Co měl Druhý vatikánský koncil udělat! (1959)

Co měl Druhý vatikánský koncil udělat! (1959)

Dopis biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959

Při přípravě Druhého vatikánského koncilu (o němž se v dopise mluví jako o ekumenickém koncilu) rozeslal kardinál Tardini dopis, v němž požadoval návrhy od všech biskupů světa. Některé z těchto návrhů jsou pozoruhodné pro svou předvídavost. Zde je odpověď zaslaná biskupem Geraldem de Proencou Sigaudem, biskupem z Jacarezinha v Brazílii, sepsaný 22. srpna 1959 kardinálu Tardinimu. Tento dopis byl původně otištěn v časopise The Angelus.

Biskup Sigaud, arcibiskup Lefebvre a biskup de Castro Mayer byli součástí Coetus Patrem Internationalis (Mezinárodní skupiny Otců), organizace asi dvou set biskupů, kteří se pokusili postavit tomu, aby liberálové zabrali Druhý vatikánský koncil. Arcibiskup Lefebvre sám byl v přípravné komisi koncilu, ale všechna schémata, která on a jiní připravili, byly liberály při zahajovacím sezení vyhozeny.

 

 

Vaše Eminence,

píši Vám tento dopis v poslušnosti k Vašemu dopisu z 18. června, v němž mě žádáte o můj názor ohledně toho, které záležitosti by měly být projednány na blížícím se ekumenickém koncilu.

Představím Vám s pokorou a skromností jisté body, které jsou pro mě velice důležité, aniž bych však kohokoliv obviňoval nebo aniž bych kritizoval své představené.

Nebudu nadnášet dogmatické nebo právní otázky, protože tak již jistě učinili jiní biskupové. Otevřu některé praktické otázky, které jsou pro budoucnost Církve zásadní a laskavě Vás prosím, abyste je zvážil.

ÚVOD

Když uvážím současný katolický život ve své zemi a v jiných částech světa, vidím mnoho věcí, které jsou známkou života a které jsou jistě zdrojem útěchy pro každou duši, která miluje Církev Kristovu. Vidím však také jisté známky, které vyvolávají velké obavy. Jsou tak vážné, že si myslím. že by se měly vzít v potaz v rámci předpřípravné papežské komise k ekumenickému koncilu a poté také samotným koncilem.

Vidím, že zásady a duch toho, co nazýváme revolucí, pronikají mezi klérus a křesťanský lid, stejně jako v minulosti pronikaly zásady, nauka, duch a láska pohanství do středověké společnosti, což vyvrcholilo pseudoreformou.

Mnozí v kléru již nerozlišují omyly revoluce a neodporují jim. Jiným se revoluce líbí jako ideální cíl, propagují ji, spolupracují s ní, pronásledují a zle hovoří o protivnících revoluce a ztěžují jejich apoštolát. Velmi mnoho pastýřů mlčí. Další přijímají omyly a ducha revoluce a tohoto ducha otevřeně či skrytě podporují. Ti, kteří proti těmto omylům bojují, trpí pronásledováním ze strany svých kolegů a jsou označováni za „integristy“.

Ze seminářů přicházejí seminaristé naplnění ideály revoluce, dokonce i ti ze svatého města Říma samotného. Nazývají se „maritainovci“, „učedníci Teilharda de Chardina“, „katoličtí socialisti“ a „evolucionisti“. Kněz, který bojuje proti revoluci, je zřídka jmenován biskupem; ti, kteří ji však podporují, jsou jimi jmenováni často.

Dle mého názoru by Církev měla ve světě zorganizovat systematický boj proti této revoluci. Nevím, zda k tomu dojde, revolucionáři sami však nečiní jinak. Příkladem této organizované a systematické práce je celosvětové, souběžné a jednotné zrození křesťanské demokracie mezi mnoha národy okamžitě po hrozné válce. Jed prostupuje všechny země. Lidé svolávají srazy, vytvářejí „internacionálu“ a všude užívají stejný slogan, konkrétně, že musíme udělat revoluci, než tak učiní ti druzí. Díky souhlasu katolíků se revoluce udržuje při životě. Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.

I.  NÁŠ NEPŘÍTEL

Neúnavný nepřítel Církve a katolické společnosti vytrvává v smrtelném boji nyní již po šest století. Pomalým a systematickým  postupem vpřed svrhnul a zničil taktřka vše z katolického řádu, tj. Boží město a pokusil se na jeho místě vybudovat město člověka. Má jméno „revoluce“.

Co chce?

Vybudovat řád lidského života, společnost a lidstvo, která postrádá Boha, bez Církve, bez Krista našeho Pána, bez Zjevení, výhradně na lidském rozumu, na smyslovosti, hamižnosti a pýše. Aby toho bylo dosaženo, je potřeba strhnout a zničit věci radikálně a zaujmout místo Církve. Tento nepřítel je dnes velmi aktivní, protože si je jistý svým vítězstvím v nadcházejících letech. A přesto mnozí katoličtí pastýři tyto úvahy odmítají s opovržením a s tolika ideály, které přicházejí ze špatné představivosti. Jednají jako obyvatelé Konstantinopole v letech předcházejících pohromě: slepí lidé, kteří nechtějí vidět nebezpečí.

