Papež František odmítá odpovědět na Dubia – 1. díl (2017)

 

Papež František odmítá odpovědět na Dubia – 1. díl (2017)

Co se bude dít dál?

11. ledna 2017

John F. Salza

Nyní (14. listopadu 2016), když bylo zveřejněno, že papež František odmítl odpovědět na dubia čtyř kardinálů (Brandmüller, Burke, Caffara a Meisner) předložených mu 16. září 2016, a týkajících se jeho mylných a dokonce i heretických nauk v Amoris Laetitia, mnoho katolíků uvažuje nad tím, co se bude dít dál. Někteří mohou být v pokušení se unáhlit a ze své vlastní autority deklarovat, že Františkovo odmítnutí odpovědět dokazuje, že je formální heretik a tudíž ztratil svůj úřad. Je to pravda? Znamená Františkovo odmítnutí odpovědět na dubia, že „odsoudil sám sebe“ jako formální heretik?  Dokazuje jeho odmítnutí prvek zatvrzelosti, který je vyžadován pro zločin hereze a ztrátu úřadu? Ne. Ještě ne. Musíme ještě urazit delší cestu. Ale kanonický proces, který by mohl případně vést k obvinění a usvědčení ze zločinu hereze již skutečně začal, a tudíž bezpochyby vstupujeme do velmi bouřlivé doby pro Církev, když se blíží stoleté výročí fatimských zjevení.

Dubium je oficiální žádost o autoritativní a finální odpověď od Svatého stolce na věroučnou, liturgickou nebo kanonickou otázku. Dubia jsou obvykle předkládána biskupy, aby získali definitivní odpověď na věc, která se vztahuje na věřící v jejich diecézi a na výkon jejich apoštolského úřadu. Není to obvinění z hereze a tak papežovo odmítnutí odpovědět na dubia, jakkoliv je to mimořádné, nezakládá prvek zatvrzelosti nutný pro zločin hereze. Dokonce i ve světském soudním procesu musí být člověk obviněn ze zločinu dříve, než může být shledán vinným z něj. To není třeba říkat.

Můžeme si vzpomenout, že Jan Pavel II. přímo neodpověděl na dubia arcibiskupa Lefebvra předložená v říjnu 1985 a týkající se mylných nauk Druhého vatikánského koncilu ohledně náboženské svobody v Dignitatis Humanae, a Kongregaci pro nauku Víry trvalo rok a půl než zveřejnilo odpověď (která učinila jen o málo víc, než že potvrdila učení koncilu). Znamená to pro ty, kteří argumentují, že tříměsíční absence Františkovy odpovědi dokazuje jeho zatvrzelost a usvědčuje jej z hereze (i když kanonická norma pro odpověď je ve skutečnosti šest měsíců), že Jan Pavel II. ztratil svůj úřad po svém tříměsíčním mlčení? A co jeho šest měsíců mlčení? Co jeho rok mlčení? Nebo co poté, co opožděná odpověď Kongregace nedokázala uvést do souladu nové nauky Dignitatis Humanae s Quanta Cura a Syllabem omylů? (1) Tyto řečnické otázky podtrhují, že papežova neschopnost odpovědět na dubia nedokazuje jeho vinu kanonického zločinu hereze. Je to proto, že Církev má jiné prostředky, jimiž je určen zločin hereze: Jsou to církevní varování.

Papež musí být formálně varován církevními autoritami

Církevní varování jsou vydána kardinály (kteří jsou dalšími nejvyššími autoritami v Církvi), a která obviňují podezřelého z hereze a požadují od něj, aby odpověděl nápravou svých omylů během šesti měsíců. (2) Na to odkazoval kardinál Burke ve svém rozhovoru pro National Catholic Register, když řekl: „V Tradici Církve existuje praxe napomenutí římského pontifika. Je to něco, co je samozřejmě dosti zřídkavé. Jestliže však nepřijde žádná odpověď na tyto otázky, pak bych řekl, že by to bylo otázkou přijetí formálního aktu korekce pro závažný omyl.“ Pokud by papež neodpověděl na tato varování, Církev by měla za to, že papež je nenapravitelný a zatvrzelý ve své herezi.

Jak detailně vysvětlujeme ve své knize True or False Pope? [Pravý nebo falešný papež?], způsobilost Církve upozornit a nakonec soudit papeže z hereze tak, že určí jeho zatvrzelost, byla vyučována papežem Inocencem III., papežem Adrianem, sv. Bellarminem (3), Franciskem Suarezem, Janem od sv. Tomáše, proslulým dekretálem Si Papa (4) a dalšími, a zůstává obecnou naukou Učitelů Církve a teologů. Určení papežovy zatvrzelosti je obtížnější než posouzení věci hereze (např. nauk), protože zahrnuje něco, co existuje ve vnitřním fóru (oblast svědomí). Pokud osoba otevřeně neopustí Církev, nebo veřejně nepřipustí, že vědomě odmítá to, co Církev s konečnou platností učí o víře a mravech (což František neučinil), musí být zatvrzelost určena jinak. Jiným způsobem je podle Božského práva a kanonického práva vydání církevního varování podezřelému nebo, jak to popsal kardinál Burke, „formální akt korekce“.

