Papež František odmítá odpovědět na Dubia – 2. díl (2017)

Papež František odmítá odpovědět na Dubia – 2. díl (2017)

Co se bude dít dál?

11. ledna 2017

John F. Salza

V první části tohoto článku jsme viděli, že odmítnutí papeže Františka odpovědět na dubia vznesená vůči němu ze strany čtyř kardinálů (Brandmüllera, Burkeho, Caffara a Meisnera) 16. září 2016, jakkoliv to bylo mimořádné, neprokazuje, že František je „formální heretik“. Aby byl vinen z hereze, musel by papež určitě odmítnout napravit své omyly po dvou oficiálních varováních od kardinálů, nebo, jak to popisuje kardinál Burke, po „formálním aktu korekce závažného omylu“. V tomto druhém díle pojednáváme o tom, co se stane, kdyby takové bezprecedentní okolnosti měly nastat.

Deklarování zločinu hereze

Jestliže by papež František setrvával ve své herezi po vydání dvou nezbytných varování ze strany Církve, je obecným teologickým názorem, že Církev by pak musela oficiálně deklarovat, že papež je vinen zločinem hereze, před tím, než by ztratil svůj úřad (a kdy přesně by ztratil svůj úřad, jestliže to nastane, je předmětem debaty, jak je diskutováno níže). Tato deklarace by byla nutná, protože papežova zatvrzelost může být pouze soukromá a zločin hereze je pro Církev veřejnou věcí (a tudíž musí být Církvi sdělena). Stanovuje také „bod odkud již není návratu“ pro heretického papeže, jehož pokání by mu po deklaraci již neumožnilo znovu získat svůj úřad. Opět, toto je obecné mínění mezi teology, kteří se věcí heretického papeže zabývali.

Například Suarez říká:

„Prohlašuji: kdyby byl heretikem a byl nenapravitelný, přestal by papež být papežem právě tehdy, když byl proti němu ze strany soudní pravomoci Církve vydán rozsudek za jeho zločin. To je obecné mínění mezi Učiteli [Církve].“ (16)

Jan od svatého Tomáše také potvrzuje nezbytnost deklarování zločinu:

„Jakou mocí by mělo sesazení nastat, pokud jde o papeže? Celá otázka závisí na dvou bodech, konkrétně za jedna, na deklarativním rozsudku, jímž je deklarováno ... že papež spáchal tento zločin ... a za dvě, sesazení samotné, které musí být učiněno po deklarativním odsouzení zločinu.“ (17)

A o něco později říká:

„Církev může deklarovat zločin pontifika a podle Božského práva jej věřícím prezentovat jako heretika, jehož je třeba se varovat. (...) sesazení papeže s ohledem na deklaraci zločinu nikterak nepřísluší kardinálům, ale všeobecnému koncilu.“ (18)

Jak můžeme vidět, formální rozsudek Církve, který oficiálně deklaruje, že papež je vinen zločinem hereze, je tak důležitý a nezbytný, že Jan od sv. Tomáše říká, že tato deklarace musí pocházet od všeobecného koncilu. Tento vynikající dominikánský teolog také užívá historické příklady, aby tento případ prokázal:

„Musí být řečeno, že deklarování zločinu nepochází od kardinálů, ale od všeobecného koncilu. To je zjevné, zaprvé skrze praxi Církve. Protože v případě papeže Marcellina, který obětoval kadidlo modlám, byla svolána synoda za účelem projednání tohoto případu, jak je zaznamenáno v Distinctio 21, kapitola 7, („Nunc autem“) ... Podobně v případě papeže Symmacha byl v Římě svolán koncil, aby projednal případ proti němu, jak o tom podává zprávu Antoine Augustine ve svém Epitome Juris Pontifice Veteris (Nadpis 13, kapitola 14); a oddíly kanonického práva citované výše ukazují, že pontifikové, kteří se chtěli sami hájit proti jim připisovaným zločinům, to činili před koncilem. Zadruhé, všeobecně se souhlasí, že pravomoc projednávat případy papežů, a pravomoc, která přísluší jeho sesazení, nebyla svěřena kardinálům. Protože sesazení náleží Církvi, jejíž autorita je reprezentována všeobecným koncilem; pouze volba je skutečně svěřena kardinálům a nic víc, jak lze jasně ukázat, když čteme ony věci, jež jsme vypsaly ze zákona...“

