Katolický integralismus a společenská
vláda Krista (2015)
Gabriel Sanchez
Katolický
integralismus (někdy zmiňovaný jako „integrismus“) je dnes zavrhovaný jako
pozůstatek dávno minulé doby, který dostal svou poslední šanci skrze několik
údajně zcestných sociálně-politických hnutí během prvních desetiletí minulého
století. Ačkoliv si termín „integralismus“ přisvojilo a přepracovalo několik
význačných teologů 20. století, je do velké míry spojován
s hypertradicionalistickými reakcionáři, kteří odmítají uznat ideologickou
reorganizaci katolické Církve po Druhém vatikánském koncilu. Zda byla nebo
nebyla tato ideologická reorganizace rozumná či moudrá zůstává znepokojivou
otázkou. Seriózní zkoumání této věci je příliš často bráno jako znamení
flagrantní neposlušnosti, a v Církvi zůstávají síly, které chtějí
obhajovat, že tato ideologická reorganizace směrem k liberalismu je přímým
důsledkem autentického vývoje nauky nebo s ním probíhá současně. Tato teze
byla v posledních letech seriózně a nepřetržitě zkoumána, jak dokládá
čtyřdílný článek patera Edmunda Waldsteina „Náboženská svoboda a tradice“
(anglicky dostupný zde,
zde,
zde
a zde)
a práce teologa Johna Lamonta „Katolická
nauka o náboženství a státu“.
Někteří přirozeně zůstávají nepřesvědčení, včetně těch, kdo věří, že
dokument Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě, Dignitatis Humanae, je nejen
v rozporu s předkoncilními výroky Magisteria, ale má také ten praktický
dopad, že zamlžuje společenská práva Krista Krále. To, že se vláda Krista pro
mnoho dnes žijících katolíků stala „ztracenou naukou“ je takřka mimo
pochybnost. Nicméně, jak nedávno vyjádřil dominikánský teolog P. Adrian
Nichols: „[V]eřejně uznávat Boží zjevení
s sebou nese [uznání] vlády Krista, kterou navzdory jejím obtížím
v postosvícenské společnosti nemůžeme neuznávat.“ Katolický integralismus
se snaží o opětovné nastolení tohoto veřejného uznání.
V protikladu
k obecně rozšířenému přesvědčení není katolický integralismus – nebo to,
co budu v tomto eseji prostě nazývat „integralismem“ – především
politickým programem. Protože integrální pochopení křesťanství začíná nejprve u
nadpřirozené společnosti ustavené Naším Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem,
konkrétně Corpus Mysticum, Svaté
katolické Církve, která přesahuje světskou sféru a má za svůj cíl spásu duší.
Vykonáváním svého poslání ve světě katolická Církev drží nepřímou moc nad
pozemskou sférou, která je uplatňována pro dobro duší. Tato nepřímá moc nijak
neposkvrňuje Božské poslání Církve, ani ji neoslabuje přílišným rozšířením,
protože občanská autorita si po celou dobu ponechává moc nad světskými
záležitostmi.
Církevním
i občanským autoritám vévodí Kristus Král. V protikladu k překroucením,
jež vstoupila do liturgie Církve skoro před půl stoletím, není Kristova vláda
výlučně duchovní. Ačkoliv duchovní vláda Krista započala před 2000 lety a
nemůže být nijak zrušena, světské přijetí této vlády, tj. uznání Kristovy vlády
v její úplné celistvosti a pravdě
nastalo teprve po staletích, kdy občanští vládci, jejichž autorita nikdy nebyla
jejich vlastní a byla vždy od Boha, přijali Božské poslání Církve a její
nadpřirozenou konstituci. I když se národy tohoto světa od přijímání této
skutečnosti vzdálily, jejich odmítání nemůže s jakýmkoliv skutečným
účinkem Krista „zbavit koruny“ nebo „zbavit trůnu“. Jeho společenská vláda může
být skrze nevědomost nebo hřích nerozpoznána nebo neuskutečňována ze strany
současných občanských autorit, nemají však žádné právo tak činit. Jak objasnil
papež Pius XI. ve své velké encyklice Quas Primas: „Ostatně, velice by se mýlil, kdo by Kristu
člověku upíral vládu nad jakýmikoli občanskými záležitostmi. On totiž obdržel
od Otce naprosté právo nad všemi stvořenými věcmi, takže všechno je podrobeno
jeho vůli.“
Integralismus
s maximálním stupněm vážnosti vychází z této připomínky Pia XI.
Dokonce i při absenci států a lokalizovanějších politických komunit, které jsou
plně prodchnuté naukami katolické Církve, žijí integralisté své veřejné životy,
ať už na pracovišti, nebo u volební urny, pod vládou Krista. To znamená, že
neexistuje žádné oddělování soukromého „náboženského života“ a veřejného
„občanského života“. Oprávněné závazky, které by měly zavazovat všechny národy
ve všech dobách, nadále zavazují všechny katolíky bez ohledu na to, co
doporučuje občanská autorita. I když prozíravé úvahy ovlivňují jejich aplikaci,
žádný katolický podnikatel například nebude zastávat právo zaplatit svým
pracovníkům nespravedlivou mzdu prostě jen proto, že liberální ekonomická
ideologie ztotožňuje „spravedlnost“ s převládající tržní mzdou. Podobně
žádný katolický politik bez ohledu na úroveň úřadu, který zastává (obecní, regionální
nebo národní) nemá právo podporovat nemorální zákony, inter alia, potrat, svazky stejného pohlaví, drogy, prostituci a
pornografii. Integralismus neuznává žádné právo utéct od morální povinnosti ve
jménu světského pohodlí.
Zde
je důležité zdůraznit, že integralismus není ani romantický, ani utopický.
Ohledně obvinění z romantismu nebo obvinění, že integralisté prostě chtějí
v lidských dějinách „vrátit čas zpět“, musí být řečeno, že i když mohou
existovat někteří integralisté, kteří
věří, že něco takového by mělo nastat, takové fantastické přesvědčení není
integralismu vlastní. A skutečně, krátký pohled zpět na několik posledních
století papežského učení o náboženství a společnosti odhaluje, přinejmenším do
doby před padesáti lety, touhu zachovat integrální přístup k politickým a
ekonomickým záležitostem v moderním
světě. Vzhledem k rychlému tempu změn, které se udály mezi 19. a 20.
stoletím, se velcí papežové minulosti někdy cítili nuceni vyjádřit k témuž
tématu v relativně krátkém časovém rozmezí. Například to trvalo jen 40 let
od promulgace encykliky Rerum Novarum
Lva XIII. do vydání encykliky Quadragesimo
Anno Pia XI., jež obě prohloubily dřívější ekonomické poučky,
přičemž je rozšířily na svět, který byl otřesen účinky nespoutaného kapitalismu
a ekonomické deprese. Ani Lev XIII. ani
Pius XI. nevyzývali k rozmontování průmyslových strojů, aby tak úmyslně
zpomalovali vědecký a technologický pokrok, ani neobnovovali starší systém
sociální ochrany, jako jsou cechy, v izolovanosti od ekonomické revoluce,
která nastala v průběhu předešlých dvou století. Integralismus obsahuje
nadčasové principy, ale nikoliv bez dvou očí pevně upřených na konkrétní
situaci, v níž se svět nachází.
Pokud
jde o tvrzení, že integralisté jsou utopisté, nic není dál od pravdy. I když integrální vztah mezi Církví a státem
dosáhl svého vrcholu ve středověku, integralisté přiznávají, že tento vztah
nebyl nikdy dokonalý, a že hříšnost a lidské nedokonalosti často podkopávaly
schopnost Církve plně vybavit svět svými poklady. Integralisté zároveň
rozpoznávají onu přemíru nekatolických sil, které nadále konspirují proti
Církvi a společenským právům Krista Krále. I když se tyto síly v průběhu
staletí změnily a přijaly na sebe nové formy podpořené novými lžemi, zůstávají
vážnou výzvou pro obnovu skutečně katolické kultury a společnosti, která se skví
nádherou pravdy. Také se musí zdůraznit, že znepokojivý počet moderních omylů si
našel cestu do Corpus Mysticum a
infikoval kleriky i laiky virem liberalismu, který vede ke katastrofálním
příznakům indiferentismu a relativismu. Integralismus se věnuje potírání těchto
omylů, zaprvé pro dobro Církve a její Božské poslání, a za druhé, pro obecné
dobro společnosti, která nikdy nemůže být po právu odtržena od zamýšleného
nadpřirozeného cíle člověka.
Budoucnost
integralismu jako významné síly v životě Církve a národů světa je dosud
nenapsaná, ale principy integralismu, které jsou svázány s pravdou
Kristovy oprávněné vlády v duchovní i světské sféře, přežijí s Církví
až do druhého příchodu Krista. Poraženecké smýšlení, které zastává názor, že
dny integralismu pominuly a že musí být mezi Církví a světem ustanoven „nový
řád“ nebo „nový vztah“, zůstává rozšířeným pokušením, a jako všechna pokušení,
která jsou od ďábla, je nutné se mu bránit. Stejným pokušením je pro
integralisty zoufalství. Cožpak se věci v Církvi a ve společnosti nestaly
tak zkaženými omylem a mravním rozkladem, že již neexistuje jakákoliv naděje
nebo jestliže existuje naděje, spočívá ve snaze uniknout tomuto světu a modlit
se za eschatologickou dobu? Ach, ale žádný katolík nemá jakékoliv právo na zoufalství.
Žádný! Integrální katolík musí být opevněn poselstvím světla, které Bůh, ve Své
lásce a soucitu ke svému křehkému, padlému a bázlivému stvoření, dal skrze
Církev. A především se integralista uchyluje ke slovům svého Spasitele a Krále:
„Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Na světě budete míti
soužení, avšak důvěřujte, já jsem vítěz nad světem!“ (Jan 16:33)
Zdroj: The Josias
Překlad: D.
Grof
