Komentář Eleison CCCXIX – Vize odporu (2013)
(319)
24. srpna 2013
VIZE ODPORU
Mnohé katolické duše, které si dnes uchovávají katolickou Víru, mají strach ze směřování, jež v současnosti vedení Bratrstva sv. Pia X. stále udržuje, a protože si cení toho, jak mnoho obdržely od Bratrstva v posledních několika desetiletích, zoufale si přejí, aby místo Bratrstva zaujala nějaká náhrada. Jsou polekány odlišnou vizí sítě nezávislých ohnisek odporu, která by měla být jejich budoucností. Mohou být uklidněny tím, když se dozví, že to byla vize vynikajícího proroka a průkopníka tradičního hnutí, francouzského dominikánského kněze P. Rogera-Thomase Calmela (1914-1975). Zde jsou volně přeložené a adaptované stránky z francouzštiny z jeho Stručné apologie Církve všech časů (str. 48-51):
„Jakkoliv bláznivě může katolická hierarchie jednat, kněží nemohou zaujmout místo biskupů, ani laici nemohou zaujmout místo kněží. Přemýšlíme tedy o ustavení ohromné celosvětové ligy nebo sdružení kněží a křesťanských laiků, které by vstoupilo do dialogu s hierarchií a přinutilo ji obnovit katolický řád? To je velká a dojemná idea, je však nereálná. Je to proto, že jakákoliv taková skupina, která by chtěla být církevní skupinou, jež by však nebyla ani diecézí, ani arcidiecézí, ani farností, ani řeholním řádem, nebude spadat do žádné kategorie, nad níž a pro níž se v Církvi uplatňuje autorita. Bude to umělé vytvořené uskupení, umělý výtvor cizí jakýmkoliv skutečným církevním skupinám, které jsou ustaveny a uznány jako takové.
„Jako s každým uskupením lidí tedy vyvstane problém vedení a autority, a čím větší ta skupina bude, tím ostřejší tento problém bude. Bez výjimky dojde k tomuto: protože je ona skupina sdružením, musí vyřešit problém autority; protože je uměle vytvořená (nejedná se o žádný druh přirozené či nadpřirozené skupiny), nemůže vyřešit problém autority. Rychle se objeví soupeřící podskupiny, válka se stane nevyhnutelnou a nebude existovat žádný kanonický způsob, jak ukončit nebo vést tuto válku.
„Jsme tedy odsouzeni k tomu, že nemůžeme nic dělat uprostřed zmatku, často zmatku svatokrádežného? To si nemyslím. Zaprvé, nerozbornost Církve zaručuje, že až do konce světa bude existovat dostatek skutečné osobní hierarchie, aby zachovala svátosti, zvláště Svátost oltářní a kněžské svěcení, a aby učila jedinečnou neměnnou nauku Spásy. A zadruhé, ať už budou selhání skutečné hierarchie jakákoliv, my všichni, kněží i laici, máme svůj malý díl autority.
„Nechme proto kněze schopné učit dojít až na krajní meze své pravomoci učit, dávat rozhřešení a slavit pravou mši. Nechme vyučující sestru dojít až na krajní meze své milosti a pravomoci formovat dívky ve Víře, dobrých mravech, čistotě a literatuře. Nechme každého kněze i laika, každou skupinku laiků a kněží majících autoritu a pravomoc nad malou pevností Církve a křesťanstva, dojít až na krajní meze svých možností a pravomocí. Nechme vůdce a osazenstvo takových pevností poznat se navzájem a být v kontaktu. Nechme každou z těchto pevností chráněných, hájených, vycvičených a usměrňovaných ve svém modlení a zpěvu skutečnou autoritou stát se nakolik je to možné pevností svatosti. To zaručí pokračování pravé Církve a připraví se účinně na její obnovu v Boží příznivý čas.
„Nemusíme se tedy bát, ale modlit se se vší důvěrou a uplatňovat beze strachu podle Tradice a ve své oblasti pravomoc, kterou máme, a chystat se tak na šťastnou dobu, kdy se Řím vrátí k tomu, aby byl Římem, a biskupové k tomu, aby byli biskupy.“
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