Zjevnou otázkou je: Jak může Církev svolat všeobecný koncil, aby dohlížel na sesazení heretického papeže, když všeobecný koncil musí být svolán a dozorován ze strany papeže, buď osobně, nebo skrze jeho legáty? Když Cajetan odpovídá na tuto otázku, činí klasické rozlišení mezi dokonalým koncilem a nedokonalým koncilem; nebo, jak říká, naprosto dokonalým koncilem a dokonalým koncilem vzhledem k aktuálnímu stavu Církve. Cajetan vysvětluje, že naprosto dokonalý koncil, je koncil, v němž je tělo sjednoceno se svou hlavou a sestává tudíž z papeže a biskupů. (19) Takový koncil má autoritu definovat dogmata a vydávat výnosy, které řídí univerzální Církev. (20) Cajetan pak vysvětluje, že „dokonalý koncil vzhledem k aktuálnímu stavu“ Církve (tj. nedokonalý koncil) je složen pouze z těch členů, jež lze nalézt, když je Církev v daném stavu (např. s několika pochybnými papeži nebo s jedním zjevně heretickým papežem) a může se „zaobírat univerzální Církví pouze do jisté míry.“ (21) A tak nedokonalý koncil nemůže definovat nauky nebo vydávat výnosy, které řídí univerzální Církev, ale má pouze autoritu rozhodnout věc, která si vyžádala jeho svolání. Cajetan poznamenává, že existují pouze dva příklady, které ospravedlňují svolání takového koncilu: „...když existuje jediný heretický papež, která má být sesazen, a když existuje několik pochybných papežů.“

V takových výjimečných případech může být všeobecný koncil svolán bez souhlasu, nebo dokonce proti vůli, papeže. Cajetan vysvětluje:

„Dokonalý koncil vzhledem k aktuálnímu stavu Církve [tj. nedokonalý koncil] může být svolán bez papeže a proti jeho vůli, jestliže, ačkoliv byl požádán, jej on sám nechce svolat. Nemá však [tento koncil] pravomoc řídit univerzální Církev, ale jen se postarat o záležitost, o níž jde. Ačkoliv lidské případy se liší nekonečnými způsoby ... existují pouze dva případy, které se vyskytly nebo se někdy mohou vyskytnout, za nichž, jak prohlašuji, by měl být takový koncil svolán. První je, když papež musí být zbaven úřadu kvůli herezi; protože tehdy, pokud by odmítl, ačkoliv požádán, mohou kardinálové, císař nebo preláti svolat koncil, který nebude mít ve své působnosti péči o univerzální Církev, ale pouze moc sesadit papeže.“ (22)

Jak jsme viděli, Jan od sv. Tomáše se odkazoval na koncil ze Sinuessy jako na příklad „nedokonalého koncilu“, který byl svolán biskupy, aby dohlíželi na sesazení papeže Marcellina (+ 304). (23) Poté, co papež Marcellinus spáchal těžký veřejný hřích proti Víře tím, že obětoval kadidlo na oltáři Jupitera, byl svolán koncil a papež, který se zpronevěřil, se z hanby sám sesadil. (24) A ačkoliv byl koncil původně svolán proti vůli papeže Marcellina, přinesl velké plody, protože [papež] litoval svého hříchu. Ve skutečnosti byli biskupové tak povzneseni, že jej (po jeho rezignaci) znovuzvolili za papeže. Papež Marcellinus pokračoval a zemřel jako mučedník pro Víru a je nyní kanonizovaným svatým. Jak odlišný mohl být jeho konec, kdyby byl jeho osud ponechán soukromému soudu jednotlivých katolíků, kteří by jej prostě odepsali jako antipapeže, nebo kdyby byly jeho skutky vychvalovány jako skvělý akt „ekumenismu“, jak by to v dnešní Církvi mnozí učinili.

