Analýza 17. listopadu a změn ve východní Evropě v roce 1989 (1990)
Miroslav Dolejší (20.11.1931 – 26.6.2001)
***
I.
VÝCHODISKA
Základní mystifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:
VÝCHODISKA
Základní mystifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:
1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně
v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno,
aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným
a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických
vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší
mocností světa - SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.
2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických
stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů,
přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).
3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové
převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty,
kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně,
pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro
získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním
rozhlasem a tiskem.
4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce
uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy,
počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech
Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním
synchronizovány.
5) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně
předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově
návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na
převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin
v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu,
zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých lidí do
vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná
popularizace uvnitř prostředí i navenek /Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal
Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský,
Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka,
Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš
Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan
Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý,
Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel
Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./,
zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek,
které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.).
6) Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití
komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického
mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla
kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly
personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn
probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené
sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády.
7) Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyla
aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace
komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR- USA (KGB
- CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce
lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak dohody velmocí
spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva /Jan Dus, Dana
Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc atd../ pak
ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci na moci,
která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled patrné.
8) Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla
nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí
kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro
analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.
1.
Charta 77
Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů,
mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo
nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých létech, jako kupříkladu:
František Kriegel, Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář, Ludmila Jankovcová, Jiří
Dienstbier, Luboš Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Ladislav Kolmistr,
Jiří Hájek, Miloš Hájek, Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel Šiktanc, František
Šamalík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Věnek Šilhán, Libuše
Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav Šabata, Jan Štern, Jiří Kantůrek, Rudolf
Zukal, Luděk Pachman, atd.
Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že
přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy,
tj. pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po
17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného
vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů
emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v politické opozici
a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto
osob. Ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat
podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po
jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů,
ihned poté si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich
navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných
Institucích států, do kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na
prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě
profesury na universitách (Goldstücker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a
významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly
získány starší exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká
akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a
některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem
rozhlasových stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.
Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si
postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států,
vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství
a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd.
Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni
organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou
kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří
byli o záměrech a některých akcích informováni (od r. 1987 to bylo l3.odd. ÚV
KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77
pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart.
Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu
jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského
akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v
sovětském jaderném výzkumu. Finanční prostředky pocházely především od
židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency,
Guggenheimovy nadace v USA, B´nai B´rith, Masarykovy nadace při Masarykově
museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd.
Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena
J. Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím
udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich
popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia.
Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na
některé tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala
udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování
pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová,
Palouš, Uhl, Šabata, atd.).
V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376
tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US
dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze
vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím
osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů US dolarů. Tato konta
(osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují
jednotlivé funkcionáře Charty 77.
V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od Federálního
ministerstva vnitra /FMV/ a od února 1990 jsou finanční prostředky
distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou
rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích
funkcionářů.
Charta 77 byla od svého založení v r. 1977 koncipována jako zednářská lóže.
Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako
ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a
stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1.1.1977 konstatuje, že nechce
škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což
koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s
dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Počáteční zběsilá
politická kampaň, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ, měla za
účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející
části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace pak převzaly vysílačky
Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.
Přibližně od r. 1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB,
která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v
žádných evidencích StB, min. zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem
této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně
zastávající nejvyšší státní úřady.
Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou
Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím
VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu tehdy
platných zákonů protizákonné (min. podle paragr. 112 tr. zák.: poškozování
zájmů republiky v zahraničí), nebylo proti vydavatelům až na výjimky nikdy
brutálně zakročeno, tak jak to v každém jiném případě vždy odpovídalo neměnné
praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla
žádoucí, byla by taková skupina lidí ještě v zárodku zlikvidována během
24 hodin /vždyť tajemník Zdeňka Mlynáře, jednoho z otců Charty, Dr. Josef
Hodic, patřil v té době, stejně jako mnoho dalších signatářů Charty 77 první
hodiny, ke špičkovým agentům StB!/ a nikdo ve veřejnosti by se o její
činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech
jednotlivců a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své
osobní postoje proti režimu. Charta však, většinou bez jakéhokoli drastického
omezení, vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě,
Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce
cestovali do zahraničí (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické
rozhovory.
Uvnitř Charty 77, VONS a ve všech ostatních jejích odnožích, působila
rozsáhlá agentura StB /Jaromír Glac, dr. Josef Hodic, Jan Hrabina, Jan Křen,
Vlasta Chramostová, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Michal Kobal, Petr Burian, JUDr.
Josef Průša, JUDr. Josef Danisz, Věra Vránová, Pavel Muraško, Michal
Kocáb, atd. atd./. Na bázi II. a X. správy FMV to však byla činnost víceméně
kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77
bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze
strany USA. Hlavní řídící funkci vzhledem k Chartě 77 vykonávaly osoby z báze
KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart,
který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován na
přípravě převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17.11.1989 a dodnes jako
kontakt působí prostřednictvím plk. StB Josefa Vostárka (býv. Náčelník
kanceláře FMV ministra Vratislava Vajnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC
OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance
FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.) Směr kontaktu: Ladislav
Lis, Oldřich Hromádko, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář
presidenta republiky, zejména některé poradce).
Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17.11.1989, kdy počet
signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala
Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a
poslání této tajuplné organizace.
Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích,
kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina
osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými,
příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to
především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových -
Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových,
Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových,
Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových,
Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto
více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní
zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin,
jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních,
diplomatických a hospodářských funkcích státu.
Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena
pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-GRU-KGB-CIA-Mossad). Souhlas
vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.