ZEDNÁŘSKÁ SEKTA

Oči celého koncilu by se měly obrátit k této sektě. Stále jsou platná slova Nejvyšších pontifiků, kteří prohlašovali, že filozofie této sekty je protikladná ke Zjevení, a kteří ji pranýřovali jako ústřední zbraň v nesmiřitelné válce proti katolické společnosti. Po dvou stoletích můžeme sledovat výsledky toho, co papež Klement XII. označil jako program této sekty. Některé části tohoto programu stále nenastaly, jsou však v současnosti prosazovány s velkou inteligencí, zvráceností, energií a logikou a naplní se ve svižném tempu. Jen málo nyní chybí k vybudování města člověka. Kolik let bude Církvi poskytnuto než „se setká s králi země“? Kolik let potrvá, než bude na svět a věřící uvalen nový světový řád?

Rád bych, abyste si všimli velice závažného důkazu, který prokazuje celosvětové spiknutí proti katolickému řádu a jeho přicházejícímu vítězství, dokud Bůh zázrakem nezachrání Církev a nepřipraví takový zázrak skrze naší neúnavnou práci. Je to jednodolarová bankovka Spojených států amerických.

Co vidíme, když se zblízka podíváme na tento malý kousek papíru?

 

V kruhu na levé straně vidíme pyramidu, která je vystavěná na rozlehlé pustině. Kameny z nichž se skládá jsou opracované a krychlové. Význam těchto symbolů je podán v nápise, která v latině říká: „Nový světový řád“. Tato pyramida označuje nové lidstvo, které se skládá z lidí, kteří jsou ctěni zednáři. Tito lidé stvoření Bohem jsou přetvořeni Velkým architektem všehomíra. Základna pyramidy označuje založení tohoto nového světového řádu v roce 1776, což je rok zrození USA.

USA je proto základnou toho nového zednářského lidstva. V pyramidě ještě chybí několik kamenů. Nový světový řád ještě není úplný, ale takřka úplný. Mezitím bude dílo jistě dokončeno, protože na vrcholu pyramidy je napsáno „Bůh“, což neznamená Otec Ježíše Krista, který je mstícím se Svořitelem, ale gnostického boha, architekta, který je reprezentován okem umístěným v trojúhelníku. Jsme zcela ve sféře gnostického manichejského dualismu, který je teologickou základnou zednářské sekty. Tento „Bůh“ schvaluje jejich podnikání, jak lze číst na vrcholu pyramidy; oceňuje jejich dílo, schvaluje ho a souhlasí s ním.

Toto podobenství je docela jasné, dokonce víc, než je třeba. Pro nás byl nový světový řád založen Naším Páne Ježíšem Kristem před 1959 lety [dopis je z roku 1959 – pozn. překl]. Dotyčný nový řád započal v roce 1776 a je stavbou, která je protikladná ke stvořené přírodě. Tento řád se brzy naplní.

Tato otázka je pro Církev otázkou životní důležitosti. Zednářský řád je v opozici vůči katolickému řádu. Velmi brzy bude zednářský řád zahrnovat všechno lidstvo. A přesto jej mnozí katoličtí biskupové a kněží nevidí a velké množství z nich mlčí.

Od Lva XIII. nejsou žádné nové encykliky o této sektě. Co se o ní říká na univerzitách a v seminářích? Co se o této velice závažné otázce říká v sociologii? V celosvětovém i národním vedení Církve se tento problém často ignoruje: je to jako by bylo uzavřeno příměří. Ve studiu a diskuzích kněží se nehovoří o žádné otázce jejich programu, jejich metod, systému celé zednářské sociologie, jejich cíli, prostředcích, taktice a strategii. Co víc, P. Berthelot, francouzský jezuita, napsal knihu o možnosti spolupráce mezi Církví a touto sektou!

Nebezpečí je velmi naléhavé. Argentinští biskupové to vycítili a vyzvali své věřící k protestu. V Brazílii existují známky nadcházející bitvy.

KOMUNISMUS

Komunismus je dalším nepřítelem katolické Církve. Zednářská sekta shromažďuje „buržoazii“, komunisti shromažďují „proletariát“. Cílem každé ze skupin je totéž: socialistická společnost, racionalistická, bez Boha a bez Krista. Tato dvě hnutí mají jedno společné vedení: mezinárodní Židovstvo.

MEZINÁRODNÍ ŽIDOVSTVO

Odsuzujeme veškeré pronásledování Židů pro jejich náboženství nebo z etnických důvodů. Církev je proti „antisemitismu“.

