Quo Vadis, Petre?
(2013)
25. února 2013
Poznámka překladatele: Článek byl
sepsán po oznámení úmyslu Benedikta XVI. rezignovat na svůj úřad a před volbou
nového papeže. Nicméně v něm tento vynikající teolog nastiňuje principy,
které přesahují rámec této konkrétní události a jeví se proto užitečné si je
připomenout.
Arnaldo Xavier da Silveira
1. Názory vyjadřované katolíky v médiích po ohlášení rezignace Benedikta
XVI. jsou důvodem znepokojení, protože často obsahují vážnou chybu: představu,
že, jelikož se konkláve těší pomoci Ducha Svatého, všichni si mohou být jistí,
že vybere věrného papeže, který vhodným způsobem povede duše k věčné
spáse. Je tendence věřit, že Duch Svatý vede toto shromáždění do té míry, že
[Duch Svatý] přímo vybere nového papeže. Dokonce i kardinálové užili takové
výrazy, které tuto myšlenku vyjadřují, jako by tato volba byla výlučně, nebo
takřka výlučně, dílem Ducha Svatého.
O pomoci Ducha Svatého při konkláve
2. Toto pojetí odporuje neporušené nauce a mate ty, kteří mají jisté povědomí
o katolických věcech a kteří vědí, jak absurdní by bylo tvrdit, že Duch Svatý
vybral například Rodriga Borgiu, skandálního kardinála s nemanželskými
dětmi, aby jej učinil papežem Alexandrem VI. A to není jediný případ tohoto
druhu v dějinách Církve.
3. Pravá nauka v této věci je ukázána v Dictionnaire de Théologie
Catholique:
„Pomoc Ducha Svatého je tedy pouze důsledkem zvláštní Boží Prozřetelnosti
vůči Své Církvi, aby zachovávala, vysvětlovala a hájila přede vším nebezpečím
poklad Zjevení svěřený apoštolům. Proto tato pomoc neodnímá svobodu neomylných
učitelů Církve; předem předpokládá a vyžaduje jejich aktivitu. Samo její jméno
to říká: Duch Svatý pomáhá Církvi zabránit tomu, aby chybovala. Proto je nutné,
aby Církev měla oporu v řádných prostředcích, zkoumání, studiích,
diskuzích a poradách, které z její nauky vypudí omyl. Duch Svatý podporuje
tuto aktivitu skrze skutečné milosti a dohlíží, aby se ujistil, že nezbloudí
v ničem ze správné cesty zjevené pravdy.“ (E. Mangenot, Assistance du
Saint-Esprit, DTC, Tome Premier, Deuxiéme Partie, odst. 2127)
4. V roce 1997 se tedy papež Benedikt XVI., tehdejší kardinál Ratzinger,
vyjádřil v bavorské televizi o Boží pomoci na konkláve: „...Duch Svatý ne
zcela přebírá kontrolu v oné věci, ale spíše nám jako dobrý vychovatel
ponechává mnoho prostoru, mnoho svobody, aniž by nás zcela opustil. Role Ducha
Svatého by tudíž měla být chápána v mnohem pružnějším smyslu, nikoliv tak,
že říká, kterého kandidáta by měl člověk volit.“
5. Kardinálové nejsou nuceni či donuceni zvolit nejlepšího či nejvhodnějšího
kandidáta pro dané okolnosti; dostává se jim jen pomoci, přispění nezávazným
způsobem, který neomezuje jejich svobodu. Mohou milost odmítnout. Tato pomoc je
obdobná tomu, k čemu dochází u papežových či koncilních nauk, které
mohou obsahovat omyl, když nenaplňují podmínky pro neomylnost.
Církev může projít extrémně vážnou krizí
6. Kromě toho je Církev na této zemi Církví „bojující“. Jinak řečeno, ačkoliv
je nepomíjející a neomylná, Bůh dovoluje, aby procházela krizemi a to dokonce
těžkými a vážnými, jak se stalo v rozličných obdobích její historie jako
například během ariánské krize ve čtvrtém století. Důvod proč Boží
Prozřetelnost dovoluje takové zlo, je tentýž, jako proč dovoluje člověku, aby
byl sváděn ke hříchu, včetně toho, aby názorně ukázal „kteří jsou mezi vámi
osvědčení“. (I Kor 11:19).
