, aby mohl činit jakákoliv rozhodnutí, týkající
se schválení Bratrstva ze strany Svatého stolce. Protože má tuto zvláštní
milost, je ve skutečnosti neposlušností popírat správnost takové dohody či ji
dokonce jakkoliv zpochybňovat. Zastánci tohoto postoje zašli až tak daleko, že
obviňují „rebely“ z toho, že následují cestu Luthera a protestantských
reformátorů. Vidíme tedy, že je odpor označen za sektu pro svůj nedostatek
podřízení se legitimní autoritě biskupa Fellayho a ostatních nadřízených
Bratrstva. Čas od času jsou rebelům odmítnuty svátosti a to se ani nezmiňuji o
tom, že dětem odporujících rodičů se vyhrožuje vyloučením ze škol Bratrstva – a
nejen vyhrožuje. Může se zkoumat mnoho aspektů současného postoje Bratrstva
s ohledem na jeho správnost, ale spíše než by tento autor střílel na
všechny možné cíle, podívá se blížeji na jeden cíl, který tvoří základ mnoha
kroků a postojů vedení Bratrstva, konkrétně na otázku zda je biskup Fellay
držitelem milosti stavu a následně v jakém rozsahu se na tuto milost mohou
věřící spoléhat, jakožto na bezpečného průvodce správnosti kroků biskupa
Fellayho.
Prvně tedy prozkoumáme
pojem „milost stavu“. Víme, že Bůh dává každému věřícímu zvláštní milosti,
které odpovídají jejich povinnosti stavu. Existence milosti specifické pro něčí
stav je těsně svázána s dogmatem o Boží Prozřetelnosti. Bůh nás Svou
Prozřetelností staví na místo, na základě nějž máme jisté denní povinnosti,
které musíme vykonávat. Svatost je možná jen tehdy, když se podrobíme tomu, co
po nás Bůh chce, což je v jedné rovině manifestováno okolnostmi, do nichž nás
staví. Matka rodiny tudíž nemá milost být jeptiškou, protože její služba je
přesně stanovená pro její roli jakožto manželky a matky. Bohužel není neznámé,
že za použití výmluvy, že svatá X, která byla jeptiškou a světicí, strávila
mnoho hodin v zbožném rozjímání před Svátosti oltářní, musí být napodobována
paní Z, která však má mnoho opomíjených dětí, o něž je třeba se starat. Proto
matky, které se vyhýbají své povinnosti měnit plínky dětem nebo připravovat
pokrm dětem a manželovi, aby byly jako svatá X, urážejí Boha, který jim dal
odlišný úkol, jejž mají plnit, aby dosáhly svatosti. Protože nám Bůh dal
povinnosti v souladu s naším životním stavem, přeje si podobně dát
nám milosti nezbytné pro to, abychom v tomto stavu žili náležitým způsobem
a skrze prostředky onoho životního stavu dosáhli spojení s Bohem.
Existují svátostné
milosti, které jsou bezprostředně spojené s životním stavem, jako je
kněžské svěcení či svátost manželství. Je-li kněz vysvěcen, váže se
s povahou této svátosti nejen pravomoc poskytovat další svátosti, ale také
zvláštní milost k tomu, aby byl odpovídajícím knězem při výkonu svých
povinností. Tato milost je tedy bezprostředně k tomu být knězem podle Boží
vůle, protože Bůh žádá nejen to, aby se věc uskutečňovala, ale aby se
uskutečňovala i náležitým způsobem. Co to znamená, jde-li o kněžství!? „Co
budeš konat, připodobňuj“ [tajemství Kristova kříže – pozn. překl.] jsou slova
pontifikálu, když je svěcen kněz – a tím je přidána milost činit právě to.