Církev však nemůže ignorovat fakta z minulosti a jasná ujištění mezinárodního Židovstva. Vůdci tohoto Židovstva po staletí metodicky a s neutuchající nenávisti vůči katolickému jménu konspirovali za zničení katolického řádu a za vybudování světové židovské říše. To hájí zednářská sekta i komunisté.

Finance, média a mezinárodní politici jsou z větší části v rukách Židů. Ačkoliv jsou Židi největšími kapitalisty a měli by z tohoto důvodu být největšími odpůrci Rusů a komunistů, nebojí se jich, ale naopak jim pomáhají zvítězit. Ti, kteří odhalili atomová tajemství USA, byli: Fuchs, Golds, Gringlass a Rosenberg – všichni Židi. Zakladatelé komunismu byli Židi. Oni jsou podporovateli, organizátory a bankéři.

To je realita. Mělo by to pěstovat nenávist? Ne! Ale s bdělostí a prozíravostí bychom měli zahájit systematický a metodický odpor vůči stejně tak systematickému a metodickému útoku „nepřítele člověka“, jehož tajnou zbraní je „esence farizeů, kterou je pokrytectví“.

REVOLUCE

Mezinárodní judaismus chce radikálně porazit křesťanství a být jeho náhražkou. Jeho hlavními vojsky jsou zednářství a komunismus. Tento postup revoluce započal na konci středověku, rozvíjel se za pomoci pohanské renesance, postoupil vpřed mílovými kroky s reformací, zničil politickou a společenskou základnu Církve Francouzskou revolucí, pokusil se svrhnout Svatý stolec útokem na Papežské státy, vyprázdnil zdroje Církve u příležitosti sekularizace majetků řeholních řádů a diecézí, byl příčinou velice vážné vnitřní krize s postupem modernismu a nakonec s komunismem vynalezl rozhodný nástroj k vymazání jména křesťanství ze samotné tváře země.

Obrovská moc revoluce pochází z chytrého využívání lidských vášní. Komunismus vytvořil z revoluce vědu a jejími základními zbraněmi jsou nespoutané lidské vášně, které jsou metodicky nabuzovány.

Revoluce využívá dvě neřesti, jejichž prostřednictvím chce zničit katolickou společnost a stejně tak i vybudovat ateistickou společnost: smyslnost a pýchu. Nezřízené a divoké vášně jsou vědecky zaměřovány ke konečnému cíli, podléhají železné disciplíně svých vůdců, aby zcela zničily Boží město a vybudovaly město člověka. Podrobují se totální tyranii, tolerují bídu za účelem vybudování řádu Antikrista.

Jistá ústřední vláda řídí celý ten proces s energií a velkou chytrostí: to je lidský pohon, který je nástrojem samotného Satana.

To, co se nazývalo „pravicovou politikou“ jako je fašismus a nacionální socalismus, mělo ve skutečnosti bojovat proti hnutím proti Kristově Církvi.

II. KATOLICKÝ BOJ PROTI TOMUTO NEPŘÍTELI

URČITÉ ZÁSADY:

Odsouzení zvrácených nauk je velice nutné, ale nikoliv dostatečné. Odsudky v boji proti protestantismu, jansenismu, modernismu a komunismu nejsou nedostatečné. Vydaly velmi dobrý výsledek. Některé však přišly příliš pozdě.

Co je skutečně nezbytné, je organizovaný boj proti těmto omylům, proti těmto původcům a prosazovatelům omylu. Tento druh organizovaného boje, jako dobře řízená a metodická armáda, se dnes zjednodušil díky pokročilým prostředkům komunikace se Svatým stolcem. Nyní existuje nedostatek organizace odporu proti idejím a osobám, protože ani klérus, ani řeholní řády, ani školy, ani laici systematicky do tohoto boje nevstupují.

Tento organizovaný boj musí také bojovat proti skrytému působení revoluce spolu s omyly a duchem, které jsou jí prosazovány. Obecně existují dva druhy skrývání:

Názory, které jsou logickým důsledkem omylů, nebo psychologickým vyjádřením mylných principů, vztažené na konkrétní oblast.

Idea může být představena takovým způsobem, že si špatně informovaní věřící neumí uvědomit zlovolnost, která leží pod povrchem této nauky.

Ačkoliv věřící nemusí pochopit zlovolnost mylné nauky, mají sklon udržet si latentním, ale účinným způsobem její zvrácené principy a jsou postupně nevědomky pronikáni principem a duchem této revoluce.

 SYLLABUS PAPEŽE PIA X.

Syllabus [česky zde] je příhodným seznamem škodlivých omylů naší doby a je naprosto aktuální. Musí být však doplněn:

O nové omyly naší doby.

Praktickou organizací pro boj proti takovým omylům a proti jejich obhájcům vně i uvnitř Církve.