Církevní varování slouží jako účinný prostředek pro určení zatvrzelosti, protože odpověď, s dostačujícím stupněm jistoty, stanoví, zda daná osoba, která hlásala herezi (nikoliv menší omyl), je nebo není skutečně zatvrzelá (vědomě se odchyluje od dogmatu Víry), spíše nežli že by se pouze mýlila – což stále může být hřích, ale nikoliv nutně hřích hereze. Protože zatvrzelost sama o sobě je nutně prvkem hereze, nepostačuje, aby se její přítomnost předpokládala, zvláště ze strany katolíků, kteří nemají žádnou církevní autoritu; musí být prokázaná a to ze strany církevních autorit. Církevní varování to realizují tím, že odstraňují jakoukoliv možnost nezaviněné nevědomosti.

Proto sv. Robert Bellarmin řekl, že duchovní „ukazuje, že je zjevně zatvrzelý“ ve své herezi na základě dvou varování. Bellarmin napsal:

„Protože je především prokázáno argumenty z autority a z rozumu, že zjevný heretik je ipsfo facto zbaven funkce. Argument z autority se zakládá na svatém Pavlovi (List sv. apoštola Pavla Titovi 3:10), který nařizuje, že se máme heretika zříct po dvou varováních, to jest, poté, co ukázal, že je zjevně zatvrzelý...“ (5)

Ve svém Komentáři k listu sv. apoštola Pavla Titovi sv. Tomáš Akvinský potvrzuje, že napomenutí, o nichž se hovoří v Titovi 3:10, pocházejí od oficiální církevní autority a nikoliv od jakéhokoliv katolického věřícího. Když sv. Tomáš hovoří o člověku, který se odchýlil od Víry, napsal: „Takový člověk by měl být varován, a jestliže toho nezanechá, měli bychom se ho zříci. A [apoštol] říká, že [tomu tak je] po prvním a druhém napomenutí, protože takto Církev postupuje při exkomunikování.“

V Summě sv. Tomáš potvrzuje stejný názor, když poznamenává, že „Církev“ dle učení sv. Pavla neodsuzuje ihned, ale až po prvním a druhém varování. Napsal:

„Avšak se strany Církve je milosrdenství na obrácení bloudících. A proto „neodsuzuje hned“, nýbrž „po prvním a druhém napomenutí“, jak učí Apoštol. Potom však, jestliže se shledává, že je zatvrzelý, nedoufajíc v jeho obrácení, pečuje Církev o spásu ostatních, oddělujíc jej od Církve rozsudkem vyobcování; a potom ponechává jej světskému soudu smrtí vyhladit se světa.“ (6)

V článku z roku 1909 zveřejněném v The American Quarterly Review P. Maurice Hassett také potvrdil, že napomenutí, o němž hovoří sv. Pavel, přicházejí od patřičných církevních autorit:

„Od nejranějších křesťanských dob byla hereze všeobecně považována za nejodpornější z hříchů. Sv. Pavel dává pokyn Titovi, že heretik má být napomenut jednou a podruhé ohledně závažné povahy jeho přestupku; jestliže nedbá, musí se jej křesťané zříci jako člověka ve zjevně špatné víře, který sám sebe odsuzuje – Tit. 3:10. (...) Heretici byli následně odděleni od veškerého spojení s věřícími, kteří s nimi nesmí udržovat žádné vztahy, dokud zatvrzele odmítají dbát oficiálních remonstrancí autorit Církve.“ (7)

Proto kanonické právo, aby určilo zatvrzelost (tj. že je heretik „zjevně zatvrzelý“), vyžaduje, aby Církev vydala varování prelátovi dříve, než je sesazen kvůli zločinu hereze. (8) Jak naznačuje Bellarmin, tento aspekt kanonického práva se zakládá na Božském právu, jak se vyjevuje v Písmu svatém (srov. Tit. 3:10), a je považován za tak nezbytný, že dokonce i v nejkrajnějším případě, kdy se duchovní veřejně připojí k falešnému náboženství (což František také neudělal), musí být náležitě varován ze strany Církve předtím, než je sesazen. (9) Protože však Církev nemá žádnou autoritu nad papežem, nepředstavují tato varování jurisdikční akt (jako by tomu bylo u jiných katolíků), ale pouze akt křesťanské lásky, jak učí sv. Tomáš, pokud jde o bratrské napomenutí. (10) Ačkoliv papež není subjektem pozitivního práva Církve, protože tato varování vyplývají z Božského práva, a jsou nabízena nižším klerikům v naději na jejich nápravu, jsou Kristovu náměstku zcela jistě nabízena jako věc spravedlnosti, jakož i pod filozofickým principem omne majus continent in se minus – „vše větší v sobě obsahuje i menší“.