Totéž lze říci o
manželovi či manželce. Manželský stav, ačkoliv netrvá věčně a proto nevtiskuje
žádné znamení, je nicméně stálým životním stavem, který je přerušen pouze smrtí
jednoho z manželů. Je mnoho křížů, které jdou s manželstvím, i když
existuje i mnoho radostí. Manželům je dána zvláštní milost, aby byli náležitými
manželi, což znamená přinejmenším to, aby byli schopni naplnit sliby, které si
vyměnili při své svatbě. Bůh tak dává spolu s povinnostmi, které na
manželích spočívají, milosti nezbytné k tomu, aby byli skutečnými manželi.
Existují mezi manželi problémy? Pak existuje i milost stavu připravená pomoci k
nápravě situace.
Musí být jasné
komukoliv, kdo se setkal s kněžími nebo manželi, že milost je a bude dána
ku pomoci těmto osobám, aby náležitě plnily svou povinnost stavu, a nezaručuje,
že tito kněží nebo manželé ve skutečnosti náležitě svou funkci splnili.
Neexistuje nedostatek špatných kněží nebo nevěrných manželů. Znamená to, že
v případě nevěrných neexistoval žádný stav milosti? Těžko. Milost může být
nabídnuta, ale člověk může odmítnout a odmítá tyto milosti, když mu jsou
nabídnuty. Milost stavu bude prospívat pouze těm, kteří ji pokorně využijí.
Člověk má moc odmítnout nabízenou milost a peklo je svědkem toho, jak mnohokrát
člověk může říci „ne“.
Ve zkoumaném případě
jde o více než o milost stavu. V případě čtyř biskupů vysvěcených
arcibiskupem Lefebvrem každý z nich dostal a má milost náležitě plnit svou
povinnost katolických biskupů. V tom není mezi biskupem Fellayem a
ostatními třemi žádný rozdíl. On je biskupem a oni stejně tak. Proto ve věcech
týkajících se toho, že jsou biskupy, existuje milost nabídnutá Bohem, aby
biskup mohl vykonávat svou pravomoc náležitým způsobem. V případě těchto
čtyř biskupů neexistuje propůjčení řádné jurisdikce, ale jen toho, co se
vztahuje ke kněžskému stavu. Nemají proto žádnou pravomoc stavu vlády nebo
úřadu propůjčenou jim Církví za normálních okolností. Bylo by však nesprávné
ignorovat, že také existuje role daná biskupům způsobem mimořádné jurisdikce.
Tuto jurisdikci propůjčuje Církev, vyžaduje-li to dobro duší, a děje se tak
pouze tehdy, když není možné uchýlit se k těm, kteří drží řádnou
jurisdikci. Vezmeme-li v potaz, že římské autority a autority
v diecézích jsou apoštoly pokřiveného katolicismu, i když mají nejlepší
vůli, věrnost katolickému náboženství vyžaduje potřebu pastýřů, kteří jsou spolehliví
ve svém přilnutí k Víře všech časů a bohoslužbě a kázni, která jde s ní.
Mimořádná jurisdikce proto biskupům umožňuje vést věřící na cestě ke spáse i
chránit je před vlky mylné nauky a mravů. Tato mimořádná jurisdikce samozřejmě
předem předpokládá v Církvi stav nouze. Jestliže neexistuje stav nouze,
v němž je možné uchýlit se k těm, kteří mají mimořádnou jurisdikci,
pak neexistuje propůjčená mimořádná jurisdikce. Uchýlit se neznamená prostě jen
moci hovořit s těmi, kteří mají autoritu. Znamená to také, že existuje
také možnost důvěřovat katolicitě jejich soudů. To není případ naší současné
situace. Vezmeme-li v potaz, že jsou nakaženi modernismem, nemůžeme se
k nim uchýlit. Jinak řečeno, vzhledem ke skutečnosti, že již tyto autority
nejsou věrné Víře předávané apoštoly, musíme se jim vyhnout, dokud nebudou
pravou Víru hlásat představení i podřízení. A to nás přivádí k jádru věci.
Mluvili jsme o milosti
stavu a o tom, že se tato milost bezprostředně vztahuje k povinnosti stavu
určené Bohem skrze fungování Jeho Boží Prozřetelnosti. Když se však díváme na
argumenty uváděné ve prospěch biskupa Fellayho, je milost, jež se požaduje
mnohem specifičtější, než obecná milost stavu. Skutečný argument se odvozuje od
milosti úřadu. To je zvláštní milost daná těm, kteří mají církevní úřad, který
s sebou nese posvěcování duší. Zatímco všichni čtyři biskupové vysvěcení
arcibiskupem Lefebvrem mají danou milost spojenou s biskupským svěcením
svátostně i v aktech mimořádné jurisdikce, kterou mají pro spásu duší, je
milost úřadu specifičtější. Tato milost se pojí s konkrétním úřadem a
obnáší, jde-li o případ představeného nad podřízenými, řádnou jurisdikci.
Biskup Fellay je generálním představeným Bratrstva sv. Pia X. Tvrdí se tedy, že
má milost na základě tohoto úřadu, díky čemuž jeho rozhodnutí nesmí být
kritizována, pokud nejsou otevřeně proti Víře. Dle tohoto tvrzení se biskup
Fellay spoléhá na řádnou jurisdikci, kterou si nárokuje jako generální
představený Bratrstva, nikoliv prostě jen jako biskup. Toto tvrzení musíme přezkoumat.
Zaprvé, ne všechny
úřady jsou stvořeny jako rovnocenné, a dle rozdílů v úřadu existuje rozdíl
milostí spojených s oním úřadem. Papeži, který je viditelnou hlavou Církve
a vlastní univerzální jurisdikci, tedy Kristus dal odpovídající milost úřadu.
Papežský úřad, protože je největší v Církvi a vztahuje se svým rozsahem na
všechny věřící, má největší milost úřadu tak, aby mohla být tato role náležitě
vykonávána. Čím větší úřad, tím větší nezbytné milosti. Tato milost úřadu
existuje nejen pro toho, kdo jej naplňuje, ale ještě více pro ty, kteří jsou
tomuto úřadu podřízeny. V Církvi se úřad vztahuje ke spáse těch, kteří
jsou tomuto úřadu podřízeni. Ten existuje pro dobro Církve. My samozřejmě víme,
že papežství má milost, jakou nemá žádný jiný úřad, a tou je charisma
neomylnosti v případech stanovených Prvním vatikánským koncilem, protože
papež je principem jednoty v Církvi a tato jednota spočívá na jednotě
Víry. Jak Lev XIII. poukázal v „Satis Cognitum“: „Shoda a jednota myšlení je nutným základem této dokonalé svornosti mezi
lidmi, jíž jsou souběh vůle a podobnosti jednání přirozenými důsledky. Pročež
On ve Své Boží moudrosti nařídil ve Své Církvi Jednotu Víry; ctnost, která je
prvním z oněch pout, která spojují člověka a Boha, a odkud dostáváme jméno
věřících...“
Žádný jiný úřad nemá
charisma neomylnosti, protože žádný jiný úřad není principem církevní jednoty.
Tento princip jednoty však spočívá na Víře, kterou papežství stráží a
rozšiřuje. Z papežství pochází rozličné nižší úřady. Čím níže je úřad, tím
méně milosti onoho úřadu. V náboženských řádech také existují důležité rozdíly.
Existují řády, které jsou větší kategorií a jejichž členové skládají slavnostní
přísahy, jako jsou řeholní kanovníci, mniši a řeholníci. A existují jiné
s prostými sliby atd. V oněch kongregacích bez přísah jsou někteří
vázáni sliby a nejméně ze všech ti, kteří jsou vázáni jako prostí obláti. Do
této kategorie spadá Bratrstvo sv. Pia X. To však není jediné kritérium,
které určuje význam úřadu představeného.
Existují různé kategorie
kongregací založené na jejich kanonické významnosti. Některé jsou řády ve
striktním smyslu slova, které se těší právu exempce či jsou řeholemi papežského
práva. Ty mají zvláštní výsady v právu a mohou být potlačeny pouze
samotným Svatým stolcem. Pod tuto kategorii Bratrstvo nespadá. Pak jsou zde
další dle diecézního práva a znovu, ani pod tuto kategorii Bratrstvo nespadá.
Nejníže jsou ta, která jsou v kanonickém právu pojmenována jako „společenství
apoštolského života“. Ti z této kategorie mohou být potlačeny
nejjednodušeji a v právu se těší nejmenším výsadám. Toto je situace
Bratrstva sv. Pia X. Podívejme se na zakládací výnos sepsaný biskup
Charrierem:
„Mezinárodní Kněžské bratrstvo sv. Pia X. se v naší diecézi ustavuje
jako společenství apoštolského života... Schvalujeme a potvrzujeme stanovy
Bratrstva zde připojené na dobu šesti let ad experimentum, které budou moci být
obnoveny na podobnou dobu tichým souhlasem; po níž může být Bratrstvo v naší
diecézi kompetentní římskou kongregaci ustaveno definitivně...“
Nemusíme ohledně
zařazení Bratrstva či významnosti úřadu jeho představeného hádat. Církev jej
ustavila jako společenství apoštolského života na zkušebním základě na šest
let, na jejichž konci by mohlo být schváleno na dalších šest let, pokud by
neintervenoval biskup. Poté by mohlo být definitivně schváleno Římem. Je
okamžitě zřejmé, že se nikdy nedostalo do definitivní fáze. V roce 1976
došlo k pokusu potlačit Bratrstvo. I když připustíme neplatnost tohoto
potlačení tehdejším biskupem ve shodě se Svatým stolcem, musíme také připustit,
že zmíněná římská kongregace nevydala žádný definitivní statut. Určitě nebylo
nikdy schváleno žádným dekretem povyšujícím jej do nějaké vyšší kategorie. I
v nejbujnější kanonické představivosti zůstává jen společenstvím
apoštolského života; a to je vskutku velmi velkorysé.
Kde to tedy ponechává
biskupa Fellayho? V dopise biskupů světa, který následoval po „snětí“
exkomunikací [uvozovky překladatel] a jeho tří kolegů biskupů papežem, Benedikt
XVI. výslovně říká:
„Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v Církvi žádné kanonické
postavení, se v posledku nezakládá na disciplinárních, ale na věroučných
důvodech. Dokud Bratrstvo neobdrží kanonickou pozici v Církvi, tak ani
jeho služebníci nebudou svou službu konat v Církvi legitimně.“
Toto prohlášení ze
strany papeže je jasné přinejmenším v jedné věci a to, že Řím nepřiznává
[Bratrstvu] žádný úřad generálního představeného a tudíž žádnou milost tohoto stavu.
Pro moderní Řím Bratrstvo nemá žádnou legitimní službu v Církvi a tím pro
Svatý stolec tato otázka končí. Proto zde nemůže existovat žádný argument, že
Řím přiznává jakoukoliv milost stavu odvozující se z jakéhokoliv
legitimního úřadu v Bratrstvu sv. Pia X. Toto tvrzení může být zajisté
odmítnuto na základě současného stavu nouze, který se odvozuje zaprvé od herezí
a omylů v současnosti vnucovaných členům Církve hierarchií včetně papeže.
I když tvrdíme, že
biskup Fellay stále v Církvi zastává legitimní úřad, nemůže tento úřad být
větší, než úřad daný hlavě Bratrstva Církví samotnou, jmenovitě jakožto hlavě
společenství apoštolského života. Něco to je, je to však propastně daleko od
jakékoliv údajné ochrany před omylem kvůli jeho úřadu. Jestliže papež a všichni
biskupové mohou být nevěrní milosti svých úřadů, přičemž nejvyšší byl ustaven
Kristem, pak tím spíše může být nevěrný biskup Fellay, který nepatří ani do
kategorie typu hlavy Bratrstva Naší Paní stálé Pomocnice!
Arcibiskup Lefebvre nebyl
nikdy tak nekvalifikovaným teologem, aby svou roli v krizi zakládal na
údajné milosti úřadu. V době Bratrstva byl arcibiskupem – emeritním biskupem
Tulle a bývalým generálním představeným Otců Sv. Ducha. Pak byl generálním
představeným Bratrstva a tato funkce brzy přešla do rukou jiného. Arcibiskup
Lefebvre nezakládal správnost svého postoje na milosti stavu nebo úřadu. To je
absurdita současného nároku Menzingenu. Společenství apoštolského života nemá
žádný nárok na jakoukoliv neomylnost. I úřad generálního představeného se
vztahuje pouze na to, co mu dávají stanovy, a zavazuje to pouze členy-kleriky.
Ne, arcibiskup obhajoval své kroky na zcela jiném principu a odmítal nesmyslné
odvolávání se na nepatrnou milost úřadu:
„Neříkejte: Následujeme Msgr. Lefebvra. Ne! Proč Msgr. Lefebvra? Není
žádný světec! Vy však následujete Ježíše Krista a Tradici Církve. Vy zůstáváte
katolíky! Co více chcete? Nic jiného!
Já
odmítám říkat: Jsem vůdcem lidí, kteří následující Tradici. Ne, ne, ne, ne! Já
jsem katolický biskup, nic víc, a pokračuji ve své práci hlásat katolickou
nauku. Dělám svou práci připravit katolické kněze a skrze ně katolické věřící a
nic jiného. Ne! Neříkejte „nauka Msgr. Lefebvra“. Já nemám žádnou nauku. Nemám
žádné nové učení. Mým učením je učení Církve, učení katolické Církve a
katechismus Tridentského koncilu. To je velice důležité – zůstat na správné
cestě – a nepůsobit dojmem, že jste založili novou Církev. To je to, co dělají
modernisti – oni budují novou církev. My nebudujeme novou církev; my následujeme
katolickou Církev všech časů.“
Vážným omylem biskupa
Fellayho je vymýšlet si milost stavu, která napodobuje milost stavu papeže a
tuto mylnou skutečnost strachem vnucovat kněžím a věřícím. Když však milost
stavu nezabránila papežovi, aby udělal nejzávažnější omyly v každé oblasti
Víry, tím méně je ochranou pro biskupa Fellayho, který si může nárokovat
nanejvýše tak milost spojenou s úřadem představeného společenství
apoštolského života. Tento novátorský nárok z jeho strany stačí na to, aby
varoval věřící před naukovou odchylkou. On vynalezl eklesiologii Bratrstva,
která je mylná. Zadruhé, odchýlil se od pravdy v jiných věcech. Abych
zmínil alespoň jednu, tvrzení, že nevěděl nic o názorech biskupa Williamsona,
týkajících se počtu Židů zavražděných Hitlerem je bezostyšně nepravdivé. Názory
biskupa Williamsona byly neskrývané a obecně známé. Dávno před incidentem se
švédskou televizí proběhla aféra v Kanadě. Každý kněz s nějakým
spojením na biskupa Williamsona věděl o jeho názorech. A přesto biskup
Fellay veřejně popřel, že by cokoliv věděl. Věděl pouze, že je biskup
Williamson trochu „výstřední“ a přisuzovalo se to tomu, že je Brit. Toto mělo
být varováním, že je tu vážný problém. Pak tu bylo flagrantní porušení
kanonického práva týkající se toho, že byl biskup Williamson vyloučen
z generální kapituly. Kánon, který se na omluvu uváděl, neměl na věc vůbec
žádný vliv. Důvěryhodnost biskupa Fellayho nemůže být nikdy obnovena,
s výjimkou zázraku. Přesto ani toto není nejzávažnější věc. Bratrstvo si
vymyslelo své vlastní zákony, týkající se disciplíny u svátostí, supervizi jako
u skupin benediktýnů, dominikánů a kapucínů, což je situace v kanonickém
právu nepředstavitelná pro hlavu společenství apoštolského života.