Zdá se mi, že tento praktický a organizovaný boj chybí. Obhájci omylů a tohoto ducha, kteří jím [Syllabem] byli odsouzeni, jsou v Církvi povyšováni na odpovědné posty.

V seminářích naleznete učitelé, kteří šíří omyly a kteří jsou naplněni láskou k revoluci. Jsou povyšováni kněží, kteří v tomto boji zůstávají neutrální. Ti, kteří otevřeně bojují proti revoluci, jsou zbavováni svých odpovědných funkcí. Často trpí pronásledováním a zakazuje se jim hovořit. Pastýři nevyhánějí vlky ze svého stáda a psům brání štěkat. Již jsem nalezl jednu takovou obludnost tohoto druhu: „Já jsem maritainistický kněz“, „Já jsem maritainistický biskup“.

Do nového Syllabu se musí přidat omyly socialismu. Podobně i omyly Marca Sangniera ze Sillonu; stejně tak i společenská hereze Maritaina. Modloslužba demokracie; modla křesťanské demokracie; omyly v liturgii; omyly kněžství laického lidu u Katolické akční skupiny. Omyly ohledně poslušnosti a řeholních slibů; omyly komunismu a omyly ohledně vlastnictví, omyly týkající se panteistického a univerzálního evolucionismu.

III. STRATEGIE TROJSKÉHO KONĚ

NAUKA O MENŠÍM ZLU

Mezi velmi mnoha formami, jimiž revoluce podloudně proniká do pevnosti Církve, je taktika nazývaná „menší zlo“. Ta se dá srovnat s proslulým koněm, který byl použit k dobytí Tróje.

Katolická nauka učí: nemůžeme-li se vyhnout tomu, aby se nějaké zlo stalo, můžeme si zvolit některé menší zlo, abychom se vyhnuli většímu zlu, za podmínky, že my sami přímo nějaké zlo nespácháme.

Oni si myslí, že určité menší zlo je nutně malým zlem, proti němuž by nebyl boj odůvodněný.

Velmi mnoho katolíků a dokonce i kněží je tohoto názoru, že bojovat by znamenalo činit újmu Církvi, jako by Církev sama svou povahou nebyla bojovná. Z tohoto důvodu umožňují, aby se dělo zlo, aniž by se proti němu bojovalo, pod záminkou obezřetnosti, lásky a apoštolské pružnosti a ohebnosti.

Neuvědomují si, že zlo, dokonce i menší zlo, je vždy zlem, a proto se ho nesnaží omezit nebo potlačit. Každodenně žijí s tímto „menším zlem“ a tak zapomínají na větší dobro, vůči němuž je to v protikladu. Užíváním „antiteze“ zapomínají na „tezi“ a nakonec začnou mít rádi zlo jako něco normálního a odmítají to, co je dobré, jako něco strašného. Například odluka Církve a státu; a to že se mezi katolíky povolí rozvod ze strachu, aby jej nevnucoval stát.

PŘIZPŮSOBENÍ SE NEKATOLÍKŮM

Zde jsou druhé tajné dveře, jimiž nepřítel proniká do katolické pevnosti. Křehkost díky vrozené lidské smyslovosti štědře poskytuje stálé pokušení, abychom se přizpůsobovali světu. Musíme si pamatovat, že boj člověka proti tělu a krvi nikdy nekončí, a ani boj proti Knížeti temnot. Každý den evangelium vyhlašuje „abneget semetipsum“ [zapři sám sebe – pozn. překl.]. Některé zásady musí být znovu silně vštěpovány do myšlení katolíků, dokonce i v kléru.

S ohledem na zásady není možné žádné přizpůsobení. Musíme trvat na tomto tvrzení, protože pak věřící pochopí, že existuje nutný protiklad mezi světem a Církví. Je-li „dnešní“ svět více pohanský, než zbožný, nemohou se katolíci z tohoto důvodu „modernizovat“

Dokonce i když jsou zásady zajištěny, přizpůsobování se světu může být pro katolickou věc škodlivé, konkrétně, když to znamená žádostivost lidské křehkosti vůči zlu skrze pohoršení. Nějaký jednotlivec, aniž by hřešil, může být zvyklý chodit do kasina, avšak většina lidí, kteří tam chodí často, nemůže zůstat čistá od hříchu.

Není nutně zlem, když se protivník rozzlobí kvůli absenci přizpůsobení, právě naopak, mohlo by to být velkým dobrem. Kristus Náš Pán tak učinil. Válka se nerozpoutá a vítězství nedobude bez rozsáhlého požáru. Protistrana může skrze nějaký druh instinktu vnímat, co je pro Církev příznivé a co pro revoluci škodlivé a podporuje to s obtížemi. Tento strach urazit protivníky předem, předpokládá, že jednají v dobré víře a nesmí se tím nechat znepokojit. Tito katolíci si myslí, že nekatolíci žijí v pouhém rozumovém omylu a to tak, že kdyby jim jen byla představena katolická pravda přátelským způsobem, okamžitě konvertují ke katolické víře. Věří také, že všechny polemiky jsou špatné a že energie a vážnost, se kterou Církev hájí víru, překáží obrácení jednotlivců.

