Komentář Eleison DCCCLXIV – Platnost biskupských svěcení (2024)
(864)
3. února 2024
PLATNOST BISKUPSKÝCH SVĚCENÍ
V poslední době se mezi tradičními katolíky polemizovalo o tom, zda biskupská svěcení biskupů udělená v novém ritu uměle vytvořeném papežem Pavlem VI. po Druhém vatikánském koncilu, jsou nebo nejsou platná. Jinak řečeno, můžeme si být jistí, že kněz, který podstoupil nový ritus biskupského svěcení je sám skutečně biskupem? Tato otázka má nesmírnou důležitost, protože na platných biskupech závisí samotné přežití katolické Církve a to, zda se duše dostanou do nebe, protože duše naprosto potřebují kněze a svátosti, aby umřely ve stavu milosti posvěcující, bez které vážně riskují pád do pekla.
Celkově vzato, existují v této otázce dvě školy myšlení. Velká většina katolíků včetně Bratrstva sv. Pia X. – jak ho v roce 2012 přeorientovali nástupci arcibiskupa Lefebvra v čele Bratrstva, jež v roce 1970 především orientoval na obranu Víry a Církve proti pustošení ze strany koncilní revoluce – v tom nevidí žádný problém. Druhý vatikánský koncil (1962–1965) podle nich samozřejmě nebyl takovou pohromou, aby Bůh dopustil, že Jeho nepřátelé získají tolik moci uvnitř Církve, že by se jim podařilo vážně zasáhnout do samotného základu její budoucnosti, do světícího ritu jejich budoucích vůdců. Samotná ta myšlenka je absurdní! Druhý vatikánský koncil byl špatný, ale nemohl být až tak špatný. Bohužel byl!
Jen se podívejte na plody, které neomylně ukazují, co se děje. V rozmezí dvaceti let před koncilem a dvaceti let po koncilu se zavřel velký počet katolických nemocnic, škol, klášterů, seminářů, převorství a konventů nebo se odevzdal ke „skladování jablek“ (Žalm 78, 1). Bylo někdy v nějaké době opuštěno tolik povolání nebo bylo tak málo povolání jako v období po Druhém vatikánském koncilu? Proč? Určitě například proto, že většina občanů je dnes přesvědčena, že sociální pracovník je užitečnější než kněz. Tam, kde není Víra, přinejmenším taková, jaká bývala před koncilem, berou se biskupové a kněží na lehkou váhu, a všechno, co jim zbývá, je špatně napodobovat někoho, kým vůbec nejsou, například sociálního pracovníka. A kdo by měl tu Víru hlásat? Biskupové a kněží! Jak geniálně ďábel díky Druhému vatikánskému koncilu obrátil naruby a vzhůru nohama myšlení kněží! Možná, že nový ritus biskupského svěcení je pro biskupy přece jen problémem...
P. Álvaro Calderón je jedním z nejlepších teologů Bratrstva, který sídlí v jeho kněžském semináři v Argentině. Před více než deseti let napsal k tomuto problému platnosti nového ritu biskupských svěcení traktát. Dochází k závěru, že je „velmi pravděpodobně platný“, nikoliv však jistě platný. Vzhledem k tomu, že však jsou platní biskupové naprosto nezbytní pro život a přežití Církve, pak je onen související stín pochybnosti pořád příliš velkou pochybností. A všichni katoličtí biskupové vysvěcení pouze v novém ritu by měli souhlasit s tím, že se nechají podmínečně přesvětit také ve starém ritu, který má starou, určitě platnou svátostnou formu. Stejně tak by podle něj měli všichni kněží vysvěcení pouze v koncilním světícím ritu usilovat o podmínečné přesvěcení v tradičním ritu, aby napravili případné závažné nedostatky svého koncilního kněžství.
A v čem podle P. Calderóna spočívá tento stín pochyb? Říká, že intence nového ritu nevytváří biskupa královské autority, za nimž by bezprostředně nad ovečkami stála Božská autorita pravého Božího hromovládce, ale spíše diecézního prostředníka, milého člověka, demokratického správce, připraveného do puntíku poslouchat místní „sestru dračici“, která vládne všem „kohoutům“ v kurníku na míle daleko a která sní o dni, kdy bude moci konečně celebrovat to, co zbylo ze mše svaté. Chlapci, držte ženy na svém místě, protože když se vymknou kontrole, jsou nesnesitelné! Bůh na prvním místě!
Kyrie elesion
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