Další otázkou v mysli katolíků je, jak mnoho kardinálů a biskupů by bylo potřeba ke svolání nedokonalého koncilu, který by deklaroval zločin papeže Františka, vzhledem k tomu, že mnozí z nich (např. klerikální mafiáni ze skupiny „Sankt Gallen“, kteří konspirovali, aby byl zvolen František), jsou zarytými příznivci papeže a důrazně by odporovali jeho odstranění? Byla by vyžadována většina kardinálů a biskupů ke svolání takového koncilu? Nebo by postačovala menšina? A vyústilo by odmítnutí účastnit se ze strany těch, kteří podporují papeže Františka, ve formální schizma v Církvi?

To jsou nesnadné otázky pro nesnadnou dobu. Skutečně se zdá, že se v Církvi mezi kardinály a biskupy ohledně Františkova útoku na nauku a mravy již rozvíjí materiální schizma, přesně jak prorokovala Naše Paní z Akity. (25) Objevily se zprávy o vysoce postavených prelátech, kteří si veřejně odporují, jako je nedávná výměna mezi americkým kardinálem Kevinem Farrellem a arcibiskupem Charles Chaputem z Philadelphie. (26) V nedávném rozhovoru pro TV Libertes biskup Athanasius Schneider přímo připustil, že „jsme dnes svědky podivné formy schizmatu“ a že „jistý druh schizmatu již v Církvi existuje“ ohledně učení papeže Františka v Amoris Laetitia. (27)

Nezdá se však nezbytné, aby většina, tím méně pak všichni, kardinálové a biskupové byli vyžadováni k deklarování toho, co již papežova nenapravitelnost prokázala, konkrétně, že je vinen zločinem hereze. Protože legitimní nedokonalý koncil má pravomoc zavazovat věřící bez papežova souhlasu, plyne z toho, že by také ani nevyžadoval souhlas nebo účast každého jednotlivého biskupa, nebo dokonce většiny z nich. Vzpomeňte si, že Cajetan popisuje tento typ koncilu jako „svolaný dle aktuálního stavu Církve.“ To znamená, že se koncil skládá pouze z těch členů, které lze za současných podmínek nalézt, a kteří se shromáždí „pouze, aby se postarali o záležitost, o níž jde“, tj. aby deklarovali, že papež je vinen zločinem hereze.

Abychom to zopakovali, protože v této fázi průběhu by papežova zatvrzelost již byla kardinály prokázána, nevyžadovalo by to většinu kardinálů nebo biskupů k deklarování toho, co již bylo prokázáno ze strany autorit Církve. Dále, jak Cajetan vysvětluje, tento koncil „nebude mít ve své působnosti péči o univerzální Církev“, jako by měl „naprosto dokonalý koncil“. A tak nezáleží na tom, zda by koncilu odporoval značný počet kardinálů a biskupů; papežova veřejná hereze by již byla prokázána autoritou Církve a prostě by jen musela být těmito autoritami deklarována (oficiálně uznána a sdělena). Dále ti preláti, kteří by se odmítli podřídit deklaratornímu výroku koncilu a příkazu varovat se heretického papeže, by se oddělili od Církve formálním schizmatem tím, že by zůstali ve společenství s heretikem.

Dále je docela možné, že ti, kteří by nakonec podporovali Františka a odporovali jeho odstranění, by byli v menšině. Je to proto, že přicházejí zprávy, které naznačují, že v současnosti existuje otevřená revolta mezi Kurií a Kolegiem kardinálů ohledně Františkova učení v Amoris Laetitia. Například v nedávném vysvětlení současných vztahů Bratrstva sv. Pia X. s Římem, vyjevila Jeho Excelence Bernard Fellay následující:

„Excesy současného papeže zapříčinily polekanou reakci. Nyní je to otevřené. Již to není skryté ... nyní máte kardinály, máte biskupy, kteří otevřeně odporovali této nové tendenci, této nové tendenci postihovat mravy a dokonce i nauku. Spočítali jsme, že existuje 26 až 30 kardinálů, kteří otevřeně napadli tyto moderní postoje. A mnozí biskupové.“ (28)