SPOLUPRÁCE S NEKATOLÍKY

Všeobecná spolupráce s nekatolíky v obecných věcech má vážné důsledky pro katolickou věc. Není pochyb, že v některém konkrétním případě a za zřetelně vymezeným cílem, může Církev získat z takové spolupráce nějaké dobro. Obecně však skutečná spolupráce není možná, protože zásady, cíle a duch jsou příliš protikladné. Výsledkem těchto kontaktů je to, že nekatolíci se naučí málo a katolíci ztratí mnoho.

DOBRÁ VÍRA

Mnohé zlo vstupuje do katolického tábora kvůli mýtu o dobré víře, zvláště protože velmi mnoho důležitých zaměstnání se svěřuje jednotlivcům, jejichž věrnost je neznámá. V časech míru „není nikdo špatný, pokud se neprokáže opak“. Ale když je město napadeno, nehodí se nikdo, aby strážil riziková místa, pokud se neprokáže jeho věrnost; „nikdo není dobrý, dokud se to neprokáže“.

PROSTŘEDKY KORUPCE

Tanec. Zdá se mi, že tance, při nichž muži objímají ženy, mají být radikálně odsouzeny. Podobně by jisté moderní tance jako jsou rock´n´roll a jiné podobné tance, měly být katolíkům formálně a všeobecně zakázány. Církev by měla odrazovat od toho, co se nazývá „bály“, které jsou smyslnými a výlučnými kulty těla.

Móda. Pokud se týká zemí západní civilizace, měla by být dána objektivní pravidla pro odívání žen. Co více, musí se vyžadovat ctnost umírněnosti jako nezbytná a základní pro mravní zdraví národů. Plavky pro ženy, které se nazývají „bikiny“ by měly být naprosto odsouzeny. Totéž u dvoudílných plavek nebo takových, která ponechávají pozadí zcela nahé.

Soutěže krásy. Tyto soutěže by měly být naprosto zakázány. Zdá se mi, že uchazeči, organizátoři, porotci a ti, kteří tak štědře financují tyto přehlídky lidských těl, by měli být potrestáni exkomunikací. Američtí biskupové odmítají svátosti katolickým uchazečům o tato setkání. Tak by tomu mělo být v celém světě, jak pro uchazeče, tak pro účastníky.

Filmy. Postoj Církve pokud jde o kina je vyjádřen v papežských dokumentech. V praxi se však přece dějí jistá pohoršení.

Dokumentární a názorné filmy jsou velice užitečné pro hlubší studium a k instruování lidí.

Ale náruživé filmy, které se vyrábějí pro potěšení a zábavu, jsou stejné povahy jako romány a romance. Bez rozumu vzrušují představivost a vášně. Tyto věci jsou normálně ovládány odříkáním a obecně jsou škodlivé pro katolický život, protože rozptylují myšlení.

Farní kino je obecně pohoršením pro věřící.

Protože se obvykle v průběhu roku prezentují nemorální a hanebné filmy.

Protože častým chozením do farního kina člověk rozvíjí neřest vyhledávání potěšení a tímto způsobem zhýčkaní věřící půjdou do jakéhokoliv jiného kina, když nebude kino farní.

Protože kino rozptyluje duchovní život.

Vzdělávání za pomoci filmů, jak to činí Katolická akce, je ďábelským trikem, jímž jsou věřící vedeni ke sledování nečistých záběrů pod záminkou techniky a umění, jako by se představivost a žádostivost mohly vypínat a zapínat jako vypínač elektrického světla.

Hodnocení filmů. Hodnocení filmů [dle škodlivosti – pozn. překl.] je těžší než cenzurování knih. Představivost a oči jsou podněcovány s větší intenzitou. Praktickým řešením by mohlo být vytvoření římského střediska pro cenzurování filmů pod vedením Svatého stolce a s všeobecnou autoritou. Člověk by neměl zvažovat jen okamžitou morálnost, ale také to, zda to obsahuje propagandu ve prospěch revoluce. V tomto ohledu by filmy označené jako „dobré pro osoby, které mají informovaný soud“ měly být pozorně a pečlivě zkoumány.