Charta 77 nedosáhla během svého třináctiletého působení žádného politického
vlivu na domácí scénu, protože to nebylo žádoucí. Příprava politických převratů
v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím,
které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky a bohaté
zkušenosti. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, s věrohodnou
krycí legendou "odpůrců komunismu" pro veřejnost, které by po
převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením
světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho
typu a všech taktických modifikací a programů. Jejich hlavním posláním je
zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí
k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu – tedy období, kdy se
světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.
Občanské odsuzování a věznění některých nejaktivnějších členů Charty 77 a
jí založených odnoží bylo především velmi diferencované a mělo výchovný
(kázeňský, disciplinární) a propagační význam jak vzhledem k nim samotným, tak
hlavně k obyvatelstvu. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili
podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich
uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské
mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i
diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem
seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo
vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost
k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich
nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich
obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké
spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu
účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na
západních universitách, atp. V podstatě je tento postup metodou
hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století – kdokoli
může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou
reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.
Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43
důstojníků StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti
Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu,
judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému muzeu (tzv. kontrarozvědná
ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB
(mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro
činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními
disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR.
Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 a
v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců
Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs
nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní
rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).
Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě lidovou
stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály,
týkajícími se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích
vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením
komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla
náměstkem FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS
(osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv
důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých
osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl,
Urban).
Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a
jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17.11.1989. Kupř.
magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení,
jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty
předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech
důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní
materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové,
Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M.
Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského,
M. Motejla, Dr. Danisze, Zd. Rychetského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, I.
Fišery, J. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W.
Komárka, M. Zemana, V. Klause, V. Dlouhého atd.
Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu a prosince 1989
z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi.
Rovněž byly odstraněny objektové svazky “Obroda socialismu” (Klub reformovaných
komunistů a estébáků z r. 1968 – politicky nejvýznamnější složka Charty 77
a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur
v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy
“Listy", Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství
v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”,
nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky
schwarzenberského paláce ve Vídni.
Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení
s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná
k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka
překročil únosný rámec této zprávy.
2.
Převrat 17.11.1989
Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989
byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly
do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům.
Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo
zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu.
Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, která vznikla
jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací komisí FS.
Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší
pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá
president a vláda Charty 77.
President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).
President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).
S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě
byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu. Po něm
byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách
existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru
převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída,
které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené
části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických
tajemství.
Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC
pořad o událostech 17.11.1989 v němž legenda je korigována a vyúsťuje
v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze
odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této
predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml
s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí,
které v sobě takový požadavek skrývá, spočívá v tom, že komise bude
sestavena opět ze zasvěcených lidí Charty 77, kteří budou dokazovat
tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi,
korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude
zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády
– chartistické elitě stále vyhovuje být považována za něco jiného, než čím
ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a
jeho vláda Charty 77 by museli padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční
sponzory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu,
se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy
udržena. Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky
seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John
Whitehead na podzim 1988 po své 12 denní cestě po východní Evropě shledal, že
politická situace dovoluje zahájení příprav k převratu. Pro Československo
(Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně
založili řadu skupin, nazývaných nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost
přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu),
Obrodu socialismu (svaz bývalých komunistů a příslušníků StB z r. 1968),
České děti (monarchisté), NMS (Nezávislé mírové sdružení), atd. Všechny tyto
skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního
zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný
pro zahraniční propagandu.
Politicky nosnou byla pouze Obroda socialismu. V ÚV KSČ byla vytvořena
skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním
s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod
z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film
z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB
rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20,- DM.
Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí,
aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart
byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil
stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého
velvyslanectví v Praze. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval
Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých
podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu.
Den 17.11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je
Mezinárodním svátkem studentstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále
proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před
schůzkou Gorbačov – Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí
při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu
v Československu.
Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací komisí studentů je dostatečně
známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti
Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už
veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:
A) Přibližně 2 hodiny před příchodem průvodu studentů, vedených poručíkem
StB Zifčákem alias "studentem Růžičkou" na Národní třídu, kde podle
oficiální trasy neměl co dělat(!), byl zastaven provoz tramvají v obou
směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi 3 hodiny před
tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).
B) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulanské ulici
a v Konviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.
C) Asi 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře
všech domu od Perštýna až k Národnímu divadlu, přesto, že tudy průvod
neměl projít!
D) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3.
pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici
u telefonu), dostali v 10,30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému návratu
do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením
manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa
nastoupila v maskovaných uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán
rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové
uniformy. V 11,30 hod. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice
k soustředění. Od 13,45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB
v civilu o jejich zákroku u Národního divadla – tedy v době, kdy
manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném
obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení obrněných
transportérů vybavených radlicemi. Byla instruována, že důstojníci StB jim
budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni
vytáhnout a zadržet.
ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu.
Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato
složka bude reagovat, musel rovněž vědět, že jejich nasazení je neadekvátní,
protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA nasazována pouze při
bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového
se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě
Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚRNA
nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se
zastřelil.
E) V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé vedení Charty
77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně
existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se
Hegenbartovi nepodařilo paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ
a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni
vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během
neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku
Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.
Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale i dočasný taktický ústup
komunistů ze světla do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí
bylo předmětem dojednávání s Obrodou socialismu od ledna 1989. Od téže
doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizování herci, zpěváci
aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli
komunisté nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti.
Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci, a později se chopili
organizování studentstva, vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů.
86% těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV,
diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských
profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči.
Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracována hesla, jako
“Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a formy jejich uplatňování při
demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla
jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami
komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.
3.
Občanské fórum
Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena
Hegenbartem. Na jeho vyhlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi
pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77.
Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím
svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.
Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný
zpravodajský odhad předpokládal, že pro nasazení v OF bylo uvolněno
přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v
Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly
účelové (Danisz apod.). Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci
Charty (s hermeticky uzavřeným koordinačním centrem), protože to nejlépe
vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních,
kontrolních) do místních OF a potřebám infiltrace všech ostatních politických
stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy
v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77.
Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda socialismu, která je stále
jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci
v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou
národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík).
Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi,
tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře,
apod., jsou obsazovány komunisty (tzv. bývalými).
Pro tuto koncepci je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je
předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou
tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný
Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to
schéma, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy.
V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů
vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet si nevynucuje
přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji
veřejnou variantu OF.
Po 17.11.1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili
zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali
nejdůležitější funkce v národním hospodářství a v politice. Pověření
tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu
už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu
rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla
refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě).
Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla
paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské
činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže
asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými
koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a
Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr Kincl experty
zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly
rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu
se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman,
Klímová, aj.
V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost
OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci nebo ovládnutí zevnitř
jakékoli potenciální protikomunistické opozice, která by mohla uvnitř nebo vně
OF vzniknout. OF bylo pod spolehlivou kontrolou komunistů stejně jako samotná
KSČ a ostatní politické strany bývalé Národní fronty. Bylo však nutné zabránit
vzniku jakékoli nezávislé organizace, které by tuto hegemonii mohla dříve nebo
později ohrozit. Proto bylo v období únor – duben rozbito studentské hnutí
a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním a byly
provedeny čistky v samém Občanském fóru /až na veřejnost se zřejmě dostal pouze
brněnský spor Šabata - Cibulka, kdy ostatní odpůrce komunismu se vedení OF Jan
Urban - Petr Kučera - Ivan Fišera podařilo umlčet v naprosté tichosti/.
Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí ze strany KDU, byly jeho
volební šance zlikvidovány akcí proti jejímu předsedovi Bartončíkovi, který
byl, stejně jako většina ostatních figur na scéně, spolupracovníkem StB. V této
akci se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru
s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana
Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana
socialistická akcí Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel
zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská
strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo
vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoli opozici. Akce byly provedeny
zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti
z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a
disciplinovanou organizací s federálním rozměrem. Důkazem její existence
je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů,
když KSČ má pouze 14% mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující
kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně
"protikomunistickými") existuje celá řada.
Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevovat vliv
mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli zasvěcených mezi chartisty,
začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na
ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Všechny kritiky totiž
vyloučit nemohlo... Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády,
která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před
volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil strach mnoha
funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal.
Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým původní předpoklad,
že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt
vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech
(všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje 2/3 hlasů. Nezvládnutí takové
situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb,
v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasu pro
ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala
tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději
v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by
musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou
naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 – 1,5 roku)
ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém
případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.
Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech
bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat
s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek
pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících
velmocí, protože by vedl k silným sociálním nebo národnostním nepokojům,
možná povstáním /např. na Balkáně/, které by byla sjednocené Evropě na Západě
vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a
k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a
SSSR.
Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve
způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let
jako jediné autoritativní organizace ve státě.
Jedním z projevů této snahy je pokus o vytváření presidentské vlády.
Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových
poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwarzenberg, Šik, oba Pelikánové,
Fischl, Kohout, Povolný, atd.).
4.
Komunistická strana
V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu
v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989
se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo
z aparátu KSČ.
Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a
označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo
v řadách členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim
zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.
Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů členů KSČ, 250
tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených
členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících se režimem, nebyla
poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době
neproveditelných.
Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, kteří se z neznalosti
chtěli postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení
strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF
záměrně k vytvoření atmosféry ohrožení, umožňující snazší zvládnutí
veřejnosti, jejímu semknutí kolem OF a k získání sympatií.
V prosinci 1989 byly všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM,
FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla
udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90
z 23.1.1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou
vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla
zvládnuta.
Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel
na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou
moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že
Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila
by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské
armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989
vysláni důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním.
Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou
zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další
neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem
mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu
1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.
Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a
zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením
(neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání
komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím
stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty
reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích posic.
Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do
množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem
voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na volebních
listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob,
zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a
ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci
s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř.
Škutina v ČSS, Pachman, Ströbinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd.
Stejně tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF).
Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud
v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné
a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem,
který na sebe vzal pouze úlohu krytí. Zveřejnění symbiózy SSSR – USA, pečlivě
skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického zápasu.
Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu na něm,
pravděpodobný.
II.
SJEDNOCENÍ EVROPY
Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí
směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který
nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky
kontinentu.
Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích
technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a
katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let
trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy.
Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení
mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a
v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů.
Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od
roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnout svými politickými problémy a
státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako dogma
nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a pro své
rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich vybrat a
kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců vést,
vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy nést
světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě
vládnout podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento
fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že
alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě).
Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy
očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na
ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou
Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.
Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany
vášněmi davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou
leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a
obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast
na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také
toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy jako celku poskytne
mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí
zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže spočívat v pouhém konsolidování
vlastního státního evropského systému prostřednictvím mírových smluv nebo
jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné
nahradit pasivní evropský mírový program aktivním, dynamickým. Trvalý mír z
pozice trvalé síly! Revize stávající koncepce prostého pacifistického, tj.
odevzdaného pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu fungující
politické organizace silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně
souvisí s problémem schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je
velmi akutní! Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také
otázkou odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických
dějin od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami.
1.
Československo a Evropa
Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů
dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům
10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský
kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.
Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých
mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska,
Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové,
kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace
všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou
úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto
uvolněného prostoru a jeho politické projekce: Internacionalizace světa, jeho
socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm
(zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním
neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA.