Zkušený vatikánský reportér Edward Pentin také komentoval reakci na papežovo odmítnutí odpovědět na dubia a spekuloval, že většina kardinálů a Kurie nepodporuje Františka:

„Reakce byla doposud zajímavá: takřka celé Kolegium kardinálů a Římská kurie zůstali mlčet, nepodporují ani tyto kardinály, ani, a to je významnější, se nehlásí k podpoře papeže a jeho rozhodnutí neodpovědět. Jestliže mlčení se bere jako souhlas s dubii, pak by člověk mohl argumentovat, že ohromná většina je nakloněna oněm čtyřem kardinálům. To může být samozřejmě jen spekulace, ale může to být pravda, když po měsíce člověk slýchal z jedné významné části Kurie to, že cítí velké znepokojení ohledně toho, co se děje. Slovní spojení „vláda teroru“ a „vatikánské stanné právo“ kolují často.“ (29)

V nedávném tweetu Pentin také řekl, že se ze spolehlivého zdroje dozvěděl, že papež František, zjevně frustrovaný jejich mlčením, žádá různé spojence, aby veřejně podpořili Amoris Laetitia a odporovali dubiím. (30) Co toto vše naznačuje je, že František možná nemá podporu většiny kardinálů a biskupů. A tak pokud, a až, vydají tito čtyři kardinálové Františkovi formální varování ohledně korekce, jak pohrozil kardinál Burke, mohou se k nim přidat další bratři kardinálové a biskupové, což vyvine větší tlak na papeže. Kdyby papež ignoroval první varování, jako to udělal u dubií, zdá se pravděpodobné, že tento proces by se zrychlil, a on by mohl čelit druhému varování podpořenému o mnoho více preláty. A kdyby ignoroval i druhé varování nebo odmítal zříct se svých herezí, je možné, že dokonce i většina kardinálů a biskupů by pak učinila další krok a deklarovala jeho zločin na všeobecném (nedokonalém) koncilu. To nám poví čas. Bůh ví.

Co se stane, jestliže Církev prohlásí Františka za heretika?

Co by mělo být nyní jasné je, že máme před sebou dlouhou cestu před tím, než bude František považován za veřejného heretika dle soudu Církve, ačkoliv kardinál,Burke řekl, že tento proces běží. Nicméně dokud nebude završen, František stále zůstává papežem, a žádný katolík nemůže tvrdit něco jiného, aniž by hřešil proti Víře. Navíc, i kdyby Církev nakonec deklarovala Františkovu vinu zločinu hereze po jeho odmítnutí napravit své omyly, kdy přesně by ztratil papežství po takové deklaraci, je předmětem komplexní teologické debaty, ačkoliv ta je fakticky vzato velmi akademická. V naší knize True or False Pope? vysvětlujeme dva hlavní názory ohledně této otázky, jež nazýváme jezuitský názor (zastávaný Bellarminem a Suarezem) a dominikánský názor (zastávaný Cajetanem a Janem od sv. Tomáše).

Oba názory souhlasí, že: 1) Církev musí deklarovat papežovu vinu zločinu hereze před tím, než ztratí svůj úřad; a 2) Kristus sesazuje papeže jako působící příčina [srov. Aristotelés – pozn. překl.] (protože Církev nemá žádnou donucovací moc nad papežem), s Církví, která je pouze dispoziční příčina ztráty úřadu (ale jejíž činy nutně předcházejí sesazení ze strany Krista jako působící příčiny). Tyto názory se liší pouze v tom, kdy Kristus vlastně papeže sesazuje. (31) Jaký akt Církve slouží jako dispoziční příčina pro sesazení? Je to deklarace Církve o zločinu? Nebo je to dodatečný akt Církve nařizující věřícím, aby se varovali heretika, jak sv. Pavel poučuje Tita? Když Jan od sv. Tomáše potvrzuje, že obě školy vyžadují přinejmenším deklaraci zločinu, upozorňuje přesně na jádro této debaty:

„Nelze zastávat, že papež, samotným faktem, že je heretik, přestává být papežem před deklarací Církve. (...) To, co je skutečně věcí debaty, je, zda papež, poté, co byl Církví prohlášen za heretika, je Kristem Pánem sesazen ipso facto [jezuitský názor], nebo jestli jej Církve vydala k sesazení [dominikánský názor]. V každém případě, dokud Církev nevydala soudní deklaraci, musí být vždy považován za papeže.“ (32)

Abychom to detailněji vysvětlili, jezuitský názor zastávaný Bellarminem a Suarezem tvrdí, že heretický papež ztrácí ipso facto (okamžitě a „činem samým“) pontifikát s ohledem na deklaraci Církve o zločinu (která slouží jako dispoziční příčina). (33) Například Suarez říká:

„Je-li heretik a nenapravitelný, přestává být papež papežem, jakmile je proti němu vyhlášen deklarativní rozsudek o jeho zločinu ze strany legitimní jurisdikce Církve. To je obecný názor zastávaný Učiteli.“ A opět: „Proto při sesazení heretického papeže by Církev nejednala jako vůči němu nadřazená, ale soudně a skrze souhlas Krista by jej prohlásila za heretika, a tudíž nehodného papežských poct; pak by byl ipso facto a okamžitě Kristem sesazen.“ (34)

Jan od sv. Tomáše potvrzuje, že Bellarmin a Suarez věří, že papež okamžitě ztrácí úřad poté, co Církev deklaruje zločin:

„Bellarmin a Suarez však věří, že papež, samotným faktem, že je zjevný heretik a byl prohlášen za nenapravitelného [u zločinu hereze], je sesazen okamžitě Kristem Pánem a nikoliv nějakou autoritou Církve.“ (35)

Dominikánský názor zastávaný Cajetanem a Janem od sv. Tomáše tvrdí, že papež ztrácí úřad nikoliv, když Církev prokáže a deklaruje zločin, ale až po dodatečném kroku. Tento další krok nastane, když Církev, po deklarování zločinu, také nařídí věřícím, skrze autoritu koncilu, aby se varovali tohoto heretika (vitandus) dle instrukce sv. Pavla Titovi (Tit. 3:10). Tento příkaz, který má základ v Božském právu, je právním aktem (dispoziční příčinou sesazení), která má donucující moc nad věřícími. Stejně jako Církev (ecclesia docens) nutně říká věřícím (ecclesia discens), koho přijmout za papeže, musí také nutně říct věřícím, koho se jako papeže (heretického papeže, který takovým byl seznán Církví) varovat. Slovy Jana od sv. Tomáše:

„Je nezbytné, aby stejně jako Církev ustanovuje člověka a předkládá jej věřícím jako zvoleného za papeže, aby jej také Církev nezbytně deklarovala za heretika a předložila jej jako toho, koho se varovat. A proto vidíme z praxe Církve, že takto se to dělalo; protože v případě sesazení papeže byl jeho případ projednáván na všeobecném koncilu před tím, než [již] nebyl považován za papeže, jak jsme poukázali výše. Není to tedy proto, že papež je, dokonce veřejně, heretik, že přestává ipso facto být papežem před deklarací Církve a před tím, než ona vyhlásí, že se jej mají věřící „varovat“.“ (36)

V kostce řečeno, podle jezuitského názoru se papež odděluje od Církve skrze deklaraci Církve o zločinu, a podle dominikánského názoru se Církev odděluje od papeže skrze příkaz Církve věřícím varovat se jej po deklaraci zločinu, protože je vitandus. Tyto odlišnosti se však týkají otázek spekulativní teologie. Oba názory požadují, aby Církev soudila a deklarovala papežovu vinu ohledně zločinu hereze před tím, než jej Kristus odstraní z úřadu. A z praktického hlediska se zdá jasné, že Církev by mohla uskutečnit vše najednou, tj. koncil by mohl vydat jediný dokument, který: 1) deklaruje, že papež je vinen zločinem hereze; 2) nařizuje Církvi, že se jej musí varovat (vitandus); a 3) deklaruje, že Stolec je uprázdněný a veřejně exkomunikuje bývalého papeže. Samozřejmě, přesná procedura by byla stanovena autoritami Církve, které bezpochyby budou čerpat z moudrosti některých jejich největších teologů.

Znamená to, že máme před sebou dlouhou cestu před tím, než může být František považován za veřejného heretika, který ztratil svůj úřad. Jak dlouhou? Tak dlouhou, než Církev vydá dvě varování a pak svolá koncil, aby deklaroval jeho zločin a nařídil věřícím se jej varovat, jestliže odmítne nápravu. Samozřejmě se modlíme, aby se papež František buď zřekl svých herezí, nebo rezignoval na svůj úřad před tím, než to zajde takhle daleko. Když však nadchází stoleté výročí zjevení ve Fatimě s příkazem Naší Paní, který je stále ignorován, je pravděpodobné, že největší zmatení, rozdělení a utrpení pokoncilní Církve má teprve přijít.

Poznámky:

1)      Mám kopii odpovědi Kongregace pro nauku Víry z 9. března 1987, která jednoznačně nedokáže sladit učení Dignitatis Humanae s trvalou naukou Církve. Navíc Kongregace připouští možnost dalšího zkoumání tohoto problému („…demeure la possibilité d'une étude ultérieure de ce problème…”). Kdyby takové věci byly ponechány soukromému soudu, člověk by býval mohl „shledat vinným“ Jana Pavla II., že neodpověděl na dubia arcibiskupa Lefebvra.

 

2)      Jak čteme v komentáři P. Augustina ohledně kanonického práva: „Jestliže se po uplynutí šesti měsíců, které se počítají od chvíle, kdy byl postih uvalen, osoba podezřelá z hereze nenapravila, musí se považovat za heretika podléhajícího postihům stanoveným v kánonu 2314. Zatímco postihy vyjmenované pod (b) jsou ferendae sententiae, a mají být uvaleny dle kán. 2223, 3, postihy uvedené pod (c) jsou a iure a latae sententiae, Augustine, A Commentary on the New Code of Canon Law, sv. VIII, kniha. 5, str. 288-289. P. Henry Ayrinhac také poznamenává: „Duchovní by měl obdržet druhé varování, a kdyby i to zůstalo bezvýsledné, měl by být suspendován a divinis. Po uvalení těchto trestů může být povoleno dalších šest měsíců, a jestliže na konci této lhůty strana podezřelá z hereze neukázala žádné známky nápravy, má být považována za heretika a podle toho potrestána.“

 

3)      Bellarmine napsal: „Zaprvé, to, že heretický papež může být souzen se výslovně zastává v Can. Si Papa dist. 40, a zastává to i Inocenc III. (Serm. II de Consec. Pontif.) Navíc na 8. koncilu (act. 7) jsou vyjmenovávána akta římského koncilu za papeže Hadriana, v nichž člověk nachází, že papež Honorius se jeví jako spravedlivě anathematizovaný, protože byl usvědčen z hereze....“ (De Romano Pontifice, kniha. 2, kap. 30).

 

4)      „Ať se žádný smrtelník neopovažuje obviňovat papeže z chyby, protože jemu je jako držiteli úřadu svěřeno soudit všechny, on by však neměl být souzen nikým, pokud není znenadání přichycen, že se odchyluje od víry, (Si Papa Dist 40). Latinsky in Brian Tierney, The Crisis of Church and State (Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice-Hall, 1964), str. 124.

 

5)      De Romano Pontifice, kniha 2, kap. 30.  

 

6)      ST, II-II, q. 11, a. 3, sed contra. Jak můžeme vidět, v protikladu k učení papeže Františka, sv. Tomáš také potvrzuje spravedlivost trestu smrti v té míře, nakolik je úměrný závažnosti zločinu (a trest smrti je přiměřený zločinu poškozování „spásy druhých“). Viz například, ST, II-II, q. 11, a. 3; q. 64, a. 3; Gen. 9:6; Lk 19:27; Ř 13:4.

 

7)      Hassett, „Church and State in the Fourth Century,” publikováno v The American Catholic Quarterly Review, sv. 34, leden-říjen, 1909, str. 301-302.

 

8)      Kánon 2314,1-2 [CIC 1917] říká: „Všichni odpadlí od křesťanské víry a všichni a jednotliví bludaři anebo rozkolníci: 1. Upadají bez dalšího do exkomunikace; 2. buďtež po bezvýsledném napomenutí zbaveni obročí, hodnosti, platu, úřadu nebo jiné služby, mají-li v Církvi jakou, prohlášeni za bezectné a duchovní buďtež po opětném napomenutí sesazeni.“

 

9)      „Duchovní musí být kromě toho zbaven úřadu, jestliže poté, co byl patřičně varován, setrvává jako člen takové společnosti (nekatolické sekty). Všechny úřady, které držel, se stávají uprázdněnými ipso facto bez nějaké další deklarace. To je mlčky učiněná rezignace uznávaná právem (Kánon 188,4) a proto je uprázdnění jedno de facto et iure (skutečností i zákonem). Augustine, A Commentary on the New Code of Canon Law, sv. 8, kniha. 5, str. 280.

 

10)  Ohledně toho, zda duchovní má povinnost napomenout svého preláta, sv. Tomáš učí: „Musí se říci, že napomenutí, které je skrze úkon spravedlnosti v uvalení trestu, nenáleží poddaným vůči představenému. Ale bratrské napomenutí, které je úkon lásky, patří komukoliv vůči kterékoliv osobě, k níž má mít lásku, nalezne-li na něm, co napraviti. Neboť úkon vycházející z nějaké zběhlosti nebo mohutnosti vztahuje se na vše, co je obsaženo pod předmětem oné mohutnosti nebo zběhlosti, jako vidění na vše, co je obsaženo pod předmětem zraku.“

 

11)  Zde můžeme pomyslet na jisté katolické politiky, kteří otevřeně uznávají, ale před světem popírají katolickou nauku (např. u potratu), čímž projevují svou zatvrzelost jako notorickou skrze faktickou notorietu. Protože nejsou kleriky, může být jejich exkomunikace Církví uznána bez potřeby církevního varování nebo cenzury.

 

12)  „Ani není vždy na vnějším fóru vyžadováno, aby došlo k varování a pokárání, jak je popsáno výše, aby byl někdo potrestán jako heretický a zatvrzelý, a takový požadavek není v žádném případě vždy přijímán v praxi Svatého Officia.“, (De Lugo, disp. XX, sect. IV, n. l57-158, citováno in „Essay on Heresy,” Arnaldo da Silveira).

 

13)  De Comparatione Auctoritatis Papae et Concilii, str. 103.

 

14)  Viz Silveira, „La Nouvelle Messe de Paul VI: Qu'en penser,” str. 168.

 

15)  De Potestate Ecclesiastica, (Monasterii Westphalorum, Deiters, 1847) kap. 6, odd. 2, str. 124-125 (zdůraznění přidáno).

 

16)  De Fide, disp. X, sect. VI, nn. 3-10, str. 316 (zdůraznění přidáno).

 

17)  Cursus Theologici II-II, Jan od sv. Tomáše, De Auctoritate Summi Pontificis, Disp. II, Čl. III, De Depositione (zdůraznění přidáno).

 

18)  tamtéž (zdůraznění přidáno)

 

19)  De Comparatione Auctoritatis Papae et Concilii, str. 67.

 

20)  tamtéž

 

21)  tamtéž, str. 68.

 

22)  tamtéž., str. 70. Cajetan vysvětluje, že druhý případ je, když jeden či více papežů zakouší nejistotu s ohledem na svou volbu, a používá Kostnický koncil během Velkého západního schizmatu, jako další historický příklad „nedokonalého koncilu“.

 

23)  V dopise císaři Michaelovi papež Mikuláš v roce 865 napsal: „Za vlády panovníků Diokleciána a Maximiána, byl Marcellinus, biskup římský, který se následně stal vynikajícím mučedníkem, tak pronásledován pohany, že vstoupil do jednoho z jejich chrámů a tam obětoval kadidlo.“ (Rev. Reuben Parsons, Studies in Church History, sv. II, (Philadelphia, Pennsylvania: John Joseph McVey, 1900), str. 510.

 

24)  Viz Hidgen, Polychronicon Ranulphi Higden maonachi Cestrensis, sv. 5 (London: Longman, 1865), str. 107.

 

25)   „Dílo ďábla pronikne dokonce i do Církve takovým způsobem, že budete vidět kardinály, jak se staví proti kardinálům a biskupy stavět se proti jiným biskupům. Kněží, kteří mě ctí, budou vysmíváni a budou se proti nim stavět jejich spolubratři. Kostely a oltáře budou pustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy, a démon přinutí mnoho kněží a zasvěcených duší opustit službu Pánu.“ (Naše Paní z Akity sestře Agnes Sasagawa, 13. října 1973)

 

26)  Například americký kardinál Kevin Farrell veřejně pokáral arcibiskupa Charlese Chaputa kvůli jeho odmítnutí podat Svaté přijímání veřejným cizoložníkům (navzdory Františkovu programu). Chaput odpověděl, že Ježíšova slova jsou jasná a že Farrell nepochopil instrukce z Filadelfie (nota bene: zjevení Ježíše Krista), které zpochybnil. Viz http://www.catholicnews.com/services/englishnews /2016/bishops-need-shared-approach-to-amoris-laetitia-new-cardinal-says.cfm.

 

27)  https://www.lifesitenews.com/news/bishop-schneider-we-are-witnessing-today-a-strange-form-of-schism-within-th.

 

28)  viz video a přepis hovoru na https://sarmaticusblog.wordpress.com /2016/09/03/satanic-council-the-end-game/.

 

29)  viz https://sarmaticusblog.wordpress.com/2016/12/09/state-of-play-rise-of-the-copraphagians/.

 

30)  tamtéž

 

31)  Teologicky, jak je zde užit, znamená termín „sesazení“ to, že Kristus, jako působící příčina, přetíná pouto, které váže člověka (materie) k papežství (forma).

 

32)  Jan od sv. Tomáše, Cursus Theologicus, svazek 6.  otázky 1-7 o Víře.  Disputace 8, článek 2.

 

33)  Pokud jde o deklaratorní výrok, někteří teologové, kteří zastávají variaci jezuitského názoru, učí, že sesazení z papežství by nastalo poté, co Církev prokázala zločin, ale před tím, co byl zločin Církví deklarován. Tento názor se zamýšlí vyhnout jakýmkoliv problémům s tím, že by Církev nepatřičně soudila papeže. Obvyklejší názor však je, že Církev nejen může prokázat zločin hereze, ale také může vydat deklaratorní výrok, protože čistě deklaratorní výrok nezahrnuje donucení nebo trest. Viz např. Wernz-Vidal, Ius Canonicum. Rome: Gregorian 1943. 2:453; a, Cajetan, De Comparatione Auctoritatis Papae et Concilii, kap. XXI.

 

34)  De Fide, disp. X, sect. VI, nn. 3-10, str. 316-317. Proto Bellarmine napsal: „Jurisdikce je papeži zajisté dána Bohem, ale se souhlasem lidí [tj. volbou], jak je zjevné; protože tento člověk, který předtím nebyl papežem, má od lidí, že začne být papežem, tudíž není ani Bohem odstraněn, dokud to není skrze lidi ... v případě hereze může být římský pontifik souzen.“, De Romano Pontifice, kniha. 2, kap. 30.

 

35)  Cursus Theologici (Teologické přednášky), II-II, De Auctoritate Summi Pontificis, Disputatio, Disp. II, Art. III, De Depositione Papae, str. 138.

 

36)  Jan od sv. Tomáše, Cursus Theologici II-II, O autoritě nejvyššího pontifika, Disp. 2, Čl. 3.

Zdroj: The Remnant Newspaper

Překlad: D. Grof