Fatima a nezbytnost utrpení (1965)
Plinio Correa de Oliveira
19. února
1965
Dva ze tří
fatimských vizionářů, Hyacinta a František, umřeli mladí, kvůli potřebě toho,
aby obětované duše dodaly potřebnou plodnost plánu Naší Paní. Jejich životy
byly důkazem toho, že nic velkého se neděje bez utrpení.
Utrpení
skutečné pomáhá těm duším, které jsou zaujaty samy sebou a jsou neochotné se
otevřít. Měli bychom utrpení vidět jako pro člověka normální a měli bychom jej
podstupovat s odvahou a smělostí. Přijetí oběti je nezbytné, abychom
bojovali s hollywoodským mýtem „happy endu“.
Hyacinta a
František zemřeli jako děti dle úmyslu Naší Paní, jak to předpověděla. Třetí
vizionář, Lucie, žila mnohem více let. Co bylo důvodem, proč Hyacinta a
František zemřeli tak brzy? Bylo to zjevné, protože o tom otevřeně hovořili.
Důvodem
bylo, že Fatima žádala lidi, aby obětovali své utrpení. Vyzývala obětované
duše, aby se spojili s celým fatimským tajemstvím a skrze svá utrpení a
bolesti pomohly navodit celou nadpřirozenou plodnost, jíž Naše Paní chtěla dát
událostem ve Fatimě. Přesně to se stalo oběma těm dětem, které zemřely za
mimořádně obtížných a náročných podmínek, jež jim způsobily mnoho utrpení.
Taková
utrpení jsou potřebná, protože, když přijde na spásu duší, všechna velká Boží
díla se dějí s účastí lidí. Obecně jsou dosažena teprve s lidmi
ochotnými bojovat, trpět a modlit se, aby Boží dílo došlo naplnění.
Jinak řečeno,
oběť je nezbytná. Jinak se nic velkého neudělá.
Důležitost
tohoto principu vynikla zvláště ve Fatimě. Naše Paní zde přímo intervenovala,
když vykonala ohromné zázraky, zvláště „sluneční
zázrak“. Udělala to, aby zdůraznila skutečnost, že Fatima je jedním
z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnější, poselství, jaké kdy
v dějinách poskytla.
Při té
příležitosti a za těchto okolností Naše Paní chtěla oběť dvou duší, které by
obětovaly samy sebe pro naplnění plánu Boží Prozřetelnosti. To jasně ukazuje,
jak je apoštolát utrpení skutečně nenahraditelný, a jak otevírá cestu pro
Církev, aby působila na duše.
Jeden
německý malíř kdysi namaloval Našeho Pána jako Dobrého Pastýře klepajícího na
dveře prostého domu. Někdo mu potom řekl: „Udělal jste chybu, protože ty dveře
nemají žádnou vnější kliku, aby se dalo dostat dovnitř.“ Odpověděl: „To je
pravda, ale není to chyba. Tyto dveře symbolizují lidské srdce. Náš Pán na ně
klepe, ale venku není žádná klika, jen uvnitř. Existují jisté duše, které se
otevírají jen samy sobě a nikomu jinému, a v tom případě nikdo nemůže
zasáhnout, jsou opravdu zavřené.“
Modlitba a
oběť jsou přesně tím způsobem, jak ovlivnit tento typ člověka. Otevřou se
milosti a naleznou život, když trpí a nesou s láskou Kříž Našeho Pána Ježíše
Krista. Pochopí, jak normální je trpět. Člověk si získává velikost do té míry,
nakolik trpí. Velkými lidmi v dějinách jsou ti, kteří snášejí velká
utrpení pro lásku k Bohu.
Jistě to
nezahrnuje jen pasivní utrpení jako například, když dovolíme někomu, aby nás
udeřil. Znamená to také aktivní utrpení, tj. přebírání iniciativy
v nalézání utrpení. Lze to učinit tím, že konfrontuji špatný veřejný názor
nebo překonám lidské ohledy. Krátce řečeno to znamená přijmout utrpení cele,
uvítat jej nebojácně a směle a převzít iniciativu v tom, jak vyhledávat
způsoby oběti za ideál. To znamená trpět vynikajícím způsobem. A o to bychom
měli usilovat.
Hollywoodský
mýtus o „happy endu“ je velkou překážkou k přijetí utrpení a oběti. Ne
všechny věci se nakonec vyvinou dobře jako ve filmech.
Ne všechno
je radostí a úspěchem. Proto bychom se neměli na utrpení dívat jako na
sedmihlavou příšeru, která vpadá lidem do života nepozvaná. Naopak, měli bychom
si uvědomovat, že každý trpí a život bez křížů je bezcenný. Svatý Ludvík Maria
Grignion z Montfortu zachází tak daleko, že říká, že když člověk netrpí,
měl by prosit o kříže. Protože člověk, jemuž Bůh nedává žádná utrpení, by si
měl dávat pozor na svou věčnou spásu.
Velmi jasně
je to pochopeno v oběti učiněné Hyacintou a Františkem.
V tomto
smyslu bychom se k nim měli často modlit, aby prosili Naší Paní Fatimskou,
aby nám získala tento pravý smysl utrpení, který je nepostradatelný pro všechny
ty věřící, kteří se chtějí stát šlechetnými a oddanými katolíky.
Překlad: D.
Grof