Cajetan vlastně říká, že je to kvůli tomu, že papež není subjektem kanonického práva, že jsou pro něj církevní varování naprosto nezbytná před tím, než je prohlášen za heretika. Vysvětluje, že protože si jiní heretici mohou automaticky přivodit exkomunikaci latae sententiae (cenzura) působením kanonického práva (11) (jehož papež není subjektem), není pro Církev naprosto nutné jim vydávat varování před tím, než je exkomunikuje. (12) Avšak, protože papež není subjektem církevní cenzury [tj. nápravného trestu – pozn. překl.], týká se jej logicky to, co učí sv. Pavel Tita. Cajetanovými slovy:

„Druhým důsledkem je, že heretický papež by neměl být sesazen před napomenutími: protože není exkomunikován kvůli herezi, ale měl by být exkomunikován tím, že je sesazen. Proto by apoštolův příkaz týkající se dvojího napomenutí, kterého nemusí být [do písmene] dbáno v případě ostatních, kteří jsou níže postavení, kvůli dodatku exkomunikace latae sententiae, jejž Církev uvaluje na heretiky, měl u něj být dodržen do písmene.“ (13)

Renomovaný teolog z 18. století P. Pietro Ballerini, který ohledně heretického papeže zastával Bellarminův pátý názor [srov. Je stolec uprázdněný?] (14) vysvětluje, jak varování slouží k tomu, aby ukázala zatvrzelost panujícího papeže, který by veřejně vyznával herezi, stejně jako to, kdo přesně by v Církvi byl zodpovědný za jejich vydání, a účinek, který by vyvolala:

„Není pravda, že by při konfrontaci s takovým nebezpečím pro víru [tj. papežem hlásajícím herezi] mohl jakýkoliv subjekt skrze bratrské napomenutí varovat svého představeného, přímo mu vzdorovat, odmítat jej a, pokud by to bylo nutné, obeslat jej a nutit jej se kát? Kardinálové, kteří jsou jeho rádci, to mohou učinit; nebo římský klérus, nebo to v pravou chvíli posoudí římská synoda, pokud se sejde. Protože pro jakoukoliv osobou, dokonce i soukromou, platí slova svatého Pavla Titovi: “Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj! Víš, že takový je zkažený a svým hříšným jednáním sám sebe odsuzuje.“ (Tit. 3:10-11) Protože osoba, která byla jednou nebo dvakrát pokárána, ale nekaje se, ale nadále je zatvrzelá v názoru protikladném k zjevnému nebo definovanému dogmatu – a není možné ji kvůli této veřejné zatvrzelosti nikterak omluvit z hereze oprávněně tak nazvané, která vyžaduje zatvrzelost – tato osoba sama sebe otevřeně vyhlašuje za heretika. Vyjevuje, že ze své vlastní vůle se odvrátila od katolické Víry a Církve takovým způsobem, že není nezbytná jakákoliv deklarace nebo rozsudek od kohokoliv, aby jej oddělila od těla Církve. Proto by se pontifika, který by po takovém slavnostním a veřejném varování ze strany kardinálů, římského kléru nebo dokonce synody zůstal zatvrzelý v herezi a otevřeně se odvracel od Církve, bylo nutné varovat dle pravidla svatého Pavla. Aby nezpůsobil újmu ostatním, musela by se jeho hereze a zatvrzelost vyhlásit veřejně, aby se mohli všichni stejně mít ve vztahu k němu na pozoru. Proto by byl rozsudek, který vynesl sám nad sebou, oznámen celé Církvi a vyjasnil by, že se ze své vlastní vůle odvrátil a oddělil od těla Církve, a že se jistým způsobem vzdal pontifikátu...“ (15)

Proto by před tím, než by papež František mohl být považován za veřejného heretika, musel být vystaven prvnímu a druhému napomenutí“ (varování) ze strany „kardinálů“ (nebo jiných oficiálních autorit Církve jako je „římská synoda“), a musel by pak přinejmenším po šest měsíců „být nadále zatvrzelý v názoru protikladném k zjevnému nebo definovanému dogmatu“ (jako jsou jeho materiální hereze, že nikdo není zavržen navždy, nebo že vnitřně špatné skutky připouštějí výjimky). Protože tato varování jsou veřejná a vydaná patřičnými autoritami, odmítnutí dbát jich by zakládalo „veřejnou zatvrzelost“, která je nezbytná pro to, aby byl někdo shledán vinným z veřejné hereze (tj. zločinu hereze). To znamená, že musíme s papežem Františkem urazit ještě dlouhou cestu, protože autority ani nevydaly první varování. Ještě ne.

V dalším díle pojednáme o tom, co se stane, jestliže kardinálové vydají nezbytná varování papeži Františkovi a on stále bude odmítat odpovědět, nebo nenapraví své omyly.

Zdroj: The Remnant Newspaper

Překlad: D. Grof