7. Proto ačkoliv můžeme a měli bychom doufat, že bude na nadcházejícím
konkláve zvolen věrný papež – a měli bychom se za to naléhavě modlit – nemůžeme
v tomto ohledu mít naivní optimismus bez základu v teologii nebo
v prosté realitě. Možná volba progresivistického papeže může představovat
hlubší uvržení do současné krize a ztrátu nesčetných duší; nikdy to však
neskončí zničením Svaté Církve, ani to nepovede katolíky k pochybnosti o
své víře.
K možné volbě kardinála Ravasiho
8. Média jako jednoho z vůdčích kandidátů na papežství vnucovala
kardinála Ravasiho, prezidenta Papežské komise pro kulturu, muže se silnou
osobností a zručného při zacházení se slovy. Říká se o něm, že je jedním
z vůdčích postav upřednostňovaných progresivisty. Kardinál Ravasi
vychvaluje Fogazzara a Scottiho, dva zastánce modernismu odsouzeného sv. Piem
X. Vyjmenovává protestantské heretiky a katolické světce v rovnocenném
postavení jako „věřící“: od sv. Polykrapa po sv. Bazila, od sv. Bernarda po sv.
Ludvíka, od Husa přes Luthera k Melanchtonovi. Úryvky z jeho spisů o
údajných porodních bolestech Panny Marie, což je jasně v rozporu
s katolickou teologií, vypovídají mnohé.
O právu vzdorovat papeži, který sešel
z pravé cesty
9. Možná volba zcela progresivistického papeže by způsobila zmatení mezi
věřícími. Sedesvakantisté by nepochybně popřeli jeho statut Nejvyššího
pontifika. Tomuto postoji by odporovali ti, kteří zastávají názor, že papež,
který se odchýlil od pravé víry, ztratí svůj pontifikát jen tehdy, když se tato
skutečnost stane zřejmou tělu Církve a bude všeobecně uznána vysoce postavenými
hierarchy i jednotlivými prostými věřícími. Tento princip vykládá P. Paul
Laymann (+1635), velký moralista Tovaryšstva Ježíšova: „dokud je [papež, který
se odchýlil od pravé víry] Církví tolerován a veřejně uznáván jako univerzální
pastýř, bude se skutečně těšit papežské pravomoci, takže všechny jeho výnosy
nebudou mít menší sílu či autoritu, než by měly, kdyby byl skutečně věrný.“
Tento věroučný postoj založený na dogmatu, že Církev je viditelné a dokonalé
společenství se týká pravého papeže, který hřeší proti víře, a papeže, který ji
již ztratil před svým zvolením.
10. Každopádně si připomeňme, že „když se pastýř stane vlkem, je v prvé
řadě na stádu, aby se bránilo“ (Dom Guéranger, +1875). Svatý Tomáš Akvinský
(+1274) napsal: „Existuje-li bezprostřední nebezpečí pro Víru, preláti musí být
zpochybňováni, třebas i veřejně, svými podřízenými; proto Pavel, který byl
podřízen Petrovi, mu veřejně vytýkal.“ Dle velkého dominikánského teologa,
kardinála Cajetana (+1534) „musí člověk otevřeně vzdorovat papeži, který
veřejně ničí Církev“. Význačný jezuitský učitel Francisco Suarez (+1671) učí:
„Jestliže [papež] vydá nařízení odporující dobrým obyčejům, neměl by být
uposlechnut; pokusí-li se učinit něco zjevně odporujícího spravedlnosti a
obecnému dobru, je zákonem dovoleno mu odporovat; zaútočí-li silou, může být
silou odmítnut s umírněností příslušející spravedlivé obraně.“ Svatý
Robert Bellarmin (+1621) napsal: „...stejně jako je dovolené vzdorovat papeži,
který napadá tělo, je zákonné vzdorovat papeži, který napadá duši, ruší
občanský pořádek, nebo především takovému, který se pokusil narušit Církev.
Říkám, že je zákonné vzdorovat mu tak, že se nevykoná to, co nařizuje, a
zabrání se vykonání jeho vůle.“ (odkazy jsou v mé knize La Nouvelle Messe
de Paul VI: QU´en Penser?, Diff. de la Pensée Fr., Chiré-en-Montreuil, 1975,
str. 320-324).
11. Pokorně a naléhavě se modleme k Naší Paní Neposkvrněného srdce a ke
sv. Josefu, patronovi univerzální Církve, aby Jejich Eminence kardinálové věrně
dbali hlasu Ducha Svatého.
Překlad: D. Grof