Vracíme se tedy
k otázce milosti stavu či úřadu, jaké se těší biskup Fellay. Jako biskup
bez řádné jurisdikce vysvěcený arcibiskupem Lefebvrem se těší téže milosti
biskupského stavu. Existuje, protože římské autority nejsou důvěryhodné a
objektivně řečeno jsou nepřáteli Víry. Nedá se jim věřit, stejně jako se nyní
nedá věřit jemu. Co se týká milosti úřadu, nanejvýš má milost, která je spojená
s jeho rolí představeného společenství apoštolského života. To nanejvýš. A
ta je skutečně malá. Jeho důležitost se zakládá pouze na jeho věrnosti Tradici Církve
v této současné krizi, tj. v následování katolické Církve všech časů.
Bude se lamentovat nad
tím, že biskup Fellay lne k deklaraci, kterou poslal ke schválení Římu a
že vina má spočívat na římských autoritách. Vina se bude klást všude, jen ne před
jeho vlastní práh. Generální kapitula vydala svých šest podmínek pro dohodu
s Římem, čímž znovu potvrdila zradu. Papež odmítnul deklaraci biskupa
Fellayho ještě před konáním generální kapituly a přesto biskup Fellay pokračuje
kupředu. Pak je tu deklarace tří biskupů připravená pro 25. výročí Bratrstva a
v jedenáctém odstavci máme tytéž otevřené dveře k tomu, nechat se
schválit Římem. Všechny nesouhlasné názory jsou potrestány a toto pokračuje.
Biskup Fellay má konec konců milost stavu. Vskutku.
Přesto, jestliže jsme
tázáni, proč máme tak velkou starost o dohodu, která nikdy nenastala, můžeme
odpovědět, že tomu tak nebylo kvůli jakékoliv zdrženlivosti na straně biskupa
Fellayho, ale jen na straně Říma. Nic se nezměnilo kromě toho, že si [ve vedení
Bratrstva] vymysleli milost stavu větší, než je ta papežská. A tak ti, kteří
nesouhlasí s biskupem Fellayem jsou schizmatici, protestanti, rebelové –
všechna přízviska, kdysi dávaná arcibiskupu Lefebvrovi. V jeho případě
alespoň dávaná osobě, která stála proti papeži. Nyní se dávají těm, kteří
opustili novou katolickou Církev ustavenou biskupem Fellayem. Já si volím tu,
kterou založil Kristus.
Lze přednést poslední
názor. V citátu papeže Lva XIII. se nám připomíná, že jednota Víry je
prvotní jednotou. Odkdy se modernistický Řím obrátil k jedné Víře? Jak zde
může existovat jednota, když zde neexistuje jednota? Kdy se jednota Církve
buduje bez jednoty Víry? Až nám kdokoliv bude moct ukázat, že Řím nyní věří, že
mše je smírná oběť nabízená k usmíření Boha, který je uražen hříchem, že
je zde jediná pravá Církev – ty ostatní jsou falešnými náboženstvími a jsou
Bohu ohavné, že papež sám je hlavou Církve a nikoliv kolegium biskupů na čele
s ním, a že právo uctívat veřejně Boha podle svého svědomí, i když se
svědomí mýlí, je zavrženíhodná lež, pak nám, prosím, dejte vědět. Jinak je to
Assisi a jednota bez Víry. To je ovoce, po němž touží biskup Fellay a jeho nová
nauka ohledně významu milosti úřadu.
Překlad:
D. Grof