KNIHY

Odsuzování knih ze strany Svatého stolce má na katolíky velký dopad. Nejvěrnější se takovým knihám vyhnou. Jiní je bezpochyby čtou. Ale když vědí, že Církev tyto knihy odsoudila, již považují tuto nauku za mylnou, takže je tento jed příliš nepoškodí. Někdy však tato odsouzení přicházejí příliš pozdě a mezitím mohlo dojít k velké škodě. Například odsouzení Gida přišlo příliš pozdě. Další odsouzení, které je velice nutné, je odsouzení Jacquese Maritaina. Jeho omyly způsobily Církvi vážnou škodu, zvláště v Latinské Americe: Mladý klérus je jím infikován. Škody z omylů o „křesťansko-demokratické“ straně pocházejí z Maritainových myšlenek. Říká se, že politická pozdvižení v Americe pocházejí od jeho stoupenců. Katolíci říkají, že Vatikán schvaluje Maritaina, protože byl ve Vatikánu jako vyslanec Francie. Někteří biskupové se nazývají „maritainisty“. Tyto nauky se na brazilských katolických univerzitách vymykají kontrole. Nicméně Řím mlčí. Muži držící veřejný úřad jednají podle následující zásady: revoluce využila špatných metod, ale je sama o sobě dobrá. Vážně se jí oddejme. Učiňme revoluci dříve, než ji učiní komunisti.

IV. OBTÍŽE UVNITŘ CÍRKVE

NEČINNOST SCHOLASTICKÝCH STUDIÍ

Možná, že reforma římských studií v roce 1930 je příčinou stagnace scholasticismu. Pozornost studentů je takřka výlučně směrována na historické a praktické otázky. Diplomové a doktorandské práce jsou obecně o myšlení toho či onoho filozofa či teologa.

Katolická filozofie, teologie a sociologie částečně ztratily svůj zápal. Naši filozofové již neoceňují západní myšlení. Novými vůdci jsou Sartre, Freud, Dostojevskij atd... Naše vůdčí osobnosti se skrze určitou nezdravou touhu snaží přizpůsobit idolům tohoto okamžiku: čtou články nejnovějšího „existencialistického mystika“ atd...

Koncil by měl tuto oblast promyslet velmi úzce, aby vpravil novou sílu do katolické nauky. Měli by být zastaveni ti, kteří způsobují úchylky. Mělo by se odsoudit následující: křesťanský socialismus, nominalismus, Kantův idealismus, vše z Hegela a jeho školy, Sartre, Maritainova nauka s jeho rafinovaným rozlišováním mezi lidským individuem a lidskou osobou v sociologických záležitostech. Absolutní evolucionismus. Filozofický a právní pozitivismus. Moderní manicheismus a gnosticismus, který se projevuje v abstraktním umění. A teosofismus: Rotary a Lion´s kluby, úpravy mravů.

Aby se zvýšil vliv Církve a katolické nauky, musí si člověk zvyknout na konání diskuzí a kontroverze o předmětu diskutovaných otázek. Nebude účast v nevzrušených otázkách, není-li účast ve sporných otázkách. Samozřejmě si člověk musí dávat pozor, aby byly vedeny vlídně. Diskuze je však nutná a živá v té věci, která vytvoří lásku k pravdě. Komunisti vědecky prozkoumali tuto techniku diskuze. Lidé by se měli účastnit v polemikách, aby si zvykli na promýšlení nauky a lásku k nauce.

PEDAGOGICKÝ NATURALISMUS

Vliv Jean-Jacques Rousseaua je mezi katolíky samotnými stále velmi velký. Početní věřící mají mylnou ideu o otcovské autoritě a přirozenosti dítěte. Myslí si, že dítě je skoro jako anděl, bez jakýchkoliv špatně usměrňovaných vášní a bez tělesné žádostivosti. Katolická nauka se také musí připomenout našim řeholníkům, kteří se zasvěcují vzdělávání, protože mnohé omyly protestantů nyní vtrhly do klášterního života.

V otázkách sexuality se musí jak jen je to možné zachovávat nevinnost; ideje a zásady se však ve své celistvosti musí dětem vštěpovat, jakmile je to možné, aby věřící dospěli, co nejdříve.

Jedno slovo o tzv. „komplexech“. Pod záminkou vyvarovat se jich, je dětská zkažená přirozenost ponechána pěstovat své špatné sklony.

V. KONTRAREVOLUČNÍ BOJ

NĚKTERÉ PRINCIPY

Revoluční spiknutí je jedno a organické. S takovým spiknutím se musí bojovat podobným jedním a organickým způsobem akce. Katoličtí věřící očekávají od Magisteria konkrétní a praktický, základní a organický popis katolické společnosti a kontrarevoluční společnosti. V této společnosti jsou zahrnuty i dobré prvky moderního života organickým způsobem spolu s prvky tradiční společnosti, které se musí uchovat.

Příklad komunismu je zřejmý. V každém aspektu života ústřední vedení vyjádří s obdivuhodnou srozumitelností, zda souhlasí s jejich programem nebo ne; co víc, označí taktickou hodnotu čehokoliv pro nebo proti revoluci. Uvádí metodické místo něčeho v systému a hodnotu tohoto pro vybudování nebo zkázu revoluce. Zdá se mi, že musíme vytvořit katolickou strategii a metodické, kontrarevoluční bojové vedení pro celý svět a že katolíci do něj musí být povoláni. To by inspirovalo naději na příchod lepšího světa. Bylo by legitimní, aby sám Svatý stolec vedl tuto ofenzívu. Ty elementy mezi klérem a laiky, které se již v kontrarevolučním boji osvědčily, by měly tuto armádu vést. Měli bychom rozvinout skutečnou vědu kontrarevolučního boje podobně, jako existuje revoluční věda.