K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea
národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována
hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.
V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské
revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv
na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea,
vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat
Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní
idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů
rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství
či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím
jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské
universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje lidské společnosti,
začínající zrychleným tempem směřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné
duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a
občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších
účinných prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně
a relativně i politicky spřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální
zásady rozděluj a panuj.
Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té
chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé
pronikání této a postupně i dalších idejí, idejí postupného drobení až k
atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na
jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví.
Svým posláním byla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace
stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala
tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i
nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla
zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly
ideály demokracie a socialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního
evropského myšlení a stávajících mocenských poměrů.
Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson,
vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:
“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít
vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.”
Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno
Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla
připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko,
k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii
přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy
Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě
provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným
důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze
strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém
kongresu. “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do
nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky
národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy
a celého světa rušen.”
Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou
k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou
internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda
národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů
nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti
národů, zvětšujícím se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti
respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by
znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala
nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který
v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě
měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné,
zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa,
k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní
záležitosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna
do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a
stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve
přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci
nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.
Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu
uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné Velké
Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl založen ani na principu
sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů a
Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín,
zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno
státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou
sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní
přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních
zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich
politického vlivu v Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal
vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo
mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově
vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen,
které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit
utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách
parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době pouze
modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T. G. Masaryk byl tímto
posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli
prohlášen Masarykovým pokračovatelem.
Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela
zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí
mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a
soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a
to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a
maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se
nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci
pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele
vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.
Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly
vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem
tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní
sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy.
Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou
buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho
politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl
v Evropě anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na
sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku postupně
učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států
evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh evropské
konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly být především zbaveny svých
kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly, což bylo nutným
předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a mocenské expanze v Asii,
Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená
vzpoura národně socialistického Německa tyto záměry na čas pozdržela a současně
usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2. světové válce, kdy
následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let
okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti
Evropy.
Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o
mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu.
Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému
reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý
pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se
zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než
chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude
nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací centrální
spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše
lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy
jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi
omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické právní
architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by
v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého podřízení a sebeobětování,
onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševnělým
a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské techniky nemohou tento problém
rozřešit, pokud ho vnitřně nepřijmou lidé. Ani na začátku 21. století by vláda
Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané,
které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou.
Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko,
skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma
reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta,
izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné
organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou
nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů
nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských
sjednocovacích koncepcí.
Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a
kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a
kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal
právě V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a
nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát
svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa,
aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomem
nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomem
je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a
nahradit jej bezbarvou, jednotnou zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy
nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou,
jak o to usilovali nadnárodní bolševický internacionalismus a americký
kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných,
svérázných a sebevědomých národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně
vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké
společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma
světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými
válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti
podrobena.
Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým
mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie
přecházela ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle
jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost
evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná
síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší
zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost
těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu
mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu
předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li
Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto
skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.
2.
Mezinárodní souvislosti sjednocení
Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že
rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a odstranil
heterogenitu světa z počátku 20. století. Nyní je jako nepotřebný odvolán.
Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá
největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala.
Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu. Komunisté se
omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti určitých
nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené
demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci
všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali
s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných
let zásobovaly svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují
delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí
v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Langley a tiskové agentury
s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno
jejich jednání.
Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením
sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve
středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co
charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost
proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.
Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:
• potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace antagonismu
socialismu a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry všechny
ostatní rivaly,
• vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele.
Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má stát
politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením nadnárodní
demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské demokracie ve svých
rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To nutně povede k hlubokému
odcizení. Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako
samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným
prostředkem hospodářského a politického působení USA. Společně se pak v 21.
století budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a
Čínou.
Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád
národních států, zejména v západní Evropě. V rámci prohlubující se
integrace států Evropského společenství budou vlády delegovat značné části
svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční
politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii
nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace
okupačních armád SSSR – USA formou kooperace vojenských bloků, které pak
v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých
států Evropy.
V rámci idejí demokracie, míru, humanity a sebeurčení bude Evropa
rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou
rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na
úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně
politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. Tím má být Francii,
Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude usurpovat
politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní
evropské země. Tím bude velmocím garantováno, že žádná z tradičních evropských
velmocí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda
bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena
kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude
směřován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika
USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení
s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské
státy a Indie. Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou směřovány především do
Ruska.
Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic
s Činou a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení arabských
států, pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a paralyzovat jakýkoli
odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy
z Evropy.
Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem
okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon,
Libye, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn protižidovský
režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky
arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní politice svými
strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí
v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by
mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto
nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po
nástupu Gorbačova a odmítnutí všech forem pomoci a podpory evropských
komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby
Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této
sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo
možné bez velkého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle
biblické představy Židů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Libyi).
Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu
Izrael. Především proto bylo nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické
změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována
USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a
jsou pod jejich kontrolou, existují nacionalistické a vojensky silné státy,
vyzbrojené sovětským blokem, jako je Sýrie, Irák, Libye, jejichž protižidovská
a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských
území. Izrael však začátkem 90-tých let evakuuje z Ruska více než jeden
milion Židů a tato území potřebuje. Tím nutí USA k urychlení politických,
vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni
američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci
této politiky.
Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou,
Japonskem a Indií, které mají vlastní velmocenské aspirace. Tento fakt
nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména
Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud
také pochází japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny, Evropy a USA. Čína
už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Libye a Sýrie jako mocenské
protiváhy konkurenčních globalistů.
Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit
možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě
válečného konfliktu s Izraelem.
Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a proto
vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména katolických, kruzích
Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko
atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael – Československo může způsobit mnoho
potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (založením svého obyvatelstva)
protižidovské.
Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová
reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou
světovým spisovatelem, krále filosofů, evropským politikem, největším žijícím
humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu
Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby. Nikoli náhodou
v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi
Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je přizpůsobováno
všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní
presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády
OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat,
atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté nebo
alespoň Židé.
Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a
přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské
lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a OF,
vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky,
k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a
dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu
odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla
zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a
podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnit tezemi politiky
národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou
k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních
až totalitních principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva.
Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky V. Havla se
projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa, jehož
rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout Slovensko.
Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí ve skleníkovém
prostředí postsocialistické ekonomiky hospodářský a sociální rozvrat, jehož
zamýšleným cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím
cílem je zjistit jejich skutečnou hodnotu v konkurenčním prostředí a dosáhnout
konvertibility čs. měny. Zahraniční investoři a zahraniční věřitelé republiky
vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren,
neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení světové konkurenci apod.), protože
to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž
bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti ve
spojení se zvýšením intenzity práce. Velmi značné úspory obyvatelstva budou
likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací,
dluhopisů, akcií bývalých státních podniků, které se později v řadě případů
zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory nezkušených soukromých
podnikatelů, investované do pořizování výrobních prostředků, budou později (z
velké části) likvidovány jejich zhroucením pod tlakem konkurence na trhu jimi
produkovaného zboží a služeb.
Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra Komárka a Miloše
Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude následovat druhá
fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně demokratická). Dojde
k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane
asi 17 až 37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke KGB
netřeba pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především
židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a především
KGB k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch.
S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným
způsobem ve státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak
provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní
Evropou.
Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava
k odtržení Slovenska. V období 1990 – 1992 budou přijaty nové ústavy
a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a
historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska dojde později
(asi za 5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní
Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní
veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě.
V rámci sjednocení pak obětuje československý stát. Program liberalizace
poměrů v Evropě bude umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na
hranice a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí
historických českých zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných
JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu
s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání
v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a
stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců.
Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými,
židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez
jakéhokoli významu politického a hospodářského – stanou se mezinárodními
Evropany.
Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci další
zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické
nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního
průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích
prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou
uvedené oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před
ostatními informováni o tom, že Československo bude především orientováno na
cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít
ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání.
V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací
s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let na Západě participuje
také sovětská KGB. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní
finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou
moc. Taková perspektiva byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a
zpěváků, kteří byli verbování v r. 1989 k účasti na podpisových
akcích proti režimu. Přesuny kapitálu do těchto oblastí už byly zřetelně
detekovány. Participace na této neviditelné, neformální, ale faktické moci je
rovněž registrovaným důvodem ke slepé oddanosti celé řady funkcionářů OF. Je
velmi pravděpodobné, že fakt registrace přibližně 35 tisíc občanů
Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu
v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak rychle se
rozvíjející bází činnosti.
Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností
mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří,
soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod.
Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a
nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové moci,
ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost bude
zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými hesly
svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné, na
jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy.
Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou
členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií!
3.
STAV ZEMĚ
Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny ostatní
krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích
tohoto státu a nepočínají komunistickou diktaturou. Osvícenectví, renesance,
zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily původní
lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní virtuální společnost, v níž
vládnou zcela odlidštěné principy.
Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné
vzít za základ hlavní zjištění analýzy: Československá občanská společnost je
zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle být
národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však rovněž nutné
chápat příčiny současného stavu.
Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem, byly
to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla
pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice,
přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost
krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a
vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na
vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti.
Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost
však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní
nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije pro
sebe a ve stavu napětí vůči ostatním. Vztahy mezi lidmi jsou vztahy mocenských
subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly, konvencemi a
zvláště právem, podobně, jako vztahy válčících stran. Na rozdíl od pospolitosti,
kde převládá domácí hospodářství a zemědělství, ve společnosti převládá obchod,
průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti jsou finančníci, průmyslníci a
manažeři, funkci náboženských církví převzali ideologové, demagogové a
organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření dosahuje společnost ve
velkoměstech. Československo nezůstalo samozřejmě tohoto všeobecného vývoje
ušetřeno. I když se komunistická moc v mnohém lišila od západních systémů, má
s nimi v tomto smyslu (ve svých důsledcích) mnoho společného.
Francouzská revoluce znamenala začátek sekulárních masových hnutí, která si
vytyčila heslo rovnosti. Toto heslo pak převzaly dvě největší
sociálně-internacionální a sociálně-nacionální totality 20. století:
bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a demagogů. Projev vůle
k rovnosti se změnil ve vůli po ničení všeho, co se odlišuje od
vládnoucího průměru. Nepřijetí elementárního faktu vzájemné nerovnosti
vedlo ke strukturální dezintegraci lidské společnosti. Pokrokářský optimismus
rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté atomizaci lidských bytostí.
Masová společnost konzumentů porušila stávající hodnotovou hierarchii a tím i
dosavadní struktury společenského uspořádání a přivedla k moci nad sebou
síly, o kterých každý prozíravý ví, že to jsou síly špatné a neschopné, totiž
demagogy, byrokraty, korupčníky, hazardéry, gangsterské organizace, anonymní
instance bez odpovědnosti, nahodilé kvantitativní většiny bez opravdového
prověření kvalitou.
Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového
systému – přirozená nábožnost, která byla vytlačena ideologiemi. Každá
ideologie je scestná a vzbuzuje v lidech iluze, které jsou utopické. Připomínám
to jako memento pro případ pokusu, učinit z demokracie, lidských práv a
humanity oficiální ideologii - "náboženství" československé vnitřní a
zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě i na Západě je
dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských idejí a neměli bychom na
to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous takou šanci volby. Ideje
pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět tolik sliboval a tolik
věřil – výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý svět.
Žijeme v době masových stran a společností – Československo, KSČ ani
OF /ODS, sociální demokracie/ nejsou výjimkou. Složitý chod moderních států
podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou
konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a
Československo do této kategorie patří!) vždycky vznikají totalitní tendence,
které ji mohou zničit – ne jen komunistické podzemí v současnosti. Po
rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl
vliv méně civilizovaných davů. Dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům
a tlakům těchto zprůměrovaných davů, o jejichž přízeň minimálně v období voleb
jsou nuceny se ucházet a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a
tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a v případě nutnosti i k
mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a
jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy rukopisu amerických analytiků CIA
a analytiků KGB na jeho vznik a působnosti. Je koncipováno schopnými znalci,
kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje.
V Československu se naprosto nedostává nezávislých stupňů a skupin
mezi rodinou a státem – to je další významný aspekt závěrů provedené analýzy.
Masová spotřebitelská veřejnost, tvořená bytostmi, které svoboda permanentní
volby a z toho plynoucí permanentní zodpovědnosti obtěžuje, však nemůže
vytvořit mnohovrstevnou kvetoucí demokracii na principu "jednota v
mnohosti" a naopak, taková demokracie vylučuje zprůměrovanou masovou
společnosti – je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě obsažené a
dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak je u nás
zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Nabízené východisko,
svědčící o tendenci směřování k totalitě, je akcentování významu
hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF),
což předznamenává preferenci atributů směřujících k zesilování davových
spotřebitelských tendencí /se skutečnou demokracií neslučitelných/ ze strany
OF.
To předznamenává rovněž politický posun Havlova kabinetu a náznaky
přeformování rekonstruovaného OF v povolebním období – tedy tendence
akceptovat pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů.
Masová společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce, přímé
demokracie a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné legality
klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické instituční
procedury zastupitelské demokracie (signál: forma útoku na dr. Bartončíka).
Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli v případě potřeby
zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak to
činila KSČ), popírá úctu k principům svobodné soutěže za rovných podmínek
jako základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů. Zejména dnešní OF,
které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo
zapomínat, protože může být vrženo proti komunisty pevně ovládaným odborům a
obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila.
Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda slovně
odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby jako
něčeho, co je odměnou za práci, což však v životě člověka nemá hrát
rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro
většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována
s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy
lidé naplňují obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest,
počtem pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím,
poživačností – a vláda tuto tendenci podporuje, protože takto zahlcený občan
nemá čas sledovat vládu a nepřekáží. A pak tu je to nejdůležitější. To všechno
odvádí lidi od chápání toho, co je pro ně v životě opravdu zásadní: od cesty ke
své podstatě a k podstatě toho, co se odehrává kolem nich...
Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací
po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především depreciace
budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli chvíli, pocitem
jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu a proti úplné manipulaci s jeho
vědomím, dále s rozvojem techniky, který umožnil masovou výrobu pro
masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a postojové tendenci
tento směr: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby člověk co
nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého úsilí a není nutné se příliš
starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už nemůže vychutnat
všechny požitky, které trh života nabízí. Pokud jde o potomstvo, má se řídit
stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto krátkozrakého materialistického životního
kréda, konzumní orientace sama na sebe, obyvatelstvo Československa ve všech
směrech silně zdegenerovalo.
Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na přitažlivosti, rozšířil
se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné a
hmotné hodnoty, jako oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata, kvalitní
bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili tento trend a navíc
nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat, pomlouvat – beztrestně. Za to
získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a
přestalo je obtěžovat. Proto u nás prakticky neexistoval odpor proti komunistické
diktatuře a sovětské okupaci.
Spotřebitelský trend životního stylu se však střetává s faktem, že
spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik, aby
mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není zdaleka
ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost není
v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací, přání a
hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci, které jsou
předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz i proto, že nejsou
každému přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační hodnota japonského
osobního auta ve stupnici společenského oceňování by okamžitě poklesla, kdyby
jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného zboží menší než množství
lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže, který se projevuje hledáním
nejvýhodnějších, nejefektivnějších a nejrychlejších cest k dosažení
vzývaných hodnot.
Proto také současná masová průmyslová společnost je společností výkonovou.
Její princip zvyšování životního standartu je ve své realizaci podmíněn
výkonným věděním, které se stalo náhražkou vzdělání, nenahraditelným výrobním
prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti. Pouze tímto
výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze pokroku. Výkonové vědění
je však vlastnictvím dominantních společenských skupin a všechno, co je
zahrnováno pod pojem pokrok, je jimi neseno. Tyto dominantní mocenské skupiny
jsou držitely špičkových pozic, do nichž se dostaly na základě výběru
orientovaného v podstatě na osobní výkonové vědění. Díky svým pozicím a
rolím mají moc nebo vliv bezprostředně přispívat k udržení nebo změně
stávající mocenské a sociální struktury a norem, které jsou jejím vyjádřením a
nositelem. Dominantní mocenské skupiny na základě své na obdiv stavěné prestiže
mohou sehrát vzorotvornou roli, čímž vytváří, určují a udržují normativní
chování jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně
určuje politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a
spotřebitelská společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace –
společnost Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze
přehlédnout či ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a
význam vlastní práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají
ti, kteří mají nejlepší výkon uznávaný skupinou - a to jsou právě dominující
mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77, OF).