Katolický boj proti nepřátelům Církve se mi často jeví jako boj slepých proti těm, kteří vidí. Nemáme na zřeteli žádný cíl, žádnou metodu, kterou se řídit, žádnou hybnou sílu, žádnou strategii, ani zbraně. Co učí katolická sociologie o těchto věcech?

OBNOVA KATOLICKÉ SPOLEČNOSTI

Tato obnova neznamená nápravu dílčích problémů, ale takřka nový výtvor. Mnohé věci v životě již nejsou křesťanské, ale pohanské.

Katolíci by měli vědět, že: „to či ono není slučitelné s katolickou společností.“ V té či oné oblasti by měla být společnost taková a taková, aby byla katolická. Existuje pro to široké rozpětí, ale ne neomezené. Před našima očima musí být ideální model katolické společnosti, abychom věděli, co se musí udělat.

Pravomoc Svatého stolce je ohromná. Kdyby byli věřící sjednoceni a vedeni k tomuto dílu rázným, jasným a metodickým způsobem, zastavil by se triumfální pochod revoluce a byla by nastolena vláda Nejsvětějšího srdce Ježíšova skrze opravdový, celosvětový boj pod vedením Nejvyššího pontifika: „obnovit vše v Kristu“.

Konkrétně řečeno, byla by také možná jiná řešení. Katolíci by však měli být ve své vlasti vedeni k jedinečnému a praktickému řešení, měli by odmítnout jiná legitimní řešení tak, aby se mohlo vybudovat něco pozitivního. Protože chtějí-li dělníci vybudovat všechny možné domy, skončí tak, že nevybudují vůbec nic.

Obnova křesťanstva je něčím, co má velikou důležitost. Důležitější však je ustavení vlády Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Bůh může spasit každou konkrétní duši dokonce i v zrevolucionizované společnosti. Podmínky ke spáse něčí duše jsou však v takové společnosti nejhorší a spása každé duše bude zázrakem.

Křesťanský řád je naopak největší vnější milostí, která jemně a účinně posunuje nejen každého jednotlivce, ale celé masy k svatosti života a věčné spáse. V zrevolucionizované společnosti Bůh chytá duše na rybářský háček. V křesťanské společnosti jsou duše loveny do sítí. Ta první společnost je největší překážkou, ta druhá je největší vnější milostí.

NAPADÁNÍ KOMUNISMU

Mnozí katolíci mají silné pokušení vypořádat se s komunismem stejným způsobem, jakým se Církev před stoletím vypořádávala (a stále vypořádává) s liberalismem: „S liberalismem je možné soužití.“

Liberalismus nebránil Církvi učit nauku, ani komukoliv neukládal učit liberální nauku.

Liberalismus dovoloval odsuzování svých omylů. V případě komunistické vlády tomu tak však není.

Církvi se brání šířit svou nauku.

Církvi se ukládá učit omyly komunismu.

Církev nesmí odsuzovat omyly komunismu.

Opozice komunismu vůči katolické Církvi je zásadní, radikální, stálá a úplná.

Když komunismus uzavře mír s Církví, je to jen přestávka v boji. Důvod této přestávky může být různý:

Mezinárodní politika si tuto přestávku vyžádala.

Strategie útoku na jinou zemi může zapříčinit umělý mír v sousední zemi.

Slabost samotného komunismu na počátku by také mohla vysvětlit takové dočasné příměří.

Dokonce i řezník, než zabije svou oběť, se dobře nadechne, aby udeřil silně.

Spolupráce s komunismem vždy bude zkázou Církve. Komunismus je synem Synagogy. Dokud nebude židovský národ obrácen, bude židovská Synagoga „Synagogou Satanovou“. A komunismus bude komunismem Satana. Dílem a tváří Antikrista.

 SOCIALISMUS

Tajná moc komunismu se zakládá na své nenávisti ke Kristu. Jeho moc svádět však leží v jeho socialistické utopii. Komunismus slibuje společnost bratří, bez autority, bez tříd, bez chudoby, bez zármutku, bez obtíží v životě, bez Boha a bez pekla. Slibuje ráj v tomto životě.

Namísto Boha svoboda. Namísto krále nebo otce rovnost. Namísto vlastnictví a společenských tříd bratrství. Katolíci snadno věří v tuto utopii a myslí si, že může být katolicky pokřtěna. Proto říkají, že raná Církev byla socialistická.

Zdá se mi nutné, aby ekumenický koncil vyhlásil přísné a slavnostní zavržení této utopie. Je to opravdu celosvětové pokušení, podobné tomu z ráje: „budete jako bohové“, nebo tato další slova: „dám vám toto vše“.

Život na zemi není zamýšlen jako ráj. Kříže, trpělivost a sebezápor jsou nepostradatelné pro dosažení cíle života na zemi. Kromě spravedlnosti je nezbytná křesťanská láska.

Skutečný socialistický ráj nebude na zemi nikdy realizován. Když člověk hledá království Boží a jeho spravedlnost, obdrží míru pozemského štěstí, kterou se Bůh ve Své milující Prozřetelnosti uráčí dát svým synům zde na zemi. Hledá-li člověk výlučně své vlastní štěstí na tomto světě, porušuje-li zákony lidské přirozenosti, bude Satanem zatlačen do nejhoršího otroctví. Židi slibují, že jejich král „bude vládnout železnou holí“ těm lidem, kteří se podvolí jhu socialismu. Zrevolucionizovaná společnost bude nejprve rájem na zemi a pak peklem na zemi.

Musí se jasně učit, že společenské a ekonomické rozdíly jsou v normálním životě společnosti základní. Tyto rozdíly nejdou proti spravedlnosti. Nesmějí být přehnané. Musí být křesťanskou láskou dovolené. Třídy musí pro dobrý řád společnosti existovat.

Socialismus formuje lidi tak, aby nenáviděli blaha a křesťanské ctnosti: pokoru, lásku, chudobu a zdrženlivost. Proč žebravé řeholní řády ve větší míře neučí ideál chudoby?

ZÁSAHY STÁTU V ŽIVOTĚ

V mnoha částech světa dnes vzrůstá zasahování státu do životů jednotlivců a společenství. Toto zasahování je často nutné kvůli boření života společenství pomocí liberalismu. Mnoho věcí, které by měla řídit společnost nebo sdružení jsou dnes vykonávány státem.

Katolická nauka musí dovolovat nějaké vměšování. Měla by to však jasně pokládat za mimořádné, neobvyklé, přechodné. Jako pravidlo by to mělo být zrušeno, jakmile je to možné. Až příliš často člověk očekává řešení obtíží a provádění změn v tradičních a přirozených institucích od státu. Obecně však potíže vyvstávají spíše ze zkaženosti mravů. Katolické náboženství je pro nápravu nemorálnosti nepostradatelné. Řešení současných problémů se nenalézá na mezinárodních konferencích, ale skrze lepší mravy. Kdyby se Bůh a Kristus Pán stali základem života jednotlivce, rodiny a života národa, pak dokonce i přirozené problémy, které by normálně byly vyřešeny rozumem a pokornou lidskou dobrou vůlí, by byly vyřešeny prostředky téhož původu.

V socialistickém světě existuje přístup, který chce přirozenosti ukládat řešení, která byla vytvořena v úřadech. Živí lidé jsou však natolik komplexní fyzicky i morálně, a život je natolik rozmanitý, že lidské myšlení je neschopné znát rovnocenně všechny síly. Proto člověk nesmí jednat vůči lidské přirozenosti jako kovář, ale jako zahradník.

VI. ZÁVĚR

Několik katolických sociologů mluví o „novém lidstvu“, které se brzy zrodí, jako by znali cosi z esoterické či gnostické vědy. „Dogmata“ převzatá z evoluce by tuto vědu a zkušenost částečně vysvětlovala. Jednoho dne byl člověk opem. Nyní se mohl vyvinout a stát se něčím nadřazeným lidské přirozenosti: nadčlověkem. Uplatňovaly by se nové zákony, dokonce i mravní zákony, které by se stejným způsobem staly relativními. Tyto věci musíme odmítnout.

Podle mého skromného mínění se však zdá nutným, abychom představovali pozitivní program. Katolíci to chtějí. Říkají: „pokud jde o boj proti omylu, všichni katolíci jsou jednotní. Ale když jde o pozitivní budování, jednota je zničena.“ Nepochybně se v posledních několika letech několik organizací pokusilo pohnout katolické masy k činu. Měly však mnoho socialistických prvků a proto nebyly pro katolickou základnu přijatelné. Vytvářely spíše rozdělení než jednotu.

Kdyby ekumenický koncil představil pozitivní program kontrarevoluční akce a křesťanské osvěty s jejich praktickými stránkami, a kdyby vyzval k tomuto dílu všechny katolíky, myslím si, že by se dostavila láska k vládě Nejsvětějšího srdce Ježíšova a Neposkvrněného srdce Panny Marie.

Soudím, že jsem vám měl tyto věci říci, Vaše Eminence. Jakožto pokorný a neznámý biskup jsem Vám tyto poznámky zaslal, abych Vám ukázal svou poslušnost. Vy posoudíte, zda budou užitečné.

S oddaností objímám Vaše posvátné roucho a jsem v nehlubší úctě

+ Gerald de Proenca Sigaud

Biskup z Jacarezinha

 

Zdroj: Ignis Ardens

Překlad: D. Grof