Důležité ,je aby byl výkon skupinou uznán. Pouze výkon doprovázený úspěchem
opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí kvalifikace
relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní skupiny
nejsou omezeny na politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních sférách,
včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost konzumentů je
životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší
význam získává výkonová autorita (proto president a jeho poradci neustále při
každé příležitosti prezentují svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové
autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují
tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je
odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný
úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch často zahaluje tím, že
ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář,
vláda, parlament).
Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především
snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění jednotlivce. Tuto
funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama, televize a vrstevníci.
Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění, osamocení
jednotlivce uprostřed množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní
hospodářství vede k uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která
vede k vykořisťování. Člověk tak nabývá svobody úděsnější než otroctví,
vedoucí ke splynutí s něčím větším a mocnějším.
V takto koncipované společnost je nejvýznačnější tendencí stálý rozvoj
byrokracie. Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy: rozpory mezi
povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání, vytváření klik a
mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či podniku, pocit bezmocnosti.
Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů od prostředků, což má za následek
oddělování normativní, které se projevuje jako desintegrace a rozklad
hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající specializace masové společnosti
produkuje veliké množství hodnot navzájem nespjatých, nesouvislých. Úpadek
autority církví je jen jedním článkem trendu, k němuž patří pokles
prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity osobnosti a oslabení její autonomie.
Převládá člověk řízený z vnějšku, podřízený úplné manipulaci. Člověk,
naprosto způsobilý přijmout jakoukoliv diktaturu a zcela neschopný jednání
podle vlastní úvahy a s odpovědností za něj. Člověk, neschopný
samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět jako pouhému
heslu, vyhlašovanému k vytržení davu.
Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností,
je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte
v obrovském hračkářství: všechno ho to přitahuje, ale všechno si koupit
nemůže, a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit. Je
indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu
tento typ lidí převládá a mělo-li by se stát cílem jeho zdokonalování
v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii,
humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovými lidmi
neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava Havla se
stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat jeho
veřejnou popravu.
Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu jeho
vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu modlářskému
kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému
pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné konzumní
společnosti. Konzumní člověk, přeměněný ve zboží a prožívající svou životní
energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího
zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si
přeměnil víru v Boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro
konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu.
Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a Boha
změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa.
Organizovaná transformace politických a komerčních potřeb v potřeby
individuálního člověka ho vnitřně utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské
mýty. Tato vnitřní identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace
opozice antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost
považuje za svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze
ducha. To všechno je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci
s pojmovým aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku
dnešních intelektuálů.
Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje rychlé
společenské a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává
jím uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou
problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál stále
řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o uskutečnění
vlastních ideálů za cenu osobní oběti.
Z potřeby zničení hodnot, které přerůstají chápání, což uráží, se
davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy: operuje
s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto ekvivalenty
antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty prestiže
Charty 77 a OF i jejich někdejší popularity. Osudem hvězd, na rozdíl od
hodnot, je rychlý vzestup a pád...
Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které
se projevuje cynismem, soustředěním se na co nejužší obor, jehož ovládnutí
skýtá záruku úspěchu, a zanedbáváním všeho ostatního.
Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť
k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich
vzpoura proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a
motivovala jejich jednání v roce 1989.
Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty – proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a
parlamentů. Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů
a tím ovlivňují myšlení a chování lidí. Proto všichni generální ředitelé
televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté. Zábavní průmysl
spotřebitelské kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou
životností – včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je
charakteristickou vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr
a masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového
pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak
televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální formy
exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast na kultuře se
zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí krátký
pohled. Tím ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace a uvažování. Pohled na
film nebo televizi není spojen s vlastní úvahou, jako např. u knihy,
plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní vztah k světu. Tento
moment vede ke zmenšení role psaného slova a ke krizi knihy. Občanský
spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí lépe pod tlakem autorit než ve
svobodné liberální demokracii, protože neví, co si s takovou svobodou
počít, zvláště když je spojena s neutěšenou hospodářskou situací, protože
jsou to velké děti, infantilní dospělí, kteří chtějí, aby se o ně někdo staral.
V liberální demokracii však mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda
se jim stává břemenem a touží po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a
převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají přednost hospodářské a
spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou schopni
autonomní morálky – jejich morálka je vysloveně heteronomní a spočívá víceméně
na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako mravní povinnost uloženo, nejsou
však schopni určit, co má být touto mravní povinností. Konvenuje jim moc,
nikoliv právo – právu se podrobují jen proto, že je spojeno s mocí. Této
moci se čs. spotřebitelská masa koří tím více, čím je energičtější, a projevuje
vůči ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce je pro ně nositelem
numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu tremenda.
Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu
k politickým ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy,
když se odkloní od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní
ideologická dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy,
stanou-li se samy sekularizovanými náboženstvími. Filosofická kritičnost,
skepse a relativnost je tomuto davu naprosto cizí.
Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být nositelem
hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě
pasivní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen
v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a
buduje sám sebe na určitých konstituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že
těchto vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace
s výrazně totalitními sklony, kupř. v rámci OF.
Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit se
podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je nyní jako
celek i jako jednotlivci, depersonalizována. Výsledkem je jakýsi nový druh
poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli aktivnímu
přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě, která je
součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a postoje, zakořeněné
ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci bez ní nemůže obejít. Dvě
generace vyprodukované padesáti léty diktatur uvykly poslouchat a dokonce se
aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se s každým režimem
a pracovat tak na svém podřízení. Lidé už akceptovali, že všechna závažná
politická rozhodnutí, kterými se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá
moci, jsou vynášena a prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze
strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a
manipulace. I když propaganda není vždy přijímána afirmativně a někdy se
střetává s výsměchem a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce
rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze
změny používá dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně
kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení. Naprostá
okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana
státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční,
zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti
orientovala spíše na predominanci než na výkon, a to ji přeměnilo ve strnulou a
uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak si je
prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života
podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejich službách,
která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské
skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud
stále tvorbu politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle se
uskutečňuje zdola nahoru, je iluzí, o jejímž primitivismu už snad
v Československu nikdo nepochybuje. Lidé v konzumní společnosti
nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních
menšin. Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení,
dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné.
V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou
občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické
možnosti demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým
heslem, demagogickou formulkou či derivací. Klasická demokracie západního typu
přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými
metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom, zdali si
dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li
se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé modifikace totality.
Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je krize mravní a krize postojů.
Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země
do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji na
periferii světa.
Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li
neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny
hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami,
mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je odměřována
budoucnost.
4.
OBECNÉ PODMÍNKY
Od počátku 20. století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného
a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba
manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a
revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na
zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni
byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.
Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí
manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly
sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení,
náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být
předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků
součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně
dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických
vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život
člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do
útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek,
který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých
epizodách a má je zpřeházené. Žije jednu epizodu a na ty ostatní nedokáže
zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí
nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavý a
nepochopitelný. Není jasné, zdali rozum člověka osvobozuje, nebo zdali činí
nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je
však zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou
intelektuální vládu nad skutečností.
Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami,
k nimž dopívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna
předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá
polovina 19. století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i
politiky.
Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu,
v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a
vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout
technologická mocenská skupina.
Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze
vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů.
Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti, že při
poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být
nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět,
v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své
neštěstí.
Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často
odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech,
vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a
dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem
lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno
myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.
Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke konci vlastní
dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost
člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak
ne dominantním programovým cílem. Klasické pojetí kapitalismu kombinovalo
zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým
absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za
vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny,
předělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít
atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému
dobru. V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje
individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné
soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo
samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému
nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci
ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen
správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního
dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této
koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než
reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik,
stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivnost
vede ke krizi odpovědnosti – vzniká otázka, zda je manažer odpovědný
pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti. Kolektivizace vede ke krizi odpovědnosti.
Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím
dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik
rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž
kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou
korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože
korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není
kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.
Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě
samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních
povstání, jako solidarita, loyalita apod., se zinstitucionalizují a
zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a
utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože
dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila
v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19.
století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější
problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové
minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí
dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou
vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo
konzumní hru.
Když Bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě.
Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20.
století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je
nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra.
V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si
skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná redukce práce
a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen
zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní spojeného přinucení, se
může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká
většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měla největší
zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může
zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce,
přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá
z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho
zbaví nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo
si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným
plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj
vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které
povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii.
Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako
způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně
projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení
komunisté.
Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe.
Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu
v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy
mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako
stav osamocení, odloučenosti a boje stav plodící starosti o prosazení a
upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav
vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku,
nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů
narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.
III.
LIMITY MOŽNOSTÍ
Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a
finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této
působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je
řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil
konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi
bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací
podobu. Důsledkem je odlidštění.
Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a
vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a
atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak
v kapitálové, tak i úrokové podobě.
Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich
nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi.
Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného
Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly
hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se
universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována.
Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je
spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a
přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna
a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je
zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc
peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem,
vypovídající válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě
zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová
podstata.
V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného
adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní společnosti, se
totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou. Tuto schopnost či tuto
potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její
základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby.
Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich
všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování
směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu
oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná
abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem
nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho
lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti.
Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě
k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika
se stala universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem
boje proti ní.
Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých
věcí. Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým
abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem
zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je
procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních
výtvorů).
Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední
hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou
hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny.
V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků,
zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna
zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají
užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky,
vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako
hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží, který
utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží,
charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce
peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné
navzájem se doplňující metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná
přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní
prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se
s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí
jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní
směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá
individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního
vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje
s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na
světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí,
jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého
individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny
světové.
Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se
pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu
pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako
jiné zboží – jako zlato.
Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho
trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví
jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich
ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze
tu přestavují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti,
v atheistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i
nevěřící.
Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého
světa zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této
podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen
v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty
proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými
protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi
v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně
odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou
své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že
zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí,
chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly
své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní
jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání,
jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze
svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou.
V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že
odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem.
Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží
je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem
hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze
pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro
teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa:
Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.
Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi
člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně
staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby
člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným
bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se
převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené do tohoto prostředníka, ztrácejí
hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem.
To se pak zcela zvláštně opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále,
je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby
zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však samy sebe. Nyní jsou
absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy
samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí:
peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela
zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců.
Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi, jsou peníze jediným
skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné bytí
směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je
zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem
společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením
všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí, kompendiem společenského
bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti,
svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto
individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou
jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části
tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá
nadvláda kvantity, které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno
ovladatelnou anonymně kýmkoli.
Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž
specifickým způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží
svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství,
jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují
peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová
abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby
v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše
ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za skutečné
bohatství mnohostrannost potřeb člověka.
Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a
nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních
vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu.
Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě
tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností,
nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco,
čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu
nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.
Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je
jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu.
Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým
přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší
s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi
jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je
nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a
nevyčerpatelné energie a aktivity.
Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a
jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce
hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně
očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou
totálně a s menšími riziky.
Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž
řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o
suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium
vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